K české dialektologické terminologii

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

К чешской диалектологической терминологии / Contribution à la terminologie dialectologique tchèque

V české dialektologii, ostatně jako namnoze i v dialektologii jiných národů, dlouho nebyly a vlastně dosud nejsou plně stabilizovány ani základní termíny postihující hierarchii nářečních jednotek od mikrodialektů, tj. v podstatě stejné mluvy jednotlivých, hlavně venkovských sídlišť nebo nářečně homogenních nevelkých teritoriálních okrsků, přes různá menší i větší uskupení navzájem si blízkých mikrodialektů až k tzv. makrodialektům, tj. velkým nářečním skupinám, vyznačujícím se sice rovněž řadou výrazných znaků společných, které je odlišují od jiných makrodialektů téhož jazyka, avšak zároveň územně víceméně diferencovaným na zmíněná dílčí seskupení mikrodialektů a mikrodialekty samy.

Ponecháme-li stranou obrozenské pojímání jednotlivých slovanských jazyků jako nářečí (dialektů) jediného jazyka slovanského,[1] označovaly se v první polovině minulého století termínem nářečí (v jednotném čísle) zpravidla makrodialekty; pokud pak šlo o vnitřní diferenciaci makrodialektů, užívalo se termínu podnářečí. Jungmann definuje podnářečí geneticky jako „vedlejší nářečí z jiného pošlé“ a se zřetelem na mikrodialekty cituje z Kollárovy předmluvy k Písním světským lidu slovenského v Uhřích (1823): „Rozpadá-li se podnářečí opět v jiné oddíly, slovou podpodnářečí“ (J. B.).[2]

Obrozenská terminologická trojice nářečí - podnářečí - podpodnářečí se ovšem jako celek neujala; průkopník české vědecké dialektologie A. V. Šembera zachovává sice trojstupňovitou hierarchii v třídění nářečních jednotek,[3] termínem nářečí však označuje souhrn mikrodialektů z hlediska spíš politickogeografického než vnitřně jazykového, třebaže se u každého takového „nářečí“ snaží vytknout i společné znaky strukturní. Proto ve svém pojetí „jazyk československý“ dělí „na troje nářečí: české, moravské a slovenské“ (s. 7) a zejména v oddíle o „nářečí moravském“ (podobně ovšem též o „nářečí slovenském“) musí pak k sobě připojovat charakteristiku dialektů značně rozdílných (s. 34n.). Pro označení dílčích seskupení mikrodialektů užívá Šembera termínů podřečí a různořečí, kromě toho pak ještě společného názvu rozřečí. Také „podřečí“ vymezuje ovšem zčásti spíš teritoriálně než společnými nářečními znaky, neboť např. ve zmíněném „nářečí moravském“ rozlišuje „podřečí západní“ a „podřečí východní“, jejichž dílčí části z jazykového hlediska ve skutečnosti patří v prvním i druhém případě vždy ke třem různým makrodialektům (s. 39n.); teprve „různořečí“ znamená u Šembery seskupení mikrodialektů těsněji příbuzných, ale ani to ne vždy. Pro mikrodialekty pak Šembera vlastně termín nemá.

Pojmovou náplň Šemberových termínů nářečí - podřečí - různořečí podrobil kritické revizi Fr. Bartoš, který proto ve své Dialektologii moravské[4] nemluví o moravském nářečí, nýbrž o moravských nářečích, tj. o makrodialektech nebo jejich částech existujících na Moravě (a ve Slezsku), a člení je výlučně podle strukturních znaků na tzv. nářečí slovenské, lašské, hanácké a české; v rámci jednotlivých „ná[170]řečí“ pak podle dalších specifických znaků odlišuje některá „podřečí“ a řadu „různořečí“, kterýmžto termínem většinou už opravdu označuje mikrodialekty.

S výjimkou termínu rozřečí se šemberovsko-bartošovská trichotomická terminologie u některých dialektologů dost dlouho udržovala; zvlášť termínu nářečí v jednotném čísle pro označení makrodialektů a termínu podřečí užíval, třebaže nedůsledně, ještě v naší době např. V. Vážný.[5] Plně se však tato terminologie ani mezi odborníky nikdy nerozšířila, proto stále vycházely i studie a práce, v kterých jednotným pojmenováním nářečí byly označovány i mikrodialekty nebo jejich různá dílčí seskupení;[6] zdá se dokonce, že se v běžném úzu označení nářečí stabilizovalo především ve významu ‚mikrodialekt‘.

