Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fakta mluví

rd. (= Redakce)

[Kronika]

(pdf)

Facta loquuntur

Odpověď K. Erbana (NŘ XX, 64n.) na Jakobsonův posudek jeho příspěvků (Sl. Sl. I, 130n.) snad ještě výmluvněji než posudek odhaluje bezradnost Erbanovu v otázkách básnického slova, ba přímou neznalost vědecké abecedy. Několik názorných dokladů:

Svůj příspěvek „Kvantita ve verši“ (v Dodatcích Ottova Slovníku) hájí takto:

1. „Při tom mi J. imputuje naivnost, jako bych nevěděl, že v jiných jazycích existovala metrika časoměrná, ačkoli z celého hesla je zřejmé, že jsem měl na mysli toliko přízvučný verš český…“

Heslo „Kvantita ve verši“ v naučném slovníku si nutně vyžaduje zmínky o veršových soustavách, v kterých se kvantita nejvydatněji uplatňuje, čili o rozmanitých typech časomíry, zejména o časoměrném verši českém, nebo alespoň přímého vymezení, že to, co praví autor o kvantitě, platí výhradně pro přízvučný verš český. Po něčem takovém není však v hesle E-ově ani stopy.

2. V přízvučném verši českém „kvantita metrickým činitelem skutečně není. Toto tvrzení je však Jakobsonovi pravdou přilil samozřejmou. Najednou! V Základech českého verše z r 1926 mu to ještě samozřejmé nebylo…“

Ve skutečnosti Jakobsonovy „Základy“ výslovně zdůrazňují, že na rozdíl od mezislovního předělu a přízvuku kvantita není v českém přízvučném verši „činitelem rytmické setrvačnosti“ čili činitelem metrickým (str. 51).

3. „Pletu prý kvantitu a tempo, pojmy v linguistice i v hudební vědě ostře ohraničené… Čím více dlouhých slabik ve verši, tím je verš plynulejší a tempo pomalejší, což je, myslím, dost zřejmé a dá se empiricky dokázat: [134]čím jsou slabiky delší a čím více jich ve verši je, tím pomaleji musím, zvláště v řeči emocionální, deklamovat.“

Třebaže to patří k linguistickým počátkům, E. si neuvědomuje, že slovo nebo slovní skupina ze samých dlouhých slabik muže býti pronesena i rychlým tempem a slovo nebo slovní skupina z krátkých slabik tempem pomalým a že tempo je tedy nezávislé na kvantitě, stejně jako poměr dlouhých a krátkých slabik nezávisí na tempu a jako na př. poměr čtvrtin a osmin v hudebních taktech je stejný, ať je tempo allegro nebo andante.

4. „Je sice pravda, že se tu pak termín „tempo“ nekryje přesně s termínem hudebním, ale není tomu podobně i u „melodie“, s kterou prý zase mylně ztotožňuji hojnost délek? I termín „melodie“ má v linguistice jiný význam než v hudbě, a přece ho již dávno užíváme beze všech rozpaků. Takových „nepřesně vypůjčených“ termínů ve vědě je mnoho a nikdo se nad tím nepozastavuje… Já aspoň dávám nejasnému metaforickému výrazu přesný výměr, zachycuji tím terminem to, co se ještě nejsnáze a nejvhodněji melodičností a melodií ve verši nazvat dá: plynulé a splývavé spojování slabik, kterého dosáhneme (kromě ještě jiných činitelů) hlavně záměrným rozvržením délek ve verši“

Ať se užívá termínu „melodie“ v linguistice, v poetice nebo v hudební vědě, vždy jsou tím nezbytně míněny poměry výšek tónů, které — přes všechen rozdíl své povahy a svých funkcí v jazyce sdělném, v básnictví a v hudbě mají ve všech těchto oblastech závažný význam. Spojování slabik (resp. otázka legato — staccato v hudbě) nesouvisí však s výškou tónů a označení obou oblastí jediným termínem „melodie“ vede k nepřípustnému matení pojmů. E. brojí proti metaforám kritického slohu, ale zároveň nemístnými metaforami nahrazuje přesně vymezené vědecké termíny, a to v stručném heslu naučného slovníku, kde ustálená terminologie je zvláště nepostradatelná.

Stejně neuspokojivá je i Erbanova apologie jeho článku „O metaforách“. Příklady:

1. Cituje Jakobsonovu výtku „změna významu není problém logický, nýbrž linguistický“ a dodává: „kdo říká, že logický? Koho tu J. vyvrací?“

Zajisté Erbana, který přímo začíná svůj článek thesí: bývá-li metafora vykládána jako změna významu, je to výklad logický. ― Ve skutečnosti zařadění jevu do okruhu otázek významových včleňuje tento jev nikoli do logiky, nýbrž do významosloví čili sémantiky.

