Nové kompendium o odborném jazyku a terminologii

Josef Filipec

[Rozhledy]

(pdf)

Новый компендиум о научном языке и терминологии / Un ouvrage nouveau sur le langage professionnel et la terminologie technique et scientifique

Je několik českých středisek zabývajících se odborným jazykem, počítaje v to i otázky terminologie: např. v Ústavu pro jazyk český včetně brněnského pracoviště, na katedře češtiny a na katedře cizích jazyků filozofické fakulty UK, na katedře jazyků brněnského Vysokého učení technického aj., ale nejpodnikavější z nich je v posledních letech katedra neslovanských jazyků Vys. školy zemědělské v Praze. Její vedoucí, L. Drozd,[1] nejen organizoval za účasti českých, německých, sovětských, polských a maďarských odborníků několik mezinárodních kolokvií, zvláště r. 1969, r. 1971 (tyto materiály by měly být vydány tiskem) a 1973, ale je i hlavním autorem aktuálně zaměřeného nového kompendia o odborném jazyce a terminologii.[2] Okolnost, že byl pro tento úkol vybrán český germanista patřící k dnešní pražské škole, je v každém případě poctou české lingvistice, jejíchž pracovních výsledků autor v publikaci v rozsáhlé míře využívá a o nichž informuje na zahraničním fóru.[3] Na druhé straně je však škoda, že práce této úrovně nevyšla i česky. Od vzniku Horeckého Základů slovenskej terminológie (Bratislava 1956) a populárnější Sochorovy Příručky o českém odborném názvosloví (Praha 1955) uplynulo bezmála dvacet let a výzkum odborného jazyka, stylu i terminologie v dnešním lingvistickém kontextu značně pokročil. Na nedávné IV. mezinárodní konferenci věnované aplikované lingvistice a výuce odbornému jazyku v Karl-Marx-Stadtu[4] bylo možno pozorovat, jak k řešení mnoha otázek, k jejichž zpracování se u nás nenašlo dost času — přispělo k tomu i zrušení Československého terminologického časopisu (vycházel v letech 1962—66), dnes masově přistupují mladší lingvisté v NDR. Drozdova práce tedy zaplňuje tuto bolavou mezeru a zasluhuje pozornosti jak germanistů, tak bohemistů. Autor zvládl tento speciální úsek v širším lingvistickém rámci a s poučeným zřetelem k lingvistice obou německých států. Nezdůrazňují se zde ovšem rozdíly, např. pokud jde o socialistickou a kapitalistickou ekonomiku. Hlubší politický smysl této práce je právě v jejím integračním a prosocialistickém zaměření. Zvláště by však měla být tato kniha mobilizačním signálem českým terminologům a znalcům problematiky odborného textu, především bohemistům, aby přílišnou pozorností věnovanou praktickým požadavkům nebyli odváděni od teorie, která má rozsáhlé zkušenosti jednak zobecnit, jednak být východiskem hlubší aplikace.

Ke knize napsal předmluvu E. Wüster (s. VIII—X), který správně staví proti sobě běžný (spisovný) a odborný jazyk (Allgemeinsprache, popř. Gemeinsprache proti Fachsprache) a chápe nauku o terminologii, tj. odborné slovní zásobě jako součást lexikologie, což jednak je u nás samozřejmé, jednak není v Drozdově práci dost explicitně formulováno (srov. jen dílčí otázku na s. 38: „Ist die T-Lehre spezielle Lexikologie bzw. spezielle Lexikographie?“ — častěji se zde však mluví o „speciální lexikografii“). Wüster také, ostatně obdobně s naším pojetím,[5] chápe nauku o termi[196]nologii jako přechodný úsek mezi jazykovědou a věcnými naukami (Sachwissenschaften). Neunikla mu pochopitelně ani různost metodologické základny obou autorů („das zweiäugige Sehen“) uvedené knihy. Naštěstí tato okolnost nijak nesnižuje hodnotu knihy.

