Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lingvistická relativita a etnolingvistika

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Лингвистическая относительность и этнолингвистика / La relativité linguistique et l’ethnolinguistique

Myšlence závislosti myšlení a „vidění světa“ na jazykových formách, vyznávaná a obhajovaná od dob Herderových a Humboldtových mnoha význačnými lingvisty a filosofy jazyka, mezi nimiž nechybějí ani tak slavná jména jako Ferdinand de Saussure, Jan Baudouin de Courtenay, Ernst Cassirer a Louis Hjelmslev, nedostalo se dosud pevného teoretického zarámování. Není proto divu, že v odborné literatuře o jazykové relativitě (tak bývá označována teorie závislosti myšlení na jazykových formách v podobě, kterou jí dal americký lingvista Benjamín Lee Whorf), a o determinovanosti kulturní tvorby jazykovými konvencemi (tak asi lze charakterizovat jádro humboldtovské etnolingvistiky) převládají práce kritické. Jejich řadu rozmnožuje pojednání mladého Američana Roberta L. Millera The Linguistic Relativity Principle and Humboldtan Ethnolinguistics (vyšlo 1968 v Moutonově malé sérii Janua Linguarum jako 67. svazek, 127 s.).

Práce je uvedena stručnou předmluvou, v níž autor odůvodňuje, proč se omezuje na výklad a kritiku německých teorií s přihlédnutím ke koncepci Ferd. de Saussura. Společným jádrem je podle Millera ve všech těchto případech přesvědčení, že objektivní realita je beztvarý proud dojmů a že hlavní funkcí jazyka je jejich organizace a fixace. V pěti kapitolách je pak podána charakteristika základních variant humboldtovské teorie. Nejdřív přicházejí na řadu předchůdci Humboldtovi Hamann s Herderem a Humboldt sám (14—34), pak následují kapitoly o Saussurovi a Cassirerovi (35 až 52), o Weisgerberovi a o jeho názorech na lexikální složení jazyka (53—63), o Trierovi a teorii jazykových polí (64 až 87), v páté kapitole jsou probrány Weisgerberovy názory na mluvnici a jazykový „obraz světa“ (88—102), šestá kapitola obsahuje souhrnnou kritiku (103—120).

Jedna z hlavních předností Millerovy práce je poměrně dobrá znalost původních pramenů. Miller se nechce dát ovlivnit interpretacemi historiků lingvistického myšlení a snaží se rekonstruovat vývojové souvislosti na základě vlastní četby. Vede si přitom značně úsporně, klade důraz na zjevy, které měly pro teorii lingvistické relativity určující význam. Zvláště zajímavá a cenná je Milerova úvaha o Saussurově závislosti na Humboldtovi, zejm. na jeho myšlenkách o vzájemné podmíněnosti jednotlivých složek jazyka a o Saussurově vlivu na novohumboldtovství. Tento vliv byl poměrně slabý, rozhodující impuls k němu vyšel z Cassirerova díla Philosophie der symbolischen Formen, jehož nejdůležitější první svazek je z r. 1923. Velký význam přikládá Miller také Porzigovu pojednání „Der Begriff der inneren Sprachform“ (Indogerm. Forschungen 41, 1923, 150—169). Jádrem Cassirerova pojetí jazyka je kantovská interpretace Humboldtova relativismu. V Cassirerově syntéze si relativismus udržuje převahu a to je pro další osudy novohumboldtovské filosofie jazyka rozhodující.

Svou kritiku soustřeďuje Miller na Trierovu a Weisgerberovu koncepci jazykově podmíněného „vidění světa“ (Weltsicht, Weltansicht). Miller je ochoten připustit, že v rovině významových „hod[282]not“ je mezi jazyky ještě větší diferenciace, než se mezi novohumboldtovci připouští, ukazuje však, že tu v podstatě nejde o rozdíly, jež by měly přímé důsledky pro kulturní tvorbu a orientaci člověka ve světě. Millerova kritika je přesvědčující hlavně tam, kde odhaluje vágnost filosofického základu Weisgerberovy a Trierovy koncepce. Je však škoda, že Miller nepřihlédl k některým přímým pokusům o stanovení souvislosti mezi jazykem a myšlením, zvláště filosofickým. Sem přece patří svým způsobem i Heidegger, jehož přiřazení k novohumboldtovství by sice bylo násilné, ale jazyková inspirace je u Heideggera velmi výrazná. V Heideggerově díle je také nemálo výrazů do té míry vázaných na německou jazykovou formu, že dělají překladateli nepřekonatelné překážky.

Jádro Millerovy práce tvoří disertace z r. 1963. Tato okolnost vysvětluje, ale neomlouvá to, že nebylo přihlédnuto k novější literatuře, a to ani v bibliografickém přehledu. Tam chybí nemálo závažných prací i z doby před r. 1963. K této výtce je však třeba dodat, že hodnota Millerovy práce na množství použité literatury přímo nezávisí.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 3, s. 281-282

Předchozí Karel Horálek: Znaky, významy a hodnoty

Následující Jiří Krámský: K transformační analýze určitého členu