Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k novinářské češtině (Podněty k diskusi)

Gustav Winter

[Rozhledy]

(pdf)

Remarques sur le tchèque des journaux (thèmes à discuter)

V jednom ze svých aforismů upozorňuje Vymazal na zajímavý rozdíl mezi jazykem Tómy ze Štítného a Jana Husa. Časově je dělí rozpětí asi jedné generace; jazykově je dělí rozpětí jednoho století. Vymazal konstatuje, ale nehledá vysvětlení. Myslím, že vysvětlení je v sociální a politické funkci literární činnosti obou. Usedlý zeman na jihočeské tvrzi skládá pomalu své mravoučné a teologické traktáty, určené čtenářům, kteří jako on žijí mimo ruch tohoto světa, knihy pro pomalé a rozšafné rozvažování, ne pro rychlé a rozhodné činy. Pražský mistr je uprostřed vlnobití své doby. Je teolog, je filosof, je politik, je spisovatel. Ale veliká část toho, co píše, není obrácena k nečasovým kontemplacím, má naopak velmi časový smysl a praktický účel — přesvědčit čtenáře o správnosti zásad, jež jsou v té době tak aktuální jako dnes nejčasovější problémy hospodářské a společenské. Podobně jako svatý Pavel, také Jan Hus chce svými skutky působit v určitém směru na své vrstevníky a přes ně na budoucnost. Nebojme se slova — oba dva jsou novináři v jistém slova smyslu. Učený Tóma úmyslně poněkud archaisuje, aby budil více důvěry a respektu; toho snad dosáhl, ale jistě mezi všemi selskými cepy, které se po Husově smrti zvedly na obranu jeho pravdy, ani jeden nebyl inspirován „Knížkami šesterými o obecných věcech křesťanských“. Stejně učený Jan Hus nejen nearchaisuje, naopak novotaří. Jeho jazyk nejde váhavě za svou dobou, jde s ní se snahou předběhnout ji v lecčems. Z aristokratického spisovného jazyka pro tenkou vrstvu aristokratických čtenářů dělá Hus svou jazykovou a pravopisnou reformou jazyk demokratický, srozumitelný a přístupný každému. Na dálku pěti století žhne ještě tento oheň časovosti, jenž proniká některými Husovými pracemi.

Vezměme první tištěné projevy českého jazyka doby obrozenské a srovnejme stati Václava Krameria třeba s pracemi Jana Nejedlého! Nejedlý potřebuje přesvědčit své čtenáře o důstojnosti a ctihodnosti nově probuzeného jazyka; nezná cesty lepší než vracet se dozadu k jazyku šestnáctého století, v němž vidí klasický vzor. Kramerius má cíle mnohem aktuálnější. Burcuje lidské a národní vědomí sedláků a malých řemeslníků a dává jim velmi praktické rady pro denní život. Podobně jako Hus, ani on nearchaisuje; mluví k svým vrstevníkům jazykem svých vrstevníků očištěným od strusek, které se naň nakupily za sto padesát let národního úpadku. A srovnejme o půl století později jazyk Havlíčkův s jazykem ostatních českých spisovatelů té doby. S odstupu dnes již bezmála stoletého Havlíčkovi nejen rozumíme, což je samozřejmé, ale jeho jazyk až na drobnosti v terminologii nepůsobí na průměrného čtenáře dojmem zastaralosti. Všimněme si naopak, jak obsoletní je vyjadřovací způsob Tylův! Všimněme si také, jak velebně, ale archaicky vypadá vedle slohu Havlíčkova a jeho slovníku sloh a slovník Palackého! Český novinář by ještě dnes mohl psát jako Havlíček — kdyby to dovedl —, ale český učenec by nemohl dnes psát jako Palacký, nechtěl-li by se zdát podivínem. Palackého věta zní jako varhany, Havlíčkova věta má pronikavý zvuk píšťaly vybízející k pochodu. Palacký je učenec a archaisuje. Havlíček je novinář a aktualisuje.

