Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v prosinci 1935 a počátkem 1936

[Kronika]

(pdf)

-

2. prosince. L. Silberstein: České filosofické názvosloví. (Otištěno v tomto čísle Slova a slovesnosti.)

 

16. prosince. O. Kraus: Reistické pojetí jazyka v poměru k logistice a k fenomenologii. Přednášející se staví kriticky k oběma protichůdným směrům, logistice a fenomenologii, ale přiznává každému z nich jádro pravdy. Popírá plodnost toho, co Carnap nazývá logickou syntaxí pro linguistiku. Logistika vlastně jenom usiluje o další pokrok myšlenek Baconových a zejména Leibnizových a Brentanových o obdobném nástroji nematematického myšlení (charakteristica universalis), jako jsou číslice pro matematiku. Avšak logistika chybuje, když zanedbává metodologickou zásadu Leibnizovu, budující logicky umělý jazyk na analyse vědomí. Logistika neprávem přisuzuje smysl jedině větám faktických věd a „tautologii“ a zamítá tedy každou hodnotící axiomatiku. Učení logistiky o větách beze smyslu je neujasněné a nedůsledné. Nicméně logistika plní závažnou funkci, snaží se osvobodit filosofii od otroctví, jemuž od původu podléhá jazyk. Je-li boj proti pseudofilosofickému slovičkářství Heideggera a p. úkolem záslužným, musí však, aby byl doopravdy účinný, vycházeti z psychognosie (podle Brentanova názvosloví). Husserlova fenomenologie z roku 1901 byla a chtěla být původně právě takovou popisnou analytickou psychologií. I Husserl ve své fenomenologii i Meinong ve své „předmětové teorii“ uplatňují myšlenku, vyslovenou Brentanem v roce 1889, o existenci psychologického poznání, majícího ráz apodikticky apriorní. Popírají však psychologickou podstatu těchto apriorních zákonů a nutně zápornou povahu apriorních soudů. Soudy o všeobecné platnosti považují za kladné, což vede k postulaci říše věčných ideí. I fenomenologie se dostala takto do zajetí jazykových fikcí a je proto napadávána se strany logistiky. Fenomenologie hřeší proti neochvějnému poznání Lockovu, že veškeré naše pojmy pocházejí z nějakého nazírání. Jen takto pojatý reismus, jenž se ovšem liší od reismu Kotarbińského tím, že uznává nejenom fysickou jsoucnost, může přispět k dalšímu postupu logiky a filosofie vůbec. Důsledné provedení reistického pojetí jazyka vede k poznání, že většina jazykových prostředků, kterými je nucena operovati také filosofie, náleží k těm slovům, která Mill označoval jako synkategorematické a Marty jako synsémantické výrazy. Celý soubor Kantových kategorií a všechna tak zvaná gramatická abstrakta patři k této skupině.

 

17. prosince. Diskuse o kritických a badatelských metodách prof. M. Weingarta.

R. Jakobson uvedl debatu: „V poslední době jsme všichni byli svědky řady projevů prof. Weingarta, ať otevřeně či zastřeně namířených proti práci Pražského ling. kroužku. Nemínili jsme reagovati, ale byli jsme k tomu přímo donuceni stále stupňovanou snahou těchto polemických projevů vzbuditi v akademické veřejnosti dojem, jako by šlo o boj vědeckosti, přísných metodologických požadavků a svědomité, bezvadné filologické techniky proti smělým spekulacím a proti zanedbávání filologické mikrologie. Dnešní debata o kritických a vědeckých metodách prof. Weingarta má ukázat pravý stav věcí“.

