Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Substantivní názvy vlastností (pokus o rozlišení derivace syntaktické a lexikální)

Miroslava Attlová-Tykalová

[Články]

(pdf)

Субстантивные названия свойств (попытка различения синтаксической и лексической деривации) / Les substantifs désignant les qualités (un essai de différenciation entre la dérivation syntaxique et lexicale)

Substantivní názvy vlastností (dále jen SA) se v nauce o tvoření slov zařazují k pojmenovacímu typu, který M. Dokulil ve své práci Teorie odvozování slov[1] nazývá typem transpozičním (abstrakčním). Tento typ spočívá podle něho v tom, že jev, který obvykle chápeme jako příznak (v našem případě vlastnost), tedy jako závislý na substanci, abstrahujeme od všech jevů, na nichž objektivně závisí, a zobecňujeme jako samostatně existující a vymezený jev. Dochází tedy k tomu, že vlastnost (příznak), jejímž primárním slovnědruhovým vyjádřením je adjektivum, se mění v slovní druh charakterizující jev jako nezávislý, tj. substantivum. Tak např. vlastnosti vyjádřené adjektivy veliký, cizí, chorý atd. vyjádříme jako nezávislá substantiva velikost, cizota, choroba ap. — Dochází tu tedy podle M. Dokulila určitým způsobem k oddělení vlastnosti (např. dobrý) a nositele (člověk) a k abstrakci této vlastnosti, k jejímu osamostatnění.

Ve všech takových případech mluví J. Kuryłowicz[2] o tzv. syntaktické derivaci, při níž zůstává zachována sémantická hodnota slova (v našem případě adjektiva) a mění se pouze syntaktická funkce. Ze základního vyjádření vlastnosti vede jeho syntaktické užití ke změně slovního druhu v substantivum. Toto pojetí nevystihuje sice zcela podstatu věci, neboť změněná syntaktická funkce není v daných případech primárním motivem slovnědruhového posunu, nýbrž důsledkem modifikace sémantické, přesněji obsahové, lze s ním však pracovat, protože syntaktickou funkci lze objektivními kritérii postihnout snáze než jazykové utváření charakteru vyjadřovaného obsahu vědomí.

Mnohá SA nejsou však ani s uvedenou výhradou pouhou syntaktickou transpozicí příslušného adjektiva (o této funkci SA mluvíme jako o základní), nýbrž nabývají významu jiného, a to konkretizací, významovou iradiací. Dochází tak ke konkretizaci abstrakt. Zároveň je zcela zřejmé, že tato SA nemají onoho nositele, který byl patrný u abstrakt (zpředmětnělých vlastností). Např. slovo dobrota jako vlastnost má nositele (např. člověk), který může nebo nemusí být ve větě formálně obsažen. Ale k substantivu dobrota ve větě Mnoho dobrot a lahůdek snědl onoho nositele nenalezneme. Můžeme však toto substantivum rozložit na vlastnost + nositele (dobrota ‚dobrá věc, určená tím, že je dobrá‘). Tohoto nositele označíme jako implicitního. SA zahrnující v sobě nositele i příznak nejsou tedy pouhou transpozicí adjektiva do postavení substantiva, nezůstávají sémanticky adjektivy, mají svou vlastní substantivní sémantiku. Z hlediska sémantických slovních druhů[3] pak v prvém případě jde o sémantická adjektiva (zpředmětnělé vlastnosti) a v druhém o sémantická substantiva (konkréta).

V stati však nejde o to, zařadit jednotlivá odvozená slova k jednomu nebo druhému sémantickému slovnímu druhu. Naším úkolem je sledovat SA s přihlédnutím ke kontextu, tj. zjišťovat rozdílné formální znaky okolí. Předpokládáme tedy z hlediska SA jako lexikálních jednotek předběžně jejich zařazení k jednomu nebo druhému sémantickému slovnímu druhu a zabýváme se zejména případy homonymie (polysémie) SA. Jde nám o nalezení měřítek pro rozlišení této homonymie. Jako [217]kritérium správnosti zařazení bude sloužit možnost nebo nemožnost převedení SA v predikaci.

