Jubilejní sborník o bilingvismu v SSSR

Slavomír Utěšený

[Kronika]

(pdf)

Юбилейный сборник о билингвизме в СССР / Un recueil sur le bilinguisme à l’Union Soviétique

Na záložce knihy vydané k padesátému výročí založení Sovětského svazu a zahrnující v jeden celek projevy všesvazové ašchábádské konference z října 1969, věnované problémům dvojjazyčnosti a mnohojazyčnosti, se zdůrazňuje, že sborník charakterizuje v opření o bohatý faktický materiál nejdůležitější typy bilingvismu v SSSR a osvětluje různé aspekty problematiky, speciálně lingvistický, sociolingvistický, psycholingvistický a pedagogický.[1] V předmluvě J. Dešerijeva je shrnut přínos konference pro další teoretické studium i jazykovou praxi a politiku, přičemž se vedle neobyčejného významu dvojjazyčnosti v sovětském životě (a naopak poměrně úzkého sociálního významu mnohojazyčnosti) vyzdvihuje s odvoláním na Brežněvův referát na XXIV. sjezdu KSSS fakt nové historické pospolitosti — sovětského lidu — a růst úlohy ruského jazyka jakožto společného jazyka mezinárodního styku v SSSR, „jazyka, který tmelí jednotu a monolitnost sovětské společnosti“.[2]

Sborník obsahuje 52 statí, které lze rozdělit do tří hlavních okruhů: (1) příspěvky se širším teoretickým zobecněním, (2) příspěvky charakterizující situaci v jednotlivých terénech a (3) příspěvky všímající si detailněji jistých aspektů otázky.

(1) Na první místo je zařazena historicky zaměřená stať F. Filina, přetištěná z Izvestií AN SSSR OLiJa pod novým názvem Současný společenský vývoj a problém dvojjazyčnosti. [75]Bilingvismus a multilingvismus je třeba jako organickou část společenské funkce jazyka sledovat v přímém sepětí s historií společnosti. V tomto smyslu se pak podává výstižný přehled povahy a úlohy násilných i mírných jazykových kontaktů, asimilátorství, tlumočnických potřeb apod. — od kmenových společenství až po bilingvismus socialistické společnosti. Ta dokázala — na rozdíl od nerovnoprávného postavení menšinových jazyků v předešlých formacích — zajistit každému jazyku plné možnosti rozvoje zároveň s umožněním osvojování jednoho ze světových jazyků, „přitom ne na úkor mateřského jazyka, nýbrž naopak pro jeho obohacení a rozvoj“. Základní stránky výzkumu bilingvismu v SSSR v konfrontaci s ostatním světem systematicky dále rozvádějí J. Dešerijev a I. Protčenko článkem, který přímo navazuje na hlavní ideje úvodu. Konstatují nehotovost vědy na tomto úseku v mezinárodním měřítku, zvláště pojmově terminologickou neujasněnost, a postupně probírají lingvistický, sociologický, psychologický a „pedagogický“ aspekt otázky. U prvního vymezují zejména pojem interference „adstrátového charakteru“, která vzniká v kompetici prvního a druhého jazyka u každého jednotlivce a projevuje se zákonitě i v normě jazyků určitého společenského okruhu (přejetí, kalky, vytvoření společného fondu internacionalismů, šíření společných sémantických vnitřně jazykových modelů). K druhému aspektu patří otázky společenské komunikace, vymezení účinného minima dvojjazyčnosti při prakticky nerovnovážném stavu v každém konkrétním případě užívání dvou nebo více jazyků v individuální nebo společenské sféře: ambilingvní stav (tohoto termínu se v knize neužívá) bez interferencí je tu ovšem jen aproximovaným ideálem. K psychologickým otázkám se řadí předně vyšetřování povahy vztahu koexistujících jazykových systémů v psychice bilingvních osob (v mezích daných protikladem typu kombinovaného a korelovaného bilingvismu). Zde je ovšem ještě mnoho nevyjasněného, což se ještě víc týká těsně s tím spjatého „pedagogického“ aspektu bilingvismu: praxe jazykové výuky nemůže ovšem vycházet z krajních stanovisek, že mateřský jazyk jenom pomáhá, nebo naopak že jenom překáží v osvojování dalších jazyků. Na to jako by navazovalo jádro článku V. Avrorina Bilingvismus a škola, který mj. kritizuje nedomyšlenost v jednorázovém přecházení na jednojazyčné ruské vyučování u řady menších asijských národností: správná je tu jen cesta postupného rozšiřování výuky v ruském jazyce, navazující na elementární vyučování v mateřštině.[3] (Valná část poznámek na téma vyučování ruštině na neruských školách se dá vcelku svést k antiepsteinovskému závěru, že možnost opřít metodiku výuky jazyků o dobré znalosti mateřštiny vykonává v podstatě pozitivní vliv nejen na tuto výuku, ale i na mentální rozvoj žáků.)

