O vztahu sémantiky příslovečného určení k aktuálnímu členění

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

Об отношении семантики обстоятельства к актуальному членению / Le rapport entre la sémantique du complément circonstanciel et la perspective fonctionnelle de la phrase

Tento článek se zabývá vztahem mezi sémantikou příslovečného určení (dále Ad) a jeho funkcí v aktuálním členění výpovědi (dále AČ). Vychází se ze známého faktu, že příslovečné určení, podobně jako ostatní větné členy, se stává ve výpovědi nositelem jisté komunikativní funkce (tematické, rematické, popř. jiné), a to v závislosti na sémantice, kontextu a emotivních činitelích, a chce dát odpověď na otázku, do jaké míry se jednotlivé druhy Ad, náležející — podle chápání běžného v našich mluvnicích — do rozdílných sémantických kategorií, liší jeden od druhého také co do nositelství komunikativních funkcí ve výpovědi. Ptáme se, které druhy Ad jsou častěji tématem (rématem) než druhy jiné, popř. zda je příslušnost Ad do některých sémantických kategorií pro AČ irelevantní. Východiskem a základem zkoumání je množina konkrétních výpovědních exemplářů v textech, nikoli jejich abstraktní sémantické struktury. Nejde o analýzu potenciálních funkcí Ad v různých možných typech kontextů a vět.

Ad, definované jako „člen větný, který rozvíjí skladební sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce (jakékoli větné platnosti), aniž je jeho tvar dán vazbou řídícího členu“ (Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 2. vyd., Praha 1966, s. 254, dále NS) bývá pro svou formální i sémantickou heterogennost dále v mluvnicích tříděno do jemnějších kategorií, a to obvykle právě podle kritérií sémantických. Různé mluvnice se tříděním do sémantických skupin, popř. hierarchickým uspořádáním sémantických skupin a podskupin více nebo méně liší. V této práci se budeme řídit tříděním Šmilauerovým v NS na tyto druhy: místo, čas, způsob (vlastní způsob, míra, prostředek, zřetel), příčinnost (příčina spolu s důsledkem, účel, podmínka, přípustka), původ, původce děje, výsledek děje. Na rozdíl od NS budeme podskupiny u Ad způsobu a příčinnosti považovat za samostatné skupiny (později ukážeme, že to má své důvody). Budeme tedy pracovat se 13 druhy Ad bez jejich vnitřního hierarchického členění. Za samostatný — čtrnáctý — druh budeme dále považovat Ad omezení, které NS sice uvádí jako jeden z podtypů Ad míry, avšak s tím, že Ad omezení má povahu zvláštní (viz NS, s. 295).

Pokud jde o AČ, omezíme se pouze na základní dichotomii téma - réma. O každém jednotlivém exempláři Ad, který se ve výpovědích v našem materiálu vyskytne, rozhodneme na základě analýzy kontextu, zda je tematické, nebo rematické (tj. zda v dané výpovědi náleží buď k jejímu tématu, nebo k jejímu rématu). Na jemnější třídění podle stupňů výpovědní dynamičnosti[1] rezignujeme, a to z následujícího důvodu: Empirie sice ukazuje, že stanovit o nějakém elementu výpovědi, zda má vyšší/nižší stupeň výpovědní dynamičnosti než jiný prvek v téže výpovědi, je v některých případech snazší než stanovit jednoznačně hranici mezi tématem a rématem (např. tehdy, jestliže hranici téma - réma netvoří na lineární ose výpovědi určité sloveso), ale naproti tomu existuje mnohem více případů opačných, kdy bez potíží stanovíme příslušnost nějakého elementu buď k tématu, nebo k rématu, ale nejsme si jisti vzájemnými relacemi na stupnici výpovědní dynamičnosti (např. tehdy, jde-li o relace mezi prvky uvnitř tématu nebo o relace mezi prvky uvnitř rématu).

