Úspěchy ruské dialektologie

Josef Skulina

[Chronicles]

(pdf)

Успехи русской диалектологии / Succès de la dialectologie russe

Pracovní program a dosavadní výsledky moskevských dialektologů v čele s R. I. Avanesovem a V. G. Orlovovou jsou dostatečně známy a není potřeba je zvlášť představovat. Ještě donedávna se mělo za to, že se moskevský dialektologický tým bude reprezentovat v dohledné době edicemi jazykových atlasů (dosud vyšel Atlas russkich narodnych govorov central’nych oblastej k vostoku ot Moskvy, 1957), které by poskytly nejen materiálový podklad ke zkoumání historického vývoje ruského národního jazyka, ale staly se též završením ruské dialektologie. Ve skutečnosti tomu tak není. Moskevští dialektologové mají sice připraveny k vydání jednotlivé atlasy severozápadních oblastí, centrálních oblastí na západ od Moskvy, centrálních oblastí na sever od Moskvy a jihozápadních oblastí, avšak ediční potíže způsobují zdržení v jejich vydávání.

Předložili proto odborné veřejnosti místo atlasů tři monografie závažné z hlediska vědeckého a metodologického, o nichž chceme stručně referovat.

První knížka je určena vědeckým aspirantům a posluchačům pedagogických fakult v SSSR jako vysokoškolské kompendium; jde o studijní příručku velmi náročnou:[1] Podává novou klasifikaci ruských nářečí založenou na výsledcích areální lingvistiky, jak ji představují výše uvedené jazykové atlasy. Knížka Zacharovové a Orlovové je prakticky rozpracovaná kapitola z knihy Russkaja dialektologia (Moskva 1964), avšak navíc v ní konfrontují autorky nové výsledky dialektologického bádání zachycené v nářečních atlasech s výsledky staré ruské dialektologie (v příručce je přiložena pro srovnání jazyková mapa Opyt dialektologičeskoj karty russkogo jazyka v Jevrope z r. 1915 od N. N. Durnova, N. N. Sokolova, D. N. Ušakova a Dialektologičeskaja karta vostočnojevropejsich jazykov v podání R. I. Avanesova a P. S. Kuznecova).

Kompendium má dvě základní části: (1) obecnou a (2) materiálovou. V první se mluví o principu klasifikace dnešních ruských nářečí; v druhé se charakterizují nářeční zóny a nářeční skupiny i podskupiny, mezi nimiž mají jádrové postavení skupina soveroruská a jihoruská, kdežto nářeční skupina středoruská má charakter přechodový. Srovnáme-li jazykovou mapu z r. 1915 s mapou moskevských autorů, snadno zjistíme, že novum u nich spočívá v detailnějším pohledu na ruská nářečí a v dílčích zpřesněních. I když je nová klasifikace ruských nářečí založena na konkrétním materiálu, je třeba říci, že se autorkám nepodařilo účelně skloubit hledisko jázykovězeměpisné s hlediskem genetickým. Na jedné straně pojednávají autorky o jazykovězeměpisných areálech a zónách (A, B, C), vymezených izoglosami, na straně druhé o skupinách a podskupinách (např. ladožské, kostromské, kalininské apod.). Z hlediska jazykového zeměpisu by bylo vhodnější na podkladě izoglos rozlišit izoglosy 1. a 2. řádu (trasy izoglos), resp. 3. a 4. řádu (podřadnější izoglosy) a podat novou klasifikaci ruských nářečí ve světle areálních komplexů a variet. Měli bychom tak na jedné straně nářečí centrální (C) a na straně druhé nářečí periferní (P), jak se s tímto pojetím koneckonců setkáváme v kolektivním díle moskevských autorů Russkaja dialektologija (Moskva 1964, 230—231). Pak by nová klasifikace ruských nářečí netrpěla atomizací, ne[69]tříštila se do nářečních skupin i podskupin a pohled na současná ruská nářečí by byl kompaktnější i celistvější.

