Zdařilý pokus o přístupnou syntézu výkladu stylu

Milan Jelínek

[Rozhledy]

(pdf)

Успешная попытка доступного синтеза изложения стиля / Essai réussi et accessible d’une synthèse dans l’exposé des questions stylistiques

Česká stylistika si sice budovala od počátku 30. let hlavně zásluhou pražské jazykovědné školy moderní teoretickou základnu, ale všechny práce věnované teoretickým otázkám stylu zůstaly rozptýleny po odborných časopisech a sbornících. I když se na počátku 30. let, pak znovu na počátku 40. let, dále v letech 1953—1955 a konečně v posledních pěti šesti letech vytvořily příznivé předpoklady pro publikování teoretických syntéz, čeští stylistikové zatím nevyužili k tomu ani jednoho období, kdy se stylistická problematika dostala do popředí lingvistického (a nejen lingvistického) zájmu u nás a kdy značně vzrostla produkce teoreticky fundovaných stylistických statí a článků. Prvním obdobím příhodným pro vytvoření syntetické teorie stylu byl už počátek 30. let, kdy členové pražské jazykovědné a literárněvědné školy podali nový pohled na styl, vypracovali účinnou metodu zobecňování v oblasti stylistiky, zdůraznili funkci projevu jako základního slohotvorného činitele, požadovali hodnocení stylových jevů z hlediska stylistické struktury promluvy nebo jistého typu promluv a navrhli klasifikaci funkčních stylů. Zhruba po [44]desíti letech se stala teorie stylu a z ní plynoucí závěry pro jazykovou praxi znovu předmětem jazykovědných úvah (V. Mathesia, B. Havránka, Vl. Skaličky, J. Kořínka, B. Trnky aj.). Šlo hlavně o zpřesnění definice stylu, o rozhraničení jevů jazykově systémových a stylových, o další prohloubení teorie funkčních stylů a o vypracování jejich podrobnější charakteristiky, dále o položení základů k moderně pojaté stylistice jazykových prostředků a konečně o rozšíření stylistických zájmů na oblast kompoziční. Pak podnítil novou stylistickou diskusi Fr. Trávníček svým pokusem o stručnou syntézu teorie stylu v r. 1953. Třebaže autor chtěl koncipovat svou stylistiku v protikladu k teoretickým principům pražské školy, v podstatě zůstal na teoretické bázi funkční stylistiky, což nedovedla překrýt ani odlišná terminologie. Stylistická diskuse pak vyvrcholila na liblické konferenci v r. 1954, kde byly sice v zásadě potvrzeny teoretické principy pražské školy, ale řada stylistických pojmů byla zpřesněna nebo definována nově. Konference přinesla prohloubení metod stylistického zobecňování, zpřesnila klasifikaci slohotvorných faktorů (největší zásluhu o to měl K. Hausenblas) a vypracovala hlubší charakteristiku funkčního stylu odborného (J. Filipec, M. Jelínek) a uměleckého (K. Horálek, L. Doležel). Poslední vzestup zájmu o teorii stylu lze zaznamenat od pol. 60. let, ať už se týká nových pokusů o definici stylu, o klasifikaci slohotvorných činitelů, o vypracování tektonické analýzy textů, nebo o uplatnění exaktnějších metod v oblasti stylových jevů, nebo konečně o vybudování základů stylistiky historické a komparativní. Ale ani toto poslední období nevedlo dosud k vytvoření syntézy, ačkoli jsou pro ni už vytvořeny velmi dobré předpoklady v četných studiích časopiseckých a ačkoli přímou výzvou k ní jsou syntetické stylistiky slovenské (J. Mistríka, M. Ivanové-Šalingové). Těžko hledat příčinu tohoto nedostatku české stylistiky. Zdá se, že po teoreticky tak vyspělé tvorbě časopisecké svazuje českým stylistikům ruce vědomí velké odpovědnosti za teoretickou úroveň stylistické syntézy (vezměme v úvahu i pronikání exaktních metod do stylistiky). Navíc nepříznivě působí skutečnost, že se čeští stylistikové často rozptylují prací v několika lingvistických disciplínách. Mluvíme ovšem o potřebě stylistiky teoretické. Tento úkol nemohly splnit teoreticky nejednotné souborné práce J. V. Bečky, stojícího stranou hlavního proudu tehdejšího jazykovědného bádání, zejména ne jeho Úvod do české stylistiky (1948), ačkoli je zajisté výsledkem velkého úsilí autorova a ačkoli v něm čtenář najde dobré poučení o některých stylových jevech a bohatý příkladový materiál. Bečka se zaměřoval spíše na výklad jednotlivostí, takže nepostihl systém stylových jevů, a navíc se dal příliš spoutat pedagogickou snahou o normativní formulování stylistických postupů.

