K depalatalizaci v staré češtině

Arnošt Lamprecht

[Články]

(pdf)

К депалатализации в древне чешском языке / La dépalatalisation en tchèque ancien

K depalatalizaci i ztrátě měkkostní korelace jsem se již několikrát vyslovil ve svých článcích i v knižní publikaci Vývoj fonologického systému českého jazyka.[1] V tomto krátkém příspěvku bych chtěl v duchu Dokulilových tendencí po postihnutí mnohostrannosti vzájemných vztahů jednotlivých jevů zachytit vzájemnou vázanost fonémů a podepřít tak názorným způsobem své výklady historického vývoje.

Vznik konsonantické měkkostní korelace je v češtině spojen s kontrakcí a se zánikem jerů. Tyto jevy spolu se zánikem nosovek signalizují na našem území v oblasti fonologického systému konec praslovanštiny. Vytvořil se tak na našem území pračeský konsonantický systém vyznačující se protikladem palatalizováných (tónově zvýšených) a nepalatalizovaných konsonantů.[2] Tento protiklad se realizoval na konci slova (t’-t), dále před e (t’e-te), před u (vlastně ú, t’ú-tú), před i-ovým fonémem (t’i-ty) a před a (p’a-pa). Před ä (<ę) byly jen palatalizované konsonanty (t’ä). U retnic a r, l stálo tak proti tvrdému pa jak p’a, tak i p’ä, kdežto u zubnic, kde t’a nebylo, stály v protikladu slabiky ta- t’ä. Došlo tu pak k úpravě v tom smyslu, že p’a se změnilo v p’ä (a potom dále v p’ě), srov. kúp’a > kúp’ä (> novočes. koupě) nebo se depalatalizovalo v pa, srov. Lipany, zemany.

Stupeň realizované fonetické palatalizovanosti konsonantů byl patrně různý. Před i, ě byla palatalizovanost větší, srov. tⁱi, tⁱě, před e, ä byla poměrně malá, srov. t^ee, t^ää, proto také v těchto slabikách dochází k pračeské depalatalizaci, srov. m^ääso>maso, sv^äätý>svatý, m^eetu>metu. Depalatalizace před ä tu nastávala před tvrdým konsonantem, nenastávala však před palatalizovaným konsonantem a před k, srov. novočes. světiti, měkký atd. Na východnějších úsecích našeho území nenastala rovněž v slabikách s dlouhým ä bez ohledu na to, co následovalo, srov. síha (sýha), smíł sa, laš. řysa atp. Některé z těchto případů by bylo možno vyložit analogií jako smíł podle smíli, všechny případy tak však vyložit nelze, zejména síha, řysa. Ty svědčí o tom, že tu zůstalo ä (z praslov. ę), které se později změnilo v ie a dále v í (ý, i, y). Zachování ä i před tvrdou slabikou — na rozdíl od centrálních dialektů v Čechách — dosvědčují i hanácké (středomorav.) doklady hidro ‚jádro‘, kořitko ‚kuřátko‘, západoopavské kuřytko, hus’itko, gen. plur. hus’it, hřybit atd. Tam, kde k depalatalizaci konsonantů nedošlo, srov. zachování r’ (patrně vlivem příbuzných tvarů) v slově pr’áteł (>přátel), došlo k neutralizaci následujícího vokálu po měkké, tedy ke změně ’ä >’a, obdobné známé praslovanské neutralizaci ě po č, š, ž, j, srov. kričati proti viděti. Tak tomu je porůznu i na okrajích našeho jazykového území, srov. valaš. p’atro, v’adne, laš. pjata, han. holóbjata, jihočes. holoubjata, a patrně sem patří i ojedinělé stč. psané suiatemu (v 13. stol.), tj. sv’atému. Je to obdoba situace v jiných slovanských jazycích, srov. např. rus. m’aso.

