Bádání o verši českém a polském

R. J. (= Roman Jakobson), Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

Etudes de métrique tchèque et polonaise

BÁDÁNÍ O ČESKÉM VERŠI se vyvíjí v popřevratových letech velice slibně, ale přece zbývají tu ještě značné mezery. Česká metrika narozdíl od ruské dosud nemá ani zevrubné monografie o jednotlivých problémech nebo jednotlivých druzích verše, ani podrobnější rozbory veršové techniky jednotlivých básnických škol. Ani nemluvě o době renesanční a barokní, které zůstávají po stránce veršové téměř neprozkoumány, vyžadují si speciálního studia také další vývojové etapy českého verše. Česká metrická literatura těžce postrádá populární příručky, psané s hlediska moderní nauky o verši, jako je „Russkoje stichosloženije“ Tomaševského, nebo aspoň knihy blížící se tomuto hledisku, jako je „Forma dźwiękowa prozy polskiej i wiersza polskiego“ Wóycického. Vhodným prostředkem pro předběžnou orientaci v rozmanitých historických formách veršových by byly stručné soupisy typu Łośových dějin polského verše nebo Jarchova metrického seznamu básní Puškinových. Zvláště chudá je literatura o českém lidovém verši; lidová poesie ruská a ukrajinská, polská, srbochorvatská a bulharská je na tom mnohem lépe.

Vývoj české historické metriky značně závisí na splnění několika naléhavých praktických úkolů. Zřejmá je potřeba spolehlivých kritických vydání českých básníků, která by pozorně přihlížela k variantám a odhalovala básníkovu dílnu a vývoj; takové záslužné práce, jako Krčmovo vydání díla Máchova nebo Hýskova edice spisů Březinových, bohužel doposud zůstávají výjimkou.

Polovice XIX. století je jednou z nejrušnějších a nejzajímavějších dob ve vývoji novočeského verše; nemůže však býti plně prozkoumána, pokud nevyjdou vědecká vydání nejrázovitějších básníků tohoto období — Erben slíbený Grundem a Havlíček M. Novotným. „Kniha veršů“ K. Havlíčka Borovského, kterou pěkně uspořádal Mil. Novotný pro Družstevní práci (1934), je sice značným pokrokem proti dosavadním vydáním, ale je pouhým stručným výtahem z chystané edice kritické.

Také starší metrické úvahy by zasluhovaly větší pozornosti a nejdůležitější z nich by měly být s náležitým komentářem nově vydány. Plně chápati verš Komenského není možné bez jeho metrického pojednání, které nebylo dopřáno vydati jeho objeviteli St. Součkovi. Souborné vydání nejzávažnějších úvah od Dobrovského a Stacha až po články v „Kroku“ by účinně pomáhalo osvětliti bohatý a překotný vývoj básnické formy za doby obrozenské. Mělo by se pátrat i po Jungmannově „Nepředsudném mínění o prosodii české“, které záhadně zmizelo asi v letech osmdesátých. Dosud jsou vydány jen v úryvcích pozoruhodné studie Havlíčkovy o verši lidové písně, ačkoli jsou důležitou pomůckou při rozboru folklorisujícího verše z polovice 19. století.[1] Úplné vydání roztroušených studií o básnické formě z pera Durdíka a Hostinského a dokončení akademického vydání České prosodie Královy, na něž právem naléhá Naše věda, přišlo by vhod všem, kdo si chtějí osvojiti básnický odkaz druhé polovice minulého století a přesněji porozuměti estetickým, zejména rytmickým požadavkům této doby. Pronikavé studie Zubatého o verši, na př. jeho průkopnická stať o lotyšské a litevské aliteraci, jsou trvalým přínosem do obecné a srovnávací metriky a vyžadují si souborného vydání.

