Chystaný thesaurus francouzského jazyka
Zdeňka Sochová
[Discussion]
Подготовляемый тезавр французского языка / Trésor de la langue française au cours de préparation
Dílčím otázkám jednojazyčné lexikografické teorie se ve Francii věnuje v poslední době zvýšená pozornost. Vedle velkých syntetických prací[1] se jimi zabývá i řada časopiseckých článků: studují se otázky typologie jednojazyčných slovníků, sémantické analýzy mnohovýznamových slov, lexikografického výkladu atp., dále vztahy mezi sémantikou a lexikografií, možnosti využití slovníku ve výuce aj. Teoreticky se propracovávají i dílčí struktury slovní zásoby, např. početně omezený pojmový inventář vědecké orientace (tzv. VGOS), vzniklý významovou specifikací slov běžné slovní zásoby a společný mnoha speciálním vědním disciplínám.[2]
[63]Závažná slovníková díla vznikají povětšině prací jednotlivců nebo malých týmů, výjimku tvoří vypracovávání thesauru francouzského jazyka v Nancy více než stočlenným kolektivem. Je poněkud překvapující, že v lexikologickém středisku v Besançonu, kde se soustřeďují nejrozsáhlejší materiálové sbírky novodobé franštiny, nevzniká žádné slovníkové dílo ve vlastním smyslu a neexistuje tam ani žádný lexikografický kolektiv. Vůbec na nedostatek školených lexikografů si stěžují i přední francouzští lexikologové (Quemada, Matoré, Wagner). Slovníky všech typů a zaměření připravují pak také redakční kolektivy velkých nakladatelství, především Larousse.
Jednojazyčnou výkladovou lexikografii reprezentují v současné době především slovníky malé, jednosvazkové. Znovu vydávané zkrácené redakce Littrého,[3] jehož kult stále přežívá, a reedice starších slovníků vysoce dnes převyšují Dictionnaire du français contemporain J. Duboise a kol. a tzv. Le Petit Robert.[4] Mezi vícesvazkovými slovníky zaujímá stále přední místo velký slovník Robertův.[5] Je vzorem i pro chystaný první velký slovník čistě jazykový, který vyjde v nakladatelství Laroussově pod redakcí G. Niobeye do konce r. 1978.
Zcela mimořádné postavení v současné francouzské lexikografii zaujímá Trésor de la langue française (TLF), který by měl splnit touhu všech předních lingvistů i širší veřejnosti po vytvoření thesauru francouzského jazyka. Rozhodnutí o jeho vydání, obecném pojetí i předběžném organizačním zajištění vzešlo z mezinárodního kolokvia konaného 12.—16. 11. 1957 ve Štrasburku.[6] Pro jeho vytvoření byl vybudován v Nancy nový bohatě technicky i personálně vybavený ústav (zaměstnává 150 pracovníků), jehož ředitelem je P. Imbs. Pro obrovské množství shromážděného materiálu se ústav stal zároveň střediskem lexikologické dokumentace, která je k dispozici badatelům francouzským i cizím (zájemcům se pořizují i reprodukce excerpčních lístků). Nemůžeme se ubránit dojmu, že tato až průmyslově organizovaná výroba s přísně specializovanými pracovními fázemi nemůže při vší pohodlnosti práce nadlouho uspokojovat lexikografa s tvůrčím přístupem k práci, že ztěžuje komplexní vidění a posouzení jednotlivých slovních jednotek i jejich místo v systému a že i pro současné období nedovoluje uplatnění interindividuálního jazykového povědomí odborně školených lexikografů; ti se sami na koncepčních pracích ani nepodílejí.[7]
Slovník nebude historicky pojatým thesaurem ve vlastním smyslu, nýbrž souborem popisných slovníků obecných. Bude sestávat ze dvou částí; první obsáhne slovní zásobu starého jazyka (od počátků do r. 1580, v 8 dílech), druhá jazyka moderního (od r. 1580 do dneška, ve 12 d.). Z praktických důvodů bude každá z těchto částí vycházet jako slovníky jednotlivých období; započato bylo slovníkem 19. a 20. stol.[8] Podle harmonogramu uveřejněného v informačním bulletinu z r. 1967 by měl celý TLF vyjít do konce r. 1980 (ale určený začátek vydávání, r. 1969, nebyl už dodržen). Že realizace asi překročí původní plán, naznačuje už to, že jen TLF 19. a 20. stol. bude mít podle dnešního odhadu 10 až 12 dílů (každý o 1000 s.).
