K jedné kritice de Saussura

Miroslav Komárek

[Rozhledy]

(pdf)

К одной критике де Соссюра / A la marge d’une critique de l’oeuvre de Ferdinand de Saussure

V časopise Folia linguistica vyšel s názvem Critique du structuralisme (III, sv. 3/4, 1970, s. 169 až 177) polemický článek Witolda Mańczaka věnovaný hodnocení názoru Ferdinanda de Saussura a lingvistického strukturalismu. Bojovný Mańczakův článek zaslouží pozornosti nejen pro své téma, ale také proto, že Folia linguistica jsou časopisem sdružení Societas linguistica Europaea.

Jazykovědný strukturalismus je podle Mańczaka plodem krize, kterou jazykověda prožívá již několik desetiletí. Tato krize prý vyplývá z toho, že objekt jazykovědy (tj. určitý jazyk) je ve srovnání s objekty jiných věd „velmi malý“: k popisu jazyka stačí formulovat několik stovek nebo nanejvýš několik tisíc pravidel mluvnických a zaregistrovat několik desítek tisíc slov. A jinak prý tomu není ani s historií jazyka, neboť ta není ničím jiným než řadou popisů etap, které následují ve vývoji za sebou. Jazyk jakožto objekt jazykovědy připomíná Mańczakovi vyčerpané ložisko uhlí nebo nafty. A zatímco se tak neustále zmenšuje možnost dojít v jazykovědě k novým správným poznatkům, roste počet lingvistů. Z toho pak podle Mańczaka vyplývá sklon k sterilním spekulacím, který je v lingvistice silnější než v jiných vědách.

Pramenem všeho zlého je pro Mańczaka Ferdinand de Saussure. Už dávno prý Mańczak došel k závěru, že tvrzení obsažená v de Saussurově knize Cours de linguistique générale (1916) lze rozdělit do dvou kategorií: jedna jsou správná, ale nikoli originální, druhá zas originální, ale nikoli správná. K těm správným patří podle jeho názoru různá „banální“ zjištění, která de Saussurovi následovníci neprávem považují za objevná, jako např. teze o arbitrárnosti jazykového znaku. Z druhé kategorie názorů „originálních, ale nesprávných“ si Mańczak bere na mušku tři: (1) definici předmětu lingvistiky, (2) přesvědčení, že je možná jiná popisná mluvnice než školská, (3) dualismus de Saussurovy doktríny.

Ad 1: Podle Mańczaka je zcela pochybené věřit, že jazyk je abstraktní systém znaků, neboť jazyk není nic jiného než texty, ať už mluvené nebo psané. Lingvista prý ve skutečnosti nedělá nic jiného, než že studuje texty. De Saussurovo přirovnání jazyka k symfonii, která existuje nezávisle na způsobu provedení, je prý rovněž scestné, a to proto, že gramatická pravidla v přirozených jazycích nikdy nepředcházejí před texty, nýbrž naopak jsou z textů vyabstrahována až lingvisty a jako taková nijak nepřekážejí dalšímu vývoji jazyka, tj. textů. Neméně vadí Mańczakovi de Saussurova formulace, že jazyk existuje ve společnosti jako součet stop v mozcích všech členů této společnosti; Mańczak doporučuje nechat mozek přírodovědcům a zabývat se jazykem, tj. texty.

Ad 2: Zde se vytýká hlavně přemíra úvah a návodů, jak psát deskriptivní synchronní mluvnice, což kontrastuje s nedostatkem konkrétních mluvnic, které by byly podle těchto návodů udělány.

Ad 3: Za hlavní de Saussurův nedostatek považuje Mańczak to, že nepřihlíží k frekvenci jazykových jevů, přestože má v jazyce úlohu prvořadou. Jako příklad uvádí to, že de Saussure považuje číselné označování pádů podle pořadí za arbitrární, ačkoli je podle Mańczaka motivováno právě jejich frekvencí v textech. De Saussurovy antinomie langue - parole, synchronie - diachronie, mluvnice - slovník zavrhuje Mańczak jako dualistické (za odstrašující paradox považuje zvlášť antinomii stálosti a proměnlivosti v jazykovém znaku) a chce je převést na „monistickou“ koncepci jazyka, v níž prý mají nejdůležitější úlohu diference kvantitativní, a nikoli kvalitativní. Tak prý lze na kvantitativního jmenovatele převést v synchronní jazykovědě inovace a archaismy, a dokonce i rozdíl mezi synchronií a diachronií je prý jen kvantitativní: např. počet vokálů se vývojem může zmenšit nebo zvětšit. Kvantitativní povahu přičítá Mańczak i rozdílu mezi gramatikou a slovníkem — ve skutečnosti je prý objekt týž: slovník např. poučuje o morfologii, pravopise atd. u každého jednotlivého slova zvlášť, kdežto mluvnice toto poučení rozšiřuje na větší počet slov. Ostatně i rozdíl mezi pojmy langue a parole — podle Mańczaka neužitečný — je prý kvantitativní: je to rozdíl mezi tím, co je časté (langue?), a co je řídké (parole?).

