Několik poznámek k rozlišení metafory, alegorie a symbolu

Hana Mirvaldová

[Články]

(pdf)

Несколько заметок к различению метафоры, аллегории и символа / Quelques remarques sur la distinction de la métaphore, de l’alégorie et du symbole

1. Při rozboru Labyrintu světa a ráje srdce J. A. Komenského z hlediska jeho alegoričnosti[1] jsem narazila na otázku, co je to vlastně alegorie a jaký je její vztah k metafoře a symbolu. V článku, jehož těžiště spočívalo v konkrétní textové a kompoziční analýze Labyrintu, dotkla jsem se tohoto problému jen stručně a jeho řešení jsem nastínila v nejhrubších rysech. Nyní bych se k této otázce chtěla znovu vrátit a formou poznámek spíše utřídit své původní teoretické úvahy o metafoře, alegorii a symbolu než tyto umělecké prostředky definovat. K definování by bylo třeba především široké analýzy uměleckých textů různých vývojových etap literatury a konfrontace rozdílných přístupů k metafoře, alegorii a symbolu. Tyto druhy tropů neprocházejí totiž literaturou jako neměnné formy, nýbrž přizpůsobují se struktuře textu a jejímu funkčnímu zaměření. Je rozdíl mezi typem alegorie — a tím i jejích funkcí — v středověké literatuře a alegorií vytvořenou barokem. Podobné rozdíly existují však i mezi díly časově si mnohem bližšími. Ukazuje to např. srovnání několika alegorických obrazů stejného námětu v Andreaově Peregrini in patria errores a Komenského Labyrintu (viz o. c., s. 355).

Variabilita těchto způsobů označování je rovněž patrná z jejich vzájemného částečného prolínání (těžko lze někdy rozlišit např. metaforu nebo alegorii od symbolu apod.). V této úvaze se proto chci soustředit na možnost diferencovat metaforu, alegorii a symbol jako součásti určité struktury a na základě jejich vzájemných vztahů. K tomu je však třeba vyjít od určitého pevného bodu, od určitých zákonitostí, které podmiňují měnící se formu a funkci každého z těchto způsobů označení. Souhrn těchto zákonitostí můžeme chápat jako „model“ specifické vnitřní stavby, s nímž se sice v žádném textu přímo nesetkáváme, který je však potenciálně přítomen v každé podobě metaforického, alegorického nebo symbolického vyjádření. Princip vnitřních zákonitostí vidíme v různých typech vztahů, které se vytvářejí mezi signifiant a signifié každého z těchto označení. Obecně je tento vztah dán škálou poloh, jejíž krajní body tvoří na jedné straně konotace, na druhé denotace.[2]

Předpokládám, že vnitřní stavba každého jednotlivého označení (jeho abstraktní model) je založena právě na možnosti blížit se více k jednomu nebo druhému pólu. Je to závislost této vnitřní stavby na schopnosti označení vyjádřit vztah signifiant - signifié více konotativně nebo denotativně. Pokusím se tedy z tohoto hlediska diferencovat metaforu, alegorii a symbol a na základě vnitřního rozlišení alespoň naznačit bohatost jejich výrazových a funkčních možností v různých strukturách uměleckých textů.

1.1 Následující vymezení pojmu metafora nelze chápat jako definici. Odpovídá celkovému zaměření naší úvahy, a proto zdůrazňuje ty vlastnosti metafory, [19]které se nám zdají být nejvýraznější pro srovnání s příměrem, symbolem a alegorií. Metaforou tedy rozumíme takové obrazné označení, v němž je označení původně myšleného jevu spojeno s jeho obrazným (přeneseným) vyjádřením v jediném, významově novém a jedinečném znaku. Vlastností takového znaku je to, že jeho význam není již zcela spojen s původně myšleným objektem a není rovněž tak určitý a jednoznačný, jako by tomu bylo u přímého, nepřeneseného označení. Tuto nepřímost a nejednoznačnost významu obrazného označení lze určit jako konotativnost.

