Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nové učebnice ruštiny a polštiny a problémy jazykového vyučování

Bohuslav Havránek, Adolf Kellner, Aleksandr V. Isačenko

[Kronika]

(pdf)

Nouveaux mannuels de russe et de polonais du point de vue des problèmes de l’enseignement linguistique

Je málo oborů, v nichž by se bylo již zkřížilo tolik sporů o zásadní otázky, jako je tomu ve vyučování jazykům cizím, a přece není dosud ani sama problematika jazykového vyučování vyčerpána. Chceme proto v úvodu k tomuto soubornému referátu o Mluvnici jazyka polského od Lehra-Spławińského a Šaunové a o čtyřech cvičebnicích ruštiny od Kopeckého, Makarova, Suchanova a Tesnièra upozorniti — prozatím co nejstručněji — na některé otázky, kterých si dosud metodičtí pracovníci pramálo všímali, ale jež nově osvětlují — s hlediska soudobé linguistiky — nejeden dávný spor.

Valnou většinu dosavadních řešení lze výstižně s E. M. Rytem[1] charakterisovat takto: „naivnosti po stránce metodické“, nedbající vědeckých poznatků o jazyce, a po stránce didaktické „osvědčené recepty“, dovolávající se zkušenosti, hlavně osobní (jako na př. autoritativní prohlášení „Mé dvacetileté zkušenosti vyučovací a zkušební mne nezvratně přesvědčily“, jaké čteme ve Weingartově úvodu k uvedené Mluvnici jazyka polského.)

A přece dnes již mezi teoretiky vyučování cizím jazykům nebylo by valně sporu o tom, že se řešení těchto metodických otázek má opírati o vědecké bádání o jazyce. Jiná je otázka, jaká linguistika může takovou oporu poskytovat; až na malé výjimky je totiž také dnes všem zřejmé, že historické směry linguistické takovou oporu nepřinášejí. Kromě nich [124]bylo do nedávna možno pak mysliti jen na fonetiku a dosti matnou psychologii jazyka, často spíše psychologii mluvení. Oba tyto obory se týkaly především aktu mluvení a nebyly to tedy pouze zřetele utilitární, — stojící přece v pozadí vyučování cizím jazykům vždy —, proč se právě v době nedávno minulé z aktu mluvení činil jediný střed zájmu metodiky vyučovací; vždyť pokud nešlo jen o návyky mluvení, musela se metodika opírati jen o popisnou mluvnici, vycházející stále ještě z filologie humanistické.

Velké změny v bádání jazykovém, které vznikly tím, že se ze souvislostí jen vývojových obrací zřetel na souvislosti strukturální, že se jazykové prostředky vidí jako složky účelného systému, jsou s to poskytovati i metodice jazykového vyučování bezpečnější a lepší podklad, a to právě té, která nechce ulpívati na pouhých návycích mluvních, nýbrž které jde o porozumění stavbě jazyka. Je tedy překvapující, že u nás právě tyto směry metodické, i při snaze opírati se o vědecký základ linguistický, projevují úplnou neznalost oněch změn v linguistickém bádání anebo naprosté jejich nepochopení.

Z chápání jazyka jako účelného souboru jazykových prostředků vyplývá jasně jeden závěr pro otázku jazykového vyučování: není a nemůže býti universální metody ani universální cvičebnice; učení cizím jazykům je podřízeno vždy v daném případě nejen ve výběru lexikálního a frazeologického materiálu, nýbrž i v otázce vyučování mluvnice jak tomu, za jakým účelem učíme, tak i tomu, koho — podle mateřského jazyka a podle vzdělání jazykového — učíme. Jsme vždy v zajetí určitého fonologického a mluvnického systému (proto jakýkoli předpoklad, že by „tabula rasa“ mohla být východiskem při učení, je naprostým klamem), ale míra racionálního poznání a zčásti i užívání tohoto systému se liší. Říkati, jak tvrdí uvedená Weingartova předmluva: „Žádnému jazyku se člověk nenaučí bez mluvnice: ani svému vlastnímu, natož cizímu“ je buď naivnost po stránce metodicky didaktické i linguistické anebo jen zavádějící hraní se slovem „mluvnice“. Je třeba přece dobře rozlišovati „mluvnický systém“ a „mluvnici“; bez „mluvnice“ se naučilo užívat vlastního jazyka (nebo nářečí) dosud většina lidí na světě (co by si jinak počali příslušníci jazyků, nářečí, jež dosud mluvnicky zpracovány nejsou?), ale nikdo nemluví bez „mluvnického systému“ příslušného jazyka (nebo nářečí). Celý základní problém metodický a pak i didaktický je právě v tom, jak uváděti do mluvnického a fonologického systému jazyka, kterému učíme. Uvádění to se pak může díti jen se zřetelem na systém, v jehož zajetí je žák ― z toho zřejmou dedukcí je na př. potřeba speciálních učebnic jazyků slovanských pro Čechy, které vždy budou značně odlišné od knih určených pro Francouze a p. (v. dále) —, a rovněž jen se zřetelem na jazykové vzdělání učících se — populárně řečeno: chtít učit prostřednictvím mluvnice cizímu jazyku lidi, kteří nemají školení mluvnické, je stejně absurdní, jako chtít učit bez mluvnice toho, kdo má vzdělání středoškolské, anebo dokonce filology; mezi takovými krajnostmi je ovšem mnoho stupňů.

