Aktuální členění v současné generativní teorii

Ludmila Uhlířová

[Discussion]

(pdf)

Актуальное членение в современной генеративной теории / La perspective fonctionnelle de la phrase dans la théorie generative contemporaine

0. Následující poznámky vycházejí z té etapy vývoje americké generativní teorie jazyka, která je charakterizována pracemi z let 1965—70.[1] V r. 1965 vyšla Chomského kniha Aspects of the theory of syntax, v níž autor mimo jiné zavedl do generativního modelu opozici hloubkové a povrchové struktury věty. Další vývoj postupuje — jak lze soudit podle u nás dostupných publikací — dvěma hlavními směry. Jeden směr reprezentují práce Chomského z r. 1969 a 1970, které však jsou k dispozici zatím jen v netištěné, rozmnožené podobě, druhý směr, v mnohém polemizující s názory Chomského, představují práce generativních sémantiků Ch. J. Fillmora, J. D. McCawleyho, G. Lakoffa aj.; z nich se v následujícím výkladu budeme opírat zejména o rozsáhlou práci Fillmorovu o pádu z r. 1968. Cílem tohoto článku není podat celkový přehled o posledním vývoji generativistických koncepcí; to kriticky učinil v minulých číslech SaS E. M. Uhlenbeck.[2] Chceme poukázat na dvě dílčí fakta:

(1) Zahrnutí AČ do generativního popisu jazyka může ovlivnit nikoli nezávažným způsobem samu generativní koncepci; — (2) mezi AČ a sémantickou (tzv. pádovou v terminologii Fillmorově) reprezentací věty lze nalézt zřejmé paralely. Systematická analýza na složky AČ podle stupňů výpovědního dynamismu by mohla v řadě případů posloužit jako jedno z vodítek k rozpoznání sémantických, „pádových“ kategorií.

 

1. V světové lingvistice, ať již orientované generativisticky nebo jinak, se dnes již všeobecně uznává, že každá koncepce, která si činí nárok na to být konsistentní a adekvátní teorií jazyka, musí nějakým způsobem jevy AČ zahrnout. Sémantické rozčlenění věty na téma (to, o čem se ve větě mluví) a réma (co se o tom říká) je jazykové univerzále. V různě pojatých lingvistických popisech se však přiznává AČ různé místo.[3] Tak např. v Danešově třírovinném modelu syntaxe má AČ neboli organizace výpovědi status samostatné roviny, odlišné od roviny gramatické struktury věty a od roviny sémantické struktury věty.[4] Analogické Danešově trichotomii (nikoli však totožné s ní) je Apresjanovo rozlišování syntaktického, denotativního a signifikantního významu věty.[5] Danešovu pojetí není vzdálen ani M. A. K. Halliday, rozlišující vedle pojmů tranzitivity (sémantická struktura věty) a mood (modální struktura věty) také téma věty, tj. její informační strukturu (nebo též gramatiku promluvy, „vnitřní organizaci věty v komunikačním aktu“).[6] S distinkcí věta - výpověď ve smyslu Danešově, Dokulilově, Hausen[38]blasově aj.[7] naproti tomu nepracuje např. P. Sgall;[8] ve svém vícerovinném generativním popisu jazyka považuje členění na téma a réma za jeden aspekt roviny významu (smyslu) věty, kterou nazývá rovinou tektogramatickou. Také N. Chomsky zastává názor, že pojmy předpoklad (presupposition, P)[9] a „ohnisko“ (focus, F) neboli téma a réma „musí být obsaženy v sémantické interpretaci vět, máme-li být schopni vysvětlit, jak je konstruována promluva, a obecně, jak se užívá jazyka“ (o. c. v pozn. 1, 1969, s. 26).