1.2 V souvislosti s metaforou bývá uváděn příměr neboli přirovnání. Jeho vztah k metafoře je však často chápán různě a také hranice mezi metaforou a přirovnáním není dost pevně vymezena. Zpravidla se za kritérium berou vnější rozdíly formálního vyjádření. Např. ve Štěpánkově Teorii literatury[3] jsou za příměr považována jen obrazná pojmenování se spojkou jako nebo se srovnáním instrumentálem. Tyto formální znaky jsou pro příměr skutečně typické, neříkají však nic o jeho povaze jakožto označení, ani o vnitřním vztahu k metafoře. Souvislost mezi metaforou a příměrem je však natolik specifická, že dělící čáru mezi nimi nelze vést jen jejich vnějšími znaky. Není jistě náhodné, že se v mnoha případech metafora nápadně blíží k přirovnání a naopak že existují příměry, v nichž výrazná poetičnost spojení zastíní formálně vyjádřenou paralelnost dvou k sobě přirovnávaných jevů. Konečně nelze přejít ani fakt, že převládnutí metafor nebo příměrů v určitém textu má důležitou úlohu v zaměření jeho struktury k určité znakové funkci.[4]

1.3 Přirovnání stojí už v základu metafory v tom smyslu, že výběr určitého označujícího pro jistý jev nebo soubor jevů je založen na podobnosti, která je dána právě srovnáním. Metaforické označení však ve své konečné realizaci potlačuje tento prvotní příměrový impuls tím, že označení původně myšleného jevu a označení jevu přirovnávaného nezůstává odděleno, ale naopak je vytvořeno nové a jedinečné označení (viz 1.1). Přesto je však i zde více či méně patrná původní objektivní souvislost, která může mít pro metaforický obraz význam jako interpretační vodítko. Příměrová vazba zde zůstává skryta v implicitní podobě.

Vyslovili jsme domněnku, že princip metaforického typu označení lze vidět v konotativním charakteru jeho významu. Podmínky k tomu vytváří jedinečnost a novost metaforického spojení dvou jevů v jediném obrazu. Konotativnost v tomto případě vyplývá z toho, že nově vzniklá metafora (jako znak) nemá ještě vzhledem k neobvyklosti vztahu mezi signifiant a signifié zcela přesný a jednoznačný význam. Ten je zpřesňován pomocí asociací k významům věcí známých a danému obrazu nějak blízkých. Můžeme tedy předpokládat, že tuto „nejistotu“ při určení významu metafory způsobuje do značné míry právě změna původního explicitního příměrového vztahu mezi dvěma jevy v implicitní spojení v jediném obraze.

1.4 V příměru oba jevy — základní i přirovnávaný — zůstávají odděleny, vyjadřují přirovnání explicitně. Třebaže ani zde nemusí být význam základního jevu přímý, nýbrž stává se zřejmým až z přirovnávaného jevu, uchovává si každý člen do značné míry svou vlastní významovou autonomnost. Při interpretaci významu u příměru není třeba volit mezi konativními významy jako u metafory. Příměrem je určitá věc označena vždy více méně jednoznačně, i když obvykle je více zdůrazněna určitá stránka označované věci, a to právě ta, k níž je zvolena paralela v přirovnání (např. vidím předivné jich sem tam motání jako při rojení včel, Komenský). Tato dvojčlennost příměru, nesená jazykovou formou, znemožňuje, aby kono[20]tativnost významu byla v té míře, jako je tomu u metafory. Významové určení příměru je tedy bližší denotativnímu vztahu.

1.5 Jakýmsi přechodným stupněm mezi konotativní metaforou a k denotaci směřujícímu příměru je obrazové spojení dvou slov predikačním vztahem. Vl. Štěpánek v Teorii literatury (v pozn. 3) řadí tento typ k metaforám, třebaže je zde stejná dvojčlennost jako u typického příměru. Objekty však už nejsou k sobě přirovnávány, nýbrž je zde syntakticky naznačena jejich totožnost („stín jest smích, žert, …“). Od tohoto typu je už jen krůček ke spojení typu metafory a významové konotaci.

1.6 Na stupeň explicity nebo implicity přirovnání působí také volba přirovnávaného členu v příměru i v metafoře. Setkáváme se často např. s obrazným pojmenováním, které má formu příměru. Intenzitou obraznosti — vzniklou nečekaným spojením dvou představ — může se velmi podobat metafoře. J Hrabák[5] uvádí tento příklad příměru z Nezvalova Edisona: „Noc se chvěla jako prérie / pod údery hvězdné artilérie.“ Obrazné a asociativní působení tohoto označení je velmi blízké metafoře. Abstrahujeme-li však od kontextu a jiných významově zaměřených činitelů, jako je např. verš, můžeme srovnat stavbu tohoto příměru se stavbou metaforického spojení stejných představ — „noc jako prérie“ a „prérie noci“. Je zřejmé, že dochází k jistému významovému posunu, ale důležitý je fakt, že proti příměru je v metaforické formě spojení mnohem menší explicita příměrovosti.

