Sborník prací leidenských lingvistů

Jiří Krámský

[Kronika]

(pdf)

Сборник трудов лейденских лингвистов / Recueil des travaux des linguistes de Leyden

Pod titulem Nomen[1] vydalo sdružení leidenských lingvistů téhož jména (Leids Linguistisch Gezelschap Nomen) u příležitosti 20. výročí trvání sdružení sborník prací svých členů; obsahuje 16 příspěvků z nejrůznějších jazykovědných disciplín.

A. G. M. Beerden se zabývá srovnávací stylistikou; je to podle něho disciplína deskriptivní a normativní, která se pomocí kvalitativních kritérií snaží vytvořit model dobrého překladu. Důležitou úlohu ve srovnávací stylistice má pojem druhů slov. Poněvadž každý jazyk má v této oblasti svůj vlastní systém, je studium srovnávací stylistiky možné jen v omezeném množství jazyků, které participují na téže civilizaci.

K problému času a aspektu, zejm. v arabštině, se obrací Dick Coutinho. Podle něho nezná dítě mladší tří let protiklad tense/aspect, avšak zná protiklad action/state.[2] Ze skutečnosti, že při osvojování angličtiny si dítě nejprve osvojí „simple past“ a „progressive“, ačkoli již zvládlo pasívní participium, vyvozuje autor hypotézu, že aspekt si dítě osvojí před „tense“. Autor dále dedukuje hypotézu, že v normální řeči dospělých existuje hierarchie sémantických pojmů, které nazývá „pole“ (fields). Jazyky s bohatstvím verbálních forem mohou být analyzovány pomocí těchto pojmů snadněji než jazyky, které užívají pro tyto kategorie oddělených lexikálních celků. Hierarchie uspořádání má tato stadia: neutrální (zvolání), spektrální (stav — děj), aspektové (perfektivní — nonperfektivní) a časové (past — non-past).

Pier Eringa pojednává o funkci předložek v démotické řečtině. Pro metodiku vyučování jazyku je důležitý příspěvek A. J. van Essena a F. J. Koopmans-van Beinuma A Phonetic Contribution to Linguistic Pedagogy, zabývající se percepcí hlásek. W. Kaper dokazuje v čl. Productive Rules or Imitation? nesprávnost tvrzení, že děti „znají“ podvědomě pravidla generování vět. Na příkladech dokládá zkušenost, že u dětí převládá tvarové (celostní) chápání jazyka nad lingvistickou analýzou, o níž nelze předpokládat, že jí dítě bude užívat. Důležitou úlohu při osvojování jazyka však má napodobování, hlavně ve formě reprodukce zlomků vět proslovených v okolí dítěte. Dítě často kombinuje takové zlomky vět, užívajíc modelů dospělých. Pouhý fakt, že struktura vět u dítěte koresponduje s pravidly zjištěnými lingvistou, nepodává podle autora důkaz o tom, že dítě zná taková pravidla.

Čl. Ronalda Landheera pojednává o slovních hříčkách v moderní francouzštině, přičemž slovní hříčku definuje jako „lingvistický výraz obsahující jeden nebo více elementů identické formy, přičemž sémantické bivalence nebo plurivalence uživatel využívá vědomě“. Autor se zabývá hlavně polysémií a homonymií. Umělý larynx, konstruovaný jako siréna, popisuje Hendrick Mol. Tohoto zařízení lze výhodně užít k produkování modelů samohlásek, a to i nazalizovaných, diftongů atd. Studium těchto modelů postaví podle autora základní fonologický výzkum na méně subjektivní bázi. Velmi zajímavý je příspěvek S. G. Nootebooma analyzující přeřeknutí v řeči a naznačující jejich určitou integraci v případné teorii lingvistického tvoření. Autor např. zjistil, že slovo vyřčené omylem téměř vždy patří k téže třídě slov jako slovo zamýšlené, což svědčí o tom, že gramatická struktura promluvy působí restriktivně na výběr slov. Skutečnost, že nalézáme selekční chyby v sémantickém poli stejně jako v poli formálním, znamená podle autora, že výběr slovního významu při tvoření promluvy je nutno odlišovat jako proces oddělený od výběru slovní formy. Stejně [81]jako o sémantických polích můžeme mluvit i o formálních polích, protože slovní formy mohou být snadno evokovány podobnými formami.

Různými typy agramatismu se zabývá V. W. D. Schenk, zatímco Bondi Sciarone vysvětluje ve svém příspěvku svou vlastní sémantickou teorii a její verifikaci. Vycházeje z komunikativní funkce jazyka, a tudíž z uznání primární úlohy mluvené řeči, autor opírá svou teorii o pojmy různosti a podobnosti. Oba pojmy jsou komplementární. Třetí důležitý pojem je abstrakce, které užíváme při výběru slov. Autor pak poukazuje na důležitost zjištění rozdílu mezi skutečnými věcmi a vědomím, které o nich máme, vykládá vcelku běžným způsobem proces abstrakce, generalizace a degeneralizace. Thomas A. Sebeok uvažuje o sémiotice, vědě, která podle jeho názoru dosud postrádá komprehenzívní teoretický základ, kromě těch složek, které se týkají přímo jazyka samého, bez vztahu k jejich širšímu zapojení. Autor rozeznává antroposémiotické a zoosémiotické systémy a hledá mezi nimi vztahy. V genetickém kódu pak vidí nejzákladnější sémiotickou síť a prototyp pro všechny ostatní signálové systémy užívané živočichy včetně člověka. Je tedy podle něho možno z téhož kybernetického hlediska popsat jak jazyk, tak i systémy života (living systems).

Některými zajímavými problémy teorie dialektu se zabývá C. Soeteman, aniž však dospívá k jinému závěru, než že dialekt je plnohodnotný objekt principiálního výzkumu. Čl. E. M. Uhlenbecka popisuje komplikované tvoření substantiv v standardní javanštině, čl. W. Zwanenburga se zabývá známým problémem hranice slova a rytmických skupin ve francouzštině.

I když sborník celkově činí dojem poněkud nesourodé sbírky příspěvků, je záslužným činem, protože dává nahlédnout do dílny celé řady holandských lingvistů a umožňuje nám učinit si obraz o jejich zájmech a zaměření jejich práce.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 1, s. 80-81

Předchozí Josef Vachek: Nový příspěvek k obecným otázkám pravopisu

Následující Antonín Říha: Nová česká práce z pomezí algebry a teorie grafů