Než nebudeme se tu zabývat pračeskými depalatalizacemi, nýbrž všimneme si těch depalatalizačních procesů, které nakonec vedly k zrušení měkkostní korelace. Jak jsme již připomenuli, stupeň palatalizovanosti před různými vokály mohl být [155]různý. Po pračeských depalatalizacích (m^ääso>maso atd.) a po změně ä>ě existovaly na větší části našeho území dvě varianty palatalizovaných (tónově zvýšených) fonémů, jedna před i, ě, kterou bychom mohli označit buď tⁱ, nebo běžným způsobem t’, a druhá před e, kterou označíme pro jednoduchost t^e. Tyto varianty je třeba rozlišovat, neboť jejich osud je různý. Varianta t^e byla ještě před 14. stol. odstraněna.

Původní systém před odstraněním varianty t^e je možno si u explozív představit takto:

 

Foném ň^e/ň’ tu představuje praslovanské ň (vzniklé z nj), srov. ň’iva, k ňemu (kъnjemu).

Depalatalizace t^ee>te, srov. p^eeče>peče, n^eebud^eet^ee>nebudete atd., nastala až po přehlásce ’a>’ä>ě (resp. po její první fázi, tj. po přesunu ’a>’ä), protože jinak bychom si nevysvětlili stč. alternace typu Jan-Jěne, slyšal-slyšěli, způsobené právě následující palatalizovanou souhláskou.

Podnětem k depalatalizaci mohly být tendence k likvidaci alternací typu metu (s pračeskou depalatalizací) — m^eet^eeš’ (bez této pračeské depalatalizace) a dále potřeba lépe začlenit do systému foném ě a s ním splývající foném ä a rovněž i snaha zobecnit jednu variantu palatalizovaného konsonantu jako představitele opozice palatalizovaná—nepalatalizovaná. Situaci ve vokalickém systému si můžeme představit na tomto dílčím schématu:

 

Varianta vokálu e stojící po palatalizovaném konsonantu tu splývá se svou variantou v nepalatalizované slabice. Na její místo se dostává ě (a s ním splývající ä). Vzniká tak místo páru p’e-pe (foneticky vlastně p^ee-pe) pár p’ě-pe. Řeší se tak situace jak ve vokalickém, tak i v konsonantickém systému (odstraňuje se varianta p^e).

[156]Po provedení depalatalizace před e vzniká tento dílčí konsonantický systém:

 

Uvedený dílčí systém je poněkud labilní. Projevuje se v něm snaha po splynutí palatalizovaného (tónově zvýšeného) n’ (n’i, n’ěmý) s pův. praslovanským ň’ (ň’iva, vóň’ě). S tím pak souvisí tendence k přesunu palatalizovaných dentál t’, d’ do stejné řady jako ň’. Vznikají tak tónově zvýšené palatály ť’, ď’. Systém si lze pak představit takto:

 

V tomto systému tónově zvýšené ť’, ď’ stále ještě mohou být (v době existence měkkostní korelace) považovány za koreláty tvrdého t, d. Tónově zvýšené ň’ pak stojí v dvojím poměru, a to jak k ň (v typu k ňemu), tak i k n (je to obdoba pol. ś vlastně š’, které je v opozici jak k s, tak i k š). Všechny tyto tři tónově zvýšené palatály (tj. ť’, ď’, ň’) se v době postupného rozkladu měkkostní korelace (projevujícího se ztrátou tónové zvýšenosti konsonantů) začlenily do systému jako tónově nezvýšená řada palatál ť-ď-ň, lišící se místem artikulace od jiných řad (p-b-m, t-d-n). Pravděpodobně se toto přeskupení odráží i v Husově psaní ṫe, ḋe, ṅe tj. ťe, ďe, ňe, ač ani tu není zcela vyloučeno ještě znění ť’e, ď’e, ň’e. Stejně jako ď’, ť’, ň’ se vyvíjelo i tónově zvýšené j’, tj. j’ě>je, což se projevuje tzv. ztrátou jotace (změnou ě>e). Obdobně jako ň’-ň se totiž na pozadí celého konsonantického systému mohly v jistém časovém období chápat i fonetické realizace j-ové (-oj’ě (gen. sg.), -oje (nom. sg.)), při čemž tónově snížené j (oje) reprezentovalo po stránce fonetické neslabičné i.[3]