Chceme-li náležitě poznati dosavadní českou nauku o verši a konfrontovati její vývoj s vývojem českého verše, nutně potřebujeme zevrubnou československou bibliografii metrickou. Každý, kdo pracoval o otázkách metrických, dobře ví, jak nepřehledná je příslušná literatura, roztroušená po nejrozmanitějších publikacích, často těžce přístupných. Dobrým vzorem může býti „Bibliografija rabot po stichosloženiju“ od M. Štokmara, obsahující více než tisíc hesel (Moskva 1933). Ovšem je žádoucí, aby se československá bibliografie vyhnula některým slabinám ruského pokusu: musí být kritická, soustavně podávati stručný obsah prací, které zaznamenává a zahrnovat nejen všechno, co bylo napsáno o verši česky a slovensky nebo československými autory v jiné řeči, nýbrž také všecko, co bylo napsáno kdekoli, kýmkoli a v jakékoli řeči o českém a slovenském verši (po případě též o verši českých Němců, slovenských Maďarů a Karpatorusů); nesmějí se na př. přehlížet úvahy Korše, Łośe, Nitsche, Rowińského, Usenera o českém verši, kdežto Štokmar za[122]znamenává cizí práce o východoslovanském verši velmi nesoustavně. Cizí úvahy jsou však po mnohých stránkách poučné, neboť často vycházejí z jiného hlediska a z odlišných jazykových i básnických návyků; na př. studie W. Bistroma Das russische Volksepos, Zeitschr. für Völkerpsych. u. Sprachwiss. V/1868 (O metru 185—186, o rýmu a aliteraci 186—187, o přednesu 187, o vazbě veršů 187—188, 193) je zajímavá svou nezávislostí na ruské metrické tradici. V referátu o Štokmarově knize v loňském ročníku Slavie, podávám mnoho obdobných příkladů. Uvedu ještě několik Štokmarem opomenutých československých úvah o verši ruském a ukrajinském, pozoruhodných pomůcek pro slovanskou srovnávací metriku: J. Kollár, Národnie zpiewanky II, Budín 1835 (dvojhlásky jako délky v slovenských písních a v prosodii Smotrického, 484, „opětoslov“ ve verši slovenských písní ve srovnání se stavbou jiných slovanských, na př. ruských písní a písní jiných indoevropských národů, 484―486); L. Rittersberg, Myšlenky o slovanském zpěvu, lit. příl. k Věnci 1843 (srovnávací slov. rytmika se zřetelem k akcentologii, poznámky o verši dum a kolomyjek); P. J. Šafařík, Die Königinhöfer Handschrift, v knize J. M. Thuna, Gedichte aus Böhmens Vorzeit, Pr. 1845 (verš RK ve srovnání s veršem ukrajinského folkloru, ruských bylin a Slova o pluku Igorově, 31—34; stejné ruské paralely uvádí V. Nebeský, Králodvorský Rukopis, ČČM XXVII, 1853, 382); Ľ. Štúr, O národních písních a pověstech plemen slovanských, Pr. 1853 (o rozměru národních písní slovanských, zvláště ukrajinských, 131―132); J. Jireček, Staročeská prosodie a její zvláštnosti, ČČM XXXV, 1861 (synizese ve verši staročeském a ukrajinském 323―326); J. Durdík, Poetika jakožto aesthetika umění básnického I, Praha 1881 (o přízvučné prosodii v ruštině a jiných slovanských jazycích, 344); O. Paroubek, K dějinám českého verše, Progr. střed. školy v Praze-III., 1893 (kap. O verši ruském, 9—19); L. Šolc, Jakým veršem složena jest Erbenova báseň „Záhořovo lože“, Hlídka literární X, 1893 (verš bylin ve srovnání s obdobnými formami u různých indoevr. národů, 180―183); J. Horák, Z národopisných studií K. Havlíčka, NVČ XVI, 1923 (Charakteristika neuveřejněných Havlíčkových poznámek o ukrajinských písních a jejich metru, 29—32); k otázce ruského vlivu na verš Ohlasu písní ruských: F. L. Čelakovský, Korrespondence a zápisky, II, 1910, 9; O. Fischer, poznámky k vydání Ohlasu, Pr. 1933, 52; J. Máchal, úvod k vydání Ohlasu, Pr. 1928, 22―24; J. Sutnar, Prosodisches und Metrisches bei K. J. Erben, AfslPh. XXIX, 1907, 215―216. Značný vliv na Ohlas a jeho básnickou formu měly „Razgovory o slovesnosti“ A. Šiškova, SPb. 1811 (o novoruském umělém verši 45, o vazbě slov a veršů v poesii lidové 90—102, o napodobení folklorního verše 142). Štokmar nezaznamenává ani tuto knihu, důležitou pro pochopení literárních bojů doby, ani stať V. Rezanova „Do istoriji boroťby literaturnych styliv“, Zapysky Niženśkogo Instytutu soc. vychovanńa XI, 1931, upozorňující na obsah ukr. rukopisných rukovětí poetiky a speciálně metriky ze XVII.―XVIII. stol. a na jejich závislost na tradici česko-polské. Z metrických úvah ruských autorů, uveřejněných v Československu, schází v seznamu na př. V.Pozner, Moderní ruská literatura, Pr. 1932 (o verši M. Cvetajevové 173—175) nebo A. Sedeľnikov, Literaturno-foľklornyje eťudy, Slavia VI (o metrických prvcích v starorus. písemnictví 66—67;) bibliograf se nezmiňuje ani o Gudzijově článku obdobného námětu ve Sborníku statí na počest A. Sobolevského, 306—309). Bohemica, ať jde o pojednání, psaná českými autory nebo česky nebo v Československu, anebo o práce obsahu pozoruhodného pro bohemisty, tedy nepochodila v pokusu Štokmarově. Ostatně slavistické otázky vůbec mu jsou nejvzdálenější a nezaznamenává na př. ani bulharské metrické příručky z doby probuzenské (D. Miteva a St. Kostova, N. Načova, T. Šiškova, D. Vojnikova), opřené o ruské předlohy a propagující zásady ruského verše v bulharské poesii.

