Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K nové podobě Lambovy stratifikační gramatiky

Petr Piťha

[Rozhledy]

(pdf)

К новому варианту стратификационной грамматики Лэмба / À propos de la conception nouvelle de la grammaire stratifiée de Lamb

Lambova varianta vícerovinného popisu jazyka, načrtnutá v jeho Outline of Stratificational Grammar z roku 1966,[1] vyvolala u nás pochopitelně živý zájem. Důvodů bylo několik: Šlo o americkou teorii, která navazovala na evropskou tradici; hlavní myšlenky byly blízké východiskům pražských lingvistů a nabízela se zvláště srovnání s vícerovinným funkčním popisem P. Sgalla a jeho spolupracovníků;[2] šlo o jistou protiváhu transformační gramatiky v rámci současné americké lingvistiky. Většina českých recenzí této knihy[3] však konstatovala, že jsou podány jen základní principy [209]a že přesnější rozbor bude možno provést teprve v průběhu dalšího vývoje, až systém bude aplikován na širší empirickou oblast materiálu a upřesněn v celé řadě aspektů. Od té doby jsme mohli sledovat vývoj této teorie pouze na jednotlivých studiích Lambových žáků, které přinesly drobné změny, aplikaci na dílčí materiál, ne však zásadní dopracování otevřených otázek. Současný stav celé teorie zachycuje kniha D. G. Lockwooda Introduction to Stratificational Linguistics (New York 1972). Autor vychází z Lambovy práce a v jistém směru je jeho kniha její novou verzí. Někdy je dokonce obtížné odlišit, co patří k Lambovu základu, co je popisem změn, které navrhli jiní, a co je vlastní přínos autorův. Při rozboru knihy se nelze vyhnout zopakování některých již známých faktů.

Lockwoodova kniha je, jak autor výslovně uvádí v předmluvě, učebnicí stratifikační lingvistiky. Protože nelze předpokládat, že by existoval větší počet přednášek (kursů), nabývá charakteru učebnice pro samouky. Kniha je přehledně členěna, doplněna řadou cvičení k jednotlivým kapitolám i paragrafům, seznamem doporučené literatury; je napsána velmi srozumitelným, jasným slohem. Po formální stránce je to skutečně vynikající učebnice, přehlednější a jasnější než Lambova kniha. Po stránce obsahové je třeba konstatovat, že je úvodem do jedné varianty stratifikační lingvistiky, protože zde nenajdeme ani přehledný popis jiných variant stratifikační gramatiky, ani zásadnější porovnání s jinými systémy. Kritizovat bychom ovšem mohli spíš nevhodný (příliš obecný) titul než knihu samu.

Prvá kapitola shrnuje myšlenky, na nichž je teorie budována. Vychází se od komunikační funkce jazyka — jazyk je kód, který uvádí ve vztah korelace konceptuální (významy) a fonické (zvuky). Vztah zvuků a významu je příliš složitý, než aby bylo možno popsat ho najednou. Složitost vztahu je dána tím, že fonologický systém (rovina zvuků) je uspořádán podle artikulačních (a sluchových) schopností člověka, zatímco rovina významu je uspořádána podle jeho schopností myšlenkových, tedy podstatně jinak. Rovina zvuků je založena na lineárním uspořádání, rovina významu odpovídá vícedimenznímu uspořádání paměti a myšlení. Fonologický systém je dán nevelkým počtem jednotek (řádově desítky), rovina významu odpovídá nekonečnému množství sdělovaných informací. Tyto rozdíly je možno zvládnout, vložíme-li mezi obě krajní roviny jazykového systému roviny další.