B. Havránek shrnul výsledky své podrobné kritiky Weingartovy práce „První českocírkevněslovanská legenda o sv. Václavu. Rozbor filologický“, a doložil je příklady. (Kritika sama vyšla v Časopise Matice moravské, sv. 59, 1935, [129]str. 341—362): Weingart vložil do své oslavné řeči o Masarykovi, otištěné v ČMF 1935, — málo vkusně — obranu „čisté práce filologické“ proti domnělým jejím škůdníkům, zřejmě Pražskému linguistickému kroužku (str. 249). Kroužek nikdy však nepodceňoval práci filologickou; vážně jí však ublížil právě Weingart svým vydáním a filologickým rozborem uvedené legendy svatováclavské.[1]

V rekonstruovaném tekstu kratičké naší legendy (obsahuje 91 vět), který pořídil Weingart v tomto vydání, jsou — kromě tiskových chyb — místa, která odporují tomu, k čemu autor sám v kritice tekstové dospěl, dále místa, jejichž čtení se buď opírá jen o část rukopisného podání, a to právě často o rukopis, který autor pokládá za nejhorší, anebo vůbec nemá oporu v rukopisném podání, aniž jsou místa taková v jeho mnohomluvných komentářích vysvětlena, ba aniž se změny takové konstatují. Je proto tekst Weingartův zcela nespolehlivý a stejně nespolehlivý je i jeho kritický aparát. V jeho obšírných a stále se opakujících úvahách tekstových je mnoho tvrzení fakticky nesprávných; ve výkladech jazykových jsou zřejmé chyby, a to i v oblasti staroslověnštiny; zvláště je v nich pochybné to, že jazykové otázky legendy nejsou vůbec řešeny v rámci orthografíckých a jazykových zvyklostí těch vrstev památek charvatskohlaholských a ruských, do nichž náležejí všechny její rukopisy, nýbrž toliko z úzkého hlediska staroslověnštiny, a to ještě jenom staroslověnštiny jižní redakce (makedonsko-bulharské), jak je známa ze školských příruček. To vedlo pak k nesprávnému jazykovému hodnocení této památky a ke skreslené rekonstrukci jejího tekstu; na př. jako starobylé jevy jazykové se hodnotí také tvary obvyklé vůbec v charvatskohlaholských památkách a zčásti podnes v nářečích čakavských, v jejichž oblasti vzkvétalo charvatskohlaholské písemnictví; česká církevněslovanská památka je rekonstruována v jazyce jižní redakce staroslověnštiny, nikoli v redakci české, kterou známe z památek X. a XI. století. Konečně ukazoval řečník na zneužívání statistiky, na bezradnosti rozboru stylistického a chyby v rozboru historickém, který vykládá legendární formulky jako historická data. Svým předchůdcům vytýká Weingart příkře a někdy i způsobem zlehčujícím chyby skutečné i domnělé, při čemž mimoděk odhaluje své nedostatky ve znalosti staroslověnštiny a jejích památek (na př. vytýká Vondrákovi, že necituje z té části staroslověnského evangelia kodexu Mariánského, která neexistuje); tam však, kde se s předchůdci shoduje, často o nich mlčí, tak zvláště mlčí o bezprostředních předchůdcích svého dnešního kladného hodnocení církevněslovanského období u nás, které sám ještě do nedávna hodnotil zcela jinak.

R. Jakobson podal rozbor Weingartových úvah o otázkách básnického jazyka. Probral nedávné Weingartovy výtky pracím Mukařovského a zjistil, že ani jedna z těchto výtek nemá věcný podklad. Weingart se dovolává svých „Problémů a method české literární historie“, ale právě tato práce svědčí o nedostatečném pochopení autorově pro estetiku a nejen že nepřišla, jak nyní tvrdí Weingart, o několik let dříve, než pronikl do Československa ruský formalismus, nýbrž dokonce sama na něm závisí, ale liší se od prací formalistů malou promyšleností zásadních otázek poetiky, ba i přímou bezradností při posuzování jejich konkretních úkolů a nedostatečnou znalostí odborné literatury. Rozbor četných soudů Weingartových o rozmanitých otázkách básnické formy ukazuje, že tyto soudy jsou buď bezobsažné fráze anebo závěry, nepřihlížející náležitě k materiálu a plné nesrovnalosti a omylů. Dále probral přednášející knihu K. Rektorisové „Bezručův verš“ (1935), která vyšla ze semináře Weingartova. Vytkl této práci hojné a hrubé linguistické chyby, neznalost základů metriky a libovolnost výkladů a nadhodil otázku, proč začal Weingart serii prací svého semináře tak nezralou knihou, proč neopravil aspoň její nejprimitivnější chyby a proč ve svém úvodu položil proti osobitému a průkopnickému dílu Mukařovského za vzor začátečnický a neumělý pokus Rektorisové o napodobení tohoto díla. (Jakobsonův rozbor práce K. Rektorisové a úvah M. Weingarta také vyjde tiskem.)