[100]Materiál pro tuto práci jsme získali excerpcí z textů populárněvědných a publicistických.[2] Texty k excerpci jsme záměrně volili tak, abychom se vyhnuli jak stylovým protipólům, tak i nadměrnému výskytu určitých stereotypních konstrukcí charakteristických jen pro určitou velmi úzkou stylovou oblast nebo jen pro určitého autora. Protože nám jde výlučně o vztah mezi komunikativní funkcí a sémantikou Ad, bylo třeba také vyloučit vliv různých dalších faktorů, které by mohly při našem zkoumání interferovat. Proto zkoumáme pouze taková Ad, která (1) zaujímají stejné místo v závislostní struktuře věty, a to jen ta, která bezprostředně závisejí na slovesném predikátu (tedy nikoli ta, která jsou závislá na adjektivu nebo adverbiu) a která současně (2) jsou formálně stejně vyjádřena, a to substantivem (popř. zpodstatnělým adjektivem nebo číslovkou) v pádě prostém nebo předložkovém (tedy nikoli ta, která jsou vyjádřena např. příslovcem, zájmenem nebo vedlejší větou[3]). Naproti tomu jsme nedbali na rozdíl mezi tzv. větami kontextově zapojenými a kontextově nezapojenými. Vést objektivní hranici mezi oběma je totiž velmi nesnadné, protože chybí spolehlivá definice pojmu kontext. Kontext lze chápat buď úzce (jazykově), jakožto jednu větu, popř. několik vět bezprostředně předcházejících před danou výpovědí, nebo naopak značně široce (i mimojazykově), jakožto situaci, za níž promluva probíhá.[4] Při druhém pojetí lze o každé výpovědi říci, že nějakým způsobem do kontextu (situace) začleněna je.

Materiál tvoří celkem 1400 Ad, od každého druhu 100 exemplářů. V souvislých textech se ovšem nevyskytují všechny druhy Ad stejně často, některá jsou velmi hojná, jiná vzácnější; naše excerpce ukázala, že např. k nejčetnějším náleží Ad místa a času, nejméně frekventovaná je přípustka a omezení.[5] Stejný počet exemplářů každého druhu Ad je pro vzájemné porovnání co do jejich AČ funkcí nutný; nestejná frekvence různých druhů Ad v textech má však za následek, že číselné údaje, s nimiž budeme dále pracovat, jsou pro různé druhy Ad různě přesné. — Rovněž tematika textu ovlivňuje výskyt jednotlivých druhů Ad; např. text, v němž se popisuje výroba předmětů z nějakých materiálů, je poměrně hojné Ad původu, v historických [101]textech Ad původce děje, v textech s ekonomickou tematikou jsme nalezli hojně Ad míry, pro popis události je důležitá jeho orientace v prostoru a čase, a tedy vysoká frekvence Ad místa a času. Rozdíly v kvantitě výskytu však neznamenají, že jeden a týž sémantický druh Ad se v různých textech významně liší i co do komunikativní funkce (empirie svědčí o opaku).

Při excerpci jsme postupovali tak, že jsme zaznamenávali prvních 100 výskytů každého druhu Ad; po dosažení stovky exemplářů u některého druhu jsme tento druh při další excerpci už nesledovali. Excerpce skončila, když jsme u posledního, nejméně frekventovaného druhu zaznamenali stý exemplář.

Každé Ad jsme určili buď jako téma, nebo jako réma, abychom zjistili, jaký podíl z dané stovky zaujímají tematická a jaký rematická Ad a jak se jednotlivé druhy Ad poměrem téma : réma liší.

Seřazením jednotlivých kategorií Ad podle klesajícího počtu tematických exemplářů v celkovém počtu výskytů (Σ = 100) dospíváme k následující tabulce:

 

Stupnice tematičnosti příslovečného určení

Druh Ad	Počet tematických Ad	Počet rematických Ad	Celkem
podmínka	82	18	100
přípustka	74	26	100
zřetel	66	34	100
čas	62	38	100
účel	57	43	100
příčina	52	48	100
omezení	47	53	100
místo	35	65	100
původ	31	69	100
prostředek	30	70	100
způsob	24	76	100
původce	12	88	100
míra	7	93	100
výsledek	3	97	100

 