Jazyk je chápán jako systém. Lamb vycházel nejprve z Hockettova pojetí — jazyk je systém elementů a vztahů mezi nimi, později přešel k pojetí Hjelmslevovu — jazyk je systém vztahů. Tento systém nelze zkoumat přímo, lze ho popisovat pouze na základě lingvistických dat, tj. textů nebo promluv. Nejlepší metodou při tom je modelování. Model, který má tato teorie na mysli, je model ideálního mluvčího — posluchače. Vedle kompetence se počítá i s performancí. Odlišuje se proto performance ideální a performance skutečná. Popis jazyka je popisem kompetence a ideální performance. Zahrnutí ideální performance vyplývá z názoru, že komunikační funkce je podstatnou vlastností přirozeného jazyka. V těchto úvahách je vedle vlivu Hjelmslevova třeba vidět také kritický postoj k pojetí dané otázky u transformacionalistů.

2. kap. podává základní podobu navrženého systému. Stratifikační gramatika rozlišuje dva základní typy vztahů, realizační a taktické. Jádro této myšlenky přijal Lamb od Hocketta. Síť vztahů vzájemně propojující jednotlivé roviny a spojující konceptuální korelace s korelacemi fonickými tvoří realizační dimenzi jazyka. Síť vztahů jednotek v rámci jednotlivých rovin tvoří tzv. taktiku, tj. kombinatorickou (syntaktickou) dimenzi jazyka. Taktika zachycuje vztahy elementárních a komplexních jednotek dané roviny, jejich správné tvoření a též jejich klasifikaci do distribučních tříd.

Uvedeným dvěma typům jazykové strukturovanosti odpovídá dvojí typ lingvistické analýzy, na níž je gramatika budována.

[210]Počet rovin není obecně udán. Pro jednotlivé jazyky může být různý. Lamb (1966) počítal (pro angličtinu) se šesti rovinami: hypofonémickou, fonémickou, morfémickou, lexémickou, sémémickou a hypersémémickou; prvé dvě z nich sdružoval pod názvem fonologie, druhé dvě pod názvem gramatika, poslední pod názvem sémologie.[4] Lockwood podržel toto schéma s tím rozdílem, že nejvyšší rovina dostala jméno gnostémická. Všechny roviny, kromě obou krajních, mají symetrickou výstavbu. Rovina je určena dvěma složkami popisu. Prvá, kterou bychom mohli nazvat spojovací složka (knot pattern), zachycuje jednotky dané roviny, např. fonémy, morfémy, lexémy, obecně „-émy“; druhá, taktická, složka popisuje syntax dané roviny. Tím je dána taktická dimenze jazyka. Celý rovinný systém obsahuje ještě dvě složky realizační, které zachycují realizační dimenzi. Prvou je alternační složka (alternational pattern) vyjadřující vztahy „-émů“ k jednotkám vyšší roviny, druhou je znaková složka (sign pattern) vyjadřující vztah k jednotkám roviny nižší. Schematicky lze stavbu roviny znázornit takto:

 

Z tohoto obecného schématu je odvozena bohatá, složitá a někdy zavádějící terminologie. Uvedli jsme již, že základní jednotkou roviny jsou její -émy. Alternační složkou jsou spojeny s -ony, elementárními jednotkami roviny vyšší, znakovou složkou s -ony roviny vlastní. Každá rovina má dále jistý, taktikou určený „slovník“. Lexémická rovina např. odpovídá rovině formální syntaxe (povrchová syntax), její jednotky, lexémy odpovídají větným členům, lexony odpovídají slovním tvarům nebo spojením slov vyjadřujícím větný člen (např. substantivum v pádu prostém nebo předložka + pád) atp.

