Sovětská práce o historii slov v historii společnosti

Zdeňka Trösterová

[Chronicles]

(pdf)

Советская работа об истории слов и общества / Ouvrage soviétique sur l’historie des mots et de la société

Ačkoli se o zákonitostech sémantických vztahů mezi jazykovými jednotkami a o systémovém charakteru lexika psalo už koncem 19. a poč. 20. st. (např. R. N. Meyer, Bedeutungssysteme, 1910), zájem o sémantickou stránku jazyka v poslední době roste. Svědčí o tom jak souhrnné práce zabývající se metodami sémantické analýzy lexikálních jednotek, otázkami jejich klasifikace a řadění v systém podle sémantického aspektu,[1] tak práce věnující pozornost tzv. mikrostrukturám v lexiku. K posledním patří i nová kniha leningradského romanisty R. A. Budagova o historii slov v historii společnosti,[2] o níž zde referujeme.

Zkoumání systematičnosti lexikální roviny jazyka je obtížnější než zkoumání systému gramatických jevů. Výběr opozičních párů slov v lexiku je vždy do určité míry podmíněn nejen otevřeností lexikálního systému a stálými změnami, jimž je systém vystaven, nýbrž i permeabilitou (vzájemnou prostupností) lexikálních a sémantických opozic.

Ve své knize zkoumá Budagov mikrostruktury tvořené tzv. „kulturními slovy“, jež dosud většinou zůstávala stranou lingvistického zájmu. Je sice známa jejich etymologie, nikoli však jejich skutečná historie nejen v systému různých jazyků, ale i v kultuře národů, nositelů těchto jazyků. Přesto jsou tato slova v mnohém ohledu slovy klíčovými (mots-clés, Schlüsselwörter) jak ve svém lingvistickém aspektu, tak ve vztahu k mimojazykovým faktorům epochy.

V jednotlivých kapitolách se autor zabývá těmito okruhy problémů spjatými s historií lexikálních mikrostruktur evropských jazyků: (1) vliv vědy, techniky a umění (nauka, iskusstvo, technika, mašina); (2) příroda a kultura (priroda, natura, kuľtura, civilizacija); (3) procesy diferenciace (ličnosť, persona, gumannosť); člověk a jeho vlohy (talant, genij); člověk a jeho nálada (junior, ironija); člověk a umění (drama, komedija, tragedija); kontakty termínů a mnohoznačných slov v různých epochách (romantičeskij, romantizm). Historie zkoumaných slov je sledována v evropském kulturním kontextu, zvláštní pozornost je věnována jejich vývoji v starším jazyce a společnosti.

Autorův postup chceme ukázat na kap. „Člověk a jeho vlohy“ (rozbor slov talent, génius). V nejrůznějších současných jazycích tvoří slova talent a génius dvojici, v níž slovo génius označuje vyšší míru talentu nebo člověka výjimečného talentu. Historie těchto slov je však v mnohém odlišná.

Slovo talent kdysi mělo předmětný význam, slovo génius se dříve začalo vztahovat ke sféře duchovního života člověka (v lat. ‚strážný duch‘). Sémantika slova talent prošla pěti základními etapami: (1) váhová jednotka; (2) váha zlata, zlato, bohatství; (3) vůle, přání, snaha; (4) schopnost uskutečnit přání; (5) schopnost, vlohy, talent. Přechod od prvého k druhému významu se uskutečnil už v antických jazycích. Vznik třetího a čtvrtého významu bývá spojován s biblickým podoben[268]stvím (Mat. 25) (srov. z něho vzniklé frazeologismy enfouir son talent, zaryť talant v zemlju, zakopat hřivnu atd.). K rozvoji posledního z významů dochází v době renesance, příhodné pro formování osobnosti, v době, jež vyžaduje nové názvy pro lidské vlohy a schopnosti. V různých jazycích však sémantický posun probíhal nerovnoměrně, např. starší význam ‚přání‘ byl u franc. talent téměř do konce 17. st. podporován existencí koreláru maltalent. V současných evropských jazycích jsou talent ‚váhová jednotka‘ a talent ‚vlohy‘ homonymy.

Formování soudobého významu slova génius bylo ve srovnání se slovem talent složitější. Latinské genius bylo slovem málo užívaným a dlouho zachovávalo svazky se slovesem gignere, genus (rodit, rod). Jeho význam byl ‚něco vrozeného, vlastního člověku, rodině‘, ale i ‚místu (genius loci)‘, u některých spisovatelů rovněž ‚něco nezávislého na těle člověka‘. Ani v epoše renesance se neformuje současný význam slova génius (mimo jiné i proto, že do jedné pojmové řady tehdy patřily umění, věda i řemeslo). Teprve v 50.—70. letech 18. st. se začíná slova génius užívat nejen pro označení lidských vlastností, ale i výjimečně talentovaného člověka. Podle francouzských materialistů je podstata génia v tvůrčí aktivitě (lhostejno zda ve vědě nebo umění), podle Kanta je slovo génius spjato pouze s uměním. Historie slova génius je tedy ve větší míře závislá na historii rozvoje pojmu o géniovi. V 2. pol. 18. st., v době preromantismu, která vyžadovala další gradace pojmu osobnosti v jejím vztahu ke společnosti, vzniká i současný význam slova génius. Slova talent a génius se stávají členy jedné synonymické řady. Mohlo k tomu dojít až tehdy, kdy obě slova po složitém významovém vývoji začala označovat lidi s určitými vlohami. Slova talent a génius se stala slovy internacionálními, v různých evropských jazycích si však zachovávají různé významové odstíny. Slovo génius má v románských jazycích bohatší polysémii než v ruštině a v ní bohatší než v češtině.

V celém díle věnovaném rozboru historie „kulturních slov“, jež patří ke klíčovým slovům v různých epochách evropského vývoje, autor zdůrazňuje, že důležitými faktory ve vývoji jejich významů jsou jednak vnitřní zákony jazyka, jednak vývoj pojmů, závislý na stupni vývoje společnosti, poměry, v nichž jednotlivé národy žijí apod. Za hlavní přínos knihy považujeme kapitoly věnované rozboru historie jednotlivých lexikálních mikrostruktur; úvodní kapitola, nazvaná „Slova, věci, pojmy, vztahy“, se nám zdá méně přehledná. — Kladem publikace je velmi bohatý odkazový materiál opírající se jak o literaturu sovětskou, tak francouzskou, anglickou, německou, italskou aj.

Slovo a slovesnost, volume 33 (1972), number 3, pp. 267-268

Previous Jiřina Novotná: VII. mezinárodní akustický kongres v Maďarsku

Next František Čermák: Sovětská frazeologická a idiomatická bibliografie