Z obecných příspěvků zaujme pohled T. Bertagajeva na různotvary bilingvismu v sociální praxi — s rozlišováním proximální a distanční formy kontaktu a dále pak bilingvismu aktivního a pasívního, normativního, jednostranně normativního a nenormovaného, účelového (např. u překladatelů) a každodenního (bytovoj b.) a konečně individuálního, skupinového a masového (prakticky stále ovšem částečného). — V. Panfilov došel v hodnocení vztahů kategorií jazyka a myšlení při bilingvismu k závěru, že psychofyziologické mechanismy, které u bilingv. osob prosazují návyky a dovednosti v tom či onom jazyce na úkor mechanismů pro koexistující jazykové struktury jiné, nemají zdaleka rozhodující vliv na faktický směr vývoje, protože ten závisí v podstatě na faktorech extralingvistických. Často tu však vzniká jistý paralelismus konkurujících struktur jako doprovod zvýrazňování korespondence mezi jednotkami jazyka a myšlení a též mezi syntaktickou a logicko-gramatickou úrovní výpovědi. — M. Michajlov se ve své stati zabývá vzájemnými vlivy jazyků a bilingvismem jakožto souvztažnými pojmy, které mají dynamickou povahu jak v individuální psychice, tak i jako úkazy kolektivní. — Filosof K. Chanazarov sleduje kritéria a příčiny bilingvismu jako celosvětového problému a navrhuje mluvit o bilingvismu tam, kde lidé ovládají druhý jazyk [76]do té míry, že jim dovoluje styk a dorozumívání (obmen mysljami) s jeho nositeli — otázky primárního jazykového myšlení přitom nejsou důležité. K této „sociologické“ definici bilingvismu rekuruje více příspěvků sborníku vzhledem k její závažnosti pro praxi; „lingvistická“ definice O. S. Achmanovové v Slovare lingvističeskich terminov — „odinakovo soveršennoje vladenije dvumja jazykami“ (vymezující de facto vzácný ambilingvismus) — není zřejmě dost operativní. Přitom nesdílíme názor, že by šlo opravdu o protiklad sociologického a jazykovědného vymezení pojmu (i lingvistika zpravidla chápe meze bilingvismu mnohem šíře), natož docela o dva různé pojmy. — L. Barannikovová se rozhodla, vycházejíc z weinreichovského určení interference jako restrukturace jazyka působením (dlouhodobých) kontaktů s jiným, postavit do ostrého protikladu vůči jevům interferenčním (lexikální) přejetí. Ze samé výčtové charakteristiky pěti příznačných rozdílů mezi obojími jevy však vyplývá, že tu jde jen o rozdíl stupňový. — K první skupině příspěvků patří konečně kritika pojmů teorie bilingvismu v zahraniční lingvistice od N. Katagoščinové; zaměřuje se zprvu na jisté teze geopolitizujících prací o situaci v mnohonárodnostních zemích Afriky a Asie. Uvádí se zejména Stewartova (sociálně) funkční klasifikace jazykových norem a Fergusonova „v základě čistě kvantitativní“ formule statutu vícejazyčnosti v konkrétních státně politických útvarech (bez citace pramene). V závěru jsou pokusy zahraničních lingvistů o vymezení základních pojmů disciplíny označeny jako snaha o jejich redukci „na čistě funkcionální kategorie, jimiž však vůbec nejsou“.

(2) Příspěvky druhého okruhu vytvářejí těžisko sborníku. Jednotlivé stati se tu liší, zvlášť pokud jde o faktografický materiál: Vedle soustavnějších dat a analýz převažuje metoda ilustrativní (pochopitelná v počátečních stadiích zkoumání tak složité problematiky), někdy pak jde jen o kusé poznámky k situaci dvojjazyčnosti na daném teritoriu. Kromě ukrajinštiny a arménštiny (resp. též jidiš) je takto ve sborníku zastoupen především v podvojném vztahu rusko-neruském každý významnější jazyk v SSSR, hlavně ovšem situace v jednotlivých republikách — baltských, zakavkazských a středoasijských, ale i v menších autonomních oblastech a národnostních okruzích, zejména asijských. Mimo rámec SSSR vybočil jen příspěvek L. Rojzenzona - R. Mogilevského týkající se dvojjazyčnosti německo-lužickosrbské (užívání německých zkratek v srbském tisku) a stať J. Jelisejeva o historii posledního sta let dvojjazyčnosti finsko-švédské. Svým způsobem překračuje sovětský rámec např. i příspěvek M. Gabinského, snažící se přispět analýzou aktuálních interferencí při moldavsko-ruském, resp. ukrajinském bilingvismu k osvětlení mezijazykového šíření balkanismů i v dávné minulosti.

Valná část příspěvků tohoto okruhu je věnována povaze ovlivňování neruských jazyků ze strany ruštiny, např. N. Baskakov si obecněji všímá ruských interferencí v jazycích tureckých; jsou tu však i příspěvky všímající si ruštiny v jinojazyčném prostředí (A. Šagirov u kavkazských národů, T. Tačmuradov - B. Čaryjarov v Turkménii) a hojněji pak příspěvky zabývající se takovýmito vlivy oboustranně.

