Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

Эксплицитность и имплицитность языкового выражения / L’expression linguistique explicite et implicite

1. V určitém období existuje v každé vědě oblast problematiky, na niž se soustřeďuje největší zájem badatelů, ale vedle toho i oblast, která pozornost poutá nově a na kterou se onen hlavní zájem začíná přesunovat. Pokud jde o lingvistiku, resp. nauku o verbální komunikaci a jejích složkách,[1] je dnes největší zájem obrácen na syntax, avšak viditelně se již uplatňuje tendence k jeho přesunu na nejvyšší plán, totiž na plán výstavby promluvy, resp. textu. Zároveň se přesunuje centrální zájem ze stránky tvarové na významovou, sémantickou. A ještě na třetí tendenci v této souvislosti považujeme za nutné upozornit, třebaže se v celkovém měřítku zatím uplatňuje jen slabě, má však podle našeho názoru budoucnost: je to rozšíření okruhu jevů, které je třeba při výkladu promluv, verbálních komunikátů — a ovšem také při výkladu soustavy příslušných prostředků — zkoumat, i na ty jevy, které nemají povahu jevů ve vlastním smyslu jazykových, které se však spolu s jevy jazykovými, lingválními (a parajazykovými, paralingválními) podílejí na specifičnosti výstavby tvaru i smyslu komunikátů: jde o ty vlastnosti výstavby, které jsou tvořeny prostředky tematickými a tektonickými.[2]

2. Sémantická stránka verbálních struktur je obtížněji uchopitelná než jejich stránka formální, a to jak pokud jde o elementární složky, tak i pokud jde o významové komplexy různého stupně složitosti. Nauka o významu, sémantika, se také příliš dlouho omezovala na význam jednotek lexikálních, tedy struktur nízkého stupně složitosti (o sémantice logické to platí v míře ještě větší), mnohem méně přihlížela k sémantice gramatických konstrukcí, soustavný výklad významové strukturace promluvového celku v jejích obecných rysech dosud podán není.

Dostatečně propracováno není samo sémantické pojmosloví, a to ani v úsecích, na které se po dlouhou dobu zaměřovala pozornost.

Jinak by nebylo možné, aby např. někteří lingvisté bez všeho přebírali pojmová a terminologická rozlišení z prací logických, která vznikla svého času analýzou a zobecněním určitých jazykových faktů, jejichž výběr však neúplně a zjevně nedostatečně reprezentuje jevy, jež by měly být postiženy — jako je tomu v případě, když se přejímá — od Fregeho pocházející — rozlišování významu (Bedeutung) a smyslu (Sinn). Nechávám stranou logické vývody z tohoto rozlišování činěné, nejsem kompetentní k jejich posuzování, jde mi o jazykový aspekt věci. Na řadu nesrovnalostí ve výkladu Fregeho upozornil K. Horálek,[3] šel bych ještě dále: u Fregeho totiž chybí ústřední a nejdůležitější (z hlediska jazykovědy nejdůležitější) článek, totiž sám význam znakové jednotky (v jeho době ovšem znaková teorie ještě nebyla vlastně propracována, Peirce asi neznal): jeho „Bedeutung“ je totiž míněno jako poukaz na reálie, které prokazatelně existují nebo existovaly. A naproti tomu „Sinn“ se tu také nerovná významu lexikální jednotky, není to věcný význam pojmenování, nýbrž jen ta složka významu některých pojmenování, totiž popisných v Mathesiově terminologii, kterou tvoří motivační poukaz. Přitom takové užívání termínu smysl je v příkrém rozporu s užitečnou tradicí v lingvistice (i v literární vědě a zčásti i v jiných oborech, např. ve filosofii), jež „smyslem“ míní sémantickou kvalitu vlastní textům, komunikátům jako celkům nebo jejich částem, které nabývají právě jako struktury textové (ev. jejich součásti), na [99]rozdíl od „významu“ složek systému prostředků; jakožto součást systému mají prostředky pouze „význam“, „smysl“ dostávají teprve v textu.

