Pozoruhodná sovětská práce o podřadném souvětí

Josef Štěpán

[Rozhledy]

(pdf)

Замечательная советская работа о сложноподчиненном предложении / Un ouvrage soviétique remarquable concernant la proposition subordonnée

V dnešní lingvistice stojí v popředí zájmu syntax, v posledních letech je to u nás i problematika souvětí, srov. významnou práci K. Svobody Souvětí spisovné češtiny (o. c. v pozn. 4). Také v Sovětském svazu vznikla celá řada závažných prací o souvětí, s nimiž již r. 1955 seznámil naše lingvisty J. Bauer.[1] Od té doby byly v SSSR věnovány souvětí mnohé další práce.[2] Zvláště významná je kniha sovětské germanistky E. V. Gulygové Teorija složnopodčinennogo predloženija v sovremennom nemeckom jazyke (Moskva 1971, 206 s.). Autorce jde sice jen o jeden typ souvětí — o podřadné souvětí složené ze dvou vět (složité souvětí ponechává stranou), avšak vidí toto souvětí jako systém, mající vztah na jedné straně k souvětí souřadnému, na druhé straně k jednotce nižší syntaktické roviny — k jednoduché větě. Především však podává zajímavou teorii podřadného souvětí lišící se v základním kritériu třídění jak od logického směru v jazykovědě, ktery klasifikuje vedlejší věty analogicky podle větných členů,[3] tak od formálního směru, který klasifikuje podřadná souvětí podle spojovacích výrazů,[4] ale také od směru, který vychází z obsahového poměru věty hlavní a věty vedlejší v souvětí podřadném.[5] Teorie Gulygové je založena především na kritériu sémantiky vět v souvětí a opírá se o bohatý materiál současné němčiny. Tato sovětská teorie má nesporně význam i pro lingvistiku českou.

Kniha E. V. Gulygové obsahuje vedle úvodní části, vymezující větu a podřadné souvětí a analyzující dosavadní literaturu o souvětí, tři základní části, nazvané: (1) teorija složnopodčinennogo predloženija, (2) principy modelirovanija složnopodčinennych predloženij i strukturno-semantičeskaja klassifikacija, (3) mesto složnopodčinennogo predloženija v sisteme sintaksisa. Všimněme si jednotlivých částí podrobněji.