J. Kuryłowicz ve své studii (o. c. v pozn. 2, s.46) připomíná myšlenku M. Porziga,[4] že vytvoření abstrakt spočívá v syntaktické substantivizaci predikátu. Můžeme tedy zpětným převedením SA v predikaci zjistit, zda jde v tom kterém kontextu o sémantické adjektivum, tedy o abstraktum vytvořené syntaktickou derivací. Výhodou tohoto převedení v predikaci je, že se u abstrakt přesněji vydělí nositel, který se stane podmětem vedlejší věty. Tak např. větu Ještě za třicet let po jeho smrti se mluvilo o jeho dobrotě převedeme Ještě za třicet let po jeho smrti se mluvilo o tom, že (jak) byl dobrý. Ale ve větě Mnoho dobrot a lahůdek snědl slovo dobrota nemůžeme v takovou predikaci převést, věta by neměla smysl.

Hlavním úkolem stati je zjistit, zda a jak se liší syntaktické okolí u sémantického adjektiva a sémantického substantiva, popř. stanovit nějaké jiné (formální) znaky okolí.

Taková zjištění jsou nutná např. pro generativní popis češtiny funkčního typu, na němž se pracuje v Laboratoři algebraické lingvistiky KU. Vychází se tu z pojmu sémantického slovního druhu a odlišuje se využití týchž slovotvorných derivačních prostředků pro účely derivace syntaktické a sémantické (lexikální). Tato práce není sice přímo součástí popisu jazyka, ale má vytvořit jistou materiálovou základnu pro řešení některých komplikovaných a teoreticky zatím nedořešených otázek funkčního využití slovotvorby při generativním popisu češtiny.

Co se týče úlohy slovotvorné přípony při rozlišování sémantického slovního druhu, bylo zjištěno, že většina přípon není specializována pouze pro abstrakta nebo konkréta a že tedy přípona není rozhodujícím činitelem. Jistá omezení je možno učinit u SA s příponou -ina a -ství, mezi nimiž je velmi mnoho SA, která mohou být pouze substantivy a v žádném kontextu nejsou použitelná jako jména vlastností (např. království, cukrářství ap.). Dále je možno vyloučit též jména s příponou -da, kterou mají pouze dvě slova křivda, pravda, odvozená od adjektiv křivý, pravý. Z hlediska současného jazyka se už jejich odvozenost nevnímá, jsou trvale v kategorii sémantických substantiv.

 

Pokus o rozlišení sémantického slovního druhu podle větného kontextu

 

1. Znaky syntaktické. Především je nutno zjistit, zda a jaký vliv má syntaktické postavení a syntaktické okolí SA při určování sémantického slovního druhu. Budeme si tedy všímat: (a) postavení SA v syntaktické stavbě věty, (b) syntaktického okolí, tj. rozvíjejících členů SA, popř. jiných větných členů, které mohou mít vliv na různé chápání SA.

 

Ad a: Na velkém množství příkladů bylo zjištěno, že postavení SA v syntaktické stavbě věty nemá podstatný vliv na různé chápání SA. Ve větách se stejným SA v podmětu (popř. předmětu, přísl. určení, přívlastku) chápeme toto SA jednou substantivně, jindy adjektivně (kritériem zůstává pouze možnost nebo nemožnost převedení v predikaci). Např. SA v pozici

subjektu: Menšinu tvořily osoby, které prostě pobožnost tam vedla. (Zey) … které tam vedlo to, že byli pobožní (SA — A)

Mnozí kněží nejen šňupou, nýbrž i kýchají, čímž ruší se v kostele pobožnost (Ner). (SA — S)

 

atributu: Zkouška na pevnost (žulového kamene) dopadla skvěle (Čap. Ch). — Zkouška na to, jak je žulový kámen pevný, dopadla skvěle. (SA — A)

Vysoké zdi s cimbuřím dodávají Jeruzalému rázu pevnosti (Ner). (SA — S)

 

[218]objektu: Ještě více jsem se divil moudrosti vladařské Petra a Kateřiny (Havl). — Ještě více jsem se divil tomu, jak jsou Petr a Kateřina (vladařsky) moudří. (SA — A)

Sedlák hleděl na Jíru, jako by byl pověděl bůh ví jakou moudrost (Hál). (SA — S)