Naproti tomu existují však také metafory, které vzdor formálnímu spojení dvou představ nesou značnou míru explicity v tomto spojení. Bývá to u obrazů, v nichž lze snadno nalézt vztah podobnosti, nebo v případech spojení jevu z kategorie abstraktní a konkrétní (např. světlo víry). V takovém označení implicitní charakter vztahu dvou představ soustřeďuje pozornost spíše než k překvapivému a nejednoznačnému významu metaforického označení k onomu „věcnému“ určení jistého abstrakta.

Třebaže tedy příměr může mít z hlediska obraznosti velmi blízko k metafoře, liší se od ní vždy jako celek. Jazyková forma zde vystupuje jako distinktivní činitel s výrazným sémantickým příznakem. Vzhledem k výše naznačeným souvislostem mezi příměrem a metaforou bylo by možné mluvit ne o dvou různých typech označení, ale o jednom příměrovém typu, který vytváří varianty podle stupně konotativnosti. Žádné obrazné označení není po této stránce jednou provždy určené, nýbrž kolísá např. pod vlivem kontextu, způsobem interpretace atd. Konotativnost není také závislá na míře „zašifrovanosti“ obrazného označení, ale spíše na „aktuálnosti“ spojení dvou představ — na významech tímto vztahem vzniklých. Metafora má již a priori danou větší možnost pro toto významové vyznění.

 

2. Symbol je označení, které nelze jednoznačně přiřadit k typům přeneseného způsobu označování. Naznačuje naopak jistou podobnost s přímým způsobem označování. Je proto třeba určit vztah symbolu k metafoře i k přímému způsobu označení a tím se pokusit alespoň částečně nastínit jeho charakteristické rysy.[6]

Jeden z těchto rysů je dán oblastí nejčastějšího výskytu symbolu.[7] Je spojován především s oblastí náboženství, mystiky, kosmologie a kosmogonie. V těchto oblastech neznamená již strom rostlinu, noc část denního cyklu; pojmy přírody a vesmíru nabývají zde významů mnohem obecnějších, těsně spjatých s lidskou existencí v její duchovní podobě. Existují teorie, které dokazují, že symbol je univerzálním [21]zprostředkovatelem mezi námi a právě touto oblastí duchovna, kterou reprezentuje např. náboženství.[8] Symboly jsou zde představovány jako zvláštní jazyková soustava pro vyjádření těžko postižitelných pojmů a který je kladen jakoby paralelně k našemu obecnému znakovému systému označujícímu realitu neboli materiální bytí. Z této specifické znakovosti symbolu vyplývá předurčení denotativnosti významu u symbolických označení. Do vnitřní stavby symbolu jako konkrétního, aktuálního označení se promítá denotativnost v modifikované[9] příznakové podobě, nikoli jako jeho neměnný rys. Na potlačení předpokládané původní znakovosti symbolu působí však především skutečnost, že symbol stále zůstává součástí obecného znakového systému, má v něm však svou zvláštní funkci. Mohli bychom ji nazvat potenciální symbolizační schopností většiny slov, která se nějakým způsobem vztahují k existenci života a jeho základním momentům (zrození, růst, zrání, smrt). Znak „strom“ má relativně stejnou možnost nést význam věcný jako vyjádřit duchovní význam ideje růstu a života. Zdá se, jako by se v této dvojpólovosti znaku odrážela dvojpólovost lidské existence spjaté na jedné straně s materiální realitou a na druhé straně s oblastí jejích duchovních významů.

2.1 V poněkud jiné podobě se objevuje symbol jako způsob označování v rámci estetické komunikace. Z tohoto hlediska má mnoho společného s typem přenesených způsobů označování. Nasvědčuje tomu i to, že symbol je alespoň částečně založen na věcné podobnosti s věcí, která je použita jako jeho signifiant. Tím se pro symbol otevírá možnost být vnímán jako obrazné označení metaforického typu — tedy jako označení, které nese „věcné“ významy.