Tabulka ukazuje, že Ad náležející do rozdílných sémantických kategorií se co do nositelství komunikativních funkcí všechna vzájemně více nebo méně liší, a to tak, že je lze seřadit takovým způsobem, že tvoří klesající stupnici od nejčastěji tematizovaného Ad, jímž je Ad podmínky, k nejřidčeji tematizovanému Ad, jímž je Ad výsledku děje. Stupnice tematičnosti zjištěná na základě našeho materiálu je následující:

podmínka — přípustka — zřetel — čas — účel — příčina — omezení — místo — původ — prostředek — způsob — původce — míra — výsledek

Již při poměrně malém rozsahu našeho materiálu, celkem 1400 Ad, vyšel pro každý sémantický druh jiný poměr téma : réma. To svědčí o tom, že souvislost mezi sémantikou Ad a AČ existuje, že příslušnost Ad k určité sémantické kategorii do jisté míry dovoluje usuzovat na jeho místo v komunikativní struktuře výpovědi. Není vyloučeno, že při dalším zvětšování rozsahu materiálu si některá sousední Ad na stupnici vymění místa, ale lze se domnívat, že stupnice jako celek již při našem [102]rozsahu materiálu nepodává výsledky náhodné.[6] Empiricky zjištěnou sestupnou řadu Ad budeme zkoumat ze dvou stránek:

(1) Zhodnotíme ji jako celek, a to tak, že ji porovnáme s „ideální“ stupnicí, tj. takovou, která by odrážela nejtěsnější vztah mezi sémantikou Ad a AČ.

(2) Pokusíme se interpretovat její jednotlivé hodnoty, tj. odpovědět na otázku, proč právě např. podmínka a přípustka jsou často tematizovány a výsledek naopak často rematizován apod.

1. Položme si otázku, za jakých podmínek by byl vztah mezi sémantikou jednotlivých druhů Ad a jejich tematickou/rematickou povahou nejtěsnější, tj. za jakých podmínek lze říci, že komunikativní funkce Ad přímo závisí na jeho sémantice. Budeme-li předpokládat, že naše sémantická klasifikace Ad je přijatelnou sémantickou klasifikací do kategorií, které se obsahově vzájemně nepřekrývají, pak je daný vztah nejtěsnější v tom případě, kdy se jednotlivé druhy Ad chovají maximálně odlišně jeden od druhého, tj. v tom případě, kdy diference mezi jed-

 

 

Poznámka: Pořadí bodů na ose x odpovídá pořadí jednotlivých druhů Ad tak, jak je uvedeno v tab. na s. 101. Hodnoty na ose y jsou uváděny v %.

 

[103]notlivými hodnotami na stupnici tematičnosti jsou největší. To nastává tehdy, je-li postupný úbytek tematických Ad rovnoměrný, tj. lineární.

Lineární úbytek lze matematicky vyjádřit přímkou. Pokusme se pomocí jejího grafického znázornění porovnat „ideální“ průběh poklesu tematičnosti po přímce s našimi empirickými hodnotami (viz graf na s. 102). Na vodorovné ose uspořádáme Ad podle jejich klesající tematičnosti, na svislé ose vyznačíme příslušné četnosti. Dostáváme tak celkem 14 bodů. Přímku, která je ideální linearizací těchto bodů, vypočítáme metodou nejmenších čtverců, běžnou při statistických výpočtech.

Výpočtem dospíváme k těmto parametrům přímky y = kx + q:

k = — 6,005

q = 86,577

Pro lingvistickou interpretaci má význam směrnice přímky k: Udává míru úbytku tematičnosti připadající na jednotlivé Ad. Koeficient regrese nemá smyslu v tomto případě počítat, protože mezi osami x a y nejde o skutečnou funkční závislost; osa x je pomocná, udává pouze pořadí prvků, nikoli proměnnou ve smyslu obvyklém v matematice.

Z grafu vidíme, že odchylky empirických hodnot od vypočítané přímky jsou malé, žádný bod není od přímky nápadně vzdálen (vypočítané odchylky z technických důvodů neuvádíme). Lze tedy konstatovat, že empiricky zjištěná klesající tendence má přibližně lineární průběh a že závislost komunikativní funkce Ad na jeho sémantice je vysoká.