V diskusi V. Flajšhans doplnil příklady, jak Weingart nerozlišuje s náležitou kritičností mladší charvatskohlaholskou vrstvu svatováclavské legendy od původního tekstu. J. Slavík ukázal, že práce Weingartova trpí nedostatkem přímé znalosti příslušných latinských legend a vadnou historickou interpretací. K. Rektorisová pokusila se hájit thesi své knihy o významu kvantity u Bezruče. — F. X. Šalda doplnil dalšími doklady kritický rozbor Jakobsonův.

 

[130]13. ledna. 1. J. Čada: Problematika hospodářského jazyka.

Studium hospodářského jazyka, jenž jako předmět linguistický má býti zkoumán metodami linguistickými ve všech svých aspektech, je jeden z případů pokusu o systematické a podrobné zkoumání určitého funkčního typu jazykového podle zásad P. L. K. Pro toto studium bylo raženo slovo „hospodářská linguistika“. Vzniká tu řada problémů, jež nutno řešiti, na př.: co je vlastně hospodářský jazyk, jaká je jeho norma, v jaké slohy se rozpadá, jeho struktura, plány (především lexikální a. syntaktický, snad i morfologický a fonetický), význam aktualisace pro hosp. jazyk atd. Začátek, jak se zdá produktivní, byl již učiněn tím, že v lexikálním plánu hosp. jazyka byly u nás stanoveny jeho základní prvky: termín, resp. automatisované slovo a automatisovaná skupina slovní, šablona, prvky konstantní a prvky potenciální, sémantické jádro hosp. jazyka.

Pří zkoumání syntaktického plánu hosp. jazyka nutno postupovati jinak, ježto tu jde o formu celého projevu, kdežto při charakteristice lexika jde hlavně o obsah slov a slovních skupin. Nutno vzíti v úvahu stylistické varianty syntaktických konstrukcí téže funkce a jejich rozmanité zabarvení, které různě působí, co do užívání, v různých funkčních jazycích; jde tedy o využití stylistických možností jednotlivých syntaktických prvků.

Řešení těchto otázek a různých jiných týkajících se hosp. jazyka, tím naléhavější, že ani v cizině se jimi soustavně zabývali, je předmětem pracovních schůzí filologů působících na V. Š. O. v Praze. ― Kromě toho připadá filologům V. Š. O. úkol vypracovati přesnou metodologii též pro studium „kulturního národopisu“ (v rámci potřeb této vysoké školy), jenž má býti synthesou dynamických projevů ducha příslušného cizího národa.

2. Zd. Vančura: Hospodářský jazyk. Předpokladem hospodářské linguistiky je vymezení pole hospodářského jazyka. Ve funkčním pojetí hospodářský jazyk jest výběr z repertoiru jazykových prostředků, sloužící k účelům hospodářským. Náleží tedy k němu nejen odborná terminologie a frazeologie hospodářská (jeho prvky konstantní), ale i potenciální prvky, kterými se konstantní prvky doplňují v souvislé projevy. Charakteristika hospodářského jazyka jako celku i jeho jednotlivých stylů je možná jen, vezmou-li se v úvahu oboje prvky, jejich výběr a spojení. Tímto postupem je také umožněno zkoumati, jak souvisí odborný jazyk s celkovou soustavou jazyka obecného.

 

27. ledna. Diskuse o bilanci I. roč. Slova a slovesnosti. Debatu uvedl P. Eisner a A. St. Mágr.