Proto jsou a budou vždy krajní nesnáze se „cvičebnicemi pro každého“; to je jen reklamní formulka a ještě špatná; bylo by mnohem vhodnější u cvičebnic, které nejsou přímo určeny pro určitý typ školy, i u veřejných kursů rozlišovat alespoň, zda předpokládají žáky se vzděláním jen obecnoškolským či se vzděláním středoškolským, a po případě vytknouti i účely speciální. — Bylo tedy jistě v zásadě dobrou myšlenkou založiti sbírku „Praktických učebnic slovanských jazyků“, určenou vysokoškolskému studentstvu, zvláště posluchačům jazyka československého, jejíž prvním svazkem je uvedená Mluvnice jazyka polského (v druhém svazku právě vyšla učebnice ruštiny od E. Ljackého; k té se vrátíme později). A je zřejmé, že ve sbírce tohoto určení půjde o racionální zvládnutí mluvnického systému daného jazyka.

Uvádění do mluvnického systému — ať je jakékoli jeho provedení metodické a didaktické podle různých okolností — vždy se bude moci s prospěchem opírati právě o strukturální (funkčně strukturální) a synchronické pojetí jazyka. Ovšem nestačí v knize prostě takové pojetí proklamovati, nýbrž je třeba s tohoto hlediska skutečně cvičebnici zpracovat. Po té stránce se cvičebnice ruštiny Kopeckého, Makarova a Tesnièra skutečně snaží takové pojetí uplatnit, třebaže to výslovně nevykládají. Uvedená mluvnice polská přestala však na proklamaci ve Weingartově úvodu, „Slově redaktorově“. V této mluvnici je adaptována školská mluvnice polštiny od T. Lehra-Spławińského a R. Kubińského, určená pro polské školy;[2] již to samo skýtá značné nesnáze pro správnou a vhodnou úpravu pro Čechy. Ale ani uvedená polská mluvnice [125]Lehr-Spławińského není psána s hlediska linguistiky strukturální ani přísně synchronické, nýbrž je to školní praktická mluvnice sestavená autorem zřejmě historisujících směrů linguistických. Není našim úkolem mluviti zde o kvalitách této polské učebnice, připomínám jen, že její nespornou předností je, že přes historisující linguistické pojetí naprosto nearchaisuje v popisu dnešní spisovné polštiny, nýbrž naopak všímá si důsledně spisovné polštiny dnes živé; o tom více v následujícím Kellnerově referátu. Nevím, bylo-li v intencích české úpravy přepracovati tuto knihu na pojetí strukturální a synchronické, jak to Weingartův úvod říká, neboť provedení úpravy samo naprosto o tom nesvědčí. Na př. nestačí k tomu přikloniti se ve výkladu hláskosloví k synchronické mluvnici A. Meilleta a H. Willman-Grabowské, ale přitom podržeti i termonologii pojetí historického: z toho vyšlo, že kniha „střídání hlásek“ (alternances) oné mluvnice uvádí opět jako „změny hlásek“ (str. 14—17) a mluví pak na př. jako o jednom typu ,změn‘ samohlásek o tom, že samohlásky o a a se za určitých podmínek mění v e (jako niosę—niesiesz, biały—bielić) a hned dále se dovídáme, že „kromě uvedených změn vyskytují se v jazyku polském takové změny, které nelze zařaditi do uvedených pravidel. Patří sem především: … c) změna e v o po souhlásce měkké, toto o pak zůstává i po tvrdé, na př. nieść—niosę—noszę… d) změna e v a po souhlásce měkké, kteréžto a zůstává i po tvrdé, na př. siedze—siadł—sadzi …“ Jak to, že v témže typu se jednou o, a mění v e a po druhé zas e v o, a! Změna má přece určité východisko a určit v výsledek, které nelze vzájemně zaměňovat, pak by nešlo o ,změnu‘. Čili není zde ani stanovisko historické ani synchronické, nýbrž zmatené změtení obou. Anebo „strukturálním pojetím“ nelze ani zdaleka nazývati takový výklad měkčení souhlásek v polštině, který nerozlišuje měkčení t—ć, d—dź, s—ś, z—ź, základní znak polského hláskového systému, od prastaré změny t d v c dz a s z v sz ż. Takové doklady, které by bylo možno rozmnožovati, ukazují, že proklamace pojetí strukturálního a synchronického v úvodě zůstala na papíře.