Není naším úkolem pokračovat ve výkladu tímto směrem, chtěli jsme jen upozornit, že z logiky spolu s cennými a dalekosáhlými podněty, zvl. metodologickými, se někdy vracejí do jazykovědy stanoviska, která už dávno důvodně opustila. S fregovskou dvojicí pojmů lingvistika dnes s prospěchem pracovat nemůže, naproti tomu rozlišování významu a reference, nebo signata a denotata (a s výhradou také rozlišování denotace a konotace) skýtá pro ni základ pevnější.

Jako téma naší úvahy jsme si vybrali z tohoto okruhu jednu dvojici z řady pojmů, s nimiž se v jazykovědných (i jiných) pracích při výkladu sémantické stránky verbálních struktur pracuje, kterým se však dosud nedostalo dostatečného objasnění co do jejich specifičnosti, poměru k pojmům styčným atd. Je to dvojice souvztažných opozičních pojmů označovaných jako explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. Vedle podoby substantivní se objevují i v podobě adjektivní — explicitní, implicitní, a adverbiální — explicitně, explicite, implicitně, implicite, první z nich ještě, ovšem zřídka, v podobě slovesné[4]explicitovat.

Je tu otázka, zda jde o termíny: ačkoli označují nesporně jevy hodné pozoru a důležité z hlediska sémantického (a v širokém smyslu sémiotického), nejsou tato pojmenování v pracích o sémantice podrobněji vymezována a zařazována do terminologické soustavy, mají tedy vlastně jen povahu pojmenování neplně terminologizovaných, polotermínů.

Neznám žádnou speciální studii o problematice E—I (tak budeme v dalším výkladu podle potřeby naši pojmovou dvojici pro stručnost označovat) v naší, ani v zahraniční odborné literatuře, nevykládá se o ní ani v základních kompendiích o sémantice (u Ullmanna[5] např. se vůbec tyto pojmy neobjevují), autoři lingvistických prací, kteří s E—I v určité oblasti jazykových jevů pracují, nepodávají podrobnější vysvětlení pojmů samých,[6] i když ovšem jejich zjištění bývají i pro obecný výklad daných pojmů nejednou velmi cenná, jako např. Dokulilova analýza onomaziologické struktury pojmenování (viz dále).

Ani v stylistice (resp. rétorice) se s pojmy E—I nepracuje zdaleka tak často, jak bychom očekávali vzhledem k tomu, že tento protiklad je nemálo důležitý pro klasifikaci stylů na základě jejich vnitřní charakteristiky. V našich stylistikách se najde výklad části problematiky E—I pod jiným názvem v Bečkově Úvodu do české stylistiky,[7] totiž v partii o „nasycenosti“ výrazu. Fr. Miko, který podal zatím nejpodrobnější přehled[8] „druhů výrazu“, vlastností, které jsou základem charakteristiky jednotlivých stylů, dvojici E—I do své soustavy nezačleňuje, i když ve výkladu s těmito pojmy pracuje a při výkladu úplnosti výrazu říká, že „sa týka protikladu implicitnosti a explicitnosti vyjadrenia“ (30).

[100]3. Explicitností, explicitním vyjádřením se míní — postačí nám zatím „vnitrojazykový překlad“ — výslovné vyjádření něčeho, naproti tomu implicitní vyjádření je takové, z něhož se vyrozumívá něco, co je ve významu (smyslu) řečeného zahrnuto a co může být interpretováno, co však není vyjádřeno výslovně. Tak např. náš jubilant M. Dokulil píše v jedné ze svých recenzí:[9] „Z nejednoznačnosti osobních koncovek německého slovesa vyplývá, že se normálně německé sloveso určité neobejde bez explicitně vyjádřeného podmětu, tj. podmětu vyjádřeného samostatně zvláštním slovem.“ Týž autor ve své známé Teorii odvozování slov[10] uvádí při výkladu struktury onomaziologických kategorií: „Z hlediska onomaziologického je velmi důležité, zda jsou v pojmenování vyjádřeny všechny složky složeného příznaku explicite, anebo zda se některé z nich jen více méně zřetelně vyrozumívají (srov. spisovatel povídek, romanopisec; naproti tomu povídkář — že povídky spisuje, dá se vysoudit, ne však jednoznačně, povídkářem bychom mohli nazvat také vypravěče povídek …).“ Logik L. Tondl[11] píše: „J. G. Kemeny toto stanovisko (tj. že pojem „strukturálního světa“ nelze vždy ztotožňovat s pojmem „empirického světa“, K. H.) ovšem explicite nikde neformuluje.“