2. „J. nesouhlasí tedy s tím, že zdůrazňuji na metafoře především její psychický vznik a psychické prožívání, v čemž je vůbec známá nechuť formalistů k psychologické estetice… Spor je skutečně v methodě, v tom, nač kdo z nás klade větší důraz, takže si potom můžeme vzájemně vytýkat jednostrannost.“

Nejde o spor antipsychologismu s psychologismem, nýbrž o přesné pojmosloví a vyhranění problémů, jež Erbanovi docela schází. Kterýkoli sémantický jev jazyka básnického a sdělného může býti učiněn předmětem psychologického výkladu, avšak nelze zaměňovati psychické předpoklady jevů s jevem samým a sémantickou problematiku nahrazovat psychologickou. Nejde o výtku jednostrannosti, nýbrž o osudné matení pojmů v práci Ethanově, které výmluvně ilustruje na př. tato poznámka: „S metaforou příbuzná metonymie a synekdocha jsou povahy spíše logicistické než psychologické. Jsou konstruovány — podobně jako symboly — více rozumem, a i když jsou někdy provázeny značným citem, jejich účast ve smyslovém životě je zpravidla nepatrná. Jsou to smluvené znaky a značky, k nimž se dostáváme poučením rozumovým, ne intuicí.“ Je to přímo odstrašující snůška nehorázností! Autor plete termíny „logický“ a „logicistický“ (totiž náležící k jistému filosofickému směru), a domnívá se, že myšlení na rozdíl od smyslového života je mimo okruh psychologie. Proti tvrzení Erbanovu je symbol výslovně iracionálním prvkem v poesii a právě v básnictví racionalisticky zaměřeném symbolika klesá na pouhé metafory (E. snad má na mysli alegorie, nikoli symboly). Přiřazuje-li autor metafory psychologii a metonymie logice, svědčí to o nedostatku smyslu pro třídění věd, ba přímo vylučuje možnost diskuse o vědecké problematice. Metafora i metonymie mají na zřeteli dva různé druhy relací, které oba stejně mohou býti předmětem logického rozboru. Metafora se zakládá na asociaci podle podoby, metonymie na asociaci podle soumeznosti a oba druhy asociací v stejné míře náleží do psychologie. Protiklad metonymie a metafory není ani protikladem konvence („smluvené znaky“) a individuální intuice, nýbrž v každém sémantickém kruhu se uplatňují obě složky.

3. „… k metafoře mimobásnické se stavím dost nerozhodně… Lituji, že prozatím nemohu dobře posoudit, zda se mému pojetí metafory vymyká poesie barokní a gotická.“

Nelze podávat definice, kladoucí nárok na obecnou platnost, na základě materiálu tak omezeného funkčně, časově a prostorově, definice, které předem vylučují z okruhu pravých metafor figury [135]mimobásnické a charakteristické metafory moderní poesie a které rovněž neplatí ani na př. pro Gongoru a rozmanité projevy gongorismu ani pro středověké a orientální školy figurálního slohu s jejich nápadně „bizarní“, „chtěnou“, „konstruovanou“ metaforikou. Také záměrně antitetický ráz barokní metafory je poznatek, patřící do příručkové abecedy, a naivní pochybnosti v Erbanově poznámce pod čarou nic na tomto poznatku nemění.

4. „Velmi se J. rozhorlil nad mou „úplnou neznalostí“ lidové písně, protože jsem napsal, že slova lidové písně jsou zřídka kdy metaforami. Uznávám, že je to omezení trochu přílišné, že jsem měl správněji napsat, že v lidové písni není metafora tak častá. Ale právě takového omezení potřebuje i hyperbolické tvrzení Jakobsonovo, že lidové písně přímo ‚oplývají‘ stavbami metaforickými. Znám sice dobře jen sbírku Erbenovu a Jindřichovu, ale o nějakém oplývání metaforami tam nemůže být ani řeči… Rozboru Jankova a Gebaurova bohužel neznám a nemohu si je tu na odlehlém slovenském venkově také lehko opatřiti. Nemohu proto taky posoudit, zdali a do jaké míry mají pro náš spor podstatný význam… Citát z Gebaura, že metaforické obrazy bývají přerozmanité nejen svou formou, ale i svým obsahem, nic pro náš spor neříká, protože se tu přeme o kvantum metafor, nikoli o jejich kvalitu.“