[115]Je důležité, že všichni oni tři mistři aktualisace jazyka jsou po svém způsobu také puristy. Současný jazyk je jim podkladem, ale nepřijímají jej tak, jak jest. Horlení Husovo proti nedbalé výslovnosti tehdejší pražštiny a proti přílišnému množství německých výrazů v češtině je dobře známo. Kramerius rovněž při vší lidovosti svého způsobu vyjadřovacího píše češtinou na svou dobu velmi vytříbenou a Havlíček zůstává stále ještě vzorem, jak je možno jazyk demokratisovat bez nebezpečí vulgarisace. Nebyl snad puristou uvědomělým, ale měl instinktivní smysl pro to, co vyhovuje duchu jazyka a co nikoli. Pražská čeština jeho doby, jak je známa z rozličných karikaturních ukázek, hemžila se stále ještě německými slovy a obraty. U Havlíčka nenacházíme ani stopy toho, leda chce-li vědomě karikovat. Dovedl psát lidově, aniž potřeboval přijímat vše, co v lidové řeči nacházel, a uměl přitom psát spisovně, aniž potřeboval archaisací. Jako mistr Jan Hus je nekonečně časovější a bližší než Tóma ze Štítného, ačkoli nepřijal jazyk své doby beze změn, tak působí Havlíček časověji a svěžeji vedle Palackého, ačkoli nesestoupil na úroveň denního jazyka své doby. Také jeho aktualisace znamená výběr. Přijímá a odmítá a sám tvoří.

O dnešní novinářské češtině je mínění skoro jednomyslně špatné. Jako bere nadarmo Havlíčkovo jméno v duchu, tak se ho neprávem dovolává jako svého předchůdce ve formě. Může-li být něco útěchou, je to fakt, že v jiných zemích je nářek na novinářský a politický jazyk stejně jednomyslný jako u nás. Srovná-li se pamflet Paula L. Couriera s úvodníkem v dnešním průměrném francouzském žurnále, dopadne srovnání velmi žalostně. Poněvadž je tomu všude více méně tak, vyplývají příčiny asi ze stejného zdroje. O sociologii novinářského jazyka je už dnes celá literatura, hlavně ruská. Nebudu se tedy vracet k této všeobecné a zásadní stránce otázky. Jen je ještě třeba připomenout jednu příčinu nynější chatrnosti novinářského jazyka všeobecně. Klasikové novinářství u nás jako jinde byli spisovatelé širokého a hlubokého vzdělání. Kde se vyskytne podobný zjev ještě dnes, nepíše hůře než oni. Herben snese docela dobře srovnání s Havlíčkem a Herriot, Blum nebo Maurras se nemusí bát, vezme-li se na ně měřítko nejpřísnější. Ale noviny zaměstnávají dnes v ohromné většině lidi bez hlubšího vzdělání, získaného ať školou, ať autodidakticky. Opravdu také není třeba mít vzdělání Herbenovo nebo Herriotovo, jde-li prostě o to běhat za nějakou sensační vraždou. Novinářský jazyk je právě o tolik špatnější dnes než před sto lety, oč špatnější jsou po jisté stránce dnes noviny samy. Ale tito novináři chtějí přece jen vypadat jako spisovatelé; aspoň volky nevolky musí zachovávat jisté základní formy a normy spisovného jazyka. Poněvadž jim však schází skoro vše, čeho je ke skutečné znalosti literárního jazyka třeba, poněvadž nemají ani chuť ani kdy studovat, berou jazyk jaksi svrchu, přijímají z něho výrazy a celé obraty nepochopené a nestrávené a tím vzniká ono hrozné pseudoliterární „charabia“, jež je kletbou novinářského jazyka ještě mnohem více než zřejmé chyby proti mluvnici nebo slohu.