1. P. Eisner: List Praž. ling. kroužku má význam dvojí. Jednak je orgánem a mluvčím moderní vědy linguistické u nás, za druhé však si od samého začátku vytýčil pracovní součinnost badatelů v oboru jazykové fenomenologie s tvůrci a nositeli této fenomenologie: tedy soustavnou kooperaci vědy o jazyku s tvorbou a životem jazyka. Stalo se tím u nás po prvé, že se časopisecký orgán přísné vědy ucházel o pracovní přispění živlu laického, že — abych to vyjádřil drastičtěji — profesoři apelovali jakožto na lidi téhož občanského práva na básníky, spisovatele, essayisty, překladatele. Je to gesto — a nezůstalo při gestu — v dějinách naší vědy průkopnické. Neboť veškerý náš duchovní život, naše možnosti poznávací trpí v oblastech poznání jazykového a literárního příkrou rozpojitostí mezi vědou a tak zvaným živlem laickým, mezi erudicí a intuicí: erudice se na intuici dívá jako na neodpovědná alotria duchaplných a fejtonistických větroplachů, intuice si oškliví erudici pro odpudivou koženost, s níž u nás se zvláštní zálibou vystupuje. Toto rozpojení je velké zlo: neboť k pravému poznání je třeba syntésy erudice a intuice, a ježto velmi zřídka bývají pospolu pod střechou jediné hlavy, je třeba kooperace hlav obou kategorií. Ve vědě o jazyku pak je už dokonce absurdním počínáním pomíjet ty, kteří jazykové dění prožívají s nejpalčivější bezprostředností na sobě a v sobě: pomíjet podněty, zkušenosti, životní empirii těch, kdo jsou v měřítku nejrůznějším, ve funkci nejrozmanitější skutečnými jazykovými tvůrci a předními nositeli a přenašeči vývojového dění jazykového. Kroužek koncipoval zde myšlenku nejúrodnější a jeho časopis ji ihned začal uskutečňovat. S jakým výsledkem, říkají v prvním ročníku příspěvky jako třeba Durychův o Vančurovi. Že ten první ročník byl skvělý i jinak, nebudu ani dokládat, ani dokazovat; je to soud zcela obecný. Přitom se ovšem rozumí, že mnohý bod původního programu zůstal ve stavu zárodečném. Sejde nyní vše na tom, aby časopis mohl dát všechno, co je latentně obsaženo v jeho programu i v pracovních koncepcích jeho zakladatelů a vědeckých nositelů.

Uvedu pro druhý ročník Slova a slovesnosti [131]a další několik desiderat, z nichž o každém doufám, že je v souladu s ideovým programem listu. Všechna tato desiderata mají však jeden předpoklad: změnu periodicity. List má duchovní poslání národní. Jeho dosavadní ediční forma kvartálníku je formou výlučně akademickou, pro širší působnost listu nenosnou a zcela nevhodnou. List je povolán, aby se stal měsíčníkem, při čemž by se studie obsáhlejší mohly tisknout v silnějších sešitech čtvrtletních. Z listu se musí stát nástroj pohyblivější, pohotovější, aby skutečně žil též pro tisíce laiků, aby mohl včas zasáhnout. Nyní má desiderata:

I. V duchu základní programové koncepce budiž příspěvková spolupráce s jazykovými tvůrci všeho druhu zintensivněna; zejména tak, aby nositelé jazykové tvorby ukládali v listu své zkušenosti, zápisy a zpovědi o tom, jak prožívají jazyk, jaký vliv má jazykový prvek na jejich tvorbu, na tvar a architektoniku této tvorby, jak se u nich jazyková inspirace má k inspiraci tvůrčí, a pod.

II. List hledí co možná soustavně podněcovat a organisovat jazykové bádání o zvláště význačných tvůrcích podle hledisek časovosti — tedy na př. reagovat na nový soubor Sovův prací nebo pracemi o Sovově jazyku, jenž je dosud úplně neprobadanou pevninou.

III. List by měl přinášet jazykové rozbory beletristických novinek, jež jsou zajímavé s jakéhokoli linguistického hlediska. Platí zejména o knihách jako z posledního roku třeba Konrádovo „Mámení po převratu“ nebo Poláčkův „Michelup a motocykl“, kde vědní zhodnocení jejich jazykových deposit a přínosů se časovým odstupem víc a víc znesnadňuje: co je dnes sémanticky zcela jasné, může již za deset let být hotovou šarádou. Linguistický kroužek sám je pak zárukou, že by se nepřestalo na popisné inventarisaci tohoto materiálu, nýbrž že bychom včas dostali také výklady sociologické, psychologické atd., atd.