A jsme-li u tohoto úvodu redaktorova, ještě připomenu jedno překvapení v něm z oboru historie metodiky: podle něho v dnešní době „jazykové vyučování je mateno nezdravými módními hesly“, jimiž Weingart rozumí „všelijaké ty ‚čtěcí‘ a ‚konversační‘ metody bez mluvnice.“ V každé příručce metodiky jazykového vyučování lze pohodlně zjistit, že „konversační metody bez mluvnice“, zvané ustáleným termínem „přímé“, — nehledíme-li ani k jejich počátkůmv 18. století, kdy se již projevoval odpor k vyučování mluvnickému — plně se rozvinuly v 2. polovině 19. století: vrcholí pro střední Evropu r. 1882 (!) známou brožurkou Wilhelma Viëtora; tedy právě před padesáti lety bylo možno tyto metody nazývati „módními hesly“, nikoliv dnes. K otázce „čtecí“ metody (tak pravidelně čítáme u nás) se vrátíme příště v referátu o Zlámalově a Tašnerově metodice cizojazyčného vyučování. — Jazykové vyučování je opravdu obor, který leckdy snese velmi mnoho, ale přece překvapuje, když hned stručné slovo redaktorovo, uvádějící sbírku určenou především pro vysokoškolské studium, obsahuje závažné omyly zásadní i věcné.

Přistupujeme k jednotlivým cvičebnicím. Podkladem Mluvnice jazyka polského, kterou napsali dr. T. Lehr-Spławiński a I. Šaunová (Praha, „Vesmír“, 1934, str. 120) je — jak již bylo upozorněno — školské učebnice Lehra-Spławińského, která se zde dostává do rukou českého čtenáře v úpravě Izy Šaunové.[3]

Se zřením k cíli knihy bylo potřebí mnohé mluvnické výklady podstatně zkrátiti nebo vůbec vynechati, jiné zase rozšířiti, aby zřetelně vynikly jazykové jevy, jejíchž poznání je pro Čecha nutné k získání znalosti základů dnešní spisovné polštiny. Zvláštní zmínky zasluhuje to, že se — jako v polské učebnici Lehra-Spławińského — uvádějí tvary z hovorové řeči vzdělaných vrstev, kterým byla dosud v praktických mluvnicích polských odpírána pečeť spisovné správnosti. S dnešním usem spisovného jazyka polského je na př. ve shodě kodifikace nepřízvučného tvaru osob. zájmena mię, cię, się i v genitivu nebo tvaru go v akus. sing. střed. rodu místo tvaru je. Dále to, že — opět podle svého originálu — opouští kniha tradiční dělení deklinačních a konjugačních typů (jaké donedávna pravidlem zachovávaly na na př. české mluvnice) na prospěch třídění podle dnešního stavu.