Onou „výslovností“, „výslovným“ vyjádřením se rozumí jednak pojmenování jevu, jeho označení samostatným (specifickým, právě danému jevu „věnovaným“) pojmenováním — tak je tomu v prvním dokladě, nebo aspoň specifickou složkou pojmenování — tak je tomu v druhém dokladě (romano-pisec), jednak výpověď o něm, vyjádření o něm specifickou výpovědí, konstruováním výpovědi, jejímž předmětem (denotátem) je právě daný jev — v třetím dokladě. O implicitním vyjádření se mluví tehdy, když složka smyslu textu není takto „výslovně“ vyjádřena, tj. jestliže není speciálně jí věnována některá výpověď, nebo „alespoň“ speciální pojmenování v některé výpovědi. Tak v dokladu „Máme tu (totiž v Caesarových Pamětech o válce galské) zároveň implicitně obranu Caesarovu proti odpůrcům, kteří mu vytýkali použití nemorálních prostředků“ (Zd. Gabriel) se míní implicitností to, že Caesarův spis v sobě zahrnuje obranu proti výtkám nemorálnosti postupu, že je ho možno (resp. třeba) tak interpretovat, že však tato složka smyslu textu není v něm výslovně formulována jako jeho účel nebo pod.

Z posledně uvedených příkladů vysvítá, že implicitnost vyjádření se může týkat nejen menších textových složek (jednotlivých pojmenování a větných výpovědí), ale i celé promluvy a jejího smyslu jako celku. První z příkladů, onen z Dokulila, zase ukazuje, že E—I se z textu promítá i do systému prostředků, také do syntaxe a slovotvorby. V citované Dokulilově práci se pojednává o explicitním a implicitním vyjadřování složek onomaziologického příznaku slovotvorných typů pojmenovacích, Vl. Skalička[12] rozlišuje explicitní a implicitní syntax, hojně s E—I pracuje K. Svoboda[13] při výkladu stavby souvětí v češtině atd.

Spolu s rysem „výslovnosti“ — „nevýslovnosti“ je však v našich pojmech obsažen rys, podle kterého se daným jevům dostalo v latině pojmenování, totiž rozvinutost — nerozvinutost vyjádření — a to je vlastnost, která může být odstupňována, v různých způsobech vyjádření se vyskytuje různá míra rozvinutosti, explicitnosti. Tak rozlišuje V. Hrabě[14] různé stupně explicitnosti ve vyjadřování predikace: „U infinitivu užitého ve funkci druhého sdělení můžeme rozlišit 3 stupně explicitnosti predikace: 1. infinitiv jako kondenzátor druhého sdělení, 2. polovětnou vazbu infinitivní, 3. infinitivní vedlejší větu.“

[101]4. Charakteristika vyjadřování podle toho, jaké místo zaujímá na ose E—I, je velmi důležitou stylovou vlastností textů. Lze obecně rozlišovat styl explicitní a implicitní. Tendencí k explicitnosti vyjádření se odlišuje především styl odborný od neodborného. Požadavek explicitnosti vyjádření je jedním z hlavních požadavků kladených na vyjadřování vědecké (obvykle se však v této souvislosti mluví ne o explicitnosti, nýbrž o úplnosti,[15] což není totéž, srov. níže v bodě 5.5), ale i v mimovědní sféře může být tendence k dosažení maximálního stupně prakticky proveditelné explicitnosti vyjádření velmi značná. Tak je tomu zejména v základních textech právní kodifikace, v zákonech a důvodových zprávách k nim atd.