U novinářské češtiny běží však ještě o jiné potíže než o ty, které vyplývají ze zvláštností novinářského jazyka vůbec nebo jež souvisí s nedostatečnou znalostí mluvnice a slohu. K tomuto poslednímu punktu bych ještě podotkl mimochodem, že je zajímavé, jaká propast se rozevřela po válce mezi literárním jazykem a novinářským jazykem. Zatím co naše literární próza dosáhla úrovně, o níž by si nebyl nikdo troufal ani snít před dvaceti lety, máme noviny, proti jejichž literární formě je předválečný „Illustrovaný Kurýr“ vtělením korektnosti a noblesy. Tento fakt sám by stál již za sociologické studium. A nejhorší chyby nedělají právě ti, kteří se dostali k novinám bez žádoucího školského vzdělání. Jak je možné, že literární jazyk vyspívá k netušené bohatosti, hutnosti a dokonalosti, kdežto novinářský jazyk aspoň u některých zápasí s elementárními pravidly školské mluvnice a pravopisu? Jazyk Havlíčkův před devadesáti lety byl bohatší, hutnější a dokonalejší než literární jazyk veliké většiny jeho spisovatelských vrstevníků. Ale také jeho postavení a vliv v národním životě byly trochu jiné než postavení a vliv novináře v československém [116]životě dnes. Dotěrný reportér, jenž se svým všetečným fotografickým aparátem leze oknem tam, odkud byl vyhozen dveřmi, píše jazykem, odpovídajícím autoritě, kterou mu společnost přisuzuje.

Ale vezměme novináře, který má nejlepší úmysl šetřit jazykové správnosti a jemuž k tomu nescházejí žádoucí věcné předpoklady! Budiž řečeno hned předem, že má úlohu nesnadnější než Havlíček, a to z dvojí příčiny! Jednak byl spisovný jazyk od Havlíčkových časů petrifikován, po některých stránkách přímo mumifikován. Havlíčkovi se psalo lehčeji, poněvadž mohl psát svobodněji; brusičské tendence gramatiků, kteří v živém jazyku viděli jen zdroj zavrženíhodných neřestí, přišly teprve později. A za druhé v zlatých časech Havlíčkových byl novinářův úkol snadnější než dnes. Rotačka nečekala nedočkavě na rukopis o událostech, jež se sběhly před půl hodinou, telefon, rozhlas, letecká pošta, všechny ty pomůcky dnešního novinářství, pobízející ke kvapu a nutící počítat přímo s vteřinami, byly teprve snem budoucnosti. Novinář vykládal, povzbuzoval a kázal. Dnes má co nejrychleji a co nejstručněji referovat. Ale k této funkci je čeština méně vybavena než jiné jazyky, jež byly po staletí broušeny funkcemi, kterým sloužily a jimž čeština, jazyk nesvobodného národa zbaveného privilegovaných sociálních tříd, nesloužila. Jak nuancovanou politickou a diplomatickou terminologii má k disposici na příklad novinář francouzský nebo anglický! Jsem vždycky poněkud na rozpacích, mám-li vystihnout na př. ten odstín reservovanosti, který vystihují francouzské noviny známým výrazem nous croyons savoir nebo anglické obratem we understand. Ať řekneme česky „nemýlíme-li se“, nebo „dovídáme se“ atd., žádný český termín nevyjadřuje tak přesně onen výraz, jímž se francouzsky nebo anglicky podává informace, za jejíž autentičnost list úplně neručí, kterou však považuje za pravděpodobnou. Ale takových odstínů je na sta v politické a parlamentní a tím i v novinářské terminologii francouzské a anglické — podobně ostatně v italské a španělské a do jisté míry i v německé. Byli národové, kteří rozhodovali o svých osudech na svou odpovědnost nebo jejichž jazyk byl aspoň politickým jazykem po celou dobu, kdy oni sami nebyli politickým národem, na příklad italština. Tam vyrostla a vypěstovala se odstíněná terminologie, jak toho politická funkce jazyka vyžadovala. Čeština nemá v této příčině tradice — jazyk českých a moravských sněmů šestnáctého a sedmnáctého století je krásný a jadrný, ale pro dnešní terminologii politickou není možno vracet se k němu — a bude si ji musit teprve vytvořit, jako si celý národ za nových poměrů postupně vytváří jiné atributy své svrchovanosti.