N. Chomsky se poprvé zabýval AČ (topic-comment) již v Aspektech, avšak víceméně jen okrajově. Hypotéza, kterou předložil, že totiž „téma - réma je základní gramatický vztah povrchové struktury odpovídající (zhruba) základnímu vztahu mezi subjektem a predikátem v hloubkové struktuře“ a dále že „je možno definovat téma věty jako tu složku NP (noun phrase), která stojí nejvíce vlevo a je vůči S (sentence) ve vztahu bezprostřední dominance, a réma jako zbytek věty“ byla brzy kritizována jako neadekvátní. Kritikové, např. Ö. Dahl, P. Sgall, P. Adamec, K. Buttke[10] a další, poukazovali na těsnost vztahu AČ k sémantice věty, a tedy k hloubkové struktuře v tom smyslu, v jakém byla v tzv. „standardní teorii“ (tj. v Aspektech) definována. Chomsky sám se názorům svých kritiků přiblížil v jedné poznámce v Aspektech, týkající se slovosledu. Vyslovil myšlenku, že „gramatické transformace patrně nejsou adekvátním prostředkem pro vyjádření všech možností slovosledné inverze. Spíše se zdá, že existuje několik podkladových generalizací (“underlying generalizations”), které určují, kdy je změna pořadí přípustná a jaké jsou její sémantické funkce.“ K pokusu systematicky včlenit AČ do generativní teorie Chomsky přistoupil až později, v práci z r. 1969 (o. c. v pozn. 1). Ukázal, že složitější případy členění věty na F a P, zejm. procesy související s kontrastem a expresivitou, nelze „přirozeným způsobem“ popsat v termínech hloubkové struktury, tj. tak, aby F vždy bylo predikátem hlavní (dominating) věty v hloubkové struktuře. Téma může být tvořeno i takovou částí věty, jíž v hloubkové struktuře neodpovídá žádná složka NP. Poukázav na známou korespondenci mezi intonačním centrem věty a jejím „ohniskem“, Chomsky vyslovil názor, že v případě členění věty na F a P (a ještě v některých dalších případech, např. u kvantifikátorů, anaforických prostředků aj.) se sémantická interpretace vztahuje příměji k povrchové než k hloubkové struktuře, přesněji řečeno, k foneticky interpretované povrchové struktuře. Na rozdíl od „standardní teorie“ z r. 1965 počítá tzv. „rozšířená“ standardní teorie s tím, že pro sémantickou interpretaci je relevantní nejen hloubková, ale i povrchová struktura. Schéma

P1 … Pi … Pn        ↓     ↓        S     P

[39]kde P₁ je frázový ukazatel generovaný bází, P_i hloubková struktura, P_n povrchová struktura, S sémantická interpretace a P fonetická interpretace, se po revizi „standardní teorie“ změnilo ve schéma

P1 … Pi … Pn        |   ↙|        S     P

Právě analýza věty na F a P dala k revizi „standardní“ teorie jeden z hlavních impulsů. Chomsky zároveň ukázal, že není vyloučena ani možnost formulovat takovou variantu „standardní“ teorie, v níž by i nadále byl význam věty včetně členění na F a P plně determinován hloubkovou strukturou. Prvním pravidlem takto zkonstruované gramatiky by bylo pravidlo

S → S’ F P,

generující z počátečního symbolu věty S řetěz symbolů zahrnující také F a P. Kromě tohoto pravidla by bylo nutno nově zavést také „filtrační pravidlo“, podle něhož by generovaná struktura byla považována za správně utvořenou jen tehdy, bylo-li by F a P determinované povrchovou strukturou totožné s F a P generovaným výše uvedenými pravidly v hloubkové struktuře. Chomsky dokazuje, že tato varianta (označovaná jako „rozšířená standardní teorie II“) je pouze notační variantou teorie, která determinuje F a P z povrchové struktury. Uvedené dvě inovace považuje za redundantní.

Tato revize „standardní“ teorie byla vyvolána poznáním, že v jazyce existují jevy, které jsou sice relevantní pro význam (sémantickou interpretaci) věty, ale které nelze buď vůbec, nebo v úplnosti zahrnout do frázového ukazatele věty. Protože však jejich důsledky pro povrchovou podobu věty jsou nesporné a empiricky prokázané, řadí je Chomsky do popisu povrchové struktury (jejich místo v povrchové struktuře zatím zůstává blíže nespecifikováno). Důležité je, že pojem hloubkové struktury se revizí nikterak nezúžil (např. ve prospěch povrchové struktury), její definice zůstala beze změny, zato povrchová struktura se obohatila o jevy, které dříve do generativního popisu pojaty nebyly. — Také v naší lingvistice se již řadu let píše o mimogramatických (nadgramatických, negramatických, nadsyntaktických, popř. tektonických ap.) prostředcích, srov. např. o. c. v pozn. 6, které bývaly někdy neprávem řazeny do syntaxe, a to nejčastěji právě v souvislosti s AČ a prostředky jeho vyjadřování. Funkce AČ nejsou přímo determinovány ani syntaktickou povahou větných elementů, ani jejich konkrétním lexikálním významem. Z tohoto hlediska není důvodu, proč by musely být zařazeny do hloubkové struktury v tom smyslu, v jakém s tímto pojmem pracuje Chomsky ve výše citovaných pracích (hloubková struktura obsahuje všechny lexikální prvky spolu s jejich gramatickými rysy). Je však na místě se ptát, zda je za daných okolností účelné zachovat i nadále dosavadní pojetí hloubkové struktury beze změny, jak na tom trvá Chomsky. Připouští-li Chomsky, že i povrchová struktura je pro význam věty relevantní, nemůže zůstat zachován význačný metodologický předpoklad transformační gramatiky, že totiž transformace nemění význam věty. — Bylo by možno hledat i řešení jiná, založená na revizi pojmu hloubkové struktury. Tím směrem, zhruba řečeno, jde vývoj v americké generativní sémantice.