[157]Labiály p’, b’, m’ a také v’ se dílem rozložily, srov. p’ě>pi̯e (pje), b’ě>bie (bje) atd., srov. pjena, objed, vjeďel, mjesto (nebo dále mňesto s předržením nosové artikulace), na okrajích i pjivo, bjič, mjilej,[4] dílem se prostě depalatalizovaly, srov. p’i>pi, b’i>bi, např. pivo, bič, milá, viďel. Jen na okrajích se zachovala palatalizovanost déle, srov. dodnes na Valašsku, kde tvoří i korelaci, např. meť!-m’eť ‚míti‘, hrabe-hrab’e, nakope-na kop’e, vesta-nev’esta. K jejímu zachování do dnešní doby tam přispěla nepochybně i existence p’a, srov. p’atro, v’adne, hřýb’a, a v morfologických typech i p’ú, srov. f křýb’ú, krv’ú. To by svědčilo o tom, že zmenšení počtu párů, v nichž se protiklad p-p’ mohl realizovat (např. v důsledku přehlásky ’u>’i, srov. zem’u>zem’i), a omezení protikladu jen na pozice před předními vokály (p’i-py, p’ě-pe) mohlo být jedním z významných podnětů k depalatalizaci a ke ztrátě měkkostní korelace v centru našeho území. Nebyl to ovšem podnět jediný a plně dostačující. Svědčí o tom delší zachování měkkostní korelace ve východních Čechách (zejména na úsecích vzdálenějších od centra) v čisté nerozložené podobě p’e, p’i a jejich pozdní odstranění buď tvrdými zubnicemi, srov. holoub’e>holoude, p’eknej>teknej, p’íseň>tíseň (s tvrdým t!), nebo prostou depalatalizací, srov. meďenej, bežet, pešina, veďet, jak soudí Cuřín (o. c. v pozn. 2).

Po zániku p’, b’, m’ (v důsledku rozložení na pj atd. nebo prostou depalatalizací) a začlenění řady ť’, ď’, ň’ jako prostě palatální ť, ď, ň vzniká novočeský systém, který si můžeme (po přijetí nového fonému g a vytvoření zadní poziční varianty n-ové v podobě ŋ, která v staré češtině nebyla, srov. truňk) představit takto:

 

[158]Podívejme se nyní na vývoj sykavek. U nich si můžeme výchozí pozici před depalatalizací konsonantů před e představit asi takto:

 

Tvrdé c je doloženo pro toto období příklady Váceslav, svacena (proti c’ěna). Po depalatalizaci typu s^eedlák>sedlák, z^eem’ě>zem’ě vznikl tento systém:

 

Protiklady jsou dány páry svacena-c’ěna, ovoce (nom. sg.)-ovoc’ě (gen. sg.), seďí-s’ěde, veze-na voz’ě, pláče (3. os. sg.)-pláč’ě (gen. sg.), duše-duš’ě, lože (nom. sg.) lož’ě (gen. sg.). Páry se-s’ě atd. je zajisté možno fonologicky interpretovat dvojím způsobem, buď jsou fonémy s-s’, pak jsou varianty e/ě, nebo jsou fonémy e-ě a pak jsou varianty s/s’. Je to obdoba různé interpretace slabik b’i-by v našich dialektech. V době před přehláskou ’u>i je podle mého soudu správnější interpretace první. Pro ni mluví konečně i sám průběh depalatalizace. Depalatalizuje-li se s’, mění se i varianta ě na e, srov. s’ěno>seno. O žádnou opravdovou ztrátu jotace (typu si̯eno>seno) tu nejde — vydělená jotace totiž zůstává (srov. pi̯ena, pjena) —, nýbrž jen o depalatalizaci, a to souhláskovou. Po ztvrdnutí souhlásky ovšem může být jen varianta e (nikoliv ě), obdobně jako po depalatalizaci s’ před variantou i-ovou může být po depalatalizovaném s jen varianta y (široké i), tedy s’i>sy, srov. bratrský způsob psaní cyzý, sýla atd. Uvedeme některé příklady depalatalizace, srov. s’ěno>seno, na voz’ě>na voze, pláč’ě>pláče, duš’ě>duše, lož’ě>lože. Jsou i doklady na prostou depalatalizaci v slabikách dlouhých, srov. césař, sésti, vzéti, slušé, člověčé atd., ač tu obvykle nastávalo zrušení palatalizovanosti konsonantů prostřednictvím vydělení jotace (jako u retnic v slabikách krátkých, p’ěna>pi̯ena, pjena), srov. ciesař, o budúciem, sieň, vozie, křičie, slyšie, ležie atd.

