Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ruský sborník germanistický

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Mélanges russes d’études germaniques

Sborník deseti statí o základních otázkách německé mluvnice v historickém osvětlení, který redigoval V. M. Žirmunskij (Вопросы немецкой грамматики в историческом освещении, сборник статей, Leningrad 1935), předkládá výsledek kolektivní plánovité práce za r. 1933 v jedné sekci Leningradského badatelského ústavu pro jazykozpyt. Úvodem redaktorovým hlásí se tento sborník k tradici historismu, který ovládal minulou epochu jazykovědy — a jehož znakem bylo přezírati, že neustálý historický vývoj vždy míří na bytí —, ale přesto úvod prohlašuje za nutné postoupiti nad tradiční historickou gramatiku potud, že pokládá za nutné vykládati vývoj jazyka v těsném spojení s vývojem myšlení, který je zas podmíněn vývojem sociálním. Ve skutečnosti sborník postupuje za tradiční historisující jazykozpyt tím, že obrací zvýšený zřetel na souvislosti fenomenologicko-strukturální, že tedy podstatně uplatňuje synchronické pojetí jazyka, což je protiklad historismu, avšak předpoklad pravé historie. Ostatně má sborník také sloužiti jazykové pedagogice a dnes je již jasné, že jazyková pedagogika se jedině může opříti o strukturální rozbor daného jazyka.[1]

Jednotlivé stati sborníku jednají o struktuře věty, o deklinační soustavě, o rozvoji předložek, o slovesných předponách, o tvoření minulého času, o konjunktivu, o vnitřní flexi, o slovosledu, o hypotaxi a o přechodu od stavby flektivní k analytické.

Pozoruhodná je především zásadní stať o struktuře věty od V. Admoniho. Probírá problém klasifikace vět (jejich typologického rozboru) a dochází k výsledku, že charakter kterékoli věty je určován sedmerým způsobem, že však tyto sedmery aspekty konkretních větných kvalit, které se mohou na jedné větě vyskytovat, tvoří vnitřní jednotu navzájem sklíněných prvků. Na př. věta tráva je zelená je I. podle „logického obsahu“ charakterisována tím, co jest jejím subjektem (nositel vlastnosti — substantivum) a co jest jejím predikátem (vlastnost — verbum substantivum + adjektivum); II. podle poměru k realitě má tato věta ráz kladného tvrzení; III. podle „poznávacího zaměření mluvčího“ je to věta normální, t. j. subjekt gramatický odpovídá subjektu psychologickému a uvádí větu; IV. podle poměru ke kontekstu —věta samostatná; V. podle stupně plnosti — věta úplná jednoduchá; VI. podle úlohy, kterou věta má plniti — věta oznamovací; VII. podle emocionálního zabarvení — věta neutrální. Zvlášť se přitom upozorňuje, že základní kvalitu vět — kvalitu jejich „logického obsahu“ — nevystihuje tradiční dělení podle „způsobu“ na věty oznamovací, tázací a rozkazovací. Ale ve skutečnosti je přece nepochybné, že je „druhořadý“ aspekt VI. tohoto systému nadřaděn aspektu I. Na př. přijede vlak a přijede [191]vlak? — stejné větné členy, nestejnorodé věty. Sám o sobě je však aspekt I. zcela oprávněný a dobře vystižen a syntaktický výklad o větných členech přibližuje se základním poznatkům Bröndalovým o autonomii syntaxe proti morfologii (nebo spíše morfologie proti syntaxi — syntax využívá morfologii). Projevuje se v této studii také tendence, pracovati s paralelismem mezi jazykem, myšlením a objektivní realitou, avšak ve skutečnosti taková věta jako tráva je zelená „odráží“ stejnou objektivní realitu jako „spojení slov“ zelená tráva.

Ze studií o německém slovesu možno uvésti na př. pojednání o konjunktivu (Z. Johanson-Hegel a L. Zinder). Přijímá se v něm these, že v současném německém spisovném jazyce indikativ celkem odpovídá objektivnosti a konjunktiv subjektivnosti. Tato formule však nevyhovuje. Na př. v ireální větě podmiňovací konjunktiv nijak neoznačuje subjektivní platnost proti platnosti objektivní. A především je možno chápati tuto korelaci jenom jako korelaci asymetrickou, a to konjunktiv jako výraz příznakový a indikativ jako výraz bezpříznakový. Odtud vyplývá, že mnohdy konjunktiv může býti, ale nemusí (z toho dále plyne jeho stylistická hodnota).

V závěru pak prohlašuje V. Žirmunskij přechod od flektivní stavby k stavbě analytické za základní vývojovou tendenci německé mluvnice; vykládá tuto jazykovou tendenci rozvojem racionálně logického myšlení, sociálně kulturním pokrokem. (Nastupuje-li na místo pádové deklinace „deklinace předložková“, nastupuje tím výrazový systém diferencovanější, bohatší na odstíny. Rozvoj opsaného perfekta souvisí s rozpory v způsobu tvoření jednoduchého preterita u silných sloves, atd.) Je zřejmé, že se zjednodušuje tato otázka. Kdyby přechod k analytičnosti byl prostě způsoben pokrokem racionálního myšlení, proč by byl nastal tak záhy v jazycích germánských a tak pozdě nebo nikdy v jazycích antických?


Slovo a slovesnost, ročník 3 (1937), číslo 3, str. 190-191

Předchozí R. J. (= Roman Jakobson): Staročeská píseň o bitvě u Varny 1444

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v prosinci 1936 a v lednu a v únoru 1937