Novinářský jazyk má být po výtce jazyk živý; mluví o současných událostech k současníkům. Ale český novinář má plnit tento úkol jazykem, jenž se bojí slevit cokoli se svého archaistického zabarvení. Genitiv záporový, automaticky vnucovaný bez zřetele k rázu věty a k jejímu rytmu, je zlo ve spisovném jazyce všeobecně vzato. Fakticky je mrtev všude tam, aspoň na větší oblasti českého jazyka, kde nemá smyslu eliminativního (nebylo tam živé duše, to jest ani jedné živé duše, neměl haléře, to jest ani jednoho haléře atd.) a je za mrtvý uznáván již drahnou dobu i v školské mluvnici. Ale živá tradice školská a spisovný jazyk se vleče namnoze dále s tímto museálním pozůstatkem. Je to často nepříjemné zlo, i když nejde právě o článek pro noviny. V článku, který má rychle referovat o nějaké současné věci, zní věta se záporovým genitivem toporně a nepřirozeně, a přece se často novináři, poslušni svého školského poučení, do něho nutí. Když jsme již u genitivu, není možno nezmínit se o genitivu po slovesech „chrániti“ a „brániti“ a p., jež se už dávno v živém jazyce obrátila k akusativu jako před tím „prositi“, „hledati“ atd. Není neštěstí, je-li spisovatel v románě nucen zachovávat takovéto staré formy, za určitých okolností to může dokonce dodat slohu jistý půvab, v dialogu je snad možno zachováváním takového starého obratu u osoby jedné a nezachováváním u osoby druhé vystihnout společenský nebo jiný rozdíl, ale zachovává-li novinář tento archaismus, mám dojem, že je jeho jazyk na Prokrustově loži.

[117]Je už pomalu dovoleno užívat infinitivních tvarů bez koncového „i“, ale uznává-li to mluvnice, mnozí korektoři jsou ještě velmi nedůtkliví v této podrobnosti, netroufají si patrně věřit, že by vůbec bylo možno a dovoleno přiblížit jazyk spisovný jazyku živému. A právě ti novináři, jejichž jazyk se jinak hemží nejhrubšími chybami a nesprávnostmi, rádi naopak kladou to pedantské „i“ na konec svých infinitivů. Ono to vypadá velmi učeně a spisovně a nic to nestojí. Naproti tomu mluvnické pomůcky, jež mám po ruce, trvají neústupně stále ještě na „-i“ v první osobě singuláru. Zde ovšem dost záleží na osobním jazykovém cítění. Snáším ještě a užívám bez jakéhokoli pocitu stísněnosti výrazů, jako „pracuji“, „miluji“ nebo „děkuji“, zkrátka tato forma mi nepřekáží u sloves šesté třídy a nezdá se mi umělá, ačkoli jsem ji nikdy neslyšel v běžné hovorové češtině. Naproti tomu snáším jen s odporem tvar „píši“ místo běžného a dnes jedině možného „píšu“.[1] Kolikrát se právě v novinářském článku tento výraz vrací! Jakáž pomoc, nechci-li se dostat do rozporu s mluvnicí, píši tedy „píši“, ale s trapným pocitem umělosti a neživotnosti tohoto tvaru v dnešním jazyce. Právě v novinářské praksi lze nejlépe změřit, jak se náš spisovný jazyk rozchází s jazykem živým a kde by bylo nejnaléhavěji třeba osvěžit jej infusí čerstvé krve.