IV. Kritické zásahy do jazykové prakse rozhlasové, jež u nás zcela obecně trpí nestvůrnou jazykovou disfunkcí. Rozhlasové kritiky ad hoc.

V. Kritické zásahy do jazykové, deklamační, recitační prakse divadelní, přednáškové a mluveného slova vůbec. Kritiky ad hoc.

VI. Soustavné sledování denního a jiného tisku jako nejmohutnějšího jazykotvorného činitele naší doby vůbec. Rozbory a funkční definice jazyka úvodníkového, sloupkového, fejtonového atd. až do té soudní síně, jež je svou jazykovou fenomenologií nepřebernou studnicí poznání ― zejména po stránce vědomé i podvědomé stylisace a jazykové fikce.

VII. V částečné souvislosti s tím rozbory mluvy obchodní, reklamní atd., jejich zákonitostí a funkčních pravidel — tedy bohemistika hospodářská.

VIII. Sledování jazykové prakse překladatelské, o níž dosud nevíme téměř nic kloudného. Nahradit účelnějšími metodami dosavadní ignorantství ve věcech genese překladu, funkce překladu, povahových kriterií překladu. Mimo to: každý rozbor překladů a zejména soud o překladech byl dosud příliš statický, zakládal se na hotovém překladovém faktu. Doplnit tento postup také pohledem na plynulé dění tlumočnické, na způsob, jakým se překlad od samého začátku rodí až do podoby tištěné.

IX. Zřetel k tomu, co bych nazval lidovými písemnostmi. Dnes se taková omluvenka pradleny, žádost kočího, milostný list služky a pod. otiskuje pro obveselení čtenářské inteligence. Ale vždyť jsou to i jazyková fakta a tím prameny poznání.

X. Stručné monografie o životě jednotlivých slov a tvarů. Na př. tiš, vezdy, ručej, znoj a pod. byly ještě dost nedávno ve slovníku první básnické garnitury, dnes s nimi pracuje veršotepecký podrost a brak. Termini a quo a ad quem! Pokus o výklad vadnutí takových slov (to je zajímavější než zjištění, jak slovo vzniklo a se rozmohlo).

XI. Nebyl dosud poučeně studován způsob, jakým na př. Němec v symbiose mluví česky, jakým Čech mluví německy. Zde jsou určitě zdroje poznání pro mnohou zásadně významnou věc.

XII. S tím souvisí i vědní ohledání fenoménů polyglotních a zejména tvůrčího bilinguismu, o němž se věřívají a tradují příšerné nesmysly.

XIII. Nejsou dosud uspokojivě vyloženy zjevy, jako na př. argotismus pražské společenské nástavby. Výklad moralistní, s jakým se setkáváme, je úplně nemožný.

XIV. Sl. Sl. budiž spolehlivou mravní oporou českým autorům, kteří ze strachu hrůzně kazí vnitřní mateřštinu své dikce. Máme dnes mezi českými autory defaitisty, kteří ustrašeni blábolí jazykové hrůzy, jako — že mi ta švadlena do večera nepřinese těch bálových šatů! — K tomu ještě vyhlazovací boj proti jazykovým petrefaktům a fosiliím, jako je většina přechodníků, a mnoho jiných!

XV. Zásadně v každém čísle co nejvíc drobných glos a noticek, připisy z laických vrstev nespisovatelských, tedy z prostředí úplně laického.

XVI. Poradní práce s autory a překladateli ve [132]stadiu jejich pracovního postupu (porady v Kroužku a výtažek výsledků v Sl. Sl. Tedy: bezprostřední účast Kroužku a jeho časopisu při tvůrčím aktu jazykovém)!

To vše je v zásadě již v původní programové koncepci. Uskutečnit to plně a do důsledků znamená dotvořit jedinečnou instituci, kterou Slovo a slovesnost je od prvního dne.

