Příslovečné určení v generativním popisu slovenštiny

Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

Обстоятельство в генеративном описании словацкого языка / Complément circumstanciel dans la description générative du slovaque

Jak transformacionalisté sami přiznávají, patří příslovečné určení k úsekům z generativního hlediska dosud nejméně propracovaným; týká se to jak malé šíře dosud zpracovaných empirických otázek, tak i nejasností, s nimiž je dosud spojen status volných doplnění slovesa po stránce teoretické. Jestliže si František Miko[1] vzal za úkol právě rozbor příslovečných určení ve slovenštině z hlediska transformační gramatiky, byl to tedy úkol nad jiné nesnadný, neboť jde jednak o uplatnění dosud poměrně nového lingvistického přístupu na strukturu jazyka typologicky značně vzdáleného od angličtiny, která poskytuje stále ještě základní materiál pro transformační teorii, jednak o využití této teorie k zachycení syntaktických jevů, o jejichž protějšcích v angličtině zatím z daného hlediska mnoho řečeno nebylo. Na této nesnadnosti úkolu mnoho nemění ani to, že existuje na jedné straně propracovaná koncepce transformačního popisu slovanského flexívního jazyka, totiž ruštiny, z pera R. Růžičky, a na druhé straně teoreticky fundovaná a materiálově poměrně rozsáhlá monografie R. Steinitzové-Schädlichové o příslovečných určeních v transformačním [333]popisu němčiny. Autor recenzované knihy se mohl o tyto práce opřít jen zčásti, o druhou z nich zřejmě teprve v posledních fázích svého vlastního výzkumu.

Při této náročnosti vytyčeného úkolu nebudeme jistě považovat za neúspěch, zjistíme-li, že tento úkol kniha plní jen zčásti. Podává v každém případě podnětný návrh transformačního zachycení některých základních syntaktických relací v slovenštině, řadu cenných impulsů týkajících se jak teoretické syntaxe (v rámci slovakistiky i šíře), tak i možného řešení jednotlivých dosud otevřených empirických otázek. V rozsáhlé míře využívá dosavadních prací ze slovenské syntaxe (zejména záslužných prací vzniklých v posledních letech v bratislavském Jazykovědném ústavu L. Štúra). K problematice syntaktických vlastností příslovečných určení přináší velkou řadu plodných postřehů týkajících se jednotlivostí i návrh celkového třídění typů určení a porovnání některých jejich vlastností.

Naše připomínky se týkají především způsobu uplatnění zvoleného teoretického rámce. Překvapuje, jak autor v některých případech zcela nevhodně užívá zavedených transformačních termínů; tak Phrase-Marker (frázový ukazatel) pro něho není strukturní popis věty, který lze automaticky obdržet z jediné derivace,[2] nýbrž soubor všech formačních pravidel dané gramatiky (s. 20 rec. knihy), tedy „to, čemu tradičně říkáme gramatika“ (tamtéž, 135) a co je pro všechny věty popisovaného jazyka identické.[3] V rozporu s tím se pak mluví o frázových ukazatelích jednotlivých vět (čímž jsou míněny „strukturní stromy“, tedy frázové ukazatele ve smyslu jinak obvyklém). Stejně zavádějící je, mluví-li se o struktuře věty jako o „procesu postupné segmentace“ (s. 10), nebo např. o symbolu NP, jako by nemohl být (v derivaci věty) nadřazen zájmenům, číslovkám aj. (s. 18). I přímočará identifikace termínů strukturní a syntagmatický (a implicite zřejmě také systémový a paradigmatický) na s. 12 je přinejmenším neobvyklá.

Transformační model jádra slovenské věty, podaný v kapitole II (15—27), nechce mechanicky aplikovat, co známe z transformačních modelů věty anglické. Rozbírá se tu zejména problematika verbální fráze a predikačních (aktualizačních) verbálních kategorií; vlastní přínos se spatřuje v zavedení kategorie predikativní fráze jako „zprostředkujícího členu mezi S a VP“; uváděné argumenty však nepřesvědčují, nejen vzhledem k některým novějším koncepcím transformační gramatiky (např. Fillmorově), ke kterým zřejmě už nemohlo být dostatečně přihlédnuto, ale zejména proto, že obsahují určité předpoklady, jejichž platnost je sporná (např. o těsném vztahu mezi tvarem zvolených symbolů a kvalitou pojmového aparátu dané teorie).[4]

Další nejasnosti jsou spojeny s úvahami o vztahu mezi větou a nadvětným kontextem a s příslušnými pravidly (s. 19n.); jistě např. pravidlo 2.1 nemělo být formulováno tak, aby připouštělo všechny možné kombinace tří uváděných souborů jevů; některé symboly zde generované nejsou už dál probírány, podle daných pravidel nemohou být podkladem dalších kroků v derivaci vět a jejich platnost tedy zůstává zcela nejasná. Takové poznámky lze mít i k některým dalším pravidlům: koncovky jmenného rodu u tvaru préterita se generují v syntaktické bázi (tedy v hloubkové struktuře), a to bez ohledu na shodu s podmětem, podřízenou větu (jakoukoli?) je možno generovat vždy na konci věty řídící, aniž by druh podřízenosti byl patřičně vyznačen, atd.