Kniha podává jasný a celkem úplný obraz mluvnické stavby polštiny v postupu v mluvnicích obvyklém. Nejvíce pozornosti se věnuje tvarosloví (skloňování a časování), věc pochopitelná, neboť tvarosloví nejlépe usnadňuje poznání jazyka. Příliš stručná je však kapitola o výslovnosti hlásek. Tu stručnost zašla až v skoupost, a to i při takových [126]jevech, které jsou pro polštinu zvlášť charakteristické, jako na př. měkčení souhlásek. Ale i jinak měly býti uvedeny některé významné drobnosti. České čtenáře bylo na př. dobře upozorniti, že se po k, g píše vždy i místo y. — Ve výkladě o asimilaci souhlásek podle znělosti (str. 8) není řeči o neznělé výslovnosti w a rz po neznělých souhláskách. — V kapitole o změnách souhlásek (§ 6) ― v. o ní již výše ― chybí zmínka o změně sk, zg v sc, zdz (na př. Zaniewski — bracia Zaniewscy, łaska — łasce, miazga — miazdze), časté ve skloňování. — V 1. p. č. množ. mužských podstat. jmen na -a (vzor starosta, str. 31) nejsou uvedena jako příklady také podstat. jména jiného zakončení než -owie, jako poeci, zbójcy, męzczyžni, słudzy a p. Vhodná by také byla poznámka, že genitiv pl. substantiv typu męžczvzna, v řeči velmi častých, je męžczyzn. Také při výkladech o genitivu pl. podstatných jmen ženského a středního rodu (§ 21 a 24) by bylo dobře upozorniti, že určité typy substantiv, jako siostra, modlitwa, jména na -ctwo, -stwo, -sko a j., tvoří genitiv pl. bez pohybného e, na př. sióstr atd. — V § 33 pohřešujeme poznámku, že zájmena, skloňující se podle vzoru ten, ta, to, mají ve 4. p. č. j. rodu ženského adjektivní koncovku -a, na př. owa, sama a pod.

Místy bylo lze přesněji formulovati některé poučky a určitěji vymeziti rozsah užívání některých tvarů. Nepřesný je na př. popis pol. y, o němž se praví, že se vyslovuje „tvrdě, podobně jako francouzské é“ (str. 8). ― Na str. 8 (§ 1) je zbytečně složitý a nepřesný výklad o asimilaci souhlásek podle znělosti uvnitř slov. — Příliš obecné je tvrzení (§ 18), že maskulina I. sklonění, označující osoby, mají v 1. p. mn. č. „většinou koncovku -owie“. Tuto koncovku nalézáme jen v jistých, poměrně přesně vymezených kategoriích substantiv, v nichž je odchylek celkem málo. — Též v užívání různých koncovek genitivu pl. substantiv rodu mužského (str. 29 sl.) bylo lze vésti přesnější hranice.

Skutečnosti neodpovídá tvrzení, že „podstatné jméno sędzia (soudce) skloňuje se v čísle jednotném jako přídavné jméno rodu mužského“ (str. 31).

Formálních nedopatření je v knize celkem poskrovnu. Někde scházejí příklady, na př. na str. 9 na výslovnost ę, ą před splynulinami, na str. 52 na genitivní mię, cię, się. Na str. 9 se praví, že „na konci slova ę, ą se vyslovují jako pravé nosovky“, ale ve skutečnosti „na konci slova nosovka ę téměř ztrácí nosovost“ (tamtéž).

Nelze však přejíti mlčky to, že lexikální materiál není účelně vybírán a spíše jen přejímán z běžných příkladů polských mluvnic; tak na jedné straně se jako s příklady setkáváme s výrazy pro uvedení do polštiny zcela zbytečnými, na př. koniokrad (zloděj koní), żywopłot (živý plot), więcierz (vrš) a p., ale na druhé straně ve výkladu o příslovcích není adv. dziś (dnes), wczoraj (včera), mezi příklady u příslušných vzorů nejsou zařaděna subst., jako pociąg (vlak), ogół (celek, souhrn); tam, kde jsou zařaděna subst. więcierz (vrš), obręcz (obruč), chorągiew (korouhev), nejsou uvedena vůbec substantiva pro poznání polštiny tak důležitá, jako rzecz (věc), wiadomość (zpráva), ilość (množství) a pod. — Je to ovšem bolest v učebnicích jazykových častá, že se totiž nevybírá účelně slovní poklad, kterému kniha učí.

Celkem je však nová mluvnice knihou užitečnou, potřebnou; vyhovuje v hlavních rysech svému účelu. Jasný postup, přehledné utřídění učebné látky, stručné, i neodborníkovi srozumitelné formulace gramatických pouček, pestré příklady, zhusta čerpané z předních polských spisovatelů, rovněž teksty, výňatky to z významných novodobých polských autorů, jsou kladné stránky knihy. Slabou její stránkou jsou však výklady o výslovnosti a hláskosloví, jak bylo již ukázáno; zde skutečně kniha nevyhovuje a pří cvičebnici určené vysokoškolskému studenstvu tato věc přímo překvapuje. Také výběr slovního materiálu a otázka procvičení gramatických pouček zůstávají dosti spornými.