2. A. St. Mágr: Měl jsem příležitost vysloviti svůj úsudek o Sl. Sl. veřejně a nemám, čeho bych na tom měnil, neboť zajisté nejde o podrobnosti a poznámky k tomu kterému článku, nýbrž o zásadní otázky a věci, které mohou mít význam pro budoucnost. Stojím mimo Pr. ling. kroužek, nejsem odborníkem ani v linguistice ani v literární vědě a mohu se dívat na vaši literární práci jen jako obyčejný čtenář a ovšem jako novinář, který sleduje proudy a směry současného dění kulturního a pokouší se o kritické zhodnocení jaksi všeobecné. Mimoto posuzuji časopis jako novinářský technik, který má několikaletou zkušenost s periodickým tiskem denním a revuálním. Kroužek předložil svého času podrobný program svého časopisu a je tedy možno konfrontovat tento program s prací, která byla vykonána v prvním ročníku. Vezmu-li v úvahu, že konkretní vyplnění jakéhokoliv programu nemůže být než kompromisem, třeba říci, že program byl dodržen v maximálním rozsahu. Nelze ostatně zapomenouti, že nebyl stanoven na lhůtu jednoho roku, nýbrž zásadně pro celkovou činnost Kroužku a jeho časopisu, že šlo o směrnice a nejbližší úkoly, zčásti o otázky, které bude třeba vždy znovu klásti a řešiti. Mimo to byly meze položeny i rozměrem časopisu. Pokud jde o tématické rozpětí obsahu, byly ve větších či menších článcích zastoupeny:

 

Obecná linguistika (celkově a detailу)
Jazykové vyučování
Jazyková kultura
Jazyková pathologie
Dětský jazyk
Hospodářská linguistika
Jazyk československý (otázky spisovné a hovorové češtiny a slovenštiny, jejich kodifikace a normalisace)
Básnický jazyk
Stylistické problémy
Textová kritika
Otázky překládání
Obecná literární věda
Česká literární věda
Školní četba

6 článků
2 články
1 článek
1 článek
1 článek
2 články


9 článků
5 článků
2 články
1 článek
2 články
2 články
4 články
2 články

 

Je tedy vidět, že obsah byl dosti mnohostranný a pestrý, při čemž by nemělo smyslu vytýkat, že hodnota a důležitost článku nebyla stejná. Vždyť různé problémy samy nemají rovněž stejného dosahu a zájmu. Časopis také není encyklopedií, která musí dbát, aby rovnoměrně a soustavně zpracovala danou látku. Zato má časopis výhodu aktuálnosti a může zaujmout stanovisko k otázkám časovým, které hýbají veřejným míněním.

Abych shrnul: Jde o počátek a nyní o to, aby byl rozvinut dále a zdokonalen na základě získaných zkušeností a — to hlavně — souběžně s vybudováním a vytříbením badatelských metod a rostoucí vědeckou vyspělostí spolupracovníků. Zde je možné vysloviti jen všeobecné desideratum, aby se Kroužku podařilo vychovat a seskupit stále větší kádr spolehlivých a zdatných vědeckých pracovníků, kteří by časopisu zajistili trvale vysokou úroveň. Nejlepší legitimací a zároveň nejúčinnější zbraní proti všelijakým útokům bude vždy jakost vykonané práce, která dříve či později prorazí. To by bylo asi to všeobecné, co bych chtěl říci.

Nyní pokud jde o konkretní detailní přání:

1. Abych začal věcí vnějšího rázu. Myslím, že by se doporučovalo ustoupiti od užívání dosavadního příliš drobného stupně písma petitové sazby, ježto unavuje oči. Domnívám se, že toto písmo leckterého čtenáře od četby zrazuje nebo svádí k čtení ledabylému. Otázku písmové úpravy časopisu bylo by tedy znovu řešiti.

2. Redaktor nebo novinář vždy myslí na to, pro koho píše, na koho se obrací, kdežto autor zpravidla a právem myslí na svůj problém. Ryze vědecká revue může se snad ztotožňovat s autory a uveřejňovat články, o kterých ví, že je bude číst třeba jen několik málo specialistů. Domnívám se, že Sl. Sl. nechce být vědeckým časopisem v tomto úzkém smyslu, i když jsem přesvědčen, že předměty, s kterými se obírá a bude obírat, nejsou s to, aby byly zpopularisovány pro nejširší vrstvy čtenářské. Šlo by však, myslím, o to, hledat cestu, která by zpřístupňovala výsledky odborného badání co možná největšímu počtu čtenářů neodborníků Nechci, aby tomu bylo rozuměno jako výtce proti dosavadnímu obsahu časopisu. Jde mi jen o jakousi profylaktickou připomínku, aby redakce nezapomínala na to, že jde o některé věci [133]širšího významu: o věci literární a jazykové kultury, pro kterou mají byt získány vzdělané vrstvy, aniž by tím trpěla úroveň časopisu. To by zajisté přispělo také k rozšíření akční base časopisu. Přitom ochotně připouštím, že nelze snadno říci, jak by se to mělo prakticky provádět; myslím však, že to za úvahu stojí.