 

adverbiále: Po trpkých zkušenostech dospěla k pevnosti a soustředěnosti myšlenek a činů (Staš). … dospěla k tomu, že (její) myšlenky a činy byly pevné a soustředěné. (SA — A)

V blízké pevnosti počal Kajetán svou vojenskou dráhu (Schulz). (SA — S)

Z uvedených příkladů je zřejmé, že syntaktická pozice SA nemůže být kritériem pro rozlišení sémantického adjektiva a sémantického substantiva. Výskyt SA — A a SA — S jako větných členů je u většiny pozic shodný (S, O, At, Adv). V postavení jmenné části přísudku bylo SA v našem materiálu vždy sémantickým substantivem. V rozsahu materiálu není možno ovšem stanovit, zda tento poznatek platí vždy.

Ad b. Důležitější pro stanovení sémantického slovního druhu by mohlo být syntaktické okolí, tj. rozvíjející členy SA. Při převádění SA v predikaci se podmětem vedlejší věty stává nositel vlastnosti, kterým je v konstrukci s SA některý rozvíjející člen. Přítomnost nebo absence tohoto členu by mohla být určitým vodítkem při určování charakteru SA.

Např. SA ve větě Po trpkých zkušenostech dospěla k pevnosti myšlenek a činů chápeme jako sémantické adjektivum, neboť … dospěla k tomu, že její myšlenky a činy byly pevné (At > Sb). Kdyby ovšem tento rozvíjející člen (At) chyběl, chápali bychom SA spíše substantivně (zejm. pokud bychom neznali širší kontext).

Je tedy možné, že rozvíjející členy budou mít určitý vliv, a je tudíž nutno zkoumat typy syntaktického okolí SA.

(1) Velmi často se vyskytuje SA ve větě s přivlastňovacím zájmenem, které se při konstrukci s vedlejší větou (jde-li o SA — A) mění v subjekt, a tedy zároveň v nositele vlastnosti vyjádřené adjektivním substantivem. Např. Ještě za třicet let po jeho smrti se mluvilo o jeho dobrotě převedeme: … se mluvilo o tom, že/jak (on) byl dobrý. Přivlastňovací zájmeno (At) zde napomáhá adjektivnímu chápání SA. Kdybychom např. vynechali v této větě přivlastňovací zájmeno Ještě za třicet let po jeho smrti se mluvilo o (této) dobrotě, pak bychom byli na rozpacích, jak toto SA chápat, nebo bychom je spíše považovali za sémantické substantivum, tedy ve smyslu ‚dobrá věc (dobré jídlo)‘.

(2) Podobně je tomu i tehdy, je-li SA rozvito neshodným přívlastkem v genitivu, který při konstrukci s vedlejší větou (jako v předchozím případě přivlastňovací zájmeno) se stává podmětem, a tedy nositelem vlastnosti. Např. Tato a všechna ostatní jména ukazují krásu a podivnost ostrova Skye. … ukazují to, jak (že) ostrov Skye je krásný a podivný.

Zdálo by se tedy, že byla odhalena určitá pravidelnost. Skutečně je možno říci, že ve velké většině případů, je-li u SA přívlastek neshodný v gen. nebo přívlast. zájmeno, je takové SA chápáno jako sémantické adjektivum. Ve skutečnosti nejde ovšem o pravidlo, můžeme mluvit pouze o tendenci nebo o nejobvyklejších případech. Přívlastek neshodný v gen. a přivlast. zájmeno nemusí být totiž nositelem a takové SA nemusí pak být sémantickým adjektivem. Např. … vrátil jsem se hodně smuten, ač jsem obstál na razii v Košířích i v přístavních ohavnostech Marseille či Palerma neznamená … ač jsem obstál v tom, že Marseille je ohavná, ale … ač jsem obstál v něčem ohavném v Marseilli.

Na druhé straně nelze ani tvrdit, že jména, u nichž přívlastek nestojí, chápeme substantivně. SA — A nejsou totiž ve větě vždy rozvita nositelem, a přesto je můžeme chápat jako sémantická adjektiva. Nositel je pak (c) obsažen ve větě v podobě nějakého větného členu, který přímo SA nerozvíjí, (d) není ve větě vyjádřen vůbec a můžeme si jej doplnit ve formě neurčitého zájmena (všichni, někdo ap.).