Stejně jako strukturu rovin přejímá Lockwood od Lamba také beze změny popis základních vztahů, resp. diskrepancí dvou sousedních rovin, i když je trochu jinak seskupuje. Jde o tyto realizační vztahy (uvádíme je podle Lockwooda): (1) diverzifikace, odpovídající synonymii; (2) neutralizace, odpovídající homonymii; (3) kompozice, odpovídající skládání vyšší jednotky z jednotek nižších, např. fish z /f/ + /i/ + /š/; (4) tzv. portemanteau realizace, vystihující situace, kdy dva prvky vyšší [211]roviny jsou současně realizovány v rámci jediného prvku roviny nižší, např. francouzské à le jako au nebo kůň a mládě jako hříbě; (5) nulová realizace, jednotka vyšší roviny je reprezentována nepřítomností jakékoli jednotky na nižší rovině, např. plurál v anglickém slově sheep; (6) prázdná realizace, odpovídající situacím, kdy na nejblíže vyšší rovině není žádná jednotka a na nižší rovině nějaká jednotka je, např. morfém do v anglické otázce nevyjadřuje nic z roviny syntaxe (vyjadřuje ovšem prvek roviny sémémické); (7) anataxe, vyjadřující změny v pořadí prvků. Tyto vztahy lze znázornit schématy na obr. 2.

 

Druhá kapitola Lockwoodovy knihy tedy nepřekračuje rámec knihy Lambovy a opakuje i její kritizované nedostatky. Především to, že není činěn přesný rozdíl mezi dimenzí realizační a taktickou, mezi vztahy R a C v terminologii Hockettově, protože tzv. kompoziční realizace zapojuje vztahy C do realizační dimenze. Dále pak to, že snaha po symetricky se opakující stavbě u všech rovin komplikuje popis některých jevů zaváděním zbytečných mezistupňů.[5] Konečně zůstávají bez odezvy i výtky terminologické.

Důležitou otázkou Lambovy stratifikační gramatiky je zvolená notace a s ní spojený podstatnější problém přesného vymezení této gramatiky. Těmto problémům je věnována třetí kapitola Lockwoodovy knihy.

K popisu jazykového systému a jeho částí se používá zvláštního druhu grafů. Grafy v této gramatice nepopisují jednotlivé věty a jejich strukturu jako frázové ukazatele v transformační gramatice, nýbrž zachycují komplexně vztah mezi významem a výrazem. Celá gramatika je tedy jediným složitým grafem, který zachycuje spletitou síť vztahů mezi všemi elementárními výrazovými prostředky a nekonečným množstvím sdělitelných významů. Celý graf si musíme představit prostorově, neboť na síť realizačních vztahů navazují kolmo sítě jednotlivých taktik. Na gramatický graf se můžeme dívat dvojím způsobem: staticky a dynamicky. Při prvém přístupu jde o zachycení všech strukturních vlastností jazyka, což odpovídá popisu kompetence nebo souboru všech pravidel transformační gramatiky včetně interpretativních složek. Při druhém pohledu jde o popis kompetence a ideální performance; model totiž může být aktivován jednak z hlediska mluvčího — aktivace sestupná, tj. směrem od významů k výrazům, jednak z hlediska posluchače — aktivace vzestupná, tj. od výrazů k významům. Jednotlivé věty (nebo jiné zvolené [212]jednotky, promluvy, texty) jsou v tomto systému popsány jako aktivace jistého podgrafu, který odpovídá náležitému spojení daných výrazových jednotek s příslušným významem (popř. významy, pokud jde o větu homonymní). Takový podgraf při srovnání se starší podobou transformační gramatiky pak odpovídá frázovému ukazateli a příslušným interpretacím. Lingvistické grafy, které se nazývají sítě (networks), se skládají z hran a uzlů. U Lamba se pracovalo s osmi typy uzlů zvolených tak, aby jimi bylo možno zachytit všechny strukturní vlastnosti jazyka, tj. výše uvedené vztahy R a C. Uzly jsou dány třemi páry kritérií (pod grafickou podobou uzlů je uveden jejich zápis v tzv. algebraické notaci):

 

Kritéria odlišující uvedené typy uzlů je možno charakterizovat takto:

(1) Priorita („nebo“) — současnost („a“)

Současnost, „a-uzly“, odpovídají především kompozici. Užívá se jich především k popisu spojení elementárních jednotek v jednotku komplexní.