Za zvlášť významné příspěvky tohoto okruhu považujeme studie o sociálních formách koexistence jazyků. Patří sem předně konkrétní sociografická studie A. Cholmogorova věnovaná rozšíření dvojjazyčnosti v Lotyšsku. Na základě přímé i korespondenční ankety s 15 000 dospělými obyvateli je zpracováno a podáno v názorných grafech rozložení znalosti vlastního jazyka i jazyků jiných a jejich užívání ve sféře domácí a veřejné u jednotlivých věkových, profesionálních a etnických skupin. Pozitivní jsou tu korelace ekologické (město : venkov), vzdělanostní a zvláště věkové: stupeň znalosti ruštiny stoupá mezi pracujícími Litevci od necelých 50 % ve skupině nad 50 let k téměř 90 % u skupiny do 20 let. Tuto velkou míru a růst bilingvnosti je třeba hodnotit vysoce pozitivně jakožto reálný podklad pro další rozvoj internacionalizace sovětské společnosti a kultury. Velmi rozhodně tu autor odmítá zaujaté teze některých západních autorů o erozi baltských jazyků prostřednictvím postupujícího bilingvismu: v tomto procesu jde jen o progresívní jev zařazování malých národních okruhů do stále širších mezinárodních perspektiv.

Podstatně stručněji je koncipován obdobný rozbor E. Pjalla uvádějící v stati o vývoji [77]národních jazyků a typech bilingvismu některé výsledky ankety AV Estonské SSR z r. 1965 o rusko-estonské dvojjazyčnosti obyvatelů Tallinu — mezi nimi i procentuální údaje o stupni znalosti ruštiny a estonštiny u jednotlivých profesionálních skupin estonského a ruského obyvatelstva i o cestách, kterými se tyto skupiny stávají dvojjazyčnými.

Kritikou metodické stránky dosavadních obdobných sociologických výzkumů se zabývá poučný článek A. Rejcaka; dovozuje, že nelze bez důkladných korektur stavět na subjektivních výpovědích dotazovaných osob, zejména co do udávaného stupně znalosti jednotlivých jazyků. Na základě analýzy subjektivních údajů i detailních testů provedených mezi estonskými vysokoškoláky se dochází k závěrům o značně větší diferencovanosti skutečné situace, než na jakou ukazují výsledky globálních otázek. — Neméně zajímavá je stať o druzích dvoj- a vícejazyčnosti v Brestské oblasti od F. Klimčuka. Studie je vypracována na základě autorovy ankety mezi 160 členy 33 rodin z této oblasti (z toho 119 z venkova). Na této živé křižovatce je dodnes zcela běžný aktivní trilingvismus (92 osob), ba i kvadrilingvismus (16 osob). Přitom je pro 60 % zkoumaných osob základní jazykovou formou stále místní „záhorský“ dialekt ukrajinštiny. — Poslední stať tohoto druhu o typech dvojjazyčnosti v Litevské SSR — od A. Vidugirise a S. Karaljunase — se opírá jen o údaje sčítání lidu. I ty však mohou v této nadprůměrně mnohojazyčné oblasti aspoň zčásti postihnout momenty dynamiky vztahů mezi etnickou a jazykovou příslušností obyvatelstva.

(3) Poslední, nepočetná skupina namnoze velmi cenných příspěvků se bohužel v rámci sborníku ve své roztroušenosti jaksi ztrácí. Už svou povahou jsou ovšem tyto stati většinou spíše na pomezí celkové problematiky. Jde tak např. o falešné internacionalismy v terminologickém bilingvismu (A. Poltorackij), výběr sloves při tvoření vět v cizím jazyce (zemřelý T. Lomtěv — bohužel s řadou nepřesností v českém materiálu), o otázky onomastické (obecněji A. Superanská, na materiále moldavské antroponymie M. Kosničanu), jazykové interference v idiomatice z hlediska kultury jazyka (V. Ickovič - B. Švarckopf) aj. Celý sborník uzavírá hodnotná čistě lingvistická studie o interferenci větných konstrukcí v ruštině a gruzínštině od A. Davitianiho.

Je nesporné, že sborník, který vznikl ve spolupráci základních jazykovědných akademických pracovišť v Sovětském svazu, znamená významný krok v rozvoji bilingvních studií a zároveň vítanou oporu pro podobná studia u nás.[4] Přestože jsou zde převážně články zatím jen ohledávající celou šíři a dosah jednotlivých stránek problematiky, je sborník právě i v této neschematické mnohotvárnosti dobrým úvodem do další tvůrčí práce, jejíž vazby prostupují vlastně celou jazykovědu v jejím sociálním aspektu.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 1, s. 74-77

Předchozí Valerij M. Mokijenko (Leningrad): Sovětská kniha o problémech obecné frazeologie

Následující Karel Horálek: Nové práce o filosofii jazyka