[159]Po depalatalizaci (ztrátě tónové zvýšenosti) c’>c, č’>č atd. vznikl tento sykavkový podsystém:

 

Obdobně jako sykavky tupé se vyvíjelo i ř (srov. moře-moř’ě, gen. sg.), vzniklé ve 13. stol. z r’, srov. moř’ě>moře.

Zánik palatalizovanosti se dál, jak jsme viděli, dílem pouhou ztrátou příznaku, srov. s’ěno>seno, z’ima>zyma, dílem vydělením i-ového prvku, a to po retnicích v slabikách krátkých (srov. p’ěna>pi̯ena, pjena), po všech hláskách v slabikách dlouhých, srov. viera, miera, ciesař, slyšie, ač i tu jsme po sykavkách uvedli doklady prostého zániku příznaku (césař, slušé). V dialektech ovšem může být situace jiná, srov. zachování palatalizovanosti u retnic na Valašsku, např. p’ekný, hrab’e, m’esto, nev’esta, u sykavek na Ostravsku, srov. s’edňe, na voz’e, z’ima atp., nebo poměrně pozdní prostý zánik příznaku ve východních Čechách, srov. m’eďenej>meďenej, b’ežet>bežet, v’eďet>veďet (popř. substituce měkké retnice zubnicí, srov. p’eknej>teknej), či jeho vydělení v podobě jotace v jihozápadních Čechách i jinde na okrajích, srov. pjivo, holoubjata atp.

V slabikách dlouhých vedlo vydělení i-ového prvku k diftongizaci, srov. miera, viera, stejně jako vydělení u-ového prvku v labializovaných slabikách, srov. kóň>k^uóň>kuoň. Je to zřetelná vývojová paralelnost obou jevů.

V našem výkladu jsme se snažili názorně ukázat průběh depalatalizačních procesů, a to nejdříve zánik slabší palatalizace před e (p^ee>pe, s^ee>se) a později průběh všeobecné depalatalizace, jejímž důsledkem byl zánik konsonantické měkkostní korelace. Zvlášť důležité bylo přeskupení palatalizovaných (tónově zvýšených) dentál (t’, d’, n’) do řady tónově zvýšených palatál (ť’, ď’, ň’), k němuž dalo podnět splývání n’ s ň’; to jim umožnilo, aby se v době postupného zanikání měkkostní korelace zařadily do systému jako samostatná nekorelační řada palatální (ť, ď, ň).

 

R É S U M É

Zur Depalatalisierung im Alttschechischen

In unserem kurzgefaßten Aufsatz haben wir hinreichend auf den Verlauf der Depalatalisierungsprozesse hingewiesen, und zwar vorerst auf den Schwund der schwächeren Palatalisierung vor e (p^ee > pe, s^ee > se usw.), sowie ferner auf den Verlauf der allgemeinen Konsonantendepalatalisation, die den Schwund der konsonantischen Palatalisierungkorrelation zur Folge hatte. Von besonderer Wichtigkeit war der Übergang der palatalisierten (tonerhöhten) Dentale (t’, d’, n’) in die tonerhöhte Palatalreihe (ť”, ď’, ň’), der durch den Zusammenfall von n’ und ň’ verursacht wurde. Dies ermöglichte ihnen, sich im Prozeß des allmählichen Schwindens der Mouillierungskorrelation in das System als selbständige Palatalreihe (ť, ď, ň) einzugliedern.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 154-159

Předchozí František Miko: Lexikálne obmedzenie genitívu druhovej príslušnosti

Následující Petr Sgall: Základ a jádro, nebo presupozice a ohnisko?