To snad bylo příčinou, proč terminologickou trojici nářečí - podřečí - různořečí v zásadě odmítl Fr. Trávníček. V populárním spisku O českém jazyce,[7] když mluví o hierarchii nářečních jednotek, výslovně říká: „Pro všechny tyto větší i menší skupiny lze dobře vystačiti s názvem nářečí a není třeba hledati pro ně názvy různé“ (s. 6). Termínem nářečí v jednotném čísle označuje pak makrodialekty (nářečí hanácké, moravskoslovenské …) stejně jako mikrodialekty a jejich dílčí seskupení (nářečí doudlebské, chodské …; nářečí středočeské, jihozápadočeské …); v množném čísle užívá termínu nářečí podobně jako Bartoš zhruba jen tehdy, mluví-li vůbec o nářečích českého jazyka nebo též o nářečích v rámci bývalých zemí, tj. o nářečích českých (v Čechách), moravských (na Moravě), slezských (ve Slezsku) atd., bez zřetele k stupni jejich vnitřní spojitosti nebo rozrůzněnosti.

Při setrvání u pouhého termínu nářečí na rozdíl od Trávníčka výrazněji uplatnil rozlišující hledisko ve svém vynikajícím syntetickém pojednání o nářečích českého jazyka B. Havránek:[8] termínem nářečí v jednotném čísle označuje pouze mikrodialekty, kdežto o vyšších nářečních jednotkách mluví důsledně jako o nářečích, tj. v množném čísle, ať jde o menší nebo větší dílčí seskupení mikrodialektů, nebo o makrodialekty, nebo konečně o komplex všech nářečí českého jazyka. Tento způsob je jistě vhodnější než způsob Trávníčkův a v případech, kde rozlišení makrodialektů a různých seskupení mikrodialektů v jejich rámci není nutné, zajisté postačí mluvit prostě v množném čísle stejně např. o nářečích českých v užším smyslu i o nářečích středočeských atd. Nedostatek vhodných termínů se však zřetelně pociťuje, potřebujeme-li přesněji vyjádřit, že např. litomyšlské nářečí patří k nářečím severovýchodočeským a spolu s nimi k českým nářečím v užším smyslu apod.

Trávníček i Havránek ve svých dílech na mnoha místech sami ovšem cítili potřebu různá uskupení nářečí nějakým způsobem blíže kvalifikovat. V citátu, který jsme uvedli výše, mluví Trávníček o větších a menších skupinách nářečí, Havránek pak např. při třídění českých nářečí v užším smyslu slova (toto označení viz na s. 103) rozeznává skupinu středočeskou, západní a jižní, skupinu severovýchodní a přechodná nářečí českomoravská (s. 128n.); v rámci těchto „skupin“ pak vedle jednotlivých nářečí podle potřeby odlišuje ještě zvláštní úseky, typy, okrajové a přechodné pásy apod. (s. 131n. aj.).

Označení skupina ovšem Havránek neterminologizoval, stejně jako neterminologizoval uvedená označení další; proto na jiných místech mluví např. o západní skupině československých nářečí, objímající většinu českého jazykového území (s. 103, 124 aj.), kupodivu řidčeji pak také o skupině české (v užším smyslu), hanácké [171](středomoravské), lašské (113) atd. K jisté významové fixaci názvu (nářeční) skupina právě v tomto posledním významu dospěl naproti tomu o málo později sám Trávníček: při hrubém třídění nářečí českého (a slovenského) jazyka ve své Historické mluvnici[9] rozeznává nářeční skupinu českou, středomoravskou neboli hanáckou, moravskoslovenskou a slezskou neboli lašskou (s. 24n.). Domnívám se, že právě pro označení makrodialektů je tento název nejvhodnější, neboť makrodialekty fakticky tvoří nejvyšší, svými základními diferenčními znaky relativně kompaktní dílčí celky v komplexu nářečí jednoho jazyka.

Termínu (nářeční) skupina se přitom zajisté podle potřeby může užít také pro označení ještě větších seskupení v rámci jednoho jazyka nebo i v rámci širším; srov. např. západní (česko-středomoravská) skupina nářečí českého jazyka, nářeční skupina československá, východoslovanská apod. Taková příležitostná označení, významově jasná z kontextu, by podle mého názoru nenarušovala stabilizaci termínu (nářeční) skupina v základním významu ‚makrodialekt‘. Ojediněle se ovšem i na území českého jazyka vyskýtá případ, v kterém označení nářeční skupina dost dobře nevyhovuje; je to na česko-polském jazykovém pomezí východně od Ostravy a Frýdku-Místku. Nářečí v tomto nevelkém pohraničním pruhu (zhruba od Bohumína k Jablunkovu) se vyznačují, jak známo, řadou jazykových znaků polského typu, zároveň však různými prvky českými, hlavně četnými českými výrazy odlišnými od polských; obyvatelstvo na tomto území se pak již od dob Rakousko-Uherska zčásti považuje za Čechy a svou mluvu pokládá za nářečí českého jazyka, zčásti za Poláky a svou mluvu má za polskou. Patří tedy nářečí tohoto úseku jak do české, tak do polské dialektologie. Protože tu však nejde o podobnou relativně uzavřenou skupinu, jako je tomu u ostatních makrodialektů, nýbrž spíš o okrajový, resp. přechodový pás mezi dvěma blízkými jazyky, snad lze vystačit s pouhým označením nářečí (v pl.) a se zřetelem k složitosti poměrů na daném území mluvit např. o „nářečích polsko-českého smíšeného pruhu“.