Celá práce je založena na gigantické totální excerpci z vybraných textů,[9] která obsáhne asi 250 mil. excerpčních lístků. Jen pro TLF 19. a 20. stol. je jich už shromážděno přes 80 mil. (z toho [64]20 mil. z textů neliterárních) a manipulace s nimi se stává velmi obtížnou. Do materiálových sbírek byl pojat i Inventaire général de la langue française o 6 mil. lístků.[10]
Jak ukazují předběžné výsledky, je tato obrovská excerpce na jedné straně abundantní (80 % slov se stále opakuje), na druhé straně není ani tak efektivní, aby poskytla zpracovatelům požadovaný počet heslových slov. Pro TLF 19. a 20. stol., který má být slovníkem typu Littrého, vynesla jen 55 tis. hesel, excerpují se proto dodatečně ostatní slovníky a odborné texty, aby bylo dosaženo předpokládaných 65 tisíc.
Dosud vyšel ukázkový sešit (US) ve dvou verzích (druhá, rozšířená[11] byla též určena pro světovou výstavu v Ósace). Představuje souvislý začátek chystaného slovníku 19. a 20. stol., není tedy ukázkovým sešitem v obvyklém pojetí, který by v uváženém výběru podával typy slovníkových jednotek různých slovních druhů a významových skupin a různé způsoby jejich zpracování.
Ve zvláštním krátkém sdělení k uživatelům se praví, že zpracování TLF 19. a 20. stol. je synchronní a významové třídění kombinuje přístup sémantický s gramatickým. Rozsah exemplifikace se podle tohoto sdělení řídí rozsahem získaných dokladů (ale bylo by přece jen třeba blíže naznačit cíl a způsob jejich uvádění) a doklady jsou seřazeny chronologicky. V heslové stati jsou uvedena i slova jsoucí k heslovému slovu v asociačním vztahu sémantickém nebo stylistickém. Ke každému heslu jsou připojeny podrobné údaje o výslovnosti, pravopise, etymologii, historii a bibliografii daného slova. Samostatně budou zpracovány i slovesné předpony a přípony, stejně jako první a druhé komponenty slov složených.
US obsahuje podle našeho zjištění 123 hesel (nepočítaje v to odkazy). Na stejném úseku (necelých 7 stranách stejného formátu) zachycuje dosud největší výkladový slovník Robertův (viz pozn. 5) o 59 hesel méně,[12] tedy téměř o celou polovinu. Pokud se týče vlastního zpracování, vyvolává US dojem souboru detailních monografií jednotlivých slov. Popis většiny hesel, zvláště polysémních, je nesmírně podrobný.[13] Zvlášť složitá hesla předchází schematický přehled jejich struktury. Systematický popis přihlíží nejen k sémantické platnosti slova ve všech možných užitích, ale i k jeho funkcím gramatickým (u sloves a slovesných jmen zachycuje všechny valence, objektové i subjektové). Připojené poznámky upozorňují na významové i kontextové odstíny uvedených ilustračních citátů, na souvztažnost s jinými významy téhož slova, na kontextové opozice a uzuální zvláštnosti slov v speciálních úsecích slovní zásoby (např. v souboru výrazů spjatých s pojmem láska), u některých hesel je uvedena zvlášť v systematickém přehledu i jejich syntakticko-sémantická distribuce.[14] Ve zvláštní rubrice „Výslovnost a pravopis“ jsou zaznamenána i homonyma (homografy a homofóny) a paronyma, historický vývoj slovní formy i řada slov stejného pravopisu, u sloves navíc časovací vzor. V dalších rubrikách jsou pak zachyceny dosud zjištěná etyma, předcházející úzus, hlavní bibliografické údaje o slově, popř. bližší objasnění stylistické.
Odbornou veřejností byl ukázkový sešit přijat zatím značně kriticky. K dosavadním výhra[65]dám, týkajícím se hlavně délky přípravy, nákladů a nedobré organizace práce, přibyly další: celkové pojetí je příliš náročné, statistickými metodami[15] se výkladový slovník dělat nedá; pro synchronní popis bylo vymezeno příliš široké časové rozmezí; slovník není vědecká studie, ale má sloužit uživateli (podle informací zpracovatelů je však slovník určen především specialistům, tj. lingvistům, filologům a historikům); bude-li se pokračovat v tomto rozsahu, bude mít první díl 19. a 20. stol.) ne 10, ale 45 svazků.