[219]Ad c: Při konstrukci s vedlejší větou se některý člen věty hlavní stává podmětem věty vedlejší a je tedy nositelem vlastnosti, popř. jsou podměty obou vět (hlavní i vedlejší) stejné. To znamená, že nositel vlastnosti jasně vyplývá ze syntaktického okolí, i když není u jména přímo vyjádřen. Např. Viníkovi z bryndy pomohla drbanost a poťouchlost — převedeme Viníkovi z bryndy pomohlo to, že (viník) byl drbaný a poťouchlý. (O > Sb)

Ad d: Nositel není ve větě vyjádřen a při konstrukci s vedlejší větou musí být doplněn v podobě neurčitého zájmena (tedy nějakého blíže neurčeného nositele), který je podmětem vedlejší věty. Např. Oni moc svou v lidu provozovali více pro vyhovění vášněm svým, nežli pro rozmnožení pravé křesťanské pobožnosti převedeme … nežli pro rozmnožení toho, aby všichni (lidé) byli křesťansky pobožní.

Je tedy zřejmé, že ani syntaktické okolí není jednoznačným kritériem pro určení sémantického slovního druhu SA. Neexistuje tedy pouze syntaktické kritérium pro toto rozlišení. Je možno jen konstatovat, že SA, které je rozvito přivlastňovacím zájmenem nebo přívlastkem neshodným v gen., které lze na základě sémantiky kontextu chápat jako nositele,[5] je sémantickým adjektivem. V ostatních případech, kde však sémantický kontext nepřipouští považovat tyto rozvíjející členy za nositele, jde o sémantické substantivum. Spolehlivější kritéria pro rozlišení je tedy nutno hledat v sémantické hodnotě okolních slov. Pokusíme se proto zkoumat sémantický kontext, hledat v něm rozhodující znaky (sémantické) pro to které chápání a popsat je. — Jinak řečeno: úkolem je zjistit, proč v některých případech není možno rozvíjející členy považovat za nositele, ani najít ve větě nějakého jiného nositele. Vezmeme za základní funkci SA jako sémantického adjektiva a budeme hledat důvody pro substantivní chápání (tedy sémantické znaky substantivního chápání SA).

 

2. Znaky sémantické. Chápání SA jako substantiva vyplývá ze sémantických vlastností syntaktického okolí, zejména řídícího slovesa (pokud jde o předmět) a některých rozvíjejících členů. Máme-li např. větu: … a tady se vyrábějí ve velkém sedící Sakramunové, anilinové laky, exportní čínský porcelán, … perleťové hlouposti a jiné zaručeně pravé exotické výrobky SA v takovém kontextu chápeme jako naprosto jasné konkrétum (sémantické substantivum). Zde hloupost je ‚něco hloupého, věc určená tím, že je hloupá‘.

Při analýze kontextu zjistíme několik důvodů tohoto substantivního chápání. Je to: (1) řídící sloveso vyrábět, u něhož očekáváme substantivní objekt; vyrábějí se totiž vždy nějaké věci (opomineme různé metaforické užití); (2) řada substantiv shrnutá ještě na konci pod slovo výrobky; (3) přídavné jméno perleťové (perleťové bývají věci nikoli vlastnosti); (4) použití plurálu.[6]

Jiný příklad: Chtěl, abych se přiznal, že jsem pokřivil nějakou drátěnou hloupost na rovnání límce u kabátu. Opět najdeme důvody pro substantivní chápání: (1) řídící sloveso pokřivit, (2) přídavné jméno drátěný, (3) popř. neurčité zájmeno nějaký.

Podobně: Do pevností sváženy jak potraviny a zbraně, tak i poklady a vzácnosti všeliké. Důvody pro substantivní chápání: (1) sloveso svážet (s doplněním kam — určení místa), (2) řada substantiv (potraviny, zbraně, poklady), (3) plurál, (4) snad slovo všeliké.

Toto byly příklady sémantických substantiv s implicitním nositelem velmi konkrétním. Tímto nositelem byla hmatatelná věc. Jsou však případy, kdy implicitní nositel není takto hmatatelný, přesto však SA chápeme jako sémantická substantiva. Příčiny takového chápání zůstávají stejné. Např. Vypravovalo se po okolí mnoho podivností, kde SA podivnost je ‚podivná historka‘.