V dílech Trávníčkových i v práci Havránkově se ovšem výrazně projevuje potřeba označit kvalifikujícím termínem také hlavní dílčí seskupení mikrodialektů v rámci nářečních skupin, tj. vlastně znovu terminologicky postihnout základní hierarchickou trichotomii nářečních jednotek. Návrat k šemberovsko-bartošovské terminologické trojici nářečí - podřečí - řůznořečí zajisté není dost dobře možný, neboť důvody, pro které od ní upustil Trávníček, platí dnes ještě ve zvýšené míře a zejména termín nářečí ve významu ‚mikrodialekt‘ je již ustálen. Jestliže se tedy pro označení makrodialektů zásadně vyhradí termín (nářeční) skupina, pak se pro označení dílčích seskupení mikrodialektů v jejich rámci nabízí termín (nářeční) podskupina.

V rozpětí od makrodialektů k mikrodialektům lze však zajisté rozeznávat podskupiny různého stupně. Bude proto asi nejvhodnější užívat označení (nářeční) podskupina jen při základním členění nářečních skupin, tj. např. v rámci skupiny české v užším smyslu mluvit pouze o podskupině středočeské, severovýchodočeské atd., v rámci jednotlivých podskupin pak podle potřeby rozeznávat ještě dílčí úseky, okrajové pásy apod., jak to ukazuje už práce Havránkova. V některých konkrétních případech ovšem zase mohou být rozpaky před užitím termínu podskupina pro označení např. jistého uskupení nářečí v rámci některé skupiny, které se jako celek nevyznačuje zvláštními společnými znaky, nýbrž vyskytují se v něm v nestejném územním rozsahu jevy příznačné pro různé podskupiny sousední nářeční skupiny apod.; v takových případech zajisté můžeme rovněž mluvit s vhodným atributem jenom např. o nářečích jihovýchodočeských, o západních okrajových úsecích nářečí středomoravských apod.

Uvedené základní trojstupňovité terminologie nářeční skupina - nářeční podskupina - nářečí, s částečným využitím zmíněných označení dalších, po konzultacích s jinými [172]dialektology systematicky užívám ve své syntetické práci „Nástin české dialektologie“, která má knižně vyjít letošního roku, i v méně rozsáhlém pojednání „Nářečí českého jazyka“, které svým vznikem je poněkud starší a představuje vlastně předběžnou verzi Nástinu, avšak vlivem okolností vyjde teprve později ve svazku „Jazyk“ nové Československé vlastivědy.

 

R É S U M É

К чешской диалектологической терминологии

Автор вкратце характеризует меняющуюся трихотомическую терминологию, применяемую в чешской диалектологии для обозначения иерархической системы диалектных единиц, т. е. макродиалектов, частных группировок микродиалектов и микродиалектов в собственном смысле слова. По-видимому, трихотомическое деление диалектных единиц, обозначаемое терминами nářečí — podřečí — různořečí, в рамках которого термин nářečí используется для обозначения макродиалекта, вышло из употребления г. о. потому, что вопреки этому значению термин nářečí стал употребляться в значении «микродиалект». Поэтому напр. Б. Гавранек в своей выдающейся работе Nářečí česká (Čs. vlastivěda, Прага 1934) в основном пользуется лишь термином nářečí, употребляя его в ед. числе для обозначения микродиалектов, в множ. же числе — для обозначения их группировок. Эти обозначения вполне удовлетворительны, если не нужно разграничить макродиалекты и частные группировки микродиалектов; самому Б. Гавранку пришлось в ряде случаев проводить эту разницу, но он не вводит новых единых терминов. Учитывая объективную потребность, автор статьи рекомендует обозначать макродиалекты термином (nářeční) skupina «диалектная группа», введенным в свое время Ф. Травничком (см. Historická mluvnice, Прага 1935), большие частные группировки микродиалектов в рамках макродиалектов — термином (nářeční) podskupina «диалектная подгруппа» и микродиалекты — в соответствии с современным употреблением — термином nářečí «диалекты». Эта терминология используется автором — после консультаций с другими диалектологами — в его синтетической работе Nástin české dialektologie (книжное издание появится в 1972 г.), равно как и в статье Nářečí českého jazyka, вошедшей в 4 том коллективной работы Československá vlastivěda (в печати).

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 169-172

Předchozí Milan Romportl: Intonace a akustická syntéza řeči

Následující Václav Křístek: K otázce funkčního rozpětí odborného stylu