[241]Saussurovské antinomie jakožto projev dualistické koncepce srovnává Mańczak s dualistickým chápáním světa u primitivního člověka (protiklady jako dobro — zlo apod.) a jejich překonání považuje za nutný předpoklad zvědečtění jazykovědy; jako příklad hodný následování uvádí teorii relativity, které se podařilo pod společného jmenovatele zahrnout hmotu a energii, čas a prostor. Dualistická de Saussurova koncepce je podle Mańczaka v době monistických koncepcí přírodních věd anachronismem.

Potud Mańczak. Se způsobem, jakým jeho článek komentuje a hodnotí přínos jednoho z iniciátorů moderní lingvistiky, můžeme těžko souhlasit, a to ne proto, že by se postava Ferdinanda de Saussura vymykala kritice. Vždyť moderní strukturní lingvistika i naše lingvistika sama vnesla řadu korektur do koncepce ženevského mistra a v mnoha případech se od něho vědomě odchýlila i ve věcech velmi podstatných, opouštějíc jeho stanovisko jako jednostranné nebo i mylné. Platí to např. i o otázkách pro učení de Saussurovo tak podstatných, jako je poměr langue a parole, poměr synchronie k diachronii nebo úloha systémových vztahů ve vývoji jazyka. Nekriticky dogmatické lpění na de Saussurových názorech by ostatně znamenalo popírat sám smysl jeho díla, neboť to ukazuje nutnost neustálého obrozování vědy překonáváním názorů, které jsou v rozporu se stále lépe poznávanou skutečností. Příčinou našeho rozhodného nesouhlasu s Mańczakovou kritikou je to, že jeho kritika nepostihuje smysl de Saussurova učení, nevidí je v jeho celistvosti, jednotlivé názory následkem toho interpretuje izolovaně a zkresleně a v této vlastní úpravě je bagatelizuje. Další věc je pak to, že vlastní názory, které Mańczak staví proti de Saussurově koncepci, jsou často — jak se pokusíme ukázat — přinejmenším sporné.

Probereme Mańczakovy námitky v tom pořadí, jak jsme je výše reprodukovali.

 

1. Tvrzení, že původ učení o jazykové struktuře je nutno hledat v „malém“ rozsahu jazyka jakožto objektu jazykovědy, hrubě zkresluje historickou skutečnost a je možné jen při krajně zjednodušeném pojetí jazyka, a tedy i lingvistiky. Je dostatečně známo, že pojem struktury v lingvistice vznikl současně s pronikáním celostního pohledu na skutečnost i do jiných vědních oblastí. Strukturní pohled ve vědě, a tedy i v jazykovědě je historicky nutná reakce na zjednodušující pozitivistickou interpretaci skutečnosti, přehlížející složité vztahy, které svazují navzájem části téhož celku i různé oblasti skutečnosti.

Pravděpodobně se většinou shodneme s Mańczakem v tom, že současná jazykověda trpí inflací nejrůznějších koncepcí, mnohdy jen efemérních a samoúčelných (ovšem také nadbytkem planých prací, které mají povahu imitace nebo donekonečna rozhojňují nepodstatný materiál); tento stav ostatně není omezen jen na lingvistiku a vyplývá mimo jiné ze vzrůstu počtu vědeckých pracovníků, pro něž je, zvl. v americké vědě, publikování „originálních“ pracovních výsledků existenční nutností. Je však politováníhodné, když se z této situace vyvozuje celý metodologický kvas v současné jazykovědě, který vedle různých pseudoteorií přinesl i zcela nesporné kladné výsledky. Ty není možno popřít ani zdůrazňováním té okolnosti, že lingvisté často zůstávají u teorie a nedostávají se k soustavnému popisu konkrétních jazyků: není to totiž nic jiného než právě doklad složitosti jazyka, ztěžující nalézt takovou lingvistickou teorii, která by umožnila popsat jazyk beze zbytku a ve všech jeho vrstvách i mnohostranných funkčních vztazích. Nevidět složitost fungování jazyka a jeho struktury znamená vzdát se předem naděje, že pronikneme k jeho podstatě, a místo toho se spokojit tím, co nalezneme na jeho povrchu, tj. pouhými jevy jazyka neboli agnostickým pozitivismem.