Pro interpretaci určitých slov (nebo i vyšších označujících jednotek) jako symbolů stačí v případech, o nichž jsme nyní mluvili, skutečnost, že tato slova existují např. v kontextu náboženské promluvy. V kontextech, které nejsou tak přirozenou oblastí pro symbol, je třeba mnohem složitějších a četnějších impulsů — výraznějšího kódu — pro symbolickou interpretaci. Původní sféra symbolických významů se totiž transformuje do „nižších“ poloh morálky, etiky, filosofie a vůbec obecnějších obsahů. Jazykové prostředky, které nesou tyto významy, nemusí mít charakter pouze symbolu. Pokud tomu tak je, existují uvnitř, ale i vně textu příznaky, vytvářející kód pro odkrytí symbolického významu. Vnější kód mívá zpravidla podobu určité kolektivní dohody. Výrazným představitelem takové dohody je v oblasti umění např. středověká symbolika barev nebo ustálených obrazů čerpaných z bible. O méně rozsáhlém a volnějším kolektivním symbolickém kódu lze mluvit u barokní náboženské symboliky. Symbolické označení však přerůstá rámec takovýchto uzavřených systémů a objevuje se v umění výrazněji nebo slaběji téměř permanentně. To znamená, že možnost jeho dekódování není jen záležitostí vnější úmluvy, nýbrž že je také uložena v symbolu samém. Základní vnitřní impuls pro jeho interpretaci vidíme v potenciální symbolizační schopnosti slov, o níž jsme se zmínili výše. Vnitřní symbolický kód se výrazně promítá do formy výrazu (signifiant) symbolického označení, které je zpravidla abstraktní, subjektivně neurčité, smyslově méně výrazné (v čistě teoretickém příkladu dvojice plod - jablko má slovo plod větší počet příznaků pro symbolickou interpretaci). Z těchto postřehů lze však vycházet pouze jako z teoretických předpokladů a není proto možné je absolutizovat. „Jde nám o vyjádření potenciální vlastnosti, která sice závisí na stupni abstraktnosti výrazu, ale současně je spojena s řadou dalších — především kontextových faktorů. Proto také uvedené příklady mohou existovat jako „skutečné“ symboly vlivem zase jiné podoby symbolického kódu. Symbolickým kódem se zde totiž rozumí komplex [22]všech částí a rovin textu nebo díla, které jsou „signifiant“ symbolizačního procesu, nikoli tedy jen slovní výraz v rovině pojmenování. Proto také může určitá složka symbolického výrazu mít rysy zcela opačné (nesymbolické), avšak v rámci celku, působením symbolického kódu realizovaného na jiné rovině, dostává symbolický význam. Pro symboličnost textu nebo díla je rozhodující strukturní rozložení vlastního (textového) symbolického kódu a jeho modifikace“ (viz o. c. v pozn. 6, s. 38).

2.2 Podstatu obecné struktury symbolického způsobu označení chápeme tedy jako vzájemné střetávání dvou sil uvnitř tohoto označení: a) denotativního určení (které vyplývá ze specifické znakovosti symbolu, viz 2.1) a v opačném směru b) konotativní tendence (je dána možností symbolického označení přejít v metaforický typ označení). Mezi oběma krajními póly existuje škála poloh, které vytvářejí charakteristickou podobu symbolu pro určité dílo. Tato určitá podoba symbolu je vyjádřením těsného vztahu závislosti mezi sémantickým zaměřením celé struktury díla a jejími výrazovými prostředky.

 

3. Při určování alegorie existuje snad ještě více nejasností a tápání, než je tomu u symbolu. A přece patří tento způsob označování k nejstarším prostředkům uměleckého vyjadřování nejen literárního. V úvodu článku „O renesanční alegorii“ říká o tom L. Cejp: „Je to velice starobylý umělecký postup, a je s podivem, jak málo o něm vlastně víme. Od starověkých rétorů se dostala alegorie do středověkých učebnic sedmera svobodných umění jako jeden ze základních tropů středověké poetiky“.[10]

Alegorie je srovnávána s metaforou (jak uvidíme dále) a má také mnoho společného se symbolem. Pokusíme se tedy vystihnout její podstatu pomocí srovnání s těmito, již poněkud osvětlenými, způsoby označování.