 

2. Ch. J. Fillmore a J. D. McCawley podobně jako Chomsky zahrnují do generativního popisu „topikalizační procesy“ jako relativně samostatný aspekt větné sémantiky, a to opět v rámci povrchové struktury. Proti koncepci Chomského je tu však závažný rozdíl v tom, že v generativní sémantice je frázový ukazatel věty totožný s rovinou sémantickou a hloubková struktura jako samostatná rovina není definována.

Elementy sémantické struktury jsou sémantické kategorie, nazývané Fillmorem ,,pády“, jako je např. agentiv neboli pád živého vědomého původce činnosti, objektiv pád věcí zasažených činností n. stavem slovesa, instrumentál pád neživé síly n. objektu příčinně obsažených v činnosti n. stavu slovesa atd. Nominální větné prvky s určitou sémantickou „pádovou funkcí“ jsou nositeli příslušných sémantických rolí, např. role agenta, objektu, instrumentu atd. Inventář „pádů“, resp. rolí není zatím v úplnosti popsán. Fillmore navrhl v práci z r. 1968 (cit. v pozn. 1) na počátku práce několik kategorií, které považoval za nejdůležitější — jsou to kromě výše [40]uvedených ještě dativ, faktitiv a lokativ — a v průběhu výkladu k nim dodal další, např. benefaktiv, esiv. Způsob, jak k takovému inventáři dospět, zůstává však otevřenou otázkou a právě intuitivnost, apriornost „pádových“ kategorií (spolu s nevyřešeným problémem jejich jazykové univerzálnosti) tvoří první z hlavních kritických námitek.[11] Obecně se dá říci, že různé sémantické „pády“ jsou dány vlastnostmi predikátového slovesa ve větě (Daneš[12] navíc považuje za jeden z prostředků specifikace sémantického charakteru nositelů sémantických rolí tzv. diagnostické otázky). Fillmore navrhl třídění anglických sloves podle toho, s kterými sémantickými pády se pojí, a toto třídění ilustroval na příkladech.[13]

Sémantické „pádové“ vztahy jsou definovány nezávisle na pojmu pořadí. Lineární uspořádání prvků do „pádového“ vztahu vstupujících je pro podstatu vztahu irelevantní. Dvě věty, které mají identickou sémantickou strukturu, tj. které obsahují slovesa s identickou sémantickou charakteristikou („case frame”), představují tutéž propozici bez ohledu na to, v jakém pořadí jsou uvedeny elementy, které je tvoří. Je-li pořadí prvků v sémantických strukturách obou vět odlišné, jde podle McCawleyho (o. c. v pozn. 1) o odlišnost nikoli co do sémantické interpretace, nýbrž pouze co do tzv. sémantické reprezentace. (Podobně Apresjan mluví o odlišnosti v „sposobu predstavlenija“.) V terminologii u nás obvyklé bychom řekli, že jde o odlišnost v AČ neboli o různou funkční perspektivu větnou. Podle teorie AČ můžeme např. sémantickou strukturu „činitel - děj - cíl děje - místo děje“ zapsat také v pořadí „místo děje - děj - činitel - cíl děje“ ap., a to v závislosti na tom, jaký stupeň výpovědního dynamismu jednotlivým prvkům struktury v daném konkrétním případě náleží, přičemž obvykle jedno pořadí je nepříznakové, tj. determinované sémantickou povahou prvků, a ostatní pořadí jsou příznaková (působí na ně ještě další činitelé).