Je ku podivu, jak se naopak bez násilí snáší v novinářském jazyce přechodník, ačkoli je dnes také formou umělou, zejména v tom přísném synfaktickém omezení, které mu vtiskla Gebauerova mluvnice. Zde, na rozdíl od jiných archaismů v našem spisovném jazyce, pociťuje čtenář něco trapně neživotného, čte-li přechodník v románě nebo — hrůza — slyší-li jej v divadelním dialogu. Naproti tomu tato forma, jež tak pomáhá zkrátit větu — pomáhala by ještě mnohem lépe, kdyby jí byl ponechán syntaktický ráz absolutnosti, jenž je vlastním smyslem přechodníku — nepřekáží v konvenčním jazyce popisném, jímž po některé stránce novinářský jazyk jest. Je vidět, jak funkční poslání jazyka dovede překonat překážky na jiném poli. Tvar není archaismem jen proto, že se ho v hovorové řeči přestalo užívat; stává se archaismem teprve tehdy, když ztratí jakoukoli užitečnost. Neslouží k ničemu, trvá-li se na důsledném záporovém genitivu tam, kde ho v živé řeči už po několik set let není. Ale tvar, jenž umožní říci jednou větou, co by se musilo říci jinak dvěma nebo třemi větami, má stále ještě v jazyce svou raison d’être. A zde se ocitáme u jiné zásadní otázky. Jak slouží dnešní čeština potřebě stručnosti, jež je čím dále, tím více nutností novinářského slohu. Nástrojem ideálním je jistě angličtina svým skoro monosylabickým charakterem a velikou volností v syntaxi, dovolující hotové slohové samoznaky. Nástrojem velmi dobrým je jistě také francouzština jak svou precisností, tak tím, že v tomto jazyce nepřetržité literární tradice má každé slovo svá sous-entendus, dodávající mu velmi širokou použitelnost. Ale vezměme jiný jazyk, na příklad španělštinu, a všimněme si, jaké široké možnosti mu dávají jeho mluvnické formy. V událostech poslední doby se velmi mnoho mluví ve španělských novinách o „represaliados“, to jest obětech persekucí po nezdařeném povstání z října 1934. Žádným způsobem není možno vyjádřit česky tento pojem jedním slovem jako ve španělštině; a to je jeden příklad za mnohé. Čeština potřebuje dvou slov k vyjádření konjunktivu nebo kondicionálu, kde některým jazykům stačí jedno; má v některých případech opisné futurum, kde jinde rovněž není třeba více slov než jednoho. Čas minulý vyžaduje v češtině aspoň zčásti dvou slov. Zato nemáme ovšem členu; nejednou je to výhoda pochybná; člen určitý i neurčitý musí být leckdy nahrazován rozličnými obraty a právě v novinářském jazyce lze naopak ocenit, jak velikou a pohodlnou syntaktickou pomůckou může v některých situacích člen být. Neklademe zájmen před slovesný tvar, to už je výhoda zcela nesporná. Ale ovšem výhodou největší je prostě mluvnická stavba, nepotřebující opisných forem v deklinaci. A také slovanské sloveso se svým nekonečným bohatstvím odstínových možností, jež mu propůjčuje jeho vid, dodává češtině velikou úspornost, kterou lze v novinářské praksi nejlépe ocenit. Tak lze dosáhnout, že [118]český článek nemusí být delší než článek francouzský nebo anglický, neboť tvaroslovná stručnost nahrazuje monosylabismus nebo syntaktickou stručnost jazyků jiných.

Jak působí na novinářský jazyk rychlost, jiná nezbytná nutnost novinářské slovesné činnosti? Právě rychlostí se také v jiných zemích vysvětluje povrchnost, často ledabylost a nesprávnost novinářského jazyka. I ti, jimž je aspoň formální a mluvnická správnost samozřejmostí, musí resignovat na jakoukoli slohovou eleganci, mají-li právě půl hodiny času na to, aby napsali, co musí být okamžitě napsáno. Správnost věcná, snaha o úplnost a srozumitelnost zprávy — jde často o věci zcela odlehlé průměrnému zájmu průměrného čtenáře — musí jít před starostmi jazykovými. Francouzský systém stručných komentářů, jimiž ředitelé listů glosují tu neb onu význačnou událost dne, dovoluje ještě provést tu a tam bravurní kousek stylové vytříbenosti a vtipu, ale na těch svých několik vět může ředitel myslit po celý den v klidu své nepřístupné pracovny. Parlamentní zpravodaj jeho listu, jenž se mačká v tlačenici na parlamentní tribuně, podniká po „salle des pas perdus“ honbu na poslance a ministry, aby zachytil útržek rozhovoru nějaké důležité osobnosti, a pak telefonuje svému listu referát rovnou do tisku, může být snad pevný ve svých subjonctivech, ale slovesná stránka jeho výrobku je mu Hekubou. Jenže není vždycky Hekubou francouzskému čtenáři, jenž má rád články jak věcně spolehlivé a správné, tak příjemně a vtipně psané. Veliké pařížské listy odpomáhají této nesnázi tím, že parlamentní zpravodajství je dvojí. Jeden reportér píše prostě stručnou zprávu o tom, co se stalo, druhý hledí zachytit atmosféru, a jsa zbaven nutnosti přihlížet jen k správnosti věcné, může si dovolit úsilí o vtipnou pointu, stylovou „recherche“. Naše noviny jsou chudé, ukládají jednomu to, co jinde dělají dva nebo tři. Dodejme, že náš čtenář většinou po nějaké slohové vybranosti netouží. Je-li ve Francii novináři přičteno k dobru, když má také své úspěchy literární, je mu to u nás skoro příhanou, neboť literatura není považována za vážnou věc pro vážné lidi. Tato celková psychologická atmosféra nemůže nemít svůj vliv na jazyk, jímž náš průměrný novinář píše. Je přetížen prací — aspoň pokud plní svědomitě svůj úkol — a ví dobře, že bude-li mít pro něco mrzutost, jistě to nebude nikdy jazyková chatrnost jeho práce.