Zamyslíme-li se na závěr v konfrontačním pohledu nad soudobou českou lexikografickou teorií i praxí, nevyzní tato bilance pro českou jazykovědu — bereme-li v úvahu nepoměrně bohatší historické zázemí slovníkové velmoci Francie — nijak nepříznivě. České práce snesou nejpřísnější srovnávací měřítka a pro Francouze nejsou často dost přístupné — i když jsou publikovány ve světovém jazyce — jen proto, že bývají založeny na českém materiále. Převážně kolektivní ráz české slovníkářské produkce pak přispěl k tomu, že se časem vytvořily vyspělé lexikografické kolektivy, budující svou práci na promyšlených teoretických základech. Protipólem příslovečné koncepční originality francouzských jazykovědců je na druhé straně menší koordinovanost prací, popř. i jejich menší tematická vyváženost.
[1] G. Matoré, Histoire des Dictionnaires français, Paris, Larousse 1968; o práci Wagnerově srov. rec. J. Filipce v SaS 31, 1970, 247—252; o práci Quemadově srov. podrobnou recenzi Z. Sochové v ČMF 53, 1971, 81—88, a zmínku v SaS 31, 1970, s. 253.
[2] A. Phal, La Recherche en lexicologie au CRÉDIF. La part du lexique commun dans les vocabulaires scientifiques et techniques, Langue Française 1, 1969, č. 2, s. 73—81.
[3] Littré, Dictionnaire de la langue française, abrégé par A. Beaujean, Paris, Ed. Univ. 1963; Petit Littré par A. Beaujean, Paris, Gallimard-Hachette 1959.
[4] Srov. konfrontační recenzi obou slovníků od Z. Sochové v SaS 31, 1970, 252—258.
[5] P. Robert, Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française, Paris 1953—1964, 6 sv.; k oběma Robertům zároveň vyšel r. 1970 jeden dodatkový svazek.
[6] Lexicologie et lexicographie française et romanes, Orientations et exigences actuelles (Actes du Colloque International), Paris, Ed. du CNRS 1961.
[7] P. Imbs začal uveřejňovat od 4. č. 38. roč. (1970) Le Français moderne (dále FM) soubor interních směrnic pro redaktory TLF. Obsáhlé expozé o repertoáru hesel, sémantickém třídění, výběru dokladů a lingvistické terminologii, které bude nástinem předmluvy k slovníku, vyjde v nejbližších číslech FM rovněž z jeho péra.
[8] V redakčním komité jsou vedle Duboise, Gougenheima, Imbse, Matorého, Quemady a Wagnera ještě G. Antoine, C. Brunel, J. Fabre, F. Lecoy a Y. Lefevre.
[9] Jejich soupis uveřejnil P. Imbs v dodatcích 36. (1968) až 38. (1970) roč. FM pod tituly Textes traités par l’ordinateur Gamma 60 pour la documentation du TLF a Inventaire général de la langue française. Textes littéraires. XXe siècle.
[10] Založil ho a řídil do r. 1961 M. Roques, od r. 1969 jej spravuje B. Quemada duplikát je v Nancy. Byl míněn jako dokumentační index z děl všech dob a žánrů.
[11] Trésor de la langue française, Dictionnaire alphabétique de la langue des XIXe et XXe siècles (1789—1960), Tome premier, Fascicule spécimen (A-Abiétiné), Paris, Ed. du CNRS 1970, 128 s. velkého formátu.
[12] Mezi nimi jsou jednak zpřídavnělá a zpodstatnělá participia jako abandonné, -ée, abaissée f., dále deverbativní adjektiva a substantiva typu abaissable, abattable a abandonneur, -euse a abalourdissement m.; mimo ně i speciální termíny jako abalone m. zool., abat-feuille m. impr. (polygr.), řídké výrazy mytologické a náboženské, konečně pak slova oblastní a slangová, např. abat-chauvée f. région., abadie f. arg. apod. Robert zaznamenává navíc jen lat. obrat ab absurdo.
[13] Např. předložka à má u Roberta 2 sloupce, v US je jich 53; sloveso abandonner je u Roberta na 2 sloupcích, v US na 10. Sloveso abattre má složitou hierarchickou strukturu s oddíly římských a arabských číslic a velkých a malých písmen, v níž jednotlivé významy a užití, vykládané sémanticky i gramaticky, jsou ilustrovány 59 (číslovanými) citáty (autor, dílo, rok vydání, stránka). Atp.
[14] U hesla abeille jsou uvedena nejčastější syntagmatická spojení slova se slovesy, adjektivy a substantivy i řidší syntagmata roztříděná podle pohlaví, fyzických a morálních vlastností včely, její činnosti, vztahu k vesmíru apod.
[15] V Nancy se připravuje i frekvenční slovník zhruba o 3 000 stranách.
Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 62-65
Previous Josef Štěpán: Problematika současného jazyka německého
Next Lumír Klimeš, Bohuslav Havránek: O vývoji přechodníkových konstrukcí v starší češtině
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1