Kritické námitky proti pojetí AČ v tzv. generativní sémantice lze shrnout do dvou bodů:

a) Sémantická struktura věty zapsaná jako řetěz sémantických kategorií nezachycuje všechny aspekty významu věty. Pro význam věty (a ovšem i pro její AČ) je relevantní nejen sám výskyt sémantických pádů ve větě, ale i jejich hierarchie a dokonce pořadí, v jakém po sobě jednotlivé sémantické kategorie následují. Dvě věty s touž sémantickou strukturou, tj. obsahující tutéž množinu „pádů“, které se přitom liší hierarchií, pořadím, popř. syntaktickou realizací prvků, zpravidla nejsou synonymní (srov. N. Chomsky, 1970, o. c. v pozn. 1; Fr. Daneš, o. c. v pozn. 12).

b) Dosavadní poznání povahy AČ, zejm. těsné souvislosti AČ se sémantickou strukturou věty, jak k němu dospěli teoretikové AČ reprezentující dnešní pražskou školu,[14] nás nutí k jednoznačnému závěru, že ztotožníme-li hloubkovou strukturu se sémantickou interpretací věty, pak z ní nelze AČ vyloučit. Lze dokázat, že AČ spoluvytváří význam věty. Sémantickým kategoriím, jako je činitel, děj, cíl děje ap., je inherentní určitá (u jednotlivých kategorií odlišná) míra výpovědního dynamismu vyplývající z jejich sémantické povahy. Za předpokladu, že tyto kategorie nejsou kontextem tematizovány, uplatňuje se u nich nezávisle na jejich umístění ve větě. Jestliže např. (podle J. Firbase, o. c. v pozn. 14) věta utvořená podle vzorce „agens - děj - cíl děje/subjekt - sloveso - objekt“ není do kontextu zapojena, popř. je kontextově závislý [41]pouze „agens/subjekt“, pak sloveso nese menší míru výpovědního dynamismu než objekt, a to nezávisle na slovosledném uspořádání; obdobně je-li ve větě netematický objekt a netematické adverbiále, pak objekt nese větší míru výpovědního dynamismu opět nezávisle na pozici. — Ne však všechny sémantické kategorie jsou schopny signalizovat stupně výpovědního dynamismu; ukazuje se, že např. o stupni výpovědního dynamismu u kontextově nezapojeného nepřímého objektu a též o stupni výpovědního dynamismu u kontextově nezapojeného účelového infinitivu „rozhoduje“ (Firbas, o. c. v pozn. 14, s. 10) právě jeho umístění v lineárním uspořádání věty.

 

3. Vztah mezi sémantickou strukturou věty a AČ lze, jak se domnívám, empiricky zkoumat dvojím, navzájem opačným postupem:

a) Od větně sémantických kategorií k jejich výpovědním funkcím. Tento postup vychází z předpokladu, že je nějak stanovena množina sémantických kategorií („pádů“). Věty, resp. jejich sémantické struktury lze pak zapsat jako posloupnosti těchto kategorií a zjišťovat, jaký stupeň výpovědního dynamismu jednotlivé větné elementy nesou. Očekává se, že různé sémantické kategorie (nebo alespoň některé z nich) se chovají různě co do AČ (nejsou-li tematizovány kontextem).

b) Od nositelů jednotlivých stupňů výpovědního dynamismu ve větě k jejich sémantické kategorizaci. Tento postup je založen na předpokladu, že (alespoň některé) větné elementy, které se v podmínkách kontextové nezávislosti chovají různě co do AČ, mohou náležet i do různých větně sémantických kategorií.

Nelze předem říci, zda se oběma postupy dospěje k týmž výsledkům. Nedá se jistě očekávat, že uvedený vztah bude symetrický. Fillmorovo členění do sémantických kategorií je podrobnější než členění na stupně výpovědního dynamismu, při kterém se obvykle v praxi rozlišují pouze tři stupně — téma, přechod a jádro. Bylo však poukázáno mnohokrát na potřebnost a užitečnost jemnějších kritérií i v AČ. Např. rozlišování mezi východiskem a základem pochází již od Mathesia. P. Adamec vyčleňuje[15] v rámci základové části primární, sekundární a terciární základ, jednoduchý vs. složený základ (analogicky člení i jádro) a dále též intrajaderný základ. Další jemnější členění na stupně výpovědního dynamismu je možné v termínech označujících relace („hierarchii“)[16] na stupni výpovědního dynamismu (vyšší/nižší stupeň výpovědního dynamismu). — Dále není např. dokázáno, zda vždy existuje právě jediné bezpříznakové (sémantické) pořadí větných elementů tj.