K tomu přistupuje fakt, že mnohem více než novinář francouzský, anglický nebo německý musí novinář český pracovat s cizojazyčným materiálem. Tím materiálem jsou z veliké části zahraniční noviny, nejčastěji v německém jazyce. Je těžko vyhnout se pokušení přenášet mechanicky do vlastního jazyka celé obraty z jazyka cizího; odtud dojem, jímž působí velmi často český původní článek v novinách, dojem přeloženého. Materiál domácí není mu pak velikým povzbuzením k jazykové úzkostlivosti. O jazyce Agence Havas bylo ve Francii napsáno už mnoho, ale nic lichotivého; řekněme mírně, že jazyk naší Československé tiskové kanceláře má ještě k úrovni Agence Havas hodně daleko. Rozhlas, jiný zdroj běžného jazykového usu, páše u nás na jazyce hotové zločiny, aspoň v těch svých částech, jež praktický novinář z povinnosti poslouchá — v referování o událostech dne doma i za hranicemi. Konečně ani řeči pronesené v parlamentě nebo na jiných oficiálních tribunách nemohou být ve většině inspirací k snaze o jazykovou pečlivost a původnost. Není každému dáno být T. G. Masarykem ani v této příčině. Poměry byly zdánlivě mnohem nepříznivější za doby Havlíčkovy; úřední vedení státu jen německé, styky s ním jen německé, zdroje informací jen německé. Jenže právě, jak jsem řekl, v těch dobách novinář, aspoň havlíčkovského typu, mohl více tvořit než prostě referovat, povinné němectví celého oficiálního světa vyvolávalo u něho naopak blahodárnou reakci, a po stránce technické novinářství nebylo ještě štvanicí. Hlasy pak, jimiž tehdejší český politický svět mluvil a jež bylo Havlíčkovi komentovat, byly hlasy Palackého a jiných osobností, jež měly k literatuře po celý život mnohem blíže než veliká většina politiků a veřejně činných lidí dnešních. Pochopitelně — vedení české politiky v těch letech neabsorbovalo lidi tak, že by se byli musili vzdát svých vědeckých nebo [119]literárních zájmů. Naopak politik byl učenec nebo básník, jenž sestupoval jen v mimořádných chvílích do veřejné arény.