[220]Důvody pro substantivní chápání: (1) sloveso vypravovat — očekáváme, že vypravovat se může příběh, historka, událost atd.; (2) stanovení množství neurčitou čísslovkou mnoho — množství se určuje obvykle jen u konkrét, nikoli u vlastností, ty nebývají počitatelné; (3) v souvislosti s tím použití plurálu.

Podobně ve větě Plácal takové hlouposti SA hlouposti jsou ‚hloupá slova‘. Důvody pro substantivní chápání: (1) sloveso plácat; (2) použití plurálu.

V mnohých případech však nemůžeme určit takové jasné znaky ukazující, z čeho vyplývá substantivní chápání SA. Ale v individuálním kontextu se dá vždy najít něco, podle čeho usuzujeme na ten který význam SA. Např. ve větě Mnozí kněží nejen šňupou, nýbrž i kýchají, čímž ruší se v kostele pobožnost. SA pobožnost chápeme tu substantivně, tedy jako náboženský obřad; příslovečným určením místa je kostel, řídícím slovesem slovo rušit. Z možných významů slova pobožnost jde proto právě o náboženský obřad.

V příkladě V blízké pevnosti počal Kajetán svou vojenskou dráhu SA pevnost chápeme opět substantivně. Napomáhá tomu zřejmě přívlastek blízké, sousloví započít dráhu někde apod. Z významů okolních slov usuzujeme tedy na význam SA, ale těžko jednoznačně určíme, které slovo (slova) je příčinou substantivního chápání SA. — Sémantická hodnota okolních slov by byla rozhodujícím činitelem i v případě, kdyby SA v této větě bylo rozvito např. přívlastkem neshodným v gen., např. V blízké pevnosti města počal Kajetán svou vojenskou dráhu.

Rozhodující jsou tedy důvody sémantické. Syntaktické důvody (rozvití SA) jsou rozhodující jen v případech, dovoluje-li sémantický kontext obojí pojetí. Pak v případech rozvití SA (viz výše) bývá SA v naprosté většině (a je to téměř pravidlem) sémantické adjektivum. Tam, kde SA není rozvito a sémantický kontext umožňuje pojetí obojí, dochází velmi často k situacím, kdy je těžko o charakteru SA rozhodnout. Např.: Oválná tvář a nápadný nos utvářely podobu osamělosti tak výsostné, že … Zde těžko rozhodneme, zda utvářely podobu ‚něčeho osamělého‘ nebo … podobu toho, jak (že) je někdo (něco) osamělý.

Tyto případy ponecháváme stranou. Jde nám především o prověření toho, existují-li rozlišující znaky v okolí SA.

Zjistili jsme, že syntaktické znaky jsou rozlišující jen do určité míry. To, že nějaké SA chápeme substantivně, záleží zejm. na sémantické hodnotě okolních slov (bývá to zvláště řídící sloveso, velmi často rozvíjející přívlastek, ale mohou to být i jiná slova). Důvody, které byly uvedeny jako další (plurál, určení množství — mnoho, jeden, všechno, trochu ap.), řada substantiv pouze takovému chápání napomáhají, ale nejsou — v těchto případech — podmínkou. Můžeme např. říci plácl hloupost, vyprávěl podivnost, vyrábí se hloupost, řekl pitomost ap. Rozhodujícím důvodem je tedy řídící sloveso (popř. jiná slova ve větě), ostatní rozlišující znaky[7] — výraz množství, plurál, řada substantiv — pouze substantivní chápání usnadňují.

Tyto obecné rozlišovací znaky však mají větší význam tam, kde okolí (okolní slova) nevyžaduje jednoznačně substantivní chápání SA. Např. Drama Dehmlovo je přes některé baroknosti nepopiratelně silných linií charakterových. SA baroknost v této větě chápeme substantivně (baroknosti ‚něco barokního, barokní jevy‘). Důvodem tohoto pojetí jsou ale pouze obecné znaky: (1) neurčité zájmeno některé (tím, že řekneme některý, naznačujeme možnost počitatelnosti); (2) použití plurálu (souvisí opět s počitatelností).