W. Seibicke podává zajímavý náčrt historie odborného a vědeckého jazyka v němčině. Tento vývoj lze sledovat od r. 800. Otázka je, zda l. 1350—1900 jsou důležitým mezníkem v historii vědeckého a odborného jazyka. V tomto období sice nastal přechod ve vývoji od alchymie k přírodním vědám s jejich nomenklaturou, vyvinul se encyklopedismus, byly položeny základy průmyslu a techniky, byla vypracována nauka o definici aj. (slovo termín s významem ‚odborné slovo‘ uvedl do němčiny Paracelsus 1537/38, s. 26), ale r. 1900 je sporný (Edisonovy práce jsou dřívější, objev rádia je z r. 1898, Einsteinova epochální práce je z r. 1905, Rutherford provedl svůj pokus s atomem 1919; rozpracování terminologie je vždy pozdější).

L. Drozd je autorem hlavní části knihy, která zahrnuje tři velké oddíly: V prvém oddíle se formuluje teoretické a metodologické východisko nauky o terminologii (36—78). Autor sice vychází z uvedeného Wüsterova rozlišení, ale posouvá je. Rozlišuje obecnou nauku o terminologii, zahrnující problematiku odborného jazyka a terminologie všech jazyků, a speciální nauku o terminologii, pojednávající o téže problematice v jednotlivých jazycích (36). Nauka o terminologii je však podle našeho názoru jednak speciální lexikologie, jednak je zahrnuta do nauky o odborném jazyku a ztotožnění, k němuž tu dochází (mezi naukou o terminologii a odborným popř. vědeckým jazykem), působí pak při dalším výkladu rušivě, zvláště když si je autor uvedeného rozdílu na jiných místech vědom.[6] K odbornému jazyku patří vedle prostředků slovní zásoby odborné a neodborné i prostředky jiných jazykových rovin, především syntaktické, a také s ním souvisí problematika funkčního stylu jako typu vznikajícího výběrem a využitím prostředků.

Přínos autorův je hlavně v tom, že chápe termín na pozadí synchronní lingvistiky jako pojmenování pojmu (pojmového významu) v pojmovém systému, jako znak plnící především komunikativní a poznávací funkce (50). — Funkci však nelze ztotožňovat s významem a obsahem (51).[7] Ve výkladu se projevuje jisté kolísání mezi bilaterálním pojetím znaku (zvuková forma — funkce) a pojetím unilaterálním (znak jako pojmenování, s. 51 a 54). Autor rozlišuje mezi strukturní hodnotou termínu (Wert, Stellenwert, s. 50 aj.) a jeho funkční platností (Wertigkeit, 52 aj.; tento termín znamená původně v chemii ‚valence atomu‘), např. při terminologickém užití netermínu (einfache Arbeit v ekonomii) a popularizuje pojem jednojednoznačnost, který Wüster aplikoval na případy, kdy termín A pojmenovává pouze jeden pojem (53). Tyto filozoficky a germanisticky fundované části výkladu jsou důležité a užitečné nejen pro německou lingvistiku.

Připomínku možno mít též k autorovu chápání vztahu termínu a kontextu. Podle běžného názoru není termín na rozdíl od netermínu citlivý na kontext (53) — je určen především pojmovými vztahy a definicí, ale proč potom lze pracovat i s termíny bez obecně přijaté definice (patří k nim např. i termín nomenklatura) a proč na druhé straně jen odborník — na rozdíl od laika — dovede správně užít termínu na různých místech svého textu?[8] Proč tzv. filozofové přirozeného jazyka (Strawson aj.) zdůrazňují operativní popis užití pojmů vedle jejich relační sítě?

[197]V historickém exkursu zdůrazňuje autor mimo jiné zvláště zásluhy německé, holandské, švýcarské a také české hospodářské lingvistiky o vybudování vědecké terminologie (práce Siebenscheinovy, Čadovy, Kopeckého, Vančurovy, Dubského aj., srov. i SaS 1, 1935, s. 54n., 120—122) a teoretické práce pražské školy, především Havránkovy (Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932).