Tento výsledek je možno interpretovat ještě z jiného zorného úhlu. Vyjdeme-li z předpokladu, že ta Ad, která se významně liší svými komunikativními vlastnostmi, náležejí i do odlišných sémantických kategorií, pak náš výsledek znamená potvrzení oprávněnosti (námi předem) zvolené sémantické klasifikace Ad. Prostřednictvím tendence k tematičnosti jsme vlastně měřili sémantickou příbuznost jednotlivých druhů Ad, resp. sémantickou vzdálenost mezi jednotlivými druhy Ad. Tak např. v naší stupnici tematičnosti stojí vedle sebe dvojice podmínka a přípustka, dále účel a příčina a též prostředek a způsob, tedy dvojice kategorií, které Vl. Šmilauer v NS řadí jako podskupiny stejné sémantické skupiny. Sousední umístění na stupnici tematičnosti ukazuje rovněž na sémantickou blízkost Ad místa a původu. Naproti tomu Ad zřetele je značně vzdáleno od Ad vlastního způsobu,[7] prostředku i míry, spolu s kterými patří do velmi široké kategorie způsobu. Potvrdilo se také, že omezení je ze sémantického hlediska zvláštním druhem Ad. Na jinak rovnoměrně klesající stupnici jsou patrné (viz graf) dva skoky, a to jednak mezi omezením a místem, jednak mezi způsobem a původcem. První z nich ukazuje na to, že by bylo vhodné klasifikovat Ad místa podrobněji, alespoň na Ad situující děj (ta jsou spíše tematická) a Ad označující směřování děje (ta jsou častěji rematická). Podobně kategorie způsobu je vnitřně nejednotná; je dost případů přechodných mezi Ad prostředku a způsobu a kromě toho Ad způsobu bývá vyjádřeno též dějovým jménem s mnoha vedlejšími významovými odstíny, při jejichž zařazování do sémantických skupin se patrně zcela nevyhneme subjektivnímu hodnocení.

Tím se již dostáváme od celkového pohledu na průběh grafu k jeho jednotlivým bodům. Všimněme si přitom, u kterých sloves, se jednotlivé druhy Ad v našem materiále vyskytují, popř. jakými gramatickými prostředky se vyjadřují.

 

2. Co se týče nejčastěji tematizovaných Ad, jako je podmínka, přípustka a zřetel, konstatujeme značnou stereotypnost gramatických prostředků, jejichž pomocí jsou tato Ad vyjadřována. U podmínky se nejčastěji vyskytuje podložka při [104](Při nulovém odporu by na něm nebyl žádný odpor napětí) a nevlastní předložka v případě (V případě nepříznivého počasí se závod odkládá na příští týden). U přípustky tvoří více než polovinu všech výskytů předložka přes (Přes prochozené koberce Františka Josefa i přes jeho prázdnou státní pokladnu byla Vídeň krásná, milá a veselá). U Ad zřetele (Z konzumních odrůd je největší zájem o Radku) se hojně uplatňuje předložka pro a také nevlastní předložky z hlediska, se zřetelem k/na, vzhledem k aj. Stěží lze však vymezit významovou oblast sloves, u nichž se tyto druhy Ad vyskytují; brání nám v tom jejich přílišná sémantická rozmanitost. Tato Ad můžeme nalézt téměř u všech sloves. U Ad času, účelu a důvodu jsou gramatické prostředky jejich vyjádření již méně stereotypní, repertoár předložek je poněkud bohatší. Důvod a účel bývá někdy vyjádřen také dějovým jménem v předložkovém pádě; z hlediska sdělného jde o tematizaci (a syntakticky o kondenzaci) druhého sdělení (K zabezpečení výrobních a ekonomických úkolů přijali pracující podniku již loni v říjnu socialistický závazek). Specifikovat významovou oblast sloves, u nichž tyto druhy Ad stojí, je i v těchto případech obtížné, opět pro jejich velkou rozmanitost.