Namátkou několik příkladů bohaté metaforiky českých lidových písní: první cyklus balad (Báje) ve sbírce Bartošově (1901) je zcela založen na „realisaci metafor“, rovněž v prvním cyklu dalšího písňového druhu této sbírky (II. Milostné, 1. Láska) jsou písně vesměs protkány metaforami, ba někdy bere Bartoš metaforický obraz přímo za základ cyklu — „Zahrádka. Kvítí. Jablko“ —, neboť metafora je tu vedoucím činitelem lyrického tématu. — Nelze se také omlouvat neznalostí základní literatury o probíraném problému. Ostatně alespoň v těch několika měsících, které oddělují od kritiky Jakobsonovy odpověď Erbanovu, mohl si zajisté opatřit (třeba za svého pražského přednáškového zájezdu) alespoň snadno přístupné Listy filologické s článkem Gebaurovým, chtěl-li si ověřit míru jeho průkaznosti. Zjišťují-li Gebauer a Janko, že charakteristické (nikoli výjimkou se vyskytující) druhy metaforických obrazů v českých lidových písních jsou přerozmanité, svědčí to ovšem také o kvantu. Ostatně nelze mluvit o tvárných prostředcích lidové písně vůbec a mít přitom na mysli jen písně české, ba opírat se jen o znalost dvou sbírek! Nesmí se zapomínat především na písně jižních a východních Slovanů, které často nejsou ničím než mistrným tkanivem metafor.

Lze se jen diviti, že odborný časopis (vydávaný vědeckou institucí) uveřejňuje příspěvek a zejména repliku Erbanovu, nevyhovující minimálním požadavkům vědeckosti.

rd.

 

J. Stanislav v jedné své polemice v Prúdech (1935, str. 493), dotýkaje se zdrcující kritiky, kterou o jeho spisu ‚Datív absolutný v st. cirk. slovančine‘ napsal N. Trubeckoj v našem časopise (1, 188 n.), nazývá ji „povrchnú a nespravedlivú“ „podpísanú(!) menom prof. Trubeckého“: je nyní na Stanislavovi, aby tato tvrzení odůvodnil. — Prozatím upozorňujeme, že k tomu připojuje tento výklad o recensi A. Vaillanta, vyšlé v Revue des études slaves 13, 252; tvrdí v něm: „Prof. Vaillantovi nepáči sa tam predovšetkým (!) terminologia Praž. linguist. kroužku; jej použitie ja však dnes ozaj úprimne litujem. Celkom však Vaillantova recenzia nie je naprostým ,kompetentným odsudkom‘ a nikto, kto si ju pozorne prečítal a nie je ku mne predpojatý, nemôže ju za takú pokládať… spomeniem aj to, že tam Vaillant píše, že som slavistom ,très bien informé atď. Nie je v tom aj uznanie?“

Uvádíme proto jen přesný překlad recense Vaillantovy (jeho správnost laskavě zrevidoval řádný profesor románské filologie H. Jarník):

„Studie J. Stanislava o dativu absolutním ve staroslověnštině je dílo mladého slavisty velmi dobře informovaného, který chce provésti svou věc dobře a nešetří proto námahy. Ale jeho obecně linguistické úvahy o tom, co nazývá „syntagmatofonologie“, jsou poněkud nejasné a vedou jej dokonce k tomu, že si odporuje na dvou po sobě jdoucích stránkách (str. 98—99 franc. résumé o těsném spojení dativu substantiva a participia); citování všech dokladů dativu absolutního v základních tekstech staroslověnských, které zabírá 40 stran, bylo zbytečné a svádí jej k třídění rovněž zbytečnému; jeho statistiky a grafická schemata spíše se vztahují vskutku spíše — což je zřejmé každému i jemu samému (viz rozdíl mezi evangeliem a žaltářem, jemuž říká „malý text“) — na užívání genitivu absolutního v řeckých předlohách nežli na dativ absolutní v překladech staroslověnských; a — nechť mi tento horlivý novotář promine — jeho rozlišování mezi funkcí časovou, příčinnou atd. vazby participiální zavání starodávnou gramatikou.“

Necháváme čtenáři luštit skrývačku: co se tedy [136]podle St-a Vaillantovi „nepáči předovšetkým“ na práci Stanislavově a kde je v ní ono „uznanie“.

Právě o termínu „syntagmatofonologický“ napsal Trubeckoj „zneužívání špatně naučené terminologie“ (l. c. 189). A podobné zneužívání bylo u Stanislava častější; srov. na př. jen v jeho spise ,Liptovské nářečí‘ objev „odfonologisování syntagmatu“ (str. 388, „stretáme se už s odfonologizováním tohoto sintagmatu [totiž genitivu závislého na adjektivu], nahraděním pádem předložkovým“). — Je opravdu milé rozhodnutí Stanislavovo, že nebude užívat terminologie Praž. ling. kroužku; nebude jí alespoň zneužívat.

rd.