V první části podává a. teorii podřadného souvětí. Vychází přitom z pojmu autosémantičnosti [332]a z pojmu modálnosti v souvětí. Navazuje především na A. Martyho a F. Slottyho a chápe pod autosémantičností schopnost jazykové jednotky (slova nebo věty) vyjadřovat význam nezávisle na jiných lexikálních jednotkách, syntaktických konstrukcích, kontextu nebo situaci. Synsémantičností slova nebo věty rozumí naopak závislost na uvedených jevech. Podle Gulygové je pak podřadné souvětí autosémantická syntaktická jednotka, naproti tomu komponenty podřadného souvětí (věta hlavní a věta vedlejší; budeme pro ně užívat souhrnného termínu klauze, kterého však autorka neužívá) nemohou být autosémantické, i když mohou být formálně shodné s větami samostatnými (srov. níže problematiku osamostatňování vedlejších vět). Takovýto typ klauzí nazývá autorka větami potenciálně autosémantickými. Z uvedeného významového hlediska jsou vymezeny ještě další tři typy klauzí podřadného souvětí a šest jejich dvojčlenných kombinací: (a) Strukturně synsémantické klauze obsahují rysy formální, strukturní synsémantičnosti, jimiž jsou pořádek slov, lišící se od pořádku slov ve větě samostatné, a přítomnost formálně spojkových korelativních slov ve větě hlavní a spojovacích výrazů ve větě vedlejší. Potenciálně autosémantické i strukturně synsémantické věty jsou nositeli tzv. „sémantického jádra“, základu výpovědi; strukturně synsémantické vedlejší věty mají však tzv. neúplnou predikativní linii a vytvářejí větný celek jen ve spojení s potenciálně autosémantickou hlavní větou (dvojčlenná kombinace, spojení I) nebo ve spojení se strukturně synsémantickou hlavní větou (spojení II), takže podřadné souvětí má pak vlastně v těchto případech vždy dvě „sémantická jádra“. (b) Vlastně synsémantické nebo synsémantické věty jsou dány především tzv. smyslovou synsémantičností, kterou obsahují hlavní věty, mající např. slovesa, která vyžadují doplnění předmětem, nebo modální slova tzv. ukazovacího pole, substantiva zobecňujícího významu aj. Tento typ hlavních vět se zjišťuje tím, že vypuštěním vedlejší věty je věta hlavní neukončena. Synsémantická hlavní věta se spojuje se strukturně synsémantickou (spojení III) nebo s potenciálně autosémantickou vedlejší větou (spojení IV). Podřadné souvětí má pak jen jedno sémantické jádro složeného tvaru, jehož nositelem je vedlejší věta. (c) Tzv. asémantické hlavní věty se skládají jen z formálních elementů nebo z jejich spojení se slovesy nebo jmény obecného významu (např. ‚das ist‘). Spojují se se strukturně synsémantickými vedlejšími větami (spojení V). Posledním, VI. spojením hlavní a vedlejší věty z hlediska sémantického je spojení synsémantické hlavní věty, která obsahuje slova zájmenného charakteru plnící korelativní funkci, a synsémantické vedlejší věty (spojení VI); obě věty jsou spolu tak těsně svázány, že vytvářejí jedno rozčleněné sémantické jádro „hypersloženého“ tvaru (gipersložnaja forma). — Autorka pak vyděluje dva základní strukturně sémantické typy podřadných souvětí a jeden typ přechodový: první typ má dvě sémantická jádra jednoduchého tvaru, tzn. každá klauze má sémantické jádro (srov. spojení I, II), druhý typ obsahuje jedno sémantické jádro složeného tvaru ve vedlejší větě (srov. III, IV, zčásti V) a přechodový typ má jedno sémantické jádro hypersloženého tvaru (srov. VI). — Takto sémanticky vymezené typy podřadného souvětí charakterizuje autorka ještě podle jejich modálnosti, tj. podle poměru mezi výpovědí a objektivní skutečností z postoje mluvčího (rozlišuje modálnost skutečnosti a neskutečnosti, tj. modálnost potenciálně ireálná, přací, modálnost předpokladu): zatímco prvý typ s dvěma sémantickými jádry je bimodální (věta hlavní a vedlejší se mohou — ale nemusí — lišit v modálnosti, přitom modálnost jedné věty nezávisí na modálnosti věty druhé), druhý typ podřadného souvětí s jedním sémantickým jádrem složeného tvaru a přechodový typ se sémantickým jádrem hypersloženého tvaru jsou monomodální.

V druhé části knihy se autorka zabývá nejprve principy modelování podřadných souvětí a variantností modelů. Vycházejíc z metody modelování, kterou pro jednoduchou větu navrhl T. P. Lomtev, vymezuje tzv. stálé elementy, diferencující rysy modelů podřadného souvětí. Zatímco pro modely uvedeného prvního typu je charakteristické bohatství spojek naplněných lexikálním významem, u modelů druhého typu a u typu přechodového plní úlohu stálých elementů především tzv. lexikálně gramatické indexy (např. modální slova) v hlavní větě. Modely mají pak ještě varianty jednak tzv. individuálně komunikativní, dané postavením vedlejších vět, jež je pevné (postpoziční) nebo pohyblivé (postpoziční a antepoziční, resp. postpoziční a interpoziční), jednak strukturní, dané dubletností spojek, fakultativností korelativ, pořádkem slov v hlavní větě atd. Asyndetické souvětí nechápe autorka jako třetí typ souvětí vedle podřadného a sou[333]řadného, jak je tomu obvykle v sovětské tradici, nýbrž buď jako souvětí souřadné, nebo podřadné;[6] respektujíc sémantické hledisko, charakterizuje řadu bezespoječných souvětí jako souvětí synonymická s podřadnými souvětími spojkovými.