Ani výskyt dalšího druhu Ad, omezení, není vázán na žádný speciální významový okruh sloves (V nižších polohách jsou vozovky převážně holé s výjimkou Západočeského kraje). Kromě toho bývá toto Ad někdy zapojeno do struktury výpovědi jen volně (je na přechodu k parentezi). Takové volné zapojení se projevuje i zvláštnostmi ve slovosledném postavení; rematické omezení nestojí na konci výpovědi tak pravidelně, jako je tomu v psaných textech u ostatních druhů Ad, nýbrž bývá často i uprostřed.

Sémantický vztah Ad místa k slovesu je již zřetelnější. Jde jednak o situování děje v prostoru (na otázku kde: Na okraji pouště Kyzylkum je velká farma pro chov karakulských ovcí), jednak o vyjádření směru pohybu (na otázku kam: Účastníci besedy pak zajeli do Brandýských strojíren a sléváren, největšího podniku v našem městě). Ad situující děj se vyskytuje v našem materiále po slovesech být (plnovýzn.), objevit se, ležet, nacházet se, konat se, ozývat se, vyjít (o tisku), tedy převážně, a to i co do frekvence výskytu, jde o slovesa statická, řečeno s J. Firbasem (o. c. v pozn. 1) slovesa „objevení se na scéně“. Ad udávající směr pohybu se vyskytují např. po slovesech zapojit, připojit, upevnit, přišroubovat, jet (odjet, zajet), přiblížit se, proniknout, vejít se apod.

V našem materiále je tento poměr druhů Ad místa (vzhledem k malému rozsahu materiálu mají uvedená čísla význam jen ilustrativní):

		temat.	remat.	celkem
Ad na otázku:	kde	28	35	63
	kudy	1	4	5
	odkud	1	2	3
	kam	4	25	29
	celkem	35	65	100

Z přehledu je vidět, jak celkový poměr téma : réma u Ad místa, tj. 35 : 65, je ovlivněn vysokou četností Ad na otázku kde.

Kategorie původce děje je komplementární k syntaktické kategorii subjektu (První volžská roura byla svařena 29. 10. 1969 sovětskými a československými specialisty). Užívá se jí v případech, kdy agens děje (zejm. lidský) není ani subjektem, ani tématem výpovědi.[8] Zatímco u subjektu převažuje funkce tematická, Ad původce je převážně rematické. Vyskytuje se u sloves, u nichž stává životný [105]subjekt. Neživý původce plynule přechází v Ad prostředku; blízkost obou těchto kategorií z hlediska AČ je na stupnici tematičnosti zřejmá.

Ad prostředku a způsobu se vyskytují u nejrůznějších sloves předmětových i bezpředmětových. Častý je případ, kdy přímý předmět slovesa předmětového je tematizován a prostředek je jedinou nominálně vyjádřenou rematickou složkou ve výpovědi. U některých sloves je výskyt Ad prostředku a způsobu přímo podmíněn valencí slovesa, u jiných nikoli, avšak v daných kontextech je jejich užití zpravidla provázeno Ad.

Relativně nejužším se jeví sémantický okruh sloves, u nichž stojí Ad původu a Ad výsledku děje. Slovesa se opakují a tvoří synonymické řady, takže lze významový okruh sloves dobře charakterizovat výčtem nejfrekventovanějších z nich. Původ (Potřebný rám zhotovíme ze silnější překližky) stojí nejčastěji po slovesech skládat se (12 výskytů), vycházet (8), pocházet (7), zhotovit (6) a dále po slovesech označujících speciální činnosti, jimiž se něco z něčeho zhotovuje, např. vytesat, ušít, leptat, snýtovat, slepit aj. U Ad výsledku děje (Pevninský ledovec ohladil žulu do pahorků a rovin; Do podzimu se letorosty změní v jednoleté dřevo) je nejfrekventovanější měnit (též změnit, proměnit, přeměnit) s celkovou frekvencí 29, dále dělit (též rozdělit) s frekvencí 15. Zaznamenali jsme řady sloves sémanticky blízkých, např. rozdělit - rozšířit - rozčlenit - rozdrobit - roztříštit - rozpadnout se - roztrhat.