Vlastní popis syntaxe příslovečných určení, podaný v dalších kapitolách, přináší především závažný rozbor vzájemných vztahů mezi jednotlivými typy těchto [334]určení. I když nelze v plné míře akceptovat všechna autorova tvrzení,[5] je tu bezesporu obsažena řada myšlenek a závěrů, které si zasluhují pozornost a bližší rozbor. Chceme si zde všimnout především autorových názorů na pořadí jednotlivých typů příslovečného určení v hloubkové struktuře věty. (Není nám jasné, proč říká na s. 33, že některá jeho pravidla mají těsnější vztah k povrchové struktuře než ke struktuře hloubkové, když je sám uvádí jako součást své frázové složky popisu, tedy předtransformační báze, která generuje právě hloubkovou strukturu v Chomského smyslu.) Miko vychází z pojmu základního, bezpříznakového slovosledu, který podle jeho slov získáme, „odhlédneme-li (if we disregard) ve slovosledu od toho, co činí větu součástí kontextu (… tj. od funkční perspektivy větné podle V. Mathesia), a ode všeho, co je spojeno s emfaticky expresívním vybavením věty“ (s. 35). Jistě lze tak postupovat, ale takové „odhlédnutí“ zdaleka není jednoduché; ukažme to na několika příkladech:

(1) Ráno narúbal Ondrej v šope triesok.

(2) Pred týždňom som ti dala na knihy celú stovku.

(3) Vo vedení došlo pre nesprávnu manipuláciu ku skratu.

(4) Zo zlosti pustil sa nevyberanými slovami do kmotra.

Domníváme se, že v těchto příkladech (vybraných namátkou z Mikových příkladů, s. 36n.) je mnoho příslovečných určení (zejména ta, jež stojí na začátku vět) v pozici z hlediska funkční perspektivy větné blízké tomu, co Firbas nazývá kulisou, popř. že jde o prvky kontextově zapojené. Věty tedy těmito příslovečnými určeními navazují na předcházející kontext, a uvádí-li je Miko jako doklady toho, že v bezpříznakovém slovosledu předchází určení času před určením místa (1) nebo účelu (2), určení místa před určením příčiny (3) a to před určením způsobu (4), pak patrně nedodržuje dost důsledně svůj vlastní požadavek, aby totiž bylo „odhlédnuto“ od (příznakových) jevů podmíněných kontextem. Bylo by pak na místě rozbírat příklady, kde zkoumaná určení jsou v postavení typickém pro členy kontextově nezapojené.

Autor rozlišuje dvě skupiny příslovečných určení, z nichž první tvoří určení řízená slovesem (jde — jak se říká na s. 45 — o malé, sémanticky jen nejasně určené skupiny sloves, jejichž výčty, i když se neopírají o jasně vyslovená kritéria, poskytují cenný materiál pro další výzkum); do druhé skupiny patří určení volná. Určení příčiny, podmínky, přípustky aj. patří vždy k volným, zatímco čas, místo, míra, původce aj. patří někdy k určením volným, jindy k řízeným. Kombinatoriku volných určení charakterizuje Miko soupisy slov, která mohou vystupovat jako jejich jádro (např. časových substantiv).

Pravidla formulovaná jako subkategorizace hlavních typů příslovečných určení (s. 51) nejsou zřejmě zamýšlena jako součást frázové složky popisu, ale jejich postavení v generativním systému není jasné. Jistě tu uspořádáním do řádků a sloupců nemělo být řečeno, že např. příčina a podmínka nemohou být kombinovány v jedné větě.

Ani Mikova transformační složka zdaleka neřeší všechny problémy. Není např. jasné, jakými pravidly bude generováno takové postavení dvou určení místa, jako [335]ve větě Doma máme v izbe akvárium (s. 97). Je tu však ve formě transformačních pravidel popsána řada nejrůznějších syntaktických aspektů z oblasti příslovečného určení ve slovenštině, které jinde dosud tak explicitním způsobem zachyceny nebyly.

Dodejme závěrem, že Mikův postup není ortodoxním uplatněním Chomského transformační gramatiky, neboť je tu zřejmá snaha zvolenou koncepci kriticky rozvíjet i v takových aspektech, jako je např. uplatnění některých rysů závislostní syntaxe vedle syntaxe složkové, která ovšem zůstává základem jeho postupu (ačkoli je třeba připomenout, že ve frázové složce svého popisu užívá kontextových pravidel, která nejsou v plném souladu s touto základnou). Jistě jsou takové odchylky nutné mj. i proto, že jde o popis jazyka typologicky velmi odlišného od angličtiny, na kterou byla zatím transformační syntax především uplatňována. Z dosavadních přístupů ke generativnímu popisu jazyků typologicky od angličtiny odlišných všímá si Miko kupodivu především Károlyovy studie hungaristické, kdežto práce o generativním popisu slovanských jazyků ponechává většinou zcela stranou.

Metodologická neujasněnost obecných partií knihy bohužel dost ubírá na ceně těm jejím složkám, které mají blíže k rozboru empirických problémů syntaxe příslovečných určení, neboť jako celek je jeho generativní popis příliš mezerovitý a zachycení jednotlivých kategorií v něm pak v mnoha ohledech zůstává zbytečně nejasné. Užití transformační terminologie a symboliky pak neplní svou funkci. Je to tím bolestnější, že kniha se předkládá — jako jedna z mála našich syntaktických monografií — hned mezinárodnímu fóru, pro jehož kritičnost nemusí být dostatečnou omluvou nesnadnost úkolu, jak jsme o ní na začátku zprávy mluvili.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 332-335

Předchozí Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová: Polský úvod do kvantitativní lingvistiky

Následující Jarmila Panevová: Ještě k užití teorie grafů v lingvistice