(1) Zda každá výpověd má alespoň jedno pořadí, které lze označit za bezpříznakové.[16a] Tato otázka je smysluplná vzhledem k faktu, že každou výpověď lze považovat v nejobecnějším smyslu za situačně zakotvenu (situaci zde chápeme jako vnějazykovou realitu, která je dána před vlastním komunikačním aktem a působí na vytváření obsahu a formy sdělení tak, že dává předpoklady, možnosti pro použití jazykových prostředků).

(2) Zda některé věty mají více než jedno pořadí, které lze označit za bezpříznakové.[16] tj. zda některé sémantické kategorie mohou být (v kontextově nezapojených větách tzv. první instance) nositeli různých stupňů výpovědního dynamismu. Jinými slovy jde o to, v kterých případech stupeň výpovědního dynamismu není jednoznačně dán větně sémantickou povahou prvků, ale jde o závislost jiného druhu (např. na čistě lexikální povaze prvku; o závislosti prostě na pořadí, o níž mluví Firbas např. u účelového infinitivu, v. již výše).

Lze uvést argumenty svědčící pro to, že oba výše uvedené postupy z různých aspektů osvětlují tutéž jazykovou realitu. O některých z těchto argumentů, opírajících se o analogie mezi sémantickou a povrchovou syntaktickou (tj. „pozorování přístupnou“) strukturou bychom se chtěli stručně zmínit.

[42]a) Nesporné jsou vztahy preference mezi jednotlivými sémantickými „pády“ a jejich povrchovou syntaktickou realizací. Ch. Fillmore je dokládá např. na vztahu agentivu a subjektu v angličtině. Agentiv je především „pádem“ subjektu; teprve tehdy, je-li subjekt věty v jiném „pádě“, může mít agentiv jinou syntaktickou realizaci. — Je-li ve větě jen jeden nominální prvek v kterémkoli sémantickém „pádě“, musí být subjektem (angličtina nemá věty jednočlenné).

Analogické preferenční vztahy existují mezi jednotlivými funkcemi v AČ a jejich nositeli v syntaktické (povrchové) struktuře. Lze se např. ptát, jakou funkci v AČ má daný větný člen a za jakých podmínek, popř. jak často, nebo obráceně, kterým větným členem se daný stupeň výpovědního dynamismu (základ, přechod, jádro apod.) vyjadřuje a za jakých podmínek, popř. jak často. Jedním z možných způsobů, jak na danou otázku odpovědět, je statistická analýza textů. Pro současnou psanou češtinu byla např. zjištěna tato data (viz rukopisnou práci autorky tohoto příspěvku): Nejvyššího stupně dosahuje převaha jedné výpovědní funkce u spony a modálního slovesa, které v 98 % plní funkci vlastního přechodu ve výpovědi. Ostatní slovesa určitá plní funkci přechodu v 88 %. Z ostatních větných členů vykazuje takto těsný vztah již jen doplněk, který v 89 % je jádrem výpovědi. O převaze jedné výpovědní funkce lze mluvit také u objektu (v 70 % funguje objekt jako jádro výpovědi) a u subjektu (v 63 % jde o subjekt základový, zbytek jsou subjekty jádrové). O převaze jedné výpovědní funkce nelze mluvit u příslovečného určení. Tento větný člen je v 56 % jádrem výpovědi, složkou nejádrovou ve 44 %. Již těchto několik čísel ukazuje, že sepětí AČ funkcí a jejich syntaktických nositelů je statisticky prokazatelné, není však u všech větných členů stejně těsné. Toto sepětí se jeví tím těsnější, čím je nějaká syntaktická kategorie sémanticky homogennější, tj. nejtěsnější je u spony, modálních sloves, dále u predikátu vůbec a rovněž u doplňku. (Ve zkoumaném materiále šlo především o tzv. „doplňkové určení“. Doplněk vyjádřený přechodníkem se nevyskytl vůbec a frekvence doplňkových konstrukcí s „jako“, která má zpravidla funkci základovou, byla zanedbatelná.) Naopak představuje-li nějaký větný člen sémanticky heterogenní kategorii, např. tradičně chápané adverbiále, které lze dále rozčlenit jak podle kategorií formálně gramatických, tak i sémantických (srov. např. třídění Adamcovo[17]), je toto sepětí minimální. To se jeví i ve slovosledu. Jinak se slovosledně chovají intenční doplnění slovesa a jinak určení, která jsou sémanticky kombinovatelná téměř se všemi slovesy (tj. jsou vlastně bez sémantického vztahu ke konkrétnímu slovesu); ta jsou slovosledně nejlabilnější. Jinak se slovosledně chovají tzv. inherentní určení slovesa (přislovesné přívlastky v terminologii Kopečného) a jinak ostatní příslovečná určení.