3.1 Již středověké a renesanční poetiky viděly souvislost mezi alegorií a metaforou v tom, že obě obrazná označení mají vedle smyslu doslovného ještě význam druhý — přenesený (translativní). Rozlišovaly však omezenou dílčí translaci v metafoře od rozsáhlé a souvislé translace celého textu u alegorie (o. c. v pozn. 10, s. 10). Toto pojetí, které zastává i L. Cejp, neříká však nic o podstatě alegorie. I přes shodu v nepřímosti označení je na první pohled zřejmé, že alegorie se od metafory neliší jen rozsahem přeneseného obrazu. U metafory jsme několikrát zdůrazňovali její podstatu v konotativním charakteru významu. S tímto typem vztahu k významu se však u alegorie nesetkáváme. Oblastí významů alegorie a vztahem alegorického označení k nim se budeme ještě zabývat. Můžeme však už nyní říci, že v alegorii je vztah mezi signifiant a významem téměř jednoznačný a ve srovnání s metaforou s velice malým asociačním rozptylem. Těžko bychom tuto skutečnost dokazovali jen větší rozsáhlostí přeneseného obrazu.

3.2 S rozdílem mezi dvěma způsoby označování založených na stejném principu nepřítomnosti pojmenování jsme se už setkali v protikladném zaměření k významu u metafory a příměru. Příznaky denotativního určení k významu nesl příměr jako následek oddělenosti a sémantické určitosti jevu základního a přirovnávaného. Také v alegorii existuje — byť poněkud modifikovaná — dvojčlennost příměrového vztahu. Tím se také částečně vysvětluje větší zřetelnost a určitost významu u alegorických označení. Příměrový vztah alegorie je patrný z toho, že obraz, který tvoří její signifiant, představuje ve svém doslovném významu určitou konkrétní realitu — je tím, k čemu se přirovnává. Tento „reálný“ obraz však navíc obsahuje části, které signalizují možnost ještě dalšího významu a které samy o sobě již tento význam nesou. Zpravidla, i když tomu nemusí být vždy, je tím porušena racionalita původního obrazu. Např. Komenský užívá pro vyjádření světa a jeho společenského [23]uspořádání velice konkrétní alegorický obraz města-labyrintu. Tuto realitu vsak porušuje spojováním s prvky, které nemají význam městských reálií, ale nesou příznaky významů skutečně myšlených — významů alegorie (např. brána života, stařec Osud, město je obklopeno tmou apod.). Základní člen příměrové dvojice vystupuje tak zřetelně vedle přirovnávaného alegorického obrazu s „doslovným“ významem. Odlišením alegorie od metafory určení její podoby nekončí.

3.3 Způsoby, jimiž se v alegorickém obraze naznačuje pravý význam, a vůbec celá oblast významů, k nimž se alegorie vztahuje, souvisí se symbolem. Nebudeme v rámci těchto poznámek srovnávat různé názory na vztah alegorie a symbolu. Poukážeme jen na fakt, že pojmová oblast, k níž se alegorie i symbol obracejí, nebývá dostatečně rozlišována.

Rozlišuje se jen typ vztahu významově mnohoznačného (symbol) a významově určitějšího (alegorie).[11] Významy, které jsou spojeny se symbolem, představují velice širokou škálu abstrakt, idejí a obecných pojmů. Zůstávají však v podstatě omezeny na duchovní sféry poznávání světa, nepředstavují jakékoli zobecnění. Oblast významů odkrývaných alegorií není takto omezena. Alegorie může vyjadřovat nejvyšší obecné ideje stejně, jako znázorňovat konkrétní osobu nebo událost. Ve srovnání s ní je symbol jakýmsi výlučným označením vůbec. Lze tak soudit i ze zvláštního postavení symbolu v jazykové komunikaci, tj. z jeho znakové funkce pro vyjádření duchovní existence. Alegorie nemá toto předurčení. Využívá však v jádru také „potenciální symbolizační schopnosti jazyka“ a symbolů vůbec. Právě ty tvoří podstatnou část prvků, které nesou v alegorickém obraze „druhý“ význam.

Alegorie však nemusí, jak jsme již podotkli, vyjadřovat jen obecné významy. Za jinotajným obrazem může být skryt zcela jedinečný konkrétní objekt. Dvojí charakter významů alegorického označení připomíná také L. Cejp (o. c. v pozn. 10). Z historického vývoje alegorického označení vyplývá, že právě k tomuto vyjádření konkrétní věci nebo události bylo alegorie užíváno nejčastěji. Sledování proměn funkce i výkladů alegorie (např. sledování jejich antropomorfizačních prvků) by bylo jistě zajímavé, přesahovalo by však poněkud rámec této úvahy, která si za cíl stanovila zjišťovat charakteristické rysy alegorie z hlediska vztahu „signifiant - signifié“.