Dále pak Gulygová podává obecnou charakteristiku strukturně sémantických typů a základních modelů podřadného souvětí, vycházejíc přitom z uvedeného rozlišení na dva typy základní a typ přechodový. První typ podřadného souvětí, v němž jak věta hlavní, tak vedlejší obsahují sémantické jádro, má tři série modelů, vymezených již na základě spojovacích výrazů. Za prvé je to série tzv. spojkových souvětných modelů (jsou zařazeny i bezespoječné), v nichž mají centrální postavení ještě detailněji diferencovaná podřadná souvětí časová, od nichž vedou systémové vztahy k souvětím podmínkovým (srov. časovou i podmínkovou funkci spojky wenn), přípustkovým, podmínkově přípustkovým (srov. wenn … auch) a exceptivním (es sei denn, daß …), ale také k podřadným souvětím příčinným (srov. časovou, ale i příčinnou spojku da, pouze příčinné je weil) a k podřadným souvětím průvodní okolnosti a srovnání (srov. während), nepříznivé průvodní okolnosti (ohne daß, kaum). Oslabenější je již vztah k podřadným souvětím účelovým, důsledkovým (sledstvija; srov. so … daß, als daß, kde jsou i jiné významové odstíny) a srovnávacím (srov. modely s als ob, als wenn apod., jež patří nejen do prvého typu podřadného souvětí, ale i do dalších dvou typů). Za druhé patří k prvému typu série modelů se vztažnými slovy, která představuje celou stupnici od modelu, blízkého modelům již uvedeným, např. s während, až k základnímu modelu této série, v němž vztažná věta rozvíjí podst. jméno s určitým nebo neurčitým členem. Za třetí sem patří modely, které stojí mimo obě uvedené série (např. obobščeno-ustupiteľnyje atd.), avšak které autorka blíže necharakterizuje. — Modely druhého typu podřadného souvětí, tedy souvětí s jedním sémantickým jádrem složeného tvaru, vytvářejí také tři série modelů spojkových a bezespoječných: (1) podřadná souvětí ireálného stavu, blízká uvedeným modelům prvního typu a uvozená spojkami als, als ob, als wenn, wie wenn a obsahující asémantickou nebo synsémantickou hlavní větu nejčastěji s formálním podmětem es (srov. es scheint); (2) modely, v nichž také hlavní věta má formální podmět a často modální indikátory a věta vedlejší je spojková, bezespoječná nebo vztažná, a (3) podřadné souvětí s vedlejší větou, která obsahuje nepřímou řeč. — Jen velmi stručně se autorka zabývá přechodovým typem podřadného souvětí, u něhož rozlišuje 5 modelů, např. modely s lexikálně gramatickými indexy alles, etwas, viel, wenig, nebo s výrazem nichts, niemand, keiner atd. v hlavní větě. Spojení je ve všech případech tak těsné, že ani hlavní, ani vedlejší věta nemohou stát samy o sobě. — Autorka tak, nekladouc si cíl popsat všechny modely a varianty podřadného souvětí v němčině, podává zajímavou klasifikaci tohoto souvětí, v níž vedle popisu jednotlivých modelů podřadného souvětí jde jí především o popis systému základních modelů podřadného souvětí.

Třetí, závěrečná část knihy určuje místo podřadného souvětí v syntaktickém plánu jazyka. Ukazuje především funkčně synonymické vztahy mezi podřadným souvětím a větou jednoduchou, jejichž výrazem je jednak možnost substituce věty vedlejší větným členem, jednak zjednodušení modálnosti podřadného souvětí, spojení dvou predikací v jednu a osamostatnění vedlejší věty; přitom vždy zůstává zachován obecný smysl větného celku.