Druhá kniha je z oblasti ruské historické dialektologie[2] a řeší se v ní otázky hláskoslovné na základě jazykovězemepisném, a to v pěti částech (poznámky o historickém vývoji hláskoslovných jevů, severoruská nářečí, historické formování nářečí, severoruských, jakož i východních a západních středoruských). Není pochyby o tom, že po této knize sáhnou nejen dialektologové, ale též lingvisté, kteří se obírají otázkami formování národních jazyků slovanských, neboť v ní najdou rozbor jazykového materiálu v úzkém sepětí se složitými historickospolečenskými faktory. Autoři řeší otázku vzniku severoruských a středoruských nářečí v duchu ruské jazykovědy na nově sebraném nářečním materiálu, zachyceném v geografickém průmětu izoglos. Kritizují Šachmatovovův abstraktní schematismus a podtrhují názor Avanesovovův, podle něhož nářeční skupiny vznikly od 2. pol. 13. stol. do 16. v těsném sepětí s vývojem celonárodního jazyka; stěžejní místo tu zaujímá osvětlení vzniku akání (srov. VJaz, 1955, č. 5, s. 20—42; 1963, č. 2, s. 20—38). Autoři docházejí k závěru, že nářeční členění na území Ruska je pozdní, z doby historické, a dovozují to na základě svazků izoglos na evropské části SSSR. Jak je vidět z této monografie, bezpečný základ pro studium vzniku nářečních jevů poskytují právě nářeční mapy. Ty umožňují rovněž rekonstrukci celostních složek jazykového systému, který zkoumají autoři z těchto hledisek: (1) areály jazykových jevů systémových, (2) základní typy členění jazykového území, (3) systémové vztahy jazykových složek, (4) jevy základní a periferní. Přitom přihlížejí v plné míře k inovacím a archaismům a k celé historické stránce jevů, tj. k místu vzniku, zeměpisnému rozšíření a vývojovým etapám. Respektování historického zřetele vede k zjištění, že se svazky izoglos na území Ruska kryjí s územím rjazaňské oblasti 14.—15. stol., s hranicemi litevského knížectví 14. stol. a s centrálním územím rostovsko-suzdalské oblasti. Je zajímavé, že nezaujímají kritické stanovisko k pojetí formování národního jazyka ruského na základě nářečí kursko-orelského, známého ze sovětské diskuse z r. 1950 a korigovaného později Kotkovem. Škoda, že nemůžeme glosovat jednotlivé části, v nichž se analyzují jednotlivé složky ruského národního jazyka; jako ukázku uveďme aspoň jeden příklad. Jde o změnu a v e po předcházející měkké souhlásce (p’átyj - peť, vźátyj - vzeť). Jev se tu sleduje v postavení kořenném i koncovém a je doložen příslušným repertoárem slov (peť, péťnica, néňka, gréś atd.) v jejich geografické projekci.

V třetí knize představují autorky Kuzminová a Nemčenková[3] zvlášť závažnou tematiku: (1) funkční charakteristiku „příčestí“[*] v ruských nářečích, a to z hlediska sémantickosyntaktického a mluvnického systému; (2) teorii nářečních rozdílů, tj. společné a rozdílné znaky v oblasti příčestí na území ruských nářečí. Vzhledem k tomu, že autorky zkoumají problematiku příčestí synchronně, neudivuje čtenáře statistika jevů. Ovšem pozoruhodné je to, jakým způsobem spojují zeměpisný rozsah a frekvenci příčestí. Kniha má tři části: (1) v první se sleduje funkce krátkých tvarů příčestí tvořených ze základu minulého času a času přítomného, jakož i tvarů složených. Přitom se neopomíjí funkce příčestí ve spojení 1., kdy jsou příčestí přísudkovým základem (v komnate bylo ubrano, nemnogo kaši jest ostavši, letom ona budet prijechavši), (2) kdy se příčestí objevují ve funkci doplňku shodného s podmětem (ona prišla ustavši, izba ostalas otkryta, syn sdelalsja vypivšij) nebo s předmětem (korovu našli zalomavši, jego videli iduči), popř. kdy příčestí vyjadřují přísudkové průvodní okolnosti v procesu (vzoravši načinajut sejať, pojut jeduči), (3) kdy příčestí mají funkci jmennou (zavalivši derevo nazyvajetsja kolodoj, chodili po skošennomu lugu), nebo vyjadřují průvodní příznak přísudku (ona spit ukutavši, kosit naklonja). V závěrečné části podávají autorky výsledky, k nimž došly na základě analýzy příčestí jak z hlediska formálního, tak funkčního. Typ byl vstavší nehodnotí jako přechodník, nýbrž jako případ, který se nevyskýtá ve formě příčestí „forma otpričastnaja“. Zajímavé je tu [70]kritické stanovisko autorek k intenzívnímu výzkumu ruských nářečí v rámci jazykového atlasu, neboť ten v oblasti syntaxe nepřinesl vždy uspokojující výsledky. I když kniha moskevských dialektoložek o funkci příčestí v ruských nářečích vzbuzuje úctu, nelze se zbavit dojmu, že mnohé z předložených větných modelů jsou už frazeologizované, jak na to upozornil B. Havránek na syntaktické konferenci v Brně v r. 1961.[4] Přitom ani sloveso byť nemusí vždy mít funkci slovesa plnovýznamového, jak se snaží přesvědčit autorky, nýbrž může mít v některých případech význam spony, jak ukazuje R. Zimek.[5] Zdá se, že ani v ruských nářečích nemají případy typu sdělano jednoznačně význam čistě formální, ale že jde v nich leckdy o pasívní formy s dějem rezultativním. Zpřesnění vyžaduje i užití přechodníku přítomného typu naklonja ve funkci gerundiální, jak ukázal naposled zcela přesvědčivě Vl. Barnet.[6]

Závěrem lze říci, že všechny tři knihy z oblasti ruské dialektologie, i když se v nich řeší problematika specificky ruská, je třeba přivítat jako příspěvky, jimiž se obohacuje nejen dialektologie ruská, ale i slovanská. Na škodu věci je pouze ona skutečnost, že ruští lingvisté nemají vždy po ruce nejnovější literaturu z české a slovenské lingvistiky.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 1, pp. 68-70

Previous Lumír Klimeš, Bohuslav Havránek: O vývoji přechodníkových konstrukcí v starší češtině

Next Alois Jedlička: Bratislavské jednání komise pro studium spisovných jazyků slovanských při MKS