Např. v trestním zákoně[16] je ústředním pojmem pojem trestného činu. Je to pojem nemálo složitý, jeho zobecňující vymezení musí respektovat značnou rozmanitost druhů činů, které pod něj spadají, i řadu okolností, které posuzování činů jinak trestných omezují, atd. Je nasnadě, že charakteristika trestného činu „se nevejde“ do několikařádkové definice, nevejde se ani do jednoho paragrafu tvořeného několika odstavci (§ 3 trestního zákona, v němž se vymezuje pojem trestného činu, má 4 odstavce, každý z nich je tvořen jedním souvětím). Ba pro praxi dostatečné vymezení nemůže podat ani celá první, „obecná“ část zákona. Vyloučen je ovšem také vyčerpávající (taxativní) výčet případů — tohoto způsobu někdy zákon používá (např. „těžká újma na zdraví“ je explicitována taxativním výčtem devíti druhů úkonů v § 89). Přesto však výmezení trestného činu zde musí být (maximálně) explicitní. Zajišťuje se to především tak, že jedním ze dvou rysů (v důvodové zprávě k zákonu se říká „znaků“ podobně jako v starší naší lexikografii), jimiž se trestný čin v 1. odstavci tohoto paragrafu vymezuje, je to, že jde o takový čin, „jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně“. (Druhým rysem je to, že jde o čin „pro společnost nebezpečný“ — to je rys, který klade zákonodárce v socialistickém státě hierarchicky nejvýše.) Tyto znaky jsou uvedeny jednak ve 4. odstavci § 3, ovšem jen značně obecně, konkrétnější údaje obsahují jiné paragrafy obecné části zákona a charakteristika hlavních druhů trestných činů je podána v řadě paragrafů části „zvláštní“. (Ba text obsahující explicitaci pojmu trestného činu přesahuje hranice daného zákona. V poznámkách je totiž uvedeno, že slovy „v tomto zákoně“ se míní i jiné zákony mající ustanovení o trestných činech, a čtyři se tu jmenovitě uvádějí.)

V některých stylech má implicitnost, resp. záměrná neexplicitnost specifickou úlohu, zejména ve stylu určitých typů promluv diplomatických. Ve vysoké míře implicitní bývá ovšem často vyjadřování prostě sdělné. Zvláštní postavení má E—I v oblasti vyjadřování uměleckého vzhledem k tomu, že oblast denotátů má zde jinou povahu než v promluvách mimouměleckých.

5. K osvětlení pojmů E—I chceme nyní ještě přispět odpovědí na otázku, v jakém vztahu jsou k jiným pojmům (především sémantickým), s nimiž nejúže souvisí, resp. s nimiž by mohly být směšovány.

5.1 E—I a jednoznačnost víceznačnost. O implicitním vyjádření, o jaké jde v případech jako „Caesarovy paměti obsahují implicitně odbornou obranu autorovu proti výtkám nemorálnosti“ nebo „K. toto stanovisko nikde explicitně neformuluje“, je možno říci, že je vyjádřením nikoli jednoznačným, že má dvojí, resp. vícerý smysl: jedním je to, co je dáno v rovině explicitního vyjádření — v Caesarově spise je to vypsání průběhu válečných akcí, jejich motivů, pozadí atd., tak jak jsou výslovně pojmenovány a jak se o nich vypovídá v textu, druhý je dán v rovině jiné, v té, která se vyrozumívá z textu na základě širšího dobového kontextu a situace, [102]na základě souvislostí, do nichž je sepsání Caesarova spisu a jeho účel vpjat. V případech tohoto druhu je tedy implicitnost vyjádření určitého jevu bytostně spjata s dvojím (vícerým) smyslem textu. Avšak obecně oba pojmy nelze ztotožnit.

Především ne každá implicitnost předpokládá dvojznačnost daného výrazu. Řeknu-li, že „gramatická kategorie slovesného vidu existuje ve všech slovanských jazycích“, řekl jsem tím implicite, že existuje i v češtině, avšak moje vyjádření nebylo (aspoň v tomto směru) dvojznačné. Jde totiž o vztah hyponymický, o inkluzi češtiny do třídy „jazyků slovanských“: označil jsem ji pojmenováním druhovým (které má charakter pojmenování přímého). A pokud jde o vyjádření explicitní, to nutně nemusí být jednoznačné. Pojmy E—I neobrážejí pohled na verbální konstrukce z hlediska vztahu mezi jejich výrazovou a významovou stránkou a přes ni vztahu k příslušným denotátům, nýbrž pohled „z druhé strany“: z hlediska denotátu, předmětu vyjádření, k němuž určitá verbální konstrukce svým významem poukazuje: předmět ten může být vyjádřen buď tak, že je speciálně pojmenován nebo vztahuje se na něj speciálně určitá výpověď (v níž je pojmenován) — v tom případě jde o jeho explicitní vyjádření, anebo se k němu poukazuje jinak, např. tak, že je zahrnut do třídy denotátů příslušejících k určitému významu jednotky textu, anebo tak, že z vyjádření — v němž není pojmenován a v němž se o něm nevypovídá explicitně — vyplývá na základě věcně obsahových souvislostí (o vyplývání bude řeč v bodě 5.6), nebo že vztah k němu je vyvozován z organizace dané konstrukce,[17] z kontextu a/nebo situace — v těchto případech jde o vyjádření implicitní. Pokud se rozlišují protikladné pohledy sémantický a onomaziologický, pak problematika E—I patří do onomaziologie.