Priorita, „nebo-uzly“, odpovídají především diverzifikaci a neutralizaci, portemanteu realizaci aj. Používá se jich především k popisu homonymie a synonymie.

Z hlediska dynamického je rozdíl v tom, že při průchodu impulsu a-uzlu jsou aktivovány všechny hrany daného uzlu, kdežto při průchodu nebo-uzlu pouze dvě. Na výběrové straně těchto uzlů se aktivuje vždy jen jedna z hran.

(2) Uspořádanost — neuspořádanost

Toto kritérium odpovídá u a-uzlů rozdílu mezi kombinací a sřetězením. Uspořádané a-uzly slouží k popisu jednotek vzniklých sřetězením např. slova z morfémů, morfému z fonémů. Neuspořádané a-uzly slouží k popisu jednotek vzniklých kombinací např. fonémů z distinktivních rysů.

U nebo-uzlů odpovídá toto kritérium rozdílu fakultativnosti a obligatornosti. Neuspořádané uzly jsou fakultativní, u uspořádaných je stanovena priorita jedné z výběrových hran.

Z hlediska dynamického je mezi neuspořádaností a uspořádaností rozdíl v časovém postupu aktivace. Uspořádané hrany se aktivují postupně zleva doprava, neuspořádané se aktivují současně (resp. u nebo-uzlů libovolně).

(3) Vzestupnost — sestupnost

Vzestupné uzly jsou ty, z nichž vycházejí dvě hrany směrem nahoru, tj. směrem k rovině významu, a jedna hrana směrem dolů, tj. směrem k rovině výrazu. Sestupné [213]uzly mají hrany uspořádané opačně. Vzestupné nebo-uzly slouží k popisu homonymie, sestupné k popisu synonymie. Různé kombinace vzestupných a sestupných uzlů (zvláště uspořádaných nebo-uzlů) odlišují výsledky vzestupné a sestupné aktivace gramatiky. Sestupná aktivace systému odpovídá správnému tvoření vět, vzestupná aktivace možnému porozumění. Tak např. při sestupné aktivaci nemůžeme použít cesty, která by vedla k tvaru *dobřejší (angl. *gooder) a jsme nuceni použít správné cesty, která vede k výsledku lepší (better), ale při vzestupné aktivaci můžeme dospět k témuž významu („pochopení“), i když vyjdeme z nesprávného, ale srozumitelného tvaru *dobřejší.

V nové podobě jsou provedeny drobné úpravy. Nepracuje se se vzestupným uspořádaným nebo-uzlem, který ostatně nebyl využit ani v původní Lambově verzi. Je zaveden zvláštní druh uzlu a hrany, která označuje spojení výběrové hrany uspořádaného sestupného nebo-uzlu s bodem, který tvoří kontext podmiňující daný výběr. Tento uzel tzv. „enabler“ nemění nijak charakter grafů, je jen opticky názornějším záznamem situací dříve popisovaných pomocí neuspořádaného vzestupného a-uzlu. Skutečnou změnou je zavedení kosočtvercových uzlů, kterým se říká diamons. Tyto uzly slouží k vyjádření vazby taktického a realizačního plánu. Kosočtverce nahradily základní řadu neuspořádaných vzestupných a-uzlů spojujících taktiku s alternační složkou a znakovou složkou dané roviny, tedy -émů této roviny. V nové podobě jsou -émy značeny kosočtverci, které umožňují oproti dřívějšímu řešení také plynulé propojení taktik dvou rovin, které dříve neexistovalo, resp. bylo složitě zprostředkováno realizačním plánem. Užití kosočtverců lze schematicky znázornit takto:

 

Zavedení těchto uzlů souvisí se vztahem dvou dimenzí jazykové struktury, resp. se statutem taktik, k tomu se ještě vrátíme.