Naléhavou potřebu souhrnné práce o teorii stylu, kterou pociťují zvláště vysoké školy připravující učitelské kádry, pokusil se uspokojit Al. Jedlička (zároveň redaktor publikace), V. Formánková a M. Rejmánková učebnicí nazvanou Základy české stylistiky (Praha 1970, 226 s.). Určili ji především učitelům mateřského jazyka a posluchačům pedagogických fakult. Největší část textu (obecné a historické výklady, charakteristiku stylových typů a vrstev, popis jevů lexikálně stylistických, pojednání o stylistických vlastnostech prostředků hláskových, slovotvorných a tvarových) vypracoval Al. Jedlička; M. Rejmánková podala výklad jevů syntaktickostylistických a V. Formánková pojednala o tektonice promluv, zejm. pak o slohových postupech a útvarech. Texty všech tří autorů nejsou bohužel co do úrovně vyrovnány. Zatímco Al. Jedlička a V. Formánková přes jistá zjednodušení, podmíněná učebnicovým charakterem textu, mají na mysli syntetizaci dosavadních poznatků o stylu, jeho kategoriích a prostředcích a vycházejí při svých formulacích z důkladné znalosti časopiseckých studií vyšlých zejm. z pera představitelů funkční stylistiky, M. Rejmánková se příliš spoléhá na vlastní výklady tam, kde se jí nabízely mnohem přesnější výsledky publikované už v literatuře syntaktické a syntaktickostylistické. Tím se stalo, že zjednodušení problémů v textu M. Rejmánkové nepůsobí jako záměrné, nýbrž čtenář znalý odborné literatury je pociťuje jako nedostatek. Co do konkrétnosti a věrohodnosti formulací jsou ovšem i rozdíly mezi textem Al. Jedličky a V. Formánkové, ale to je dáno rozdílnou úrovní dosavadních poznatků v těch stylistických disciplínách, o nichž oba autoři píší. Otázky tektonickostylistické přes průkopnické práce Hausenblasovy a Mistríkovy jsou mnohem méně probádány a mají také mnohem obecnější a složitější povahu než např. otázky lexikálně stylistické. Proto se také při čtení textu V. Formánkové vnucuje podstatně víc otazníků než při četbě částí knihy zpracovaných Al. Jedličkou.

[45]Autoři usilovali o jednotnou koncepci výkladů a opřeli se přitom o kánon poznatků v naší lingvistice obecněji přijímaných. Protože Základy české stylistiky mají povahu učebnicového textu, autoři považovali za vhodné nepouštět se do analýz rozdílných názorů, které byly na tu nebo onu otázku stylistiky v odborné literatuře vysloveny. S tím je možno souhlasit, a to tím spíše, že Jedlička připojil na závěr publikace stručný náčrt vývoje stylistického bádání u nás od počátku 30. let. Snad je tento náčrt až příliš stručný a snad by bylo prospěšné jednotlivé práce zde uvedené šíře komentovat a zvl. se dotknout vybraných názorů odchylných, ale náčrt plní svou úlohu: doporučuje čtenářům, kteří se budou chtít zabývat teorií stylu, nejdůležitější odbornou literaturu a co nejstručněji naznačuje, o jakých problémech se v ní poučí. Navíc je k učebnici připojen dosti podrobný bibliografický přehled základních českých stylistických prací podle jednotlivých tematických okruhů.

Připojme nyní poznámky k jednotlivým kapitolám. První kapitola je věnována výkladu základních stylistických pojmů: jazykového stylu, stylu individuálního a interindividuálního, stylů objektivních, slohotvorných činitelů objektivních a individuálních, stylové oblasti, stylové vrstvy a stylového typu (popř. stylové normy) a konečně výstavby kompoziční. Na závěr kapitoly je připojeno několik velmi stručných informací o stylistice jazykovědné a literárněvědné, o poetice, o stylistice teoretické a praktické, dále o stylistice obecné, srovnávací a nakonec o stylistice synchronní a historické. Jak lze soudit už z pouhého výčtu témat první kapitoly (mající rozsah necelých 13 stran), musel se autor omezit jen na poznatky elementární. Stanoveného cíle však dosáhl: vymezil základní stylistické pojmy, které pojmenoval ve shodě se stylistickou tradicí pražské školy, alespoň v takové úplnosti, že s nimi pak mohl operovat on i spoluautorky učebnice v dalších, konkrétnějších kapitolách Základů.