5.2 E—I a denotace konotace. Pojmy denotace a konotace se staly v poslední době v sémantice hodně módní (aniž se rozlišuje mezi referenční denotací a konotací a systémovou „designací“ a popř. „konsignací“, což je nedostatkem tohoto pojetí); rozšířily se zajisté zejména proto, že se jeví potřeba podchytit spolu se základními složkami významů a referencí i jejich složky přídatné, které nejen dokreslují obraz vytvářený složkami základními, nýbrž v mnohých případech na sebe strhují i hlavní váhu, zvl. tomu tak bývá v textech literatury umělecké.

Mezi vlastní denotací a konotací na jedné straně a explicitností a implicitností na straně druhé je přímá korespondence: Alespoň v hrubých rysech lze z hlediska výstavby textu implicitní vyjádření nějakého jevu charakterizovat při pohledu v opačném směru jako realizované konotacemi užitých prostředků, zatímco vyjádření explicitní je realizováno jejich denotacemi. To vytváří spojnici mezi přístupem sémantickým a onomaziologickým, ovšem jak pojmy E—I, tak i pojmy denotace a konotace potřebují další, prohloubený výklad.

5.3 Implicitnost a podtext (a jevy příbuzné). V naší úvaze se už — implicitně — objevil pojem podtextu, jímž se rozumí druhý smysl textu, který vzniká na základě jiných sémantických rysů anebo jiných spojitostí mezi sémantickými rysy jednotek textu než těch, které vytvářejí základní smysl textu.[18] Je to tedy vlastně nikoli pod-text, nýbrž pod-smysl. Je zřejmé, že tento jev patří do oblasti implicitnosti vyjadřování. Zvláštním případem hodným v této souvislosti pozoru je to, čemu se v běžné dorozumívací praxi, v oblasti dramatu i jinde říká narážka, nápověď: v nich bývá implicitně vyjádřený jev na jedné straně někdy signalizován částečnou [103]explicitností, na druhé straně zůstává — alespoň pro některé interprety — „temný“, tj. na hranici mezi vyjádřením implicitním a nevyjádřeností.

5.4 E—I a vyjadřování přímé nepřímé. Jaké povahy je vztah E—I k vyjadřování přímému a nepřímému, zvl. obraznému? (Zpravidla se mluví o nepřímém pojmenování, avšak existují i nepřímé výpovědi.) Máme metaforické pojmenování (rozumí se nelexikalizované), např. v Demlově básni v próze „Jitroceli, nebývá ti smutno o polednách tam nahoře v tvém minaretě?“, považovat za vyjádření daného jevu způsobem explicitním, nebo implicitním? To, že jako metaforické funguje pojmenování jen tehdy, jestliže je kontextem signalizováno, že přímý význam pojmenování — u slova minaret = ‚věž mešity‘ — je zde „jen“ pomocný, povaze implicitního vyjádření neodpovídá, na druhé straně zase metaforické pojmenování není ovšem v plném smyslu explicitní: že minaretem se u Demla rozumí lodyha jitrocele s květem, vyplývá až z podobnosti obou jevů, z toho, že mají některé podstatné rysy svého tvaru společné — které, to však právě není výslovně řečeno: smíme-li i u metafory mluvit o „tertium comparationis“, pak ono právě je vyjádřeno pouze implicitně. I když nepřímé vyjádření má v sobě rysy implicitnosti, není tímto zjištěním jeho charakter dostatečně postižen. Protiklad vyjádření přímého—nepřímého jen protíná osu E—I, sám však probíhá v jiné dimenzi. E—I není jedinou dimenzí, v níž se vyjadřování realizuje.