 

M. Weingart vyhlásil boj zneužívání cizích slov: „Užívání cizojazyčných termínů je na místě jen v práci, určené odborným čtenářům; míjí se však všeho smyslu, je-li přenášeno do rozprav popularisačních, určených širšímu čtenářstvu… Kromě uznaných mezinárodních termínů má vždy býti cizích slov co nejméně…“ Autoři projevů s přemírou takových slov „jen prozrazují, že neznají dobře ani česky, ani ten cizí jazyk, z něhož slova přejímají…, neboť jinak by věděli, co tato cizí slova znamenají a dovedli by to vyjádřiti česky.“ (O úctě k slovu, Lumír 62, 1936, str. 142.)

M. Weingart káravě uvádí tři ukázky řeči, „přeplněné cizími slovy do nesrozumitelnosti“ (139), mezi jiným úryvek ze zhuštěného protokolu odborné diskuse v Ling. kroužku, uveřejněného na konci kronik Slova a slovesnosti, a uzavírá svou stať takto: „Necháme ty, kdo si zvykli psáti tak, jako v ukázkách na začátku uvedených, ať si jen tak píšou, když lépe nedovedou nebo nechtějí. Ale nebudeme je čísti ani napodobiti. A se svou důvěrou se od nich obrátíme jinam“ (143). Ve výňatku z protokolu je užito těchto cizojazyčných slov: literatura, sociální struktura, mechanický, dialektický, negace, konvence, kolektivum, deformace, absolutisovat, materiál. Jsou to výhradně „uznané mezinárodní termíny“, dobře známé každému vzdělanci a skoro vesměs nepřeložitelné. Jedině přívlastek „sociální“ by se dal bez újmy významové přesnosti nahradit českým „společenský“, ale jde tu o slovo tak zdomácnělé v češtině nejširších vrstev, že jeho cizí původ se téměř nepociťuje. V českých jazykových ekvivalentech „struktury“ jako „stavba“ a „skladba“ není výslovně obsažen důležitý významový odstín celistvosti a zákonitosti, který má označení „struktura“ v rozmanitých oborech dnešní vědy. Slovo „zápor“ nemá toho vyhraněného logického obsahu jako termín „negace“. „Látka“ má v literární vědě naprosto odlišný význam než „materiál“. Ostatní slova vůbec nemají stejnoznačné české ekvivalenty.

M. Weingart sám v popularisační rozpravě „Zvukový film a řeč“, psané pro „Abecedu filmového scenaristy a herce“ (Pr. 1935) užívá ku příkladu takových vět: zvukový film „může zachytiti mluvní projev v celém prostředí mluvícího individua a zejména i s doprovodem jeho mimiky a gestikulace, která bývá neobyčejně charakteristická individuálně, regionálně i sociálně. Řeč posunková má důležité vztahy k řeči mluvené současně pronášené, a to ve funkcích deiktické, signifikativní, ilustrační (doplňující); v typu sděleném i v typu expresivním. Zejména má řeč posunková vliv na užívání zájmen ukazovacích, na slovník mluvícího individua (v patrné úspoře substantiv, někdy i sloves a jiných druhů slov) a konečně na jeho syntax“ (48). Na rozsahu necelých tří souvětí je tu užito 17 cizích slov, jejichž význam až na ojedinělé výjimky každý poněkud pečlivý projev bez újmy pro přesnost „dovede vyjádřiti česky“. Je širšímu čtenářstvu Abecedy přesně znám na př. obsah takových slov jako „funkce deiktická a signifikativní“? Proč neříci jasněji „úloha ukazovací a označovací“? Proč autor, kterému dokonce v protokolových zkratkách odborné zprávy vadí cizí termíny, třeba nepřeložitelné, sám píše — a to v úvaze nikterak neurčené odborníkům jazykozpytcům —: „typ expresivní“, „individuum“, „substantivum“, „syntax“, nikoli „druh výrazový“, „osoba“, „podstatné jméno“, „skladba“ a p.? Ostatně „syntax“ je v rozporu i s úřední příručkou, s „Pravidly čes. pravopisu“, jejíž závaznost hlásá Weingart několik stránek před tím (41). „Pravidla“ uznávají jedině tvar „syntaxe“. Chce snad záplava cizot v „zásadních kapitolách“ o zvukovém filmu a řeči napovědět, abychom „se svou důvěrou se od nich obrátili jinam?“

rd.

Slovo a slovesnost, ročník 2 (1936), číslo 2, str. 133-136

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v prosinci 1935 a počátkem 1936

Následující Vilém Mathesius: Deset let Pražského linguistického kroužku