Druhý oddíl práce L. Drozda se týká diferenciačního procesu mezi odborným a neodborným jazykem (79—128). Autor velmi vhodně zaměřuje svůj výklad jednak sociologicky, jednak sémanticky.[9] V souhlase s českými stylistiky rozlišuje komunikační (popř. stylovou) oblast, stylovou vrstvu a stylový typ a podrobně na pozadí logické sémantiky rozvádí a odůvodňuje úlohu sémantického komponentu v terminologii. Při tom se věnuje až nadměrně mnoho místa Fregovi (110—115, 119, 140 aj.).

Třetí oddíl Drozdovy práce je věnován tvoření slov (129—177). V něm zužitkovává autor především onomaziologicky orientovanou práci M. Dokulila a jeho spolupracovníků, obdobnou práci o tvoření slov v němčině W. Fleischera (z Lipska), samozřejmě i Henzenovu práci Deutsche Wortbildung (z r. 1947) i práce modernější. Kromě slovotvorné motivace (v práci se označuje podle Ullmanna jako „morfologická“) věnuje L. Drozd pozornost i motivaci sémantické, zvláště metaforické, tj. zakládající se na přenášení významu podle podobnosti.[10]

Autor uvádí dále sedm typů tvoření termínů, a to terminologizací, skládáním, odvozováním (zvláště prefixací), konverzí, přejímáním, krácením a novým tvořením. Tu přináší autor mnoho nového a užitečného, zvláště o složeninách, odvozeninách a krácení, přesto však i zde máme několik poznámek. Je s podivem, že autor nevěnuje pozornost terminologickým spojením různých strukturních typů, ač se o některých zmiňoval dříve v jiné souvislosti (37, 55 aj.). Uvedené typy tvoření nejsou pochopitelně zcela disjunktní, např. nové tvoření termínů zahrnuje několik skupin. U terminologizace je třeba rozlišit terminologické užití netermínu na pozadí téhož pojmového významu a užití netermínu v samostatném terminologickém významu (srov. o. c. v pozn. 8, 409). Zkrácení slova a zkratky nelze považovat za synonymní varianty nezkrácených slov (161n.), jde jen o jejich formální varianty. Nelze také mluvit o polysémii zkratky, např. V (1. ‚volt‘, 2. ‚čtvrtkmen‘, ‚Viertelstamm‘ aj.), protože tu nejde o sémantickou souvislost. Více by mělo být řečeno též o hybridních termínech.

Autor končí text své práce zřetelem k praxi, poukazem na to, jak lze hledat nejvhodnější termín. Ke knize je připojeno německé a anglické résumé a je tu obsáhlý seznam odborné literatury (přičemž se autor vědomě soustřeďuje na literaturu německou, českou a anglickou) a jmenný a věcný rejstřík.[11]

Recenzovaná kniha je především zásluhou L. Drozda důležitým zdrojem poučení o odborném jazyku, stylu a terminologii. Autor sám je nejen znalcem zemědělské terminologie, ale i fundovaným obecným lingvistou a germanistou. Zvláštní pozornost věnoval i důležitým pracím slavných fyziků a jejich názorům na jazyk (A. Einsteina, W. Gerlacha, W. Heisenberga: Sprache und Wirklichkeit in der modernen [198]Physik. In: Sprache u. Wirklichkeit, München 1967, C. F. Weizsäckera aj.). — O těchto pracích by měl L. Drozd napsat pojednání pro české čtenáře. — Okruh literatury, kterou za léta prostudoval, je impozantní. Ani zde nenajdeme ovšem všechno; je to např. zřetel k statistickému zjišťování výskytu termínů v odborných textech, na který jsem před časem sám upozornil (srov. o. c. v pozn. 8, s. 407n.). Rozlišování různých typů termínů se týkají některé práce francouzské. Mohly být také citovány české práce o konverzi, dále Batuškovy práce zvláště v Deutsch-tschechische Beziehungen 2, 1968 a v NŘ 53, 1970 aj., ale autor se soustředil, jak bylo uvedeno, na jiné cíle.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 195-198

Předchozí Kolektiv oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV: K vývoji terminologie sociálních vztahů

Následující Alena Macurová: Sovětská stylistika anglického jazyka