Zkusme však říci tuto větu bez těchto rozlišujících znaků: Drama Dehmlovo je přes baroknost nepopiratelně silných linií charakterových. V tomto případě bychom zřejmě chápali SA adjektivně: Drama Dehmlovo je přes to, že je barokní

[221]Naprosto jasně však cítíme adjektivum v případě, kdy SA v těchto kontextech je navíc rozvito přívlastkem neshodným v gen. nebo přivlast. zájmenem. Např.: Jsem na trpkosti a hořkosti života zvyklý. Zde je jediným důvodem, proč SA chápeme jako substantivum, použití plurálu. Bez tohoto znaku by významový kontext připouštěl (nebo dokonce vyžadoval) chápání SA jako abstrakta (Jsem na trpkost a hořkost života zvyklý = Jsem zvyklý na to, že život je trpký a hořký).

Podobným způsobem můžeme v předchozí větě dát před SA přivlastň. zájmeno — svou baroknost — a adjektivní chápání se posílí.

Potvrzuje se tedy opět myšlenka, že přivlast. zájmeno a neshodný přívlastek v gen. stojí většinou u SA adjektivních a podporuje adjektivní chápání. Větší význam ovšem mají i u těchto případů důvody sémantické, ať sémantická hodnota okolních slov, nebo i tzv. znaky obecné.

Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že v případě, kdy sémantická hodnota okolních slov (nejčastěji řídícího slovesa) neukazuje jednoznačně k substantivnímu chápání SA, stávají se rozhodujícími činiteli pro chápání SA jako substantiva obecné rozlišující znaky, které jsou vlastní substantivům: (1) morfologické — použití plurálu, (2) syntaktické — rozvití SA slovem, které zdůrazňuje jeho počitatelnost: (a) číslovka určitá jeden, jediný apod., (b) číslovka neurčitá mnoho, několik, více, tolik apod., (c) zájmeno neurčité nějaký, některý atd., (3) SA stojí v koordinační řadě s konkréty.

Zbývá zodpovědět otázku, zda můžeme vždy, kdykoli se vyskytne u SA některý z těchto znaků, mluvit o sémantickém substantivu. Je třeba zjistit, zda některý z těchto znaků by mohl být přítomen i u SA chápaného adjektivně.

(1) Pokud se vyskytne u SA adjektivního plurál, pak jde o pluralitu nositelů. Např.: … mají-li poskytnout vztahy mezi velikostmi příčin a účinků (mají-li poskytnout vztahy mezi tím, jak jsou příčiny a účinky veliké). — Zdá se, že plurál bude celkem spolehlivým obecným rozlišujícím znakem substantivního chápání, pokud rozlišíme pluralitu nositelů.

2. Rozvití SA adjektivního výrazem vyjadřujícím počitatelnost se v studovaném materiálu nevyskytlo. Bude tedy i toto celkem spolehlivým měřítkem.

3. SA adjektivní se může vyskytovat v řadě konkrét, většinou se však v tom případě vyskytuje se svým nositelem (v podobě genit. přívlastku nebo přivlast. zájmena). Např. Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong, svolávající k obědu, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů … Řada konkrét není tedy rozhodujícím znakem, napomáhá pouze ve sporných případech.

Obecné znaky jsou příčinou substantivního chápání SA i v těch případech, kdy SA se běžně vyskytuje jenom jako sémantické adjektivum, tj. SA, u něhož si implicitního nositele dovedeme jen velmi těžko představit (nositel je velice abstraktní), např. bědnost, pobledlost, pernost × hloupost, sladkost.

Např.: Všechna pernost zmizela mi ze srdce. — Co jeho kniha slibovala, splnila zúplna. Žádná pobledlost, žádná sentimentalita.

I zde dochází pak často k nejasnostem (jde ostatně většinou o slova stylisticky zabarvená, použitá v poezii nebo umělecké próze, kde nepřesnost je víceméně záměrná).