 

2. Bonmoty, byť sebeduchaplnější, nemohou ve vědě nikdy nahradit věcnou argumentaci a dosti často jsou naopak svědectvím o slabosti důvodů. To platí také o Mańczakově kategorizaci de Saussurových názorů. Je to neporozumění, když Mańczak nerozlišuje správný postřeh, jakým je antické učení o vzniku slov „thesei“, od soustavné a konsekventní vědecké teorie, jakou je de Saussurova teorie jazykového znaku jakožto v zásadě arbitrárního (nemotivovaného). De Saussurovo pojetí jazyka jako abstraktního systému znaků bylo v minulých desetiletích skvěle potvrzeno výsledky teorie informace, která za nutný předpoklad komunikace pokládá existenci jazykového kódu. Materiálem lingvistiky jsou bezesporu texty, ale cílem jejich studia je poznání a popis kódu, který je jejich podkladem a který také umožňuje jejich adekvátní de[242]kódování v procesu komunikace. Mluví-li Mańczak o gramatických pravidlech, která nepředcházejí před texty, nýbrž jsou z textů vyabstrahována až lingvisty, platí to jen o pravidlech gramatických příruček, ale nikoli o inherentních gramatických pravidlech, podle nichž se řídí fungování jazyka. Pravidla mluvnic jsou jen aproximativním zachycením vnitřních jazykových pravidel (soustavy jazyka); nerozlišovat oba druhy pravidel je stejně nepřípustné jako nerozlišovat objektivní přírodní zákon od jeho vědecké formulace. Jistě není v kompetenci lingvisty zkoumat, jakým způsobem se jazyková pravidla uchovávají ve vědomí společnosti; de Saussurova formulace o jazyce jakožto součtu stop v mozcích jazykového kolektivu (která by ve své formulaci ani pro nás neobstála) není však ve své podstatě v rozporu s poznatky moderní neurofyziologie a de Saussure je asi poslední, komu bychom měli vyčítat nedostatečnou pozornost k problematice specificky jazykové.

 

3. Výtka, že si de Saussure nevšímá frekvence jazykových jevů, je oprávněná; je však třeba také konstatovat, že veškerá moderní lingvistika ho v tom nenásleduje. Dokladem toho je např. pozornost, kterou věnovali kvantitativní stránce jazyka lingvisté u nás.

Je však otázka, jak obstojí Mańczakův názor, že kvantitativní diference mají v jazyce dominantní postavení, a to jak v synchronii, tak i v diachronii. De Saussure asi nemá pravdu se svým názorem o náhodnosti pořadí pádů v tradiční mluvnici, ale vidět zde motivaci ve frekvenci pádů je podle našeho názoru rovněž zjednodušené a nesprávné. Mańczak neříká, který jazyk má při svém tvrzení na mysli, ale vezmeme-li za základ obvyklé řazení pádů v latině (latinská tradice zde byla totiž rozhodující), tj. - Nom. - Gen. - Dat. - Acc. - Abl., pak toto řazení pádů s jejich frekvencí v textu pravděpodobně nesouhlasí: zkusmé sondy v textech vybraných namátkou ukazují, že akuzativ bývá v textech často hojnější než nominativ (až o polovinu) a že ablativ bývá častější než genitiv a dativ.[1] Motivaci místa pádu v tradičním řazení je podle našeho názoru třeba hledat ve funkční stránce pádů: nominativ jakožto nulový pád a zároveň pád subjektu stojí v čele, přesněji řečeno, před pády (staří Řekové jej chápali jako „to orthon“, tj. něco rovného, přímého, na rozdíl od pádu — „hé ptósis“, tj. něčeho odkloněného, nepřímého, a mezi pády byl zařazen až sekundárně[2]). Za ním pak následují ostatní nepřímé pády v pořadí, které vychází z jejich nápadných funkcí ve větě: genitiv jakožto adnominální pád (proto stojí těsně za nominativem jako základním tvarem jména), dativ jako pád osobního adresáta, akuzativ jako pád přímého objektu, ablativ jako výraz okolnosti. Řazení pádů tak odpovídá velmi běžné struktuře latinské výpovědi např. se slovesem dare: princeps senatus dat civibus beneficia pro meritis.