Kromě těchto základních uzlů užívá se ještě speciálního uzlu pro reduplikaci a iteračního uzlu pro opakování (při popisu koordinace). Oba tyto uzly Lockwood zachoval.

Grafický popis jazyka je považován za popis základní. Uvádí se sice možnost lineární (tzv. algebraické) notace, ale ta je považována za odvozenou, méně přehlednou a nevystihující dosti přímo modelovaný objekt. Za hlavní klad grafického popisu je považována jeho názornost, ilustrativnost, a dále to, že jazykové grafy se podobají neuronovým sítím odpovídajícím uspořádání lidské paměti a skutečně existujícím v mozku. Tuto skutečnost nelze přeceňovat. Stratifikační grafy připomínají spíše [214]záznamy inženýrských sítí a relátková schémata logických obvodů (včetně užitých značek). Upozornil na to už W. Chafe, který Lamba kritizoval pro přenášení struktur vhodných pro popis počítačů do oblasti jazyka a jeho užívání.[6]

Lambovi je ovšem třeba přiznat, že v oblasti lingvistiky upozornil na důležitou souvislost podobného záznamu jazyka s výsledky současné psychologie. Zdá se ovšem, že zájem o uspořádání paměti, o tzv. cognitive nettworks, s nimiž se v poslední době setkáváme i mezi lingvisty, bezprostředně na myšlenky Lambovy nenavazuje.

Výhoda zvoleného zápisu je sporná. Graf jednotlivého případu může být přehledný, ale s růstem prvků a při větší komplexnosti stávají se grafy nepřehlednými a představa grafického popisu celku jazyka se jeví jako absurdní i autorům samým. Lockwood jasně přiznává, že od určité hranice grafy komplikují situaci (s. 89).

Nevýhodou zvoleného popisu je, že týmiž uzly je popisována realizační i taktická dimenze. Jeden a týž uzel označuje velmi různé jazykové vztahy. Tak např. sestupné nebo-uzly označují synonymii v plánu realizačním a prioritu, popř. zařazení do třídy v taktice. Tuto skutečnost lze těžko odstranit tvrzením, že každý uzel je kromě svého tvaru dán také postavením v celém grafu. Univerzálnost základních typů uzlů není nijak vysvětlena a otázka, čemu odpovídají jednotlivé uzly a jejich kombinace, zda je možno jednotlivé roviny jednoznačně charakterizovat výskytem právě určitých seskupení uzlů, zůstává i nadále otevřena. Tento nedostatek souvisí spíše s matematickou nepropracovaností systému než s otázkami lingvistickými. (Stranou vůbec ponechávám filozofický aspekt interpretace grafů, otázku, zda uzly nebo hrany odpovídají elementům a vztahům, a jak atp., protože kniha nedává možnost plného posouzení těchto otázek.[7])

Stratifikační gramatika není ani ve své nové verzi matematicky zpracována. Nezájem o formální vymezení navrženého systému ovšem vede k celé řadě nejasností. Především není jasné, jakému typu gramatiky, resp. jazyků v hierarchii uvedené Chomským, odpovídá systém složený z uvedených prvků. Tento nedostatek kritizoval na základě prvé verze z roku 1962[8] P. M. Postal,[9] který konstatoval, že při jisté interpretaci má Lambova taktika charakter nekontextové gramatiky, při jiné interpretaci (takové, že realizační složka ovlivňuje generativní sílu systému, tj. obsahuje rekurzívní pravidla), je to verze neomezených přepisovacích systémů. Druhá verze Lambovy knihy i Lockwoodova kniha ponechávají tuto kritiku bez povšimnutí. Přitom se zdá, že přesné zařazení takto navržené stratifikační gramatiky by nebyl ani triviální, ani v praxi nezajímavý problém. Autoři však zůstávají na tom, že na jednotlivém případu demonstrují, jak je možno popsat případy kontextové podmíněnosti nebo rekurzívnosti. Rekurze se probírá na příkladu koordinace. Provádí se smyčkou vycházející z uspořádaného sestupného nebo-uzlu, jehož druhá hrana vede k nulovému bodu, kde opakování končí. Na obrázku 5a je schéma, které generuje jazyk AB, AB AB, AB AB AB, …, (AB)n.