Více než stoletá gramatická tradice chápe vedlejší větu jako větný člen, přestože jsou mezi oběma jednotkami podstatné rozdíly (vedlejší věta vypovídá, větný člen pojmenovává, věta má predikativnost a modálnost, větný člen nikoli apod.). To však neznamená, že by lingvisté neměli zjišťovat vztahy mezi podřadným souvětím a jednoduchou větou. Gulygová se těmito vztahy také zabývá a podává podrobný popis tří typů vedlejších vět, typů vymezených na základě vztahu mezi vedlejšími větami a větnými členy: (a) funkčně synonymický typ, založený na možnosti záměny vedlejší věty větným členem (většina spojkových vedlejších vět prvního typu — časové, přípustkové, jen některé příčinné, účelové, srovnávací, podmínkové, vztažné vedlejší věty, které závisí na podstatném jménu nebo které plní funkci subjektu nebo predikativa v hlavní větě, část vedlejších vět obsahujících nepřímou řeč apod.); (b) funkčně synonymický typ, v němž však nelze zaměnit vedlejší větu větným členem (sem patří většina vedlejších vět příčinných, účelo[334]vých, srovnávacích, podmínkových, vztažné věty závislé na osobních a neurčitých zájmenech, substantivizovaných adjektivech a číslovkách, vedlejší věty s velkým lexikálním obsahem nebo rozvité dalšími vedlejšími větami, většina vedlejších vět nepřímé řeči atd.); (c) typ vedlejších vět, které nemají funkční synonyma ve větných členech; jsou to věty se so daß, nepravé vedlejší věty, tzv. apoziční vedlejší věty, které autorka nazývá „prisojediniteľnyje predloženija“ a další typy vedlejších vět, které patří ke všem třem uvedeným základním typům podřadného souvětí. Závažné je také to, že autorka uvádí nejen druhy vedlejších vět, které lze nahradit větným členem, ale i druhy těchto větných členů. — Uvedené tři typy vedlejších vět jsou projevem řady rysů, na jejichž podkladě je možno nebo nemožno provést substituci vedlejší věty větným členem; tak pro substituci je příznivý malý lexikální objem vedlejší věty, dále některá přísudková slovesa mají větší schopnost substantivizace, pro substituci je nutný stejný podmět ve větě vedlejší i ve větě hlavní atd. Přesto však jen malá část vedlejších vět v němčině může být nahrazena větným členem. A tak substituce je jen jedním rysem při zjišťování specifiky vedlejších vět a podřadných souvětí, avšak je třeba i s ním pracovat.

Autorka se zabývá ještě dalšími operacemi, které podřad. souvětí přibližují větě jednoduché. V modelech podřadných souvětí, které obsahují synsémantickou hlavní větu, lze při zjednodušení modálního plánu zrušit hlavní větu a modální slovo, modální sloveso nebo sloveso scheinen z hlavní věty včlenit do predikace vedlejší věty a vytvořit tak větu jednoduchou. Některá podřadná souvětí, patřící k přechodovému typu, mohou být změněna v jednoduchou větu tak, že obě predikace se změní ve větné členy. Jde o typ subjekt + ist (war) + es, der (die, das) … verbum finitum, srov. v němčině větu Klaus Heinrich war es, der am begeistertsten applaudierte, v češtině je obdobný typ Byl to Karel, kdo tleskal nejnadšeněji, po úpravě Karel tleskal nejnadšeněji.

Dále Gulygová věnuje pozornost tzv. separatizaci (v české terminologii osamostatňování) vedlejších vět v současné němčině, kde ji nalézáme zvl. v mluveném jazyce a v beletrii.[7] Jde vesměs o podřadná souvětí s dvěma sémantickými jádry; podmínkou pro osamostatňování je to, že věta hlavní musí být potenciálně autosémantická (nesmí obsahovat např. korelativní a modální výrazy) a vedlejší věta musí stát v postpozici k hlavní větě; jde obvykle o slabou závislost, srov. vedlejší věty se spojkami als (als ob), damit, weil. Osamostatněny nemohou být vztažné věty rozvíjející substantivum, spojková věta s da ap. Jako autosémantické pseudovedlejší věty označuje a. věty formálně vedlejší, avšak s procesem osamostatnění již ukončeným; jsou to věty s daß, wenn a synonymické věty bezespojkové, věty se spojkou als ob. Zatímco osamostatněné vedlejší věty jsou podle a. potenciálně autosémantické a patří ještě k úrovni souvětí, tzv. pseudovedlejší věty, mající navíc rys emocionálnosti, jsou autosémantické a jsou již na úrovni věty jednoduché.