Také Ad míry je charakteristické pro určité významové okruhy sloves. Především se vyskytuje u sloves s akuzativní předmětovou vazbou tehdy, když místo přímého předmětu se udá jeho množství (Také tato loď o výtlaku 600 tun naložila 800 galonů rumu). V těchto případech se Ad míry chová obdobně jako přímý předmět; je velmi často rématem. Dále se Ad míry vyskytuje hojně u sloves vyjadřujících rozdíl mezi nějakými dvěma hodnotami, např. zmenšit (se), vzrůst, narůst, přesáhnout, rozšířit se, omezit, vychýlit se. Časté je také sloveso měřit, stát (o ceně), dělat ve významu Tržba dělá za den pět až šest tisícovek, činit (Proud nutný k jeho provozu činil řádově desetiny ampéru). Případy jiné, např. vyjádření míry účinkem, jsou mnohem vzácnější (Svíjeli se a váleli po zemi až do úplného fyzického a psychického vyčerpání).

Tím jsme stručně probrali všechny jednotlivé druhy Ad z hlediska jejich vztahu k řídícímu slovesu. Zhruba se ukazuje, že ty druhy Ad, u nichž převažuje platnost tematická nad rematickou, se mohou vyskytovat u velkého množství rozmanitých sloves; významový okruh sloves, u nichž může stát např. Ad podmínky, přípustky, zřetele, času, ba i důvodu, účelu a omezení se zdá tak široký, že jej lze stěží blíže vymezit. Vztah těchto Ad k slovesu bývá volný, nevalenční. Tato Ad se vztahují k celému predikačnímu jádru, jsou sémanticky autonomní neboli — užijeme-li terminologie Adamcovy — jsou to většinou tzv. situanty („situují obsah ostatní věty do určité situace“[9]). Vyjadřují různé vnější okolnosti, za nichž se slovesný děj realizuje, tzv. dějové „kulisy“ v širokém slova smyslu, a to např. časové, zřetelové, příčinné atd. a považujeme je — ve shodě s J. Firbasem[10] — za komunikativně [106]méně důležité než děj sám. Naproti tomu Ad jako místo, prostředek, způsob, výsledek atd. slovesný děj často sémanticky obohacují, „specifikují“ a jakožto dějové specifikace jsou komunikativně důležitější než děj sám. Bývají nutnými doplněními sloves (konstitutivními větnými členy obligatorními nebo potenciálními), jejich užití často vyplývá z valence slovesa v dané výpovědi.[11]

Sémantika verba finita, zejm. vlastnost valence se tedy projevuje především v rématu. Valenční Ad bývají častěji rématem než tématem výpovědi, zatímco volná (fakultativní) jsou obvykle tematická. Lze říci, že povaha vztahu Ad k slovesu do jisté míry předurčuje místo Ad v komunikativní struktuře výpovědi.

 

Závěr: Na rozboru Ad vyjádřeného substantivem jsme ukázali, že jak příslušnost větného členu do učitých sémantických kategorií, jako je např. čas, místo, příčina apod. (v rámci téhož slovního druhu), tak i povaha vztahu k predikátovému slovesu ovlivňují jeho tematickou/rematickou funkci ve výpovědi. I když se tento vliv primárně uplatňuje tam, kde nepůsobí kontext, tj. v tzv. základní vrstvě Ač,[12] ukazuje se, že jej lze dobře sledovat i ve výpovědích do kontextu zapojených.

 

R É S U M É

Semantics of Adverbials and their Roles in Functional Sentence Perspective

As the statistical investigation of 1400 adverbials from popular scientific and publicistic styles has shown, the role of adverbials in functional sentence perspective is determined at least by two factors:

(1) the appurtenance of adverbial to a certain semantic category, such as time, place, manner, cause etc.,

(2) the relation of adverbial to the finite verb.

The investigation takes into account the adverbials expressed by nouns only.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 2, s. 99-106

Předchozí Ctirad Bosák: Stimul a apel v dialogu

Následující Lothar Hoffmann (Lipsko): K vertikálnímu rozvrstvení odborných jazyků