5.5 E—I a úplnost neúplnost vyjádření. Tyto dvojice pojmů nejsou totožné. Úplnost — neúplnost vyjádření bývá dvojího druhu. První se týká výrazové stránky: za neúplnou považujeme takovou konstrukci, v níž není vyjádřena (je vypuštěna) část normální podoby konstrukce; jde jednak o elipsu, ať už příležitostnou, anebo — velmi často — ustálenou (např. v češtině je bezpříznakovým typem vyjádření, že se podmět věty předcházející — ať už je v ní vyjádřen, nebo také vypuštěn — v následující větě neopakuje, ani nezastupuje zájmenem), jednak v aposiopezi, která zase bývá příležitostná (to častěji), nebo ustálená. Jiná je neúplnost věcná, např. neúplnost popisu jevu ve vědeckém pojednání. Optimální úplnost tohoto druhu je jeden ze základních požadavků vědecké práce. Ustálené elipsy a některé případy výrazové neúplnosti příležitostné mohou být považovány za implicitní vyjádření určitého jevu, nikoli však vyjádření neúplné věcně.

Na druhé straně implicitní vyjádření vůbec nemusí být neúplné — např. implicitní označení jevu užitím pojmenování druhového nemá ani v nejmenším rys neúplnosti.[19]

5.6 Implicitnost a implikace. O implikaci (vyplývání) se mluví v logice, někdy jen ve smyslu jednoho ze základních vztahů mezi výroky: Jestliže p, tedy q; p implikuje q, jindy i ve smyslu inkluze pojmů, zahrnutí pojmu do vyšší třídy. Domnívám se, že relevanci vyplývání a zahrnutí můžeme rozšířit obecně na oblast sémantiky a že obojí, vyplývání i zahrnutí můžeme vztáhnout na oba případy: To, co z výroku vyplývá, je v něm tedy zahrnuto, a to, co je v nějakém výroku (i pojmenování) zahrnuto, můžeme rozvést, explicitovat jako z něho vyplývající. Stojí-li proti sobě explicitní a implicitní vyjádření určitého jevu, lze říci, že smysl explicitního vyjádření je zahrnut ve vyjádření implicitním, z implicitního vyplývá vyjádření explicitní. Explicitace implicitního vyjádření je určitým druhem jeho transformace. — Také to, co se v logice a odtud i v lingvistice označuje jako presupozice, patří ovšem do rámce „zahrnutého“, resp. implikovaného a je vyjádřeno implicitně.

Proti začleňování jevu implikace v širokém smyslu do problematiky jazykovědné sémantiky může být vznesena námitka, že implikace a vlastně i implicitnost a explicitnost je sice záležitost obsahové náplně promluvy a jejích částí, ne však vlastních, [104]systémových významů jazykových jednotek promluvu vytvářejících. Tato námitka však stojí a padá s názorem, podle něhož sémantika se vyčerpává sémantickou náplní, jež je vlastní jazykovým prostředkům, které zahrnujeme do toho, co nazýváme „langue“. My se však domníváme, že je úkolem sémantiky popisovat a vykládat významovou náplň textů verbálních, řečových komunikátů v celém rozsahu specifičnosti jejich výstavby, tedy celý onen komplex, který — zastáváme-li znakové, sémiotické pojetí řečové komunikace — je komplementární složkou k složce výrazové (tvarové) a který představuje strukturovanou informaci, kterou komunikát nese.

6. Pokusili jsme se osvětlit jev explicitnosti — implicitnosti z různých stránek, zaplatili jsme za to ovšem daň, že jsme se u jednotlivých aspektů nemohli zastavit déle. Postačí však, podařilo-li se nám dát uvedeným výrazům-polotermínům plněji terminologický charakter a poukázat na relevanci teoreticky dosud hodně opomíjeného jevu E—I zvláště pro výstavbu smyslu textu.

 

R É S U M É

Explizität und Implizität der sprachlichen Ausdrucksweise

Der vorliegende Aufsatz behandelt das korrelative Begriffspaar: Explizität und Implizität der Ausdrucksweise. Mit diesen Begriffen wird zwar in linguistischen und anderen Arbeiten bei der semantischen und stilistischen Charakteristik der verbalen Ausdrucksweise nicht selten gearbeitet, aber bis jetzt wurde ihnen beinahe keine spezielle theoretische Beachtung geschenkt.