3. Domnívám se, že každý, kdo sledoval nové směry v bádání linguistickém a literárním, měl příležitost pozorovat, jak se některých termínů zneužívá, jak se setkávají s neporozuměním, jak z toho vyplývají nejasnosti, které jsou s to zdiskretisovati celou práci. Na př. ústřední pojem „struktura“. Praž. ling. kroužek již jednou se pokusil o stanovení jednoznačné terminologie v oboru fonologie na foru mezinárodním. Chtěl bych zde navrhnout, aby Sl. Sl. vypracovaly a snad postupně uveřejňovaly jakýsi terminologický slovníček, který by definoval aspoň nejdůležitější termíny, kterých se nejhojněji užívá v časopisu. Ostatně by to snad i pomáhalo čtenářům a usnadňovalo četbu ve smyslu 3. bodu.

4. Víme všichni, že platí heslo „slavica non leguntur“, a to i ve slovanských zemích. Uvažuje-li se, že práce Praž. ling. kroužku si již dnes získala uznání mezinárodní, nastane otázka, zda by nebylo možno zpřístupniti také obsah Sl. Sl. cizině, a to, jak se již v některých českých časopisech děje, v podobě cizojazyčných výtahů buď v jednotlivých sešitech, nebo na konci ročníku. To je ovšem otázka místa a rozsahu Slova a slovesnosti.

 

3. února. A. Bém: Metoda drobných pozorování v literární vědě. Umělecké dílo je uzavřená jednotná struktura, k níž gravitují všechny jeho složky. Proto není v něm nic nahodilého: každá složka je odůvodněna celkem. Tato souvztažnost celku a jeho částí není vždy uskutečněna v stejné míře. Dílo je tím dokonalejší, čím více se v něm projevuje sounáležitost částí a jejich souvztažnost s celkem. Tato these o celistvosti díla musí být metodologicky využita. Je-li všecko v díle navzájem podmíněno, má každý jeho detail význam pro pochopení celku. Musíme věnovat těmto detailům náležitou pozornost. Episodicky se to sice dělalo (estetická škola, „umění pomalého čtení“, formalisté), ale soustavně se tato metoda neaplikovala. Velký oplodňující význam může míti po této stránce Freudova psychoanalysa, zejména její pojetí všelijakých lapsusů a omylů a jejích významu pro strukturu duchovního života. Literární věda se musí zříci pohrdavého poměru k drobným faktům díla, neboť v uměleckém díle všecko je významné a otevírá cestu k pochopení díla jako celistvosti. Někdy drobnost na první pohled nepatrná vrhá nové světlo na dílo. Má-li být metoda drobných pozorování plodná, musí býti pěstována soustavně. Jako ilustrace těchto thesí přednášející podrobněji probral takové složky díla jako je název, moto, osobní jména, citáty, rozmanité narážky a tak zvané „lapsusy“ s hlediska jejich významu pro strukturu díla. Dovolává se při tom svých literárně-historických prací, zejména knihy „U pramenů tvorby Dostojevského“.


[1] Stejně ublížil pojmu vědecké diskuse svou obranou v Časopisu Matice morav. 60, 1936, 229 až 243; jak ukazuje Havránkův doslov (ib. 243―256), obrana Weinganova 1. uhýbá, 2. tvrdí věci neodpovídající skutečnosti, 3. zabřédá do dalších vážných chyb a 4. bezdůvodně osobně útočí na kritika.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, str. 128-133

Předchozí Bohuslav Havránek, Adolf Kellner, Aleksandr V. Isačenko: Nové učebnice ruštiny a polštiny a problémy jazykového vyučování

Následující rd. (= Redakce): Fakta mluví