Type-token v lingvistice (K čl. v SaS 30, 1969, 263—268)

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Type-token в лингвистике / Type-token en linguistique

V článku Type-token a lingvistika zmiňuje se B. Palek okrajově (v pozn. 2) také o knize G. Herdana „Type-Token Mathematics“ (Haag 1960), a to značně přezíravě. Vytýká Herdanovým výkladům nejasnost, nikoli neprávem, ale myslí si, že stačí k odůvodnění této výtky uvést citát a přidat k tomu upozornění, že podobných nejasností je v Herdanově knize víc. Vytýká-li však Palek Herdanovi, že „distinkce type-token byla v sémiotice již mnohem dříve zavedena než u něho“, zapomíná, že šermuje holí, jež má dva konce. Jaký smysl má připomínat Herdanovi předchůdce v otázkách, které mají téměř tak dlouhou historii jako celá filosofie? Cožpak si to Palek neuvědomuje, třebaže sám připomíná „platónskou“ interpretaci vztahu mezi type a token a spolu s ní i nominalistickou?

Mohlo by se zdát, že jde pouze o malé nedorozumění, jde-li Palkovi o rozlišování type-token, jak se ustálilo v moderní sémiotice (je-li tu ovšem vůbec možno mluvit o ustálení). Palek však nazval svůj článek „Type-token a lingvistika“ a naznačuje tím, že chce upozornit na užitečnost rozlišování mezi type a token z hlediska potřeb jazykovědy. A tady ušla právě Palkovi věc nad jiné závažná, že jde o pojmovou dichotomii, která má v moderní jazykovědě starší tradici než v sémiotice (tj. obecné teorii znaků). Palek říká na začátku svého článku, že se „v rámci sémiotiky s rozlišením type-token setkáváme již u Ch. S. Peirce, a to v rozlišení legisign-sinsign (s odkazem na Collected Papers 8, 1958, § 334). Lingvistika však s rozlišováním type-token (třebaže v jiné terminologii) [191]také pracuje, přinejmenším již od dob Baudouinových. Nejen rozdíl mezi fonémem a hláskou, ale také mezi grafémem a různým grafickým vyjádřením hlásky a u jiných podobných dvojic jde o dichotomii type-token.

A když už se mluví o obecné sémiologické teorii této dichotomie, nemůže zůstat bez povšimnutí pokus K. Pikea udělat protiklad type-token (u něho této dvojici odpovídá dvojice emic-etic podle rozdílu mezi fonologií a fonetikou) základem obecné teorie kulturní tvorby a lidského chování. Z Pikea (a nejen z něho) vycházejí dnes např. někteří etnologové a folkloristé (ti např. začínají užívat termínu motifém, který sám svou formou vyjadřuje teoretickou bázi, jež vedla k jeho vzniku), o další podobné příklady by nebyla nouze.

K Palkově úvaze o rozdílu mezi „použitím“ a „zmíněním“ (s. 265, jde o informaci o Quinovi) si dovoluji poznamenat, že jde o rozdíl mezi jazykovým a metajazykovým užitím.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 190-191

Předchozí Jiří Kraus: Americká výběrová bibliografie statistické stylistiky

Následující Marie Ludvíková: Brněnský příspěvek ke studiu dětské řeči