3.4 Z toho, co jsme až dosud o alegorii uvedli, vyplývá, že je to označení, které sice způsobem zobrazování souvisí s metaforou (přenesené označení původního jevu je vlastní také alegorickému způsobu označování), liší se však od ní příměrovostí a tím i silnějším denotativním příznakem. Příměrovost alegorie se však často svou formou podobá predikačnímu typu přirovnání (stín jest smích …, viz 1.4); to zvyšuje možnost větší implicity její příměrovosti a tím i konotačního vyznění. Ve vztahu k symbolu má alegorický obraz mnohem větší konkrétnost a smyslovost. Skutečný význam alegorie je spojen s těmi prvky, které nesou příznaky tohoto druhého významu (viz 3.2). Současně narušují reálnost obrazu a mění ho tak v jednoznačné označení. Naproti tomu interpretace symbolu závisí na stupni jeho vnitřního a vnějšího kódu. Denotativní charakter alegorie však není jediným důsledkem těchto faktorů. Sám symbol svou variabilitou dává alegorii možnost, aby konkrétnost a smyslovost jejího obrazu potlačila signály obecných významů a spíše je asociovala, než k nim přímo ukazovala. Tím se také potlačuje i příměrovost v její stavbě a současně zesilují náznaky konotativnosti významu. Na těchto variantách alegorického označení se však podílejí především složky vyššího plánu struktury textu, jehož je součástí.

 

4. Srovnáním vnitřní stavby metafory, alegorie a symbolu a porovnáním jejich schopnosti projevovat silnější tendenci ke konotativnímu nebo denotativnímu vý[24]znamu lze provést toto rozlišení: (1) metafora se jeví jako typ označení s převažujícím konotativním významem,[12] (2) symbol představuje určitou rovnováhu obou pólů (konotativního a denotativního), (3) alegorie poněkud potlačuje konotativnost a směřuje více k denotaci. Tuto diferenciaci a charakteristiku nelze ovšem chápat jako absolutně platnou. Vyplývá pouze z jednostranného a úzce teoretického přístupu, ze zákonitostí „modelu“, který v rámci určitého textu zůstává skryt v konkrétních podobách jednotlivých označení a podřizuje se tak zákonům stavby celého textu.

Na závěr bychom chtěli zdůraznit to, v čem vidíme nejdůležitější vlastnost každého z označení, která není jen teoretickým předpokladem, ale existuje především jako konkrétní fakt v každé umělecké struktuře: je to otevřenost metafory, alegorie a symbolu jako způsobů označení, která se jeví jako možnost vzájemného přibližování a přizpůsobování se struktuře díla, které jako znak směřuje více k denotaci nebo konotaci. „Abstraktním modelem“ jsme pouze chtěli vyjádřit pevný střed a současně hranice specifiky a jedinečnosti každého z těchto označení.

 

R É S U M É

Quelques remarques à la distinction de la métaphore, allégorie et symbole

La conception théorique du raisonnement est fondée sur le principe, selon lequel, métaphore, allégorie et symbole, n’ont pas dans la littérature de forme stable, mais au contraire, qu’ils varient, et se transforment partiellement jusqu’à se confondre (la métaphore, par exemple, se rapproche souvent du symbole). Nous avons essayé de déterminer une constante dans leurs constructions, qui soit en quelque sorte un « modèle de base » permettant de les différencier de la signification. Dans ce « modèle » il y a, par ailleurs, la possibilité de varier jusqu’à confusion partielle de ces concepts. Nous déterminons ce « modèle » comme le rapport « signifiant-signifié ». La distinction entre métaphore, allégorie et symbole prend son origine dans la possibilité potentielle de chacun d’eux de donner à ce rapport un caractère plus « connotatif » ou plus « denotatif ». Cette délimination théorique n’est pas normative. Elle dépend de la structure du contexte, ou de cette de l’œuvre en générale, dans laquelle, métaphore, allégorie et symbole sont employés. La métaphore, l’allégorie et le symbole, grâce à leur possibilité potentielle de variation, ont l’influence considérable sur la tendence « connotative » ou « denotative » de toute l’œuvre.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 18-24

Předchozí Karel Svoboda: K předpokladům jazykovědné syntaxe

Následující Alois Jedlička: Aktuální problémy spisovného jazyka v nových zahraničních pracích