Gulygová se nespokojuje pouze se zjištěním vztahů mezi podřadným souvětím a větou jednoduchou, nýbrž zabývá se i poměrem podřadných souvětí k souvětí souřadnému. Chápe je jako jednotky jedné úrovně. Podle našeho názoru souvětí souřadné, obsahující především více než dvě klauze, patří již do jiné, vyšší úrovně než souvětí podřadné, protože jde o spojení několika výpovědí majících svou vlastní modálnost a slovosled, zatímco v podřadném souvětí jde o výpověď jedinou.[8] Souřadné souvětí a. stručně klasifikuje na základě pojmů, vypracovaných pro souvětí podřadné. Rozlišuje tři typy: (1) spojení potenciálně autosémantické a strukturně synsémantické věty (v druhé větě spojka nebo spojkové příslovce), (2) spojení potenciálně autosémantické a potenciálně autosémantické věty (bezespoječně) a (3) spojení strukturně synsémantické a strukturně synsémantické věty (dvojité spojky). Zároveň konstatuje rozdíly mezi dvojčlenným podřadným a souřadným souvětím (klauze souřadného souvětí nemají vztahy funkční synonymičnosti k větným členům, mají stálý větosled, je to celek bimodální).[9] Pozornost se však i zde sou[335]střeďuje především na synonymické vztahy mezi konstrukcemi hypotaxe a parataxe. Celá řada podřadných souvětí s dvěma sémantickými jádry má totiž v němčině (podobně je tomu však i v češtině) synonymické vztahy se souvětími souřadnými. Jsou to např. časové věty (proti bohatství podřadicích spojek stojí souřadné spojování pomocí příslovcí, spojky a bezespoječná spojení, podřadné kaum daß proti souřadnému kaum), věty příčinné (podřadné spojky weil, da proti souřadné spojce denn), důsledkové (podřadné so daß nebo daß a souřadné darum, daher atd.), přípustkové (podřadné obwohl, obgleich apod. a souřadné trotzdem aj.), srovnávací (podřadné während někdy odpovídá souřadnému aber atp.). Uvedenými typy Gulygová ukazuje, že podřadností a souřadností se mohou vyjadřovat tytéž jevy objektivní skutečnosti, avšak že jde o vyjádření gramaticky odlišná. Také tyto výklady pěkně zařazují podřadné souvětí do širších syntaktických souvislostí.

Kniha E. V. Gulygové představuje bezesporu originální přínos pro syntaktickou teorii hlavně proto, že při výkladech o podřadném souvětí vychází především ze sémantiky klauzí tohoto souvětí. Sémantický pohled se pak uplatňuje nejen při klasifikaci podřadného souvětí na tři typy, v níž autorka nezapomíná ani na formálně gramatické rysy, nýbrž i při vymezení postavení podřadného souvětí v syntaktickém plánu jazyka, zjišťuje synonymické vztahy k větě jednoduché a k souřadnému souvětí. Se vším nelze ovšem souhlasit, např. s hodnocením kaum jako souřadného spojkového příslovce (podle našeho názoru jde o podřadicí spojku, která uvozuje vedlejší větu; že jde o vedlejší větu, nato ukazuje pohyblivé postavení věty s kaum), nebo kladení podřadných a souřadných souvětí do jedné roviny, někde bychom očekávali podrobnější výklad, např. jen stručně se a. zmiňuje na s. 190 o poměru slovesného času věty vedlejší a věty hlavní. Mnohdy se však přibližuje názorům zastávaným i u nás. — Opírá se o bohatou literaturu především sovětských, ale i zahraničních germanistů i ostatních lingvistů, u nás často nedostupnou (zvláště cenné jsou odkazy k celé řadě sovětských kandidátských disertací), zná i starší práce našich lingvistů, K. Svobody aj. Ve svém celku představuje její práce nový, samostatný pohled na problematiku ouvětí a má význam nejen pro syntax germánských jazyků, ale pro syntax vůbec.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 4, s. 331-335

Předchozí Ladislav Nebeský: Užití grafů v lingvistice

Následující Jiří Kraus: Funkční stylistika očima sovětské autorky