Jedlička definuje jazykový styl jako „charakteristický způsob organizace, výstavby jazykového projevu založený na výběru a využití jazykových prostředků“. Protože tato definice pokrývá jen konkrétní promluvový styl, autor k ní poznamenává, že stylem se rovněž nazývá „společný a víceméně jednotný způsob výstavby“ skupin jazykových projevů vyznačujících se stejnými nebo podobnými rysy. S takovým vymezením pojmu „jazykový styl“ lze celkem vystačit, ale bylo by možné formulovat jednotnou definici jak pro styl promluvový, tak i pro styly obecné. Jedličkův výklad o slohotvorných činitelích nejen shrnuje dosavadní výsledky bádání v této oblasti, ale přináší i důležitá doplnění (např. o intelektuálním nebo emocionálním vztahu autora projevu k tématu). Nesouhlasím jen se ztotožněním termínů slohotvorné faktory individuální a subjektivní. Atribut individuální může zavádět k domněnce, že jde o faktory nozobecněné, ačkoli autor měl na mysli faktory obecné. Ostatně proti atributu objektivní se přímo nabízí atribut subjektivní. Dobře jsou u Jedličky vyloženy pojmy stylová oblast (soubor projevů náležících do jedné skupiny s týmiž charakteristickými stylovými rysy), stylový typ (soubor stylových norem charakteristických pro danou stylovou oblast) a stylová vrstva (soubor jazykových prostředků specifických pro projevy dané stylové oblasti). Vyjasnění by však potřeboval pojem obecných stylových norem; myslím, že by si dokonce zasluhoval podrobnějšího rozboru v samostatné kapitole. O výstavbě jazykového projevu podal Jedlička jen několik základních informací, které jsou vlastně stručným úvodem ke dvěma kapitolám vypracovaným V. Formánkovou.

V naší stylistické literatuře je zatím nejvíce propracována klasifikace slohotvorných faktorů a charakteristika stylových typů a vrstev na těchto faktorech závislých. Al. Jedlička v druhé kapitole nejen využívá dosavadních analýz, ale připojuje k nim i cenná pozorování vlastní. Podařilo se mu uspořádat poznatky s takovou přehledností, jakou se nemůže pochlubit ani jedna z prací předcházejících. Přitom autor stále směřuje k závěrům teoretickým a nedává se učebnicovou povahou textu odvést od svého základního úmyslu: vyložit teorii stylu a zejména jeho obecné vlastnosti. Tím ovšem nechceme říci, že Jedličkova analýza komplexu slohotvorných faktorů nemá dosah praktický. Ba naopak, právě ona umožňuje pochopit jednotlivosti jako projev působení obecných stylistických zákonitostí a tendencí.

Co všechno obsahuje druhá kapitola? Nejprve je tu dosti tradičně zaměřený výklad o stylu projevů mluvených a psaných a potom zajímavě koncipovaná pasáž o stylech výslovnostních. Následuje popis a rozbor soustavy funkčních stylů, přičemž se autor drží celkem vžitého dělení stylových oblastí na běžně dorozumívací (hovorovou), odbornou, publicistickou [46]a uměleckou. Názornost textu zvyšuje přehledná tabulka obsahující charakteristiku funkčních stylových oblastí, vrstev a typů. Řadu nových postřehů najdeme zejména v charakteristice funkčního stylu publicistického, kdežto výklad o stylu uměleckém by si zasluhoval prohloubení a rozšíření.

Třetí kapitola pojednává o stylistických vlastnostech jazykových prostředků. Al. Jedlička zpracoval velmi dobře část lexikální: na všech jeho formulacích i na přehledném uspořádání výkladu je znát, že se touto problematikou dlouho obíral a že své závěry opřel o rozsáhlý materiál jak z češtiny spisovné, tak i z různých oblastí nespisovných. Při klasifikaci slovní zásoby z hlediska jejího stylového uplatnění vychází sice z podnětů Mathesiových a Havránkových, ale podává samostatné řešení, které znamená nesporný přínos jak pro lexikologii, tak i pro stylistiku. Možnosti stylového využití lexikálních prostředků posuzuje podle rozdílného rozsahu jejich užívání na území národního jazyka, podle sociálního omezení, podle příslušnosti k rozdílným stylovým vrstvám spisovného jazyka, podle dobového výskytu a frekvence, podle citového zabarvení a expresivity, podle původu a struktury pojmenování. Mohlo by se sice namítnout, že to jsou výklady převážně lexikologické, ale tato námitka je sporná vzhledem k tomu, že stylový příznak zařazuje ten nebo onen lexikální prostředek do příslušné stylové vrstvy. A sotvakdo bude popírat, že se otázkou stylových vrstev nemá zabývat stylistika. Některé autorovy formulace i některé charakteristiky jednotlivých slov a slovních spojení jsou sice diskusní povahy, ale jako celek je Jedličkův výklad velmi zdařilý. Totéž platí i o části věnované synonymii a jiným vztahům mezi lexikálními jednotkami. Vyslovíme jen námitku proti ztotožnění synonymie s výrazovou několikanásobností, která je zdrojem výběru výrazových prostředků. Podle našeho soudu je výrazová několikanásobnost pojem širší než synonymie (patří do ní např. i konkurence mezi pojmem konkrétnějším a kontextově omezeným pojmem obecnějším, např. auto // dopravní prostředek).