Avšak vraťme se k otázce obecnější a mnohem podstatnější, jaký význam má frekvence určitého jazykového jevu pro jeho celkovou charakteristiku. Vyjdeme z příkladu uvedeného Mańczakem. Jak lexikální neologismy, tak i archaismy se vyznačují nízkou frekvencí; zjištění nízké frekvence slova v textech nám neumožňuje rozhodnout, ke které z obou uvedených slovníkových vrstev slovo patří. Frekvence jazykového jevu je nejen zde, ale i všude jinde jen symptomem, a to ještě ne vždy jednoznačným, který ukazuje ke kvalitativní stránce jazykového materiálu, určující jeho fungování v textu. Nepochopit to znamená omezit se na formální popis jevů jazyka a textu a zcela rezignovat na poznání jejich podstaty. A to platí také o diachronii, neboť každá kvantitativní změna v užívání jazykového prostředku je symptomem větší nebo menší změny kvalitativní; např. zvýšená frekvence původního neologismu v následujícím období je symptomem toho, že tento jazykový prostředek získal již v jazyce domovské právo a přestal být neologismem. Mańczakův příklad vývojově proměnlivého počtu vokálů ukazuje, jak je mu cizí dialektický poznatek o změně kvantity v kvalitu: vždyť nestejný počet členů vokalického systému přece znamená i více či méně odlišný typ vokalismu, jeho různou strukturu, různou kvalitu!

Mańczakova interpretace rozdílu mezi gramatikou a slovníkem na základě kvantitativního principu ukazuje zarážející věc, kterou jsme již konstatovali: nerozlišování mezi jazykem a jeho prvky na jedné straně a jazykovědou i jejími částmi na straně druhé. Jen ztotožněním slovní zásoby jazyka s lexikografickým dílem a mluvnické soustavy s gramatickou příručkou je možno [243]dojít k tomu pojetí jejich poměru, které jsme charakterizovali výše, nehledíme-li ani k tomu, že Mańczakovo tvrzení přičítá slovníku poučení o morfologii a pravopise, což netvoří podstatu slovníku a v slovníku může, ale rovněž nemusí být.

 

4. Mańczakův boj proti de Saussurovu „dualismu“ a za „monistické“ pojetí jazyka je ve skutečnosti bojem proti výrazným prvkům dialektiky v teorii de Saussurově. (Již terminologie, které přitom Mańczak užívá, mate, neboť monismem a dualismem rozumíme obvykle ve filosofii něco zcela jiného.) Srovnání de Saussura s primitivním člověkem, který chápe svět jako bojiště tajemných protichůdných sil, má i při svém znevažujícím rázu racionální jádro, poněvadž také u primitivního člověka se tak projevovaly — samozřejmě na mnohem nižší úrovni — zárodky dialektického pohledu na svět. Mańczak nabízí lingvistice jako příklad hodný následování — aby se zbavila anachronismu primitivního dualismu (tj. přesněji dialektiky), moderní fyziku, zejména Einsteinovu teorii relativity. Zdá se však, že při volbě tohoto vzoru neměl Mańczak — se zřetelem ke svému záměru — příliš šťastnou ruku. Neuvědomil si totiž, že zahrnutí např. času a prostoru, hmoty a energie pod společného jmenovatele nikterak neznamená popření relativní samostatnosti a specifičnosti těchto forem skutečnosti, nýbrž jejich spojení ve vyšší, dialektickou jednotu. V pojetí moderní fyziky má energie hmotu a hmota má energii, elektron se jednou chová jako částice a jindy jako vlna (tedy jako dvě odporující si jevové formy), v kontinuitě jevů je zároveň obsažena i diskontinuita, předměty jsou zároveň v klidu i pohybu — podle zvolené souřadnicové soustavy atd.[3] Nepřipomínají tyto namátkou vybrané formulace také ty „odstrašující“ de Saussurovy paradoxy, jako je např. stálost a zároveň nestálost jazykového znaku? Jak bylo již dávno konstatováno, moderní přírodní vědy mnohdy živelně odhalují dialektickou podstatu skutečnosti. Vedou tedy k téže dialektice, jejíž výrazné prvky zjišťujeme, přes různé cizorodé nánosy, již také u de Saussura a pak v dnešní naší jazykovědě.

Mańczakova kritika de Saussura a strukturní lingvistiky má přes svou proklamovanou modernost za základ překonaný pozitivismus minulého století i s jeho mechanistickým, v základě agnostickým pojetím skutečnosti, a není proto práva ani de Saussurovi, ani dnešnímu stavu vědy a současného filosofického myšlení.[4]

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 3, s. 240-243

Předchozí Eva Hajičová: Aktuální členění větné a nejnovější vývoj transformační gramatiky

Následující Emanuel Michálek: Poznámky ke Gebauerově koncepci jazykového vývoje