Řekl bych ještě, že na jazyk českého novinářství nutně působí prudké změny, jež se v posledních dvaceti letech dějí v třídním složení československé společnosti. Co je správné a co je nesprávné? Co je vkusné a co je nevkusné? Společenské vlnění, jež se započalo převratem a dnes ještě dávno není skončeno, přineslo svým způsobem také na tomto poli „Umwertung aller Werte“. Dodejme, že jazyková správnost byla chápána u nás tak úzkoprse a školometsky — a jsou orgány, které ji tak chápou ještě nyní — že přímo provokovala ke karikatuře a k odporu, jakmile zmizelo vědomí autority v té formě, jak se jí před převratem rozumělo. Po dlouhé době, jež přísně rozlišovala, co se v řeči sluší a co nikoli, bylo přímo živelnou radostí přivést do jazyka najednou i slovník i syntaxi, jež z něho byly doposud vyvrženy. Jenže místo lidovosti vnikla do novinářského jazyka většinou pražská periferijní vulgárnost. Zájem o argot, který se projevuje v naší filologii v poválečných letech, nepřišel bez příčiny. A vidíme-li, jak se zároveň i v jiných zemích věnuje po válce argotu vědecká pozornost, pochopíme, že ani zde neběží o nějakou zvláštnost, že jde o zjev, jenž má psychologické a sociologické kořeny v duchu a sociálním charakteru doby.[2] Ale čím to, že ve Francii nebo v Anglii nevnikl přitom argot do běžného novinářského jazyka a že, vyskytne-li se tam, je doprovázen uvozovkami jako mimořádně pozvaný host? Tím, myslíme, že jednak nedostatek jazykové kultury uvolnil u nás vpádu argotu cestu mnohem širší než v starých zemích s tradiční jazykovou kulturou — nicméně všimněme si, jak se stal argot po válce běžným způsobem vyjadřování intelektuální mládeže i ve Francii, třebaže mu vrata tištěného slova zůstala uzavřena — jednak že společenské změny byly u nás mnohem hlubší než na západě a přece ne tak hluboké jako v Rusku. Zůstaly společenské třídy, ale rychlé majetkové změny způsobily jejich náhlé promíšení. Měli jsme milionáře přes noc, kteří mluvili žargonem svého předměstí. Snobismem vrstvy, jež se tak náhle a bez přechodu dostala navrch, nestal se ani sedlák ani dělník s drsností, ale jadrností a vnitřní správností svého vyjadřování, stal se jím apač se svým argotem, s vědomou deformací výrazů, s úmyslnou pokřiveností skladby. Tento snobismus se pak šířil s výše společenského výsluní do všech ostatních vrstev. Stal-li se takto hromadnou módou, nezastavil se ovšem ani před novinami. A to tím spíše, že nám právě po válce vyrostl nový typ tisku, jenž nenavazoval na moralisující ráz novin předválečných a hledal svou obdobu v bulvárním tisku velikých zahraničních měst. S tím rozdílem arci, že bulvární tisk v Paříži nebo v Londýně, jehož jazyk trpí všemi nedostatky, které jsme výše vypočetli a hleděli vysvětlit, udržuje přece jistou jazykovou úroveň právě proto, že jeho čtenářstvo by samo těžce sneslo, kdyby tištěné slovo bylo jen fotografií nejhoršího slova mluveného. Bulvární tisk u nás nenašel před sebou tuto bariéru elementárního vkusu. Jako sešel obsahem pod úroveň svých pařížských nebo londýnských vzorů, tak pod ni klesl taky úrovní své jazykové formy. Čeština předválečná — novinářská stejně jako literární — byla maloměstsky pruderní; po válce bylo prostě rozkoší číst slova, jež se před válkou nedostala do novin ani vytečkována. A bylo-li v tomto zjevu na jedné straně něco přirozeného, pochopitelná reakce na přílišnou dřívější úzkostlivost — zde je třeba připomenout si, s jak netajenou radostí užíval už Havlíček výrazů, jež prudernost tehdejší společnosti ze spisovného jazyka vylučovala — bylo v tom také mnoho jiných, často rmutných důvodů. Havlíčkovi bylo drastické slovo aktualisačním prostředkem; v tomto poválečném bulvárním listu sloužilo jen k tomu, aby doprovázelo a ilustrovalo kluzkost a slizkost obsahu. A poněvadž u mnoha lidí má stále ještě tištěné slovo jistou prestiž, vnikl zase podivným oběhem do hovorové řeči právě z těchto novin nejeden výraz, jenž do té doby byl monopolem jednak apačské periferie — kterou rozeznáváme od periferie lidové — jednak příliš rychle vyrostlé společenské smetánky.