Unter Explizität wird eine ausdrückliche Darstellung eines Sachverhalts verstanden; als implizit dagegen wird eine solche Darstellung angesehen, aus der ein Sachverhalt entnommen wird, der in der Bedeutung (in dem Sinn) des Gesagten mit eingeschlossen ist und herausgedeutet (interpretiert) werden kann, der aber nicht ausdrücklich dargestellt ist. Unter ausdrücklicher Darstellung versteht man einerseits die Bezeichnung mit der spezifischen Benennung oder zumindest mit einer spezifischen Komponente der Benennung (vgl. Buch-binder), andererseits die Darstellung eines Sachverhalts durch eine spezifische Aussage (Aussage als minimale Äußerungseinheit). Nebst dem Merkmal der Ausdrücklichkeit ist im Begriff der Explizität auch das Merkmal der Entfaltungsbreite der Darstellung mit enthalten; dies ist eine Eigenschaft, die abgestuft sein kann. Die Implizität kann nicht nur kleinere Texteinheiten betreffen, sondern auch eine ganze Äußerung und ihren Sinn. Aus dem Text projiziert sich die Opposition Explizität/Implizität (= E-I) auch in das System der Sprachmittel, besonders in die Wortbildung und Syntax.

Die Charakteristik einer Ausdrucksweise je nach der Stellung, die sie auf der Achse E-I einnimmt, ist eine sehr wichtige stilistische Charakteristik. Durch die zielbewußte Tendenz zur Explizität unterscheidet sich vor allem der fachliche (besonders der wissenschaftliche) Stil von dem nichtfachlichen. Eine hochgradige Implizität ist in der Regel vor allem den Äußerungen des umgangssprachlichen Stils eigen. Die Implizität der künstlerischen Ausdrucksweise hat einen besonderen Charakter.

Die Begriffe E-I werden hier weiter in Beziehung zu anderen Begriffen erhellt. In den Abschnitten 5.1—5.6 werden vergleichend folgende Begriffe kommentiert: 1. Eindeutigkeit — Mehrdeutigkeit (s. Punkt 5.1): Nicht jede Implizität hat eine Zweideutigkeit zur Voraussetzung, und umgekehrt braucht die explizite Ausdrucksweise nicht unbedingt eindeutig zu sein. 2. Denotation — Konnotation (5.2): Zwischen beiden Begriffspaaren existiert eine direkte Korrespondenz — unter einem anderen Blickwinkel kann auch die Charakteristik gegeben werden, daß die explizite Ausdrucksweise durch Denotationen der verwendeten Sprachmittel, die implizite dagegen durch ihre Konnotationen realisiert wird. (Die Auffassung der Begriffe Denotation und [105]Konnotation ist allerdings ziemlich uneinheitlich, man vermißt besonders die Rücksichtnahme auf Unterscheidung von Denotation und Designation.) 3. Subtext (5.3): Das Phänomen, das als Subtext bezeichnet wird, gehört in das Gebiet der Implizität. 4. Direkte und indirekte Ausdrucksweise (5.4): Die indirekte Ausdrucksweise ist in gewisser Hinsicht implizit, weil in der Ebene der Implizität das „tertium comparationis“ verbleibt; Direktheit — Indirektheit scheint eine andere Dimension der Ausdrucksweise zu sein als E-I. 5. Vollständigkeit — Unvollständigkeit (5.5): Man muß die ausdruckbezogene und die inhalts-, sachbezogene Unvollständigkeit unterscheiden. Die sachbezogene Unvollständigkeit darf nicht mit der Implizität verwechselt werden. Die implizite Darstellung muß nicht unvollständig sein. 6. Implikation (5.6): Die Implikation (und Einschließung) ist eine nicht nur logische, sondern auch allgemein semantische Erscheinung; sie ist mit der Implizität eng verknüpft. Der Sinn der expliziten Darstellung ist in der impliziten Darstellung mit eingeschlossen, aus der impliziten Darstellung geht die explizite hervor. (In das Gebiet der Implizität gehören selbstverständlich auch die sog. Präsuppositionen.)


[1] Už v samém označování disciplíny se uvedené fakty obrážejí: na pozadí staršího názvu filologie akcentovalo zavádění a ustalování názvů jazykozpyt, jazykověda, lingvistika přesun hlavního zájmu k specifičnosti zkoumaných jevů a k postižení systému základních prostředků, dnes však se zase začínají pociťovat některé nevýhody tohoto názvu, hlavně to, že je příliš úzký.