Zjednodušeně je tento graf zaznamenán na obr. 5b, kde zvláštní iterační uzel znamená, že impuls z něho vycházející se libovolně opakuje. Je to jediný rekurzívní prostředek gramatiky, je tedy postupné rozvíjení popisováno stejně jako koordinace. Rozdílnosti zápisu, která nabízí možnost tyto dva typy struktur odlišit, není využito, ačkoli je nasnadě, že řešení se smyčkou více odpovídá postupnosti a druhé řešení více odpovídá koordinačním konstrukcím. Autor obě řešení považuje za to[215]tožná, jde jen o notační varianty. Podobně se na jednotlivém příkladu demonstruje zachycení kontextové podmíněnosti pomocí sestupného uspořádaného nebo-uzlu a zvláštního podmiňovacího uzlu. Obr. 6 znázorňuje schéma pro výběr B v kontextu C a A v ostatních kontextech.

 

Nasnadě je např. otázka, zda kombinace těchto dvou prostředků umožňuje generovat jazyk zrcadlového obrazu či nikoli. Zdá se, že spojení dvou smyček, z nichž druhá by byla podmíněna aktivací prvé, by to umožňovalo. Autor si však podobný typ otázek neklade.

Lockwood stejně jako Lamb věnuje široký výklad otázce jednoduchosti popisu. Každý lingvistický graf daného typu má horní, vnitřní a dolní hrany. Horní a dolní hrany nevedou již k žádnému uzlu a jsou podle zvolené aktivace (vzestupné nebo sestupné) vstupními anebo výstupními hranami grafu. Vnitřní uspořádání uzlů vymezuje množinu výsledků všech možných vzestupných a sestupných průchodů [216]grafem. Jejich spojení se nazývá efektivní informací daného grafu. Tato informace odpovídá generativní síle gramatiky v terminologii TG. Mají-li dva grafy G a H stejné horní a dolní hrany, říkáme, že G je alternativou H. Vnitřní uspořádání těchto grafů však může být různé. Je-li přitom také efektivní informace obou grafů stejná, říkáme, že G je ekvivalentní H. V takovém případě se oba grafy liší povrchovou informací, která odpovídá vlastnostem aparátu, kterého je užito. Snahou je, aby povrchová informace byla co nejmenší, graf aby byl co nejjednodušší, tj. aby odpovídal největší možné generalizaci. Za kritérium jednoduchosti grafu je u Lockwooda považován počet uzlů plus počet tzv. nadbytečných hran, tj. čtvrtých a dalších hran vycházejících z jednoho uzlu (kosočtverce se nepočítají). V pozadí tohoto kritéria stojí lingvistické zdůvodnění: Lepší je takový popis, který obsahuje více zobecnění, což se v grafu projeví zvětšením počtu uzlů a — často radikálním — zmenšením počtu hran. Kritérium kvality popisu je tedy velmi blízké požadavkům, které na popis jazyka kladli distribucionalisté. Hodnocení grafu však nemusí vycházet z tohoto kritéria a v jistém smyslu by ani nemělo. Zavedení uzlu, jehož komplikovanost by měla být rovněž hodnocena (např. a-uzly proti nebo-uzlům apod.) zvyšuje přece složitost grafu, i když je dosaženo snížení počtu hran. Zcela zásadní otázky zůstávají bez povšimnutí — s iteračním uzlem se při výkladu o jednoduchosti vůbec nepracuje, s kosočtverci se nepracuje, ačkoli složitost grafu je přece závislá i na spojení realizačních a taktických plánů. Obecná metoda pro vyhodnocení grafů není dána, metoda v knize navržená je označena za nejlepší z empiricky vyzkoušených metod odpočítávání. Konečně je třeba upozornit i na to, že mají-li lingvistické grafy odpovídat neuronovým sítím mozku, jak tvrdí američtí stratifikační lingvisté, nelze počítat s tím, že kritériem jednoduchosti grafů bude nejobecnější utřídění jazykových prvků. O otázkách uspořádání a aktivace paměti a vědomostí se obecně ví velmi málo, takže se zatím nedá vážněji polemizovat; můžeme však upozornit na to, že jednoduchost modelu ideální performance by mohla být odlišná od jednoduchosti ideální kompetence.