Druhá část třetí kapitoly obsahuje Jedličkovo pojednání o stylových kvalitách variant hláskových, slovotvorných a tvarových a o stylovém využití prostředků vyjadřujících mluvnické kategorie. Podobně jako v části lexikálně stylistické i zde můžeme konstatovat, že autorovy soudy jsou výsledkem hluboké znalosti spisovné normy a že se opírají o rozsáhlý materiál, který se jen zčásti dostal do textu učebnice. Přitom ucelenějším dojmem působí výklad o hláskových, slovotvorných a tvarových variantách než o prostředcích vyjadřujících mluvnické kategorie, ale to je zřejmě způsobeno nutností soustředit se u těchto prostředků na jevy, které mají zřetelný stylový příznak.

Třetí část třetí kapitoly, věnovaná otázkám výběru prostředků syntaktických, byla napsána M. Rejmánkovou. I když jsme si vědomi obtížnosti syntaktickostylistických výkladů, přece jen musíme této části vytknout slabší teoretické kvality, než k jakým vybízel ostatní text učebnice. Autorka měla více využít naší nové syntaktické a syntaktickostylistické literatury; vyhnula by se tak četným formulacím, které jsou v moderní syntaxi překonány. Týká se to např. hodnocení dvojčlenné a jednočlenné věty, výkladů o modalitě a emocionalitě, stanovení rozdílů mezi souvětím souřadným a podřadným, rozboru vyjadřování slovesného a jmenného aj. V textu M. Rejmánkové najdeme i řadu nepřesvědčivých generalizací o stylových příznacích jednotlivých konstrukcí. Na druhé straně musíme ovšem autorce přiznat, že přes zbytečnou kategoričnost některých tvrzení dobře upozorňuje na tendence, které se projevují při uplatňování syntaktických konstrukcí v jednotlivých funkčních stylech a že svá tvrzení ilustruje názorným příkladovým materiálem.

Autorka čtvrté kapitoly o stavbě odstavců a vyšších textových útvarů a páté kapitoly o slohových postupech a útvarech, V. Formánková, měla těžký úkol, neboť ani po pracích Mathesiových a Bečkových a zejména po průkopnických studiích Hausenblasových, Mistríkových a Doleželových není tato oblast v potřebné úplnosti prozkoumána. Úkol splnila celkem uspokojivě, i když poučení o stavbě útvarů nadvýpovědních mohlo být úplnější (chybí zejména výklad o prostředcích pro kohezi textu a o prostředcích odkazovacích). V kapitole o slohových postupech a útvarech se V. Formánkové podařilo soustředit dosavadní poznatky o těchto slohových jevech a doplnit je vlastními úvahami. Bylo by však třeba zpřesnit definici slohového útvaru a slohového postupu a při popisu jednotlivých slohových útvarů věnovat více pozornosti řazení tematic[47]kých složek projevu. Protože při otázkách kompozičních jde o jevy značně obecné a složité, nelze očekávat, že všechny soudy V. Formánkové budou přijaty souhlasně. Sami bychom mohli připojit řadu kritických připomínek, ale i ony by měly podobně jako autorčiny soudy diskusní povahu.

O posledních dvou kapitolách — historické a bibliografické — jsme se už zmínili a zdůraznili jsme jejich užitečnost. Uvědomujeme si přitom, jak by bylo potřebné napsat podrobnější historii české a slovenské stylistiky a v ní sledovat vývoj jednotlivých stylistických pojmů. Celkem můžeme o Základech české stylistiky říci, že autorský kolektiv vypracoval zdařilou učebnici, která značně usnadní výuku stylistice na učitelských fakultách a prokáže dobré služby učitelům mateřského jazyka i jiným zájemcům o spisovný jazyk. Je příznačně věnována prof. Kv. Hodurovi, autorovi prvních našich skript O slohu, určených posluchačům pedagogické fakulty KU. Pochvalme ještě systematičnost výkladů v učebnici, přístupnost formulací bez snížení vědecké úrovně textu a dobrý styl autorů.

Na škodu studentů i širší veřejnosti je tato potřebná a užitečná kniha rozebrána a nepřístupná. Studenti i širší veřejnost budou netrpělivě očekávat druhé, upravené vydání a je na SPN, aby s ním neotálelo.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 43-47

Předchozí Ludmila Uhlířová: Aktuální členění v současné generativní teorii

Následující Zdeněk Hlavsa: Palkova kniha o mezivětném odkazování