[2] Srov. o tom podrobněji v práci Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1971, zvl. v kap. 1.

[3] Filosofie jazyka, Praha 1966, s. 35n.; srov. i zde zejm. s. 96—97.

[4] PS ani SSJČ slovesnou (ani substantivní) podobu neuvádějí; v lexikálním archívu ÚJČ je jen doklad z literární kritiky: „Prazážitek básníkův explicituje se tu a rozvíjí ve velkolepý nástin úplné životní koncepce.“

[5] S. Ullmann, The Principles of Semantics, Oxford 1957.

[6] A. J. Greimas, Sémantique structurale. Recherche de méthode, Paris 1966, má sice v 8. kapitole, věnované „popisu významu“, oddíl o implicitnosti a explicitnosti, nejde však o charakteristiku jevů, které jsou předmětem studia, nýbrž o způsob vědeckého popisu. Rozlišují se tu tři roviny: implicitní, částečně explicitovaná, explicitovaná (citujeme podle něm. překladu Strukturale Semantik, přel. J. Ihwe, Braunschweig 1971, s. 124—5).

[7] Praha 1948, s. 236n. V Bečkově pojetí se „nasycenost“ týká poměru „obsahových a pomocných (formálních) prvků věty ve vyjádření myšlenky“. Jestliže myšlenky vyjádřené větami v souvětí jsou „vnitřní formou spjaty, vnější formou však jejich větné vyjádření spjato není“, jde o výraz logicky nenasycený. — To ovšem zahrnuje jen část problematiky E—I. Bečka tu probírá skoro vesměs jen případy, kdy protiklad E—I je dán užitím nebo neužitím spojkových, předložkových a odkazovacích výrazů (jejich nadbytečné užití vede k „přesycenosti“ výrazu). Výklady mají cíl stylisticky normativní.

[8] Estetika výrazu, Bratislava 1969, s. 30.

[9] Nová cesta k cizím jazykům (rec. knihy J. Nosila Poznejte němčinu), SaS 8, 1942, s. 212 n.

[10] Tvoření slov v češtině 1, Teorie odvozování slov, Praha 1962, s. 31.

[11] Problémy sémantiky, Praha 1966, s. 125.

[12] Syntax promluvy (enunciace), SaS 21, 1960, 241—249.

[13] Souvětí spisovné češtiny, skripta, Praha 1970.

[14] Polovětné vazby a kondenzace „druhého sdělení“ v ruštině a v češtině, Praha 1964, s. 37.

[15] Srov. už výklad B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 68—70 (přetištěno v Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 30—59). [Jde zde o úplnost-neúplnost v rovině sémantické (zdaleka ne jen o termíny) a ve vědeckém vyjádření je úplnost širší rys než pojem explicitnosti. BHk]

[16] Trestní zákon a předpisy souvisící (textové vydání), Praha 1966.

[17] Např. z formulace „Nejvíce příspěvků ve sborníku se týká významu slov, větné stavby a otázek stylu. Vůbec sémantika, syntax a stylistika je dnes v popředí zájmu našich lingvistů“ bylo by možno soudit, že autor vyjádření chápe sémantiku ve smyslu nauky o významu slov: vedla by k tomu korespondence jednotlivých členů paralelních řad koordinovaných výrazů: význam slov — sémantika; větná stavba — syntax; otázky stylu — stylistika, ale sémantika nepojednává pouze o významu slov, nýbrž i jiných jazykových jednotek.

[18] O podtextu srov. zejména V. Skalička, Text, Context, Subtext, AUC — Philol. 3, SlavPrag III, 1961, s. 73n.

[19] O implicitnosti a neúplnosti jako charakteristických rysech projevů běžně mluvených srov. v stati O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, ve sb. Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, s. 320n. [Může jít vedle výrazově formální neúplnosti také o úplnost-neúplnost v sémantické rovině, srov. o. c. v pozn. 15. BHk]

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 98-105

Předchozí Karel Horálek: Studie k lingvistickému pojmosloví

Následující František Daneš, Miloslava Knappová: Příslovce a příslovečné určení zřetelově vymezovací