[120]Tak se v našem novinářském jazyce těchto dní zrcadlí ona promiskuita, jež vznikla převratem a jeho následky. Jeho pravděpodobný další ráz bude jistou měrou záviset i dále na sociálním vývoji, jímž bude československá národní společnost procházet. A jak již řečeno, jistý vliv bude naň vždycky mít postavení, jež ona společnost novináři vyhradí. Mluví-li se stále o Havlíčkovi, nesmí se přece zapomenout, že Havlíček byl mezi tehdejšími vůdci národa rovný mezi rovnými, nikoli anonymním a bezvlivným kolečkem provozu novinářské industrie. Není možno, aby se ve výrazových prostředcích novinářových neobrážela úloha, kterou mu společnost dovoluje hrát. Po obou těchto stránkách je novinářský jazyk jakýmsi seismografem sociálních faktů a jeho dobrá nebo špatná jakost závisí více na těchto faktech než na novináři samém. Ale ovšem je dost široké pole, kde lze na zlepšení novinářského jazyka působit přímo, bude-li k tomu jen trochu dobré vůle. Jde na příklad — a především — o prostou mluvnickou správnost, předpoklad, o němž je vlastně stydno mluvit, tak by měl být samozřejmý; ale je známo, že není samozřejmý. Slyšel jsem, že není dnes přijímán do služeb listu nikdo, kdo nedokáže znalost psaní na stroji a těsnopisem; neslyšel jsem, že by byli adepti novinářství podrobováni také zkoušce z elementární mluvnice. Takovými zkouškami by bylo možno dosáhnout toho, aby novinář neužíval v genitivu výrazu „jej“, aby rozeznával „mne“ od „mně“ atd. — vesměs věci, jež by si měl každý odnést už z obecné školy. Plošné bezvýraznosti a bezbarvosti novinářského slohu by se snad mohlo aspoň částečně odpomoci tím, že by lepší organisace novinářské techniky dala novináři minimum času, aby myslil nejen na to, co píše, nýbrž i na to, jak píše; a kdyby čtenář sám dával zřetelně najevo, že mu není jedno, jak jsou jeho noviny psány, přestalo by to býti jedno také redakci. Na pařížské žurnalistické škole jsou také praktické kursy novinářského slohu; myslím, že něco podobného na naší novinářské škole v Praze by bylo velmi užitečné, kdyby byl takový kurs veden lidmi, kteří také rozumějí novinářskému řemeslu, a ne brusičskými profesory, kteří nemají ponětí o tom, jak a za jakých okolností se novinářský článek píše. Povolané odborné kruhy měly by také povznášet novinářovu ctižádost v této příčině. Ve Španělsku si dali odměňování cenných novinářských článků přímo do ústavy jako jednu z povinností republikánského ministerstva školství; to se mi zdá důležitější a příznačnější než otázka, jak španělské ministerstvo školství tuto povinnost v praksi plní. A konečně by měl být novinář veden, aby ani v slovníku ani v skladbě nezaměňoval lidovost s vulgárností, jadrnost s hrubostí, mluvený jazyk s argotem. Ačkoli se většina našich novinářů stále ještě rekrutuje z venkova, není na novinářské češtině vidět, že by něco získávala tímto přílivem svěžího vzduchu. A právě tak novináři, kteří přicházejí k tomuto povolání bez školské průpravy, nepřinášejí si do něho — až na výjimky — jadrnost prostředí, z něhož vyšli, ani konkretnost jazyka rozličných řemesel, jimiž prošli. Lidovostí v novinách se u nás často myslí sentimentální, často falešné archaisující nebo nesprávně dialektisující odvar nebo reprodukce žargonu rozličných „out-laws“. Ale lid ani v Praze ani na venkově nemluví oním umělým odvarem, připomínajícím po továrensku vyráběný „svérázný“ šat, ani apačsky. Beletrie se v nejednom případě skutečnému duchu dnešního českého jazyka přiblížila více než novinářství — v pravém opaku k tomu, co by se od funkce novinářského jazyka mohlo očekávat. A konečně lze jen opakovat, že se spisovný jazyk sám, kodifikovaný ve formách velmi zastaralých, musí zbavit přítěže starých, dávno neužívaných tvarů a obratů, má-li vyhovět základním potřebám novinářského jazyka. Není možno psát své články v letadle jazykem, stvořeným pro trakař.


[1] Srov. o těchto tvarech v dnešním spisovném jazyce v I. roč. Slova a slovesnosti na str. 10n.

[2] Srov. o této otázce článek Trostův v I. roč. Slova a slovesnosti, str. 106n.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, str. 114-120

Předchozí Zdeněk Peška: Poměr češtiny a slovenštiny v našem jazykovém právu

Následující R. J. (= Roman Jakobson), Josef Hrabák: Bádání o verši českém a polském