S menšími nároky vystupují tři české cvičebnice ruštiny, vyšlé v r. 1935: L. Kopeckého Ruština pro Čechy (náklad. Čs. graf. Unie v Praze, str. 252, 24 Kč), Makarova Ruština pro každého (vydal Masarykův lidovýchovný ústav ve sbírce „Domácí učení“, str. 168, 18 Kč) a P. Suchanova „Rusky sluchem a studiem“, (náklad. Odeonu 1936 — vyšlo 1935 ― str. 96).

Všechny tyto cvičebnice jsou „knihami pro každého“, v tom je ovšem zásadní jejich nesnáz; přesněji bylo by možno říci, že cvičebnice Kopeckého i Makarova, které jsou si v jiných věcech dosti blízké, předpokládají mluvnické školení nižší střední školy nebo slušné školy měšťanské.

Beze sporu nejpropracovanější z nich je kniha L. V. Kopeckého, známého již autora podrobnějších učebnic ruských, a to Ruštiny pro Vysokou školu obchodní (v Praze 1931, str. 276) a dvoj[127]dílné Cvičebnice ruštiny pro obchodní akademie (I, 1932, str. 189, II, 1933. str. 137+67). Všechny tyto cvičebnice Kopeckého učí — a třeba říci prvně u nás ― ruštině dnešního sovětského Ruska. Jsou zpracovány na podkladě synchronického srovnání hláskové i mluvnické stavby češtiny a ruštiny; uvádějí na tomto podkladě do mluvnické soustavy ruské a zároveň do slovníku i frazeologie běžného života (knihy speciálního obchodního určení ovšem i do příslušné odborné terminologie). Jeho „Ruština pro Čechy“ jest zkratkou jeho cvičebnic pro obchodní akademie a ve formě až nebezpečně zhuštěné probírá celý základní systém mluvnický, účelně zjednodušený; jeho výklady přinášejí leckdy zcela nové a vhodné formulace jevů mluvnických, na př. výklad o tvoření komparativu. Celkový postup jednotlivých cvičení je takovýto: první část obsahuje věty k pozorování, probírá gramatickou látku cvičení, druhá část přináší v tekstu materiál slovní a frazeologický z běžného jazyka hovorového a třetí část učí pravopisu; na konci každého cvičení jsou kontrolní úlohy. Promyšlený postup a účelně vybraný materiál doporučují knihu Kopeckého; tempo knihy i snaha v malém rozsahu podati co nejvíce činí z knihy cvičebnici poměrně těžkou.

V zásadě obdobná postupem je kniha Makarovova, která se leckdy i v detailech stýká se staršími učebnicemi Kopeckého. Tato kniha byla určena hlavně pro vyučování ruštině rozhlasem. Je-li forma knihy Kopeckého až nad míru zhuštěná, je po této stránce kniha Makarovova pravým jejím opakem; ve výkladech i věcí zcela vedlejších ze snahy vzbuditi věcný zájem je značně mnohomluvná, takže žák bude mít co přeskakovat; také ve svém menším rozsahu probírá mnohem menší část mluvnického systému. Nelze jí upříti živost výkladu ani přehlednost a promyšlenost postupu.

Obě knihy Kopeckého i Makarovova stavějí vědomě na češtině, ale přes to někde zaskřípnou ať teoreticky nebo prakticky v češtině, její mluvnici anebo alespoň ve zvyklostech české mluvnice školské: zřídka je to u Kopeckého, ale přece tu a tam, na př. český žák nebude nikdy pokládat hlásku j za samohlásku (str. 154) anebo zřejmý rusismus je „1/4 na třetí“ (str. 51). Mnohem častější je tato věc v knize Makarovově, jejíž čeština by vůbec byla potřebovala důkladné opravy (alfabet místo písmo, abeceda, str. 16, dva tvary m. dvojí tvary, k položím není nedokon. sloves pokládám, nýbrž kladu, str. 121 a pod.); na př. v češtině slabiku nevyslovujem mje (str. 14) a vůbec výklad výslovnosti měkkých souhlásek na tomto místě je teoreticky i prakticky chybný s hlediska výkladu pro Čechy (to je výklad pro Němce nebo Francouze), rovněž výklad o tvoření slov dokonavých a nedokonavých je zcela nevhodný (str. 121) a j.