Protože právě uvedená čísla jsou výsledkem zkoumání souvislých textů, jsou ovlivněna působením činitelů tematizačních a rematizačních. Zdá se, že některé větné členy (a snad i některé sémantické kategorie) podléhají tematizaci/rematizaci častěji, popř. jiným způsobem než jiné. Je to zejména patrné u těch určení predikátu, která jsou s predikátovým slovesem relativně nejméně (popř. vůbec ne) sémanticky spjata. Tyto větné elementy mívají často jen malou důležitost pro vlastní členění výpovědi na tematickou a rematickou část, spíše kontextově začleňují danou výpověď do širšího celku. — Tematizují ji v rámci „hypertématu“ daného odstavce, popř. většího úseku textu. Jinak řečeno, tyto elementy se vztahují k té množině presupozic, kterou společně sdílejí mluvčí a adresát projevu. Elementy takového charakteru by bylo možno vyčlenit jako zvláštní kategorii jak sémantickou, tak i komunikativní, odlišnou od složek tematických; patřila by do ní pravděpodobně i všechna tzv. „situativa“, jak je vymezuje Firbas, o. c. v pozn. 14. (Se sémantickou kategorií situativ se však nekryje.)[18]

b) Různé jazyky se mohou navzájem lišit základním typem slovosledu i základním typem funkční perspektivy větné (obojí je otázka typologická), ale tytéž sémantické kategorie (které jsou považovány teoretiky generativní sémantiky za univerzální) se v různých ide. jazycích chovají obdobně co do AČ funkcí. Lze tak soudit nepřímo z jejich povrchových realizací. Např. v hindštině je normální slovosled, tj. ten, který je „statisticky nejfrekventovanější a odpovídá [43]intuici mluvčího“[19] subjekt — objekt — predikát. Odpovídající základní typ funkční perspektivy větné je téma — jádro — přechod. Také v hindštině je tedy nejčastější (i když ne výlučnou) funkcí subjektu funkce tematická, nejčastější funkcí predikátu funkce přechodová a nejčastější funkcí objektu funkce rematická.

c) V jazycích s pevným slovosledem (v angličtině, zčásti v němčině) se sémantický vztah slovesa a jeho „pádových“ komponentů promítá do povrchové struktury i tak, že syntaktické prvky jsou ve větě umisťovány právě podle těsnosti vztahu ke slovesu (Kirkwood).[20] — V jazycích s tzv. volným slovosledem ovšem pořadí podle těsnosti sémantického vztahu ke slovesu se slovosledem přímo nesouvisí.

 

4. Nositeli výpovědního dynamismu mohou být jak kategorie syntaktické, „povrchové“, tak kategorie sémantické. Funkce AČ se na ně navršují (termín K. G. Krušel’nické),[21] aniž je tím dotčena jejich syntaktická, resp. větně sémantická podstata. Jde o dynamické ztvárnění statické větné struktury, které s sebou ovšem může nést změny ve významu věty. Protože Fillmore zahrnuje pod pojem tzv. „druhé topikalizace“ tvoření větných „parafrází“ (liší se možnostmi užití v určitém kontextu), nepostihuje celou problematiku AČ, opomíjí právě jeho stránku větně sémantickou.[22]

Pokusili jsme se naznačit, že z chování AČ v povrchové struktuře, tj. z výpovědních funkcí syntaktických členů, lze nepřímo usuzovat na chování AČ v hloubkové struktuře, tj. zkoumat výpovědní funkce sémantických elementů, popř. i inventář hloubkových kategorií samých.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 37-43

Previous Alois Jedlička: Aktuální problémy spisovného jazyka v nových zahraničních pracích

Next Milan Jelínek: Zdařilý pokus o přístupnou syntézu výkladu stylu