 

Snažili jsme se zformulovat kritéria umožňující správnou interpretaci vět s SA. V tomto smyslu lze náš úkol porovnat s některými úkoly sémantického komponentu J. J. Katze a P. M. Postala.[8] V případech, kterými jsme se v článku zabývali, SA, která mohou vystupovat jako sémantická substantiva i sémantická adjektiva, by měla několik čtení. Spojením těchto čtení se čteními okolních slov byla vybrána správná [222]sémantická interpretace (a tedy zjištěn i správný sémantický slovní druh). Kritéria, která jsme uvedli, mají charakter výběrových omezení, která kladou jiná slova, s nimiž se SA pojí, na povahu substantiva, s nímž se mohou vyskytovat v textu. Např. slovo pevnost může mít dvě čtení; v prvém může být obsažen sémantický index počitatelnost, v druhém nepočitatelnost. Výskyt plurálu, s nímž by Katz a Postal patrně pracovali jako se zvláštním uzlem ve frázovém ukazateli, by pak podle výběrových omezení nebyl slučitelný s významem nepočitatelnosti (a toto čtení by bylo vyloučeno). Podobně u slov vyjadřujících počet (několik, mnoho ap.) by v jejich výběrových omezeních bylo obsaženo, že substantiva, s nimiž se pojí, mají index počitatelnosti. Čtení pro slovo pevnost se liší rovněž rysem: abstraktum a konkrétum; tento rys je obsažen u mnoha sloves v omezeních, která jsou kladena na jejich objekt (vyrábět + objekt konkrétní ap.). V tomto smyslu bychom při důkladnějším zpracování slovníkových hesel mohli pro sémantickou interpretaci vět užít aparátu J. J. Katze a P. M. Postala. Zůstaly by tu však i tak jisté nejasnosti, např. jak v rámci výběrových omezení zachytit hierarchii jednotlivých kritérií.

 

R É S U M É

Abstract Nouns Derived from Adjectives

In our paper we have dealt with substantives derived from adjectives, with special regard to the cases of SA homonymy. We have differentiated the cases of syntactic derivation (adjectival SA, abstracts) from those of transition to another semantic word-class, i.e. those of lexical derivation (substantival SA, concretes). Criteria for the differentiation of this homonymy have been sought in the context.

In examining the syntactic as well as the semantic context we have tried to determine the differentiating features in them. We have found that neither the syntactic position of the SA nor its syntactic surroundings (i.e. its modifiers) can serve as a criterion for the determination of the semantic word-class of the SA. It has been possible only to state that SA modified by such a possessive pronoun or incongruent genitival attribute that can, on the basis of the semantics of the context, be taken for bearers is a semantic adjective. In the rest of cases, where the semantic context does not permit us to regard these modifying members as bearers, it is a semantic substantive. Therefore, we continued examining the semantic context in search of the semantic features decisive for either interpretation. We have stated that the interpretation of SA lies with the semantic value of the neighbouring words (most frequently being the governing verb, very often a modifying attribute, but other words as well), i.e. with the semantic properties of the individual context. However, general semantic differentiating features have also been found, e.g. SA in plural, the modification of SA by a word which stresses its countability, such as definite or indefinite numerals, adverbs of quantity etc. These general features support the substantival interpretation and they play a decisive role in the cases where the semantic context does not require such an interpretation explicitly.


[1] Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, s. 43.

[2] J. Kuryłowicz, Dérivation lexicale et dérivation syntaxique, sb. Esquisses linguistiques, 1960.

[3] P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967, s.70.

[4] M. Porzig, Die Leistung der Abstrakta in der Sprache, 1930.

[5] Na základě našeho materiálu lze říci, že jako nositele lze chápat tyto rozvíjející členy ve více než 85 %.

[6] Samozřejmě, že všechny tyto znaky nemusí být obsaženy v kontextu zároveň, a přesto se na pojetí SA nic nezmění. Stačí např. a tady se vyrábějí hlouposti.

[7] Je třeba rozlišit znaky, které lze postihnout obecně (ať už jsou gramatické nebo sémantické, např. plurál, výraz množství aj.), budeme je nazývat obecné rozlišující znaky a znaky vztahující se pouze k jednotlivým případům, tj. vlastnosti individuálního kontextu — znaky individuální.

[8] J. J. Katz - P. M. Postal, Celistvá teorie lingvistických popisů, Praha 1967, s. 29.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 3, s. 216-222

Předchozí Marie Těšitelová: K slovotvorné produktivitě z hlediska kvantitativního

Následující Josef Hrbáček: Pokus o výklad přístavkového vztahu