Zásadně se od knih Kopeckého i Makarova liší cvičebnice P. Suchanova, ale na svou škodu. Proti oněm metodicky promyšleným a propracovaným knihám je to kniha metodicky diletantská. Obsahuje rozvláčný slabikář (str. 3—34), pak „Cvičení ve čtení a počátky gramatiky“ (str. 35―81); v této části je však na dvaceti stránkách stručné systemické tvarosloví. Tedy po rozvláčném učení čtení a cvičení v něm, gramatika se ani neprocvičuje ani neprobírá ve cvičeních. Na konec je připojeno (na str. 82—96) několik pěkných soustavných článků z dnešního života v SSSR.

Kromě bezradnosti metodické prozrazuje kniha také naprostou neznalost teorie jazyka, fonetiky i historie slovanských jazyků (zvl. na str. 3—5, ve výkladu o výslovnosti).

U všech těchto českých cvičebnic ruštiny přijímáme již vlastně jako samozřejmost, že učí dnešnímu ruskému pravopisu a uvádějí věcně i terminologicky do dnešního života v SSSR. Překvapuje proto značně, že stručná mluvnice ruská od L. Tesnièra (Petite grammaire russe, Paris 1934, str. 176), o níž zprávu připojujeme k těmto cvičebnicím pro její teoretickou zajímavost, užívá starého předrevolučního pravopisu; to je přece již anachronismus.

Kniha Tesnièrova je pouhá gramatika bez cvičení a článků, která popisně synchronicky probírá hláskosloví, tvarosloví, skladbu a tvoření slov. V připojeném výkladě o ruské výslovnosti užívá autor poněkud nenáležitě a nezvykle francouzské transkripce. Do této čistě deskriptivně založené mluvnice vkládá autor historická objasnění, kterými chce usnadniti linguisticky školenému žáku pochopení jednotlivých problémů; někdy se tak děje na úkor přesnosti: pro současnou ruskou mluvnici není žádné etymologické souvislosti mezi slovy jako kosa — česať, v’azať — uzel, konce — načať, nadmemyj — duť, žit — izgoj.

V tvarosloví rozvádí autor zvláště nauku o přízvuku; sestavuje typologii přízvuku, podobně jako to učinil Senn v litevské mluvnici. Autor však často obětuje jasnosti soustavy skutečná fakta: od singuláru kolektivního jména saranča a pišča (saranče a [128]strava) je gen. plur. sarančej — piščej teoreticky ovšem možný, ale v ruštině se nevyskytuje. Slovo šmeľ (čmelák) se skloňuje podle vzoru koń a je rodu mužského; u Tesnièra se skloňuje podle niť a je rodu ženského (str. 50). Za paradigma volené slovo kolodeź je v spisovné ruštině neznámé; je kolodec, kolodca (nikdy kolodeźa) anebo kladeźa při zvláštní stylistické motivaci. V paradigmatech sloves jsou teoreticky myslitelné, ale prakticky neuskutečnitelné tvary; gerund. piša a part. praes. pass. pišem, pišema.

V „morfologii“ po přehledu tvarů zmiňuje se autor také o jejich funkcích ve větě, ale dále v kap. věnované skladbě jedná o nich důkladněji. Skladba je originálně rozdělena. Tesnière rozlišuje „statickou“ syntaxi, jejíž předmětem jsou kategorie v řeči vyjádřené, a „dynamickou“ skladbu, která jedná o funkcích těchto kategorií ve větě. Celý výklad mluvnického systému předpokládá čtenáře a žáky, kterým je slovanský mluvnický systém cizí, a snaží se originálně je do takového systému uvésti. Po té stránce není bez zajímavosti její srovnání ani pro čtenáře českého.


[1] E. M. Ryt, Osnovy metodiki prepodavanija inostrannych jazykov, Moskva 1930.

[2] Gramatika języka polskiego. Podręcznik szkolny. Lwów ― Referenti měli k disposici 3. vydání z r. 1930.

[3] Překvapuje, že se o této souvislosti v knize samé mlčí.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, str. 123-128

Předchozí R. J. (= Roman Jakobson), Josef Hrabák: Bádání o verši českém a polském

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v prosinci 1935 a počátkem 1936