R. J.

STUDIUM POLSKÉHO VERŠE dostává mnoho nových podnětů pozoruhodným příspěvkem Fr. R. Siedleckého, „Z dziejów naszego wiersza“ (Skamander 1935, str. 420―436). Autor se pokouší v světle polských dat i o řešení některých teoretických otázek metriky, při čemž namnoze navazuje na svou úvahu „O rytmie i metrze“ (ib. 164―176). Ukazuje, že polský verš nepřestává na pouhém počítání slabik, nýbrž jeví značné formální bohatství a rozmanitost (sylabické, sylabotonické, tonické různotvary). Siedlecki se domnívá, že tento závěr je v rozporu s fonologickou metodou bádání o verši a zejména s její zásadou, že teprve fonologická hodnota dělá zvukový prvek účinnou složkou verše. Polský přízvuk není prý prvkem [123]významotvorným čili fonologickým a fonologické pojetí polského verše, jež nemůže tedy přihlížet k přízvuku, nezbytně zjednodušuje a ochuzuje polský veršový útvar, ve skutečnosti neobyčejně bohatý. Soudy autorovy o fonologii, zejména o fonologické metrice, svědčí jedině o nedostačující její znalosti. Fonologicky orientované bádání nikdy neodkazovalo polský verš nebo příbuzné systémy, jako staročeský a srbochorvatský, k pouhému sylabismu, nýbrž naopak důrazně zjišťovalo proti tradičnímu zjednodušujícímu pojetí účast rozmanitých činitelů na veršové struktuře a zákony jejich vzájemného poměru (srov. na př. Jakobsonovy práce o staročeském verši a o srbochorvatském deseterci). Ani sylabismus sám toto bádání nikterak nepovažuje za „ubóstwo“, ba právě naopak nalézá v něm složitou hierarchii rytmických složek. Pouhým nedorozuměním je i výtka apriorismu. Vždyť stálým základním požadavkem fonologického bádání je překonání egocentrismu posuzovatelova a imanentní postup, jehož zpravidla postrádala starší metrika a jehož naprostou nutnost dobře pocítil i Siedlecki, když chce „z samych wierszy wysnuwać wnioski“ (422). Dává-li přitom bádání víc na objektivní kriteria jazyková než na viklavou „intuici badatelovu“, může mu to být jen ke cti.

V chápání fonologického stanoviska vadí Siedleckému hlavně otázka přízvuku. Hledíme-li k fonologické hodnotě přízvuku, je polština blízká češtině, podle autorova výkladu fonologického nazírání bychom musili čekat, že i český verš bude odkázán na sylabismus. Kdyby se však Siedlecki zamyslil na př. nad problémy stč. verše, jak je podávají studie Jakobsonovy, viděl by, že fonolog. orientovaný rozbor dokázal naopak proti starším názorům, že staročeský verš není výhradně sylabický a že se v něm přízvuk uplatňuje (problém staročeského jambu). Na první pohled se ovšem zdá divné, že přízvuk má svou funkci ve verši (označuje těžké doby), ač nemá takové funkční zatížení, jako na př. přízvuk ruský. Ale český i polský přízvuk je neutrální jen s hlediska fonologie slovní (rozlišování slovních významů), ale má důležité úlohy ve větné fonologii (rozhraničení slov, větný přízvuk). Proto se může uplatniti ve verši — ale jinak než na př. v ruštině (kde je především prvkem slovní fonologie); v ruštině se uplatňuje zcela samostatně, v polštině a v češtině jen jako prvek nezbytně závislý na mezislovním předělu. Pokud je tedy přízvuk pevný (vázán na určité místo ve slově), základem verše je frázování (zákonité rozložení slovních celků). V ruštině se uplatňuje jambické nebo trochejské metrum bez ohledu na to, jak jsou rozloženy caesury a dierese: v češtině a polštině naopak pocit metra vzestupného nebo sestupného vzniká v nutné závislosti na mezislovních předělech. Nejen jednotlivé (lehké a těžké) doby stop, nýbrž ― na rozdíl od ruského verše — především hranice stop jsou tu dány jazykovou realitou. — Tuto závislost cítí konečně dobře i sám Siedlecki, když konstatuje (str. 428), že konfigurace sSs|Ss || Ss|Ss „oslabuje jambické metrum bohatstvím caesur a nedostatkem dieresí“. Vůbec ve vlastní praksi se autor blíží fonologickému pojetí, třebaže teoreticky svůj článek proti němu zahrotil.

J. Hrabák

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, s. 121-123

Předchozí Gustav Winter: Poznámky k novinářské češtině (Podněty k diskusi)

Následující Bohuslav Havránek, Adolf Kellner, Aleksandr V. Isačenko: Nové učebnice ruštiny a polštiny a problémy jazykového vyučování