Jiným vážným nedostatkem formálního zpracování systému je to, že není jasné, jak je tento systém aktivován v čase. Paralela s automaty na jedné straně dost zjevná není totiž popsána. Nevíme, zda se aktivace systému děje po krocích tak, že se postupně mění stav aktivovaného modelu, nic se neříká o tom, jak se simultánnost několika vstupů na úrovni konceptuálních korelací převede na časově následnou řadu výstupu na úrovni fonických korelací a obráceně, což obojí značně ztíží matematicky přesné popsání sítí, pokud bychom k nim přistupovali z hlediska jejich souvislosti s automaty.[10]

Kapitoly čtvrtá až šestá Lockwoodovy knihy jsou věnovány podrobnějšímu rozboru jednotlivých rovin. Bohužel nejde o ucelený obraz, kde by byl navržený systém aplikován na jednotný empirický materiál. Jde o dosti nesourodý soubor příkladů, na nichž jsou demonstrovány jednotlivé detaily a upřesnění navrženého typu gramatiky. Je sice pravda, že tu nechybí snad žádný ze základních lingvistických problémů ani žádný ze základních jazykových jevů, ale to, že je pokaždé užito materiálu z jiného jazyka, vede k tomu, že o celku jazykového popisu se dovíme dosti málo. Autora k tomuto ne právě šťastnému řešení vedla snaha demonstrovat jazykové jevy vždy na takovém materiálu, který je opravdu ilustrativní. Popis morfologických tříd a konstrukcí je předveden na části české deklinace, morfologická alternace je demonstrována na supletivním stupňování anglických [217]adjektiv good a bad (autor tu mohl pokračovat na materiále českém, kde je situace zcela stejná), shoda se popisuje na materiále ruském, některé rysy morfotaktiky jsou demonstrovány na tvarech sloves v amharštině a nechybějí ani zcela konstruované soubory dat.

Ilustrační charakter těchto kapitol se rovněž projevuje na hloubce zpracování jednotlivých problémů. V oblasti morfologie je celá řada zjednodušení. Uvážíme-li, že jde o učebnici, která uvádí do jistého typu popisu jazyka, je zcela pochopitelné, že jsou pominuty jisté detaily, že se fonémy zaměňují s grafémy apod. Stejně tak je pochopitelné, že některá řešení jsou jen naznačena, i když je škoda, že jsou pominuty závažné a na prvý pohled zjevné souvislosti, které by mohly značně ujasnit některé otázky. Tak např. při výkladu o alternacích, který je založen na supletivním stupňování dvou anglických adjektiv, postrádá čtenář výklad o jiných funkcích přípon -r, -s (jméno konatelské, plurál atp.), což by vyjasnilo vzájemné vztahy rovin.

V oblasti syntaxe a sémantiky dopouští se ovšem autor zjednodušení tak hrubých, že je nelze přijmout. Uveďme dva příklady. Načrtnuté řešení koordinace, u něhož se vůbec neuvádí, že by bylo jen zcela neúplným načrtnutím problematiky, zachycuje pouze dva typy konstrukcí, konstrukce se spojkou mezi všemi členy a konstrukce se spojkou mezi posledními dvěma členy. Proč právě tyto dva typy? K popsání principu koordinace stačí jeden a k vystižení její složitosti zdaleka nestačí dva. Navíc ani řešení toho, co je provedeno, není úplné, protože u druhého typu není mezi jednotlivé členy kladena čárka. Ale i zde je možno vyjít z toho, že jde o zjednodušenou ilustraci. V druhém případě jde však o zcela chybné výklady. Otázka aktuálního členění je zjednodušena na to, že se pracuje se dvěma pojmy. Prvým je focus,[11] autorem ztotožněný se subjektem věty. „Focusem“ proto může být jen agens ve větách aktivních a patiens (goal) ve větách pasívních. Ostatní větné prvky, čas, místo, adresát atd., nemohou být „focusem“ nikdy, mohou se však stát „topicem“, pokud je na ně položen důraz a jsou postaveny na prvé místo ve větě (tzv. cleftsentences). Uvážíme-li, že autor v seznamu literatury uvádí Hallidayovu stať týkající se aktuálního členění[12] a Vachkovu čítanku o pražské škole,[13] je tento popis aktuálního členění nepochopitelný.

Nejvyšší roviny systému jsou vůbec málo popsány. Jejich vzájemné vztahy, a co z jazykového systému je na které z nich zachycováno, není jasné. Lexémická rovina odpovídá povrchové syntaxi a zachycuje i část (možná i celek) slovotvorby, rovina sémémická podává významovou stavbu věty v pojmech predikátu a jeho aktantů, ale zároveň i aktuální členění a část vztahů lexikální zásoby (antonyma, různé systémy pojmenování aj.). Gnostémická rovina zasahuje oblasti obsahu, především však popis taxonomických pojmových struktur (např. tygr znamená šelmu kočkovitou, savce, živočicha atd.); i když se jistě nabízejí paralely s úvahami našich lingvistů,[14] není možné provést žádné podrobnější porovnání, protože uvedené části Lockwoodovy knihy jsou jen náčrtem komplikovaným ještě neobvyklou terminologií.

Jednotlivé příklady mají upřesnit navržený systém. Nejasnosti zaviněné nedostatečným formálním zpracováním se ovšem při zlomkovitosti materiálu spíše vyhraní. Statut jednotlivých rovin je zpochybněn novými nejasnostmi ve vztahu [218]realizační dimenze a taktik. V Lambově knize byla taktika spojena s realizační dimenzí řadou (v grafu skutečně lineárně uspořádaných) vzestupných a-uzlů, které odpovídaly -émům jako základním jednotkám taktiky a celé roviny; v nové podobě, pokud dobře rozumím, jsou tyto uzly nahrazeny kosočtverci, které mohou být položeny kamkoli v taktice, pokud to vede ke zjednodušení grafu. (Nechme stranou skutečnost, na niž upozorňuje sám autor, že takové zjednodušení v jedné části grafu se může projevit jako komplikace v jiné, nyní neuvažované, části.) Důsledky mohou být dvojí. Buď je nejasné, co je základní jednotkou dané roviny: jednotlivé -émy nebo jejich třídy odpovídající nějaké taktické vlastnosti, anebo kosočtverce jsou základní jednotkou roviny, a pak se část taktiky posouvá do realizační dimenze. S tím souvisí i další změna, totiž rozdělení alternační složky na dvě části (srov. obr. 4.23, s. 114 a obr. 4.29, s. 122). V Lambově knize měla každá rovina jednu alternační složku spojující -émy nižší roviny s -ony roviny vyšší. V nové verzi se tato alternační složka nazývá -onická alternační složka a vedle ní je zavedena druhá, tzv. -émická alternační složka, stojící mezi -émy a -émickými znaky. V jistém smyslu je tím každá rovina rozdělena na roviny dvě s tím, že každá taktika kontroluje jednu rovinu nad sebou a jednu pod sebou. Statut rovin je snad ještě vážněji ovlivněn nadhozením možnosti, že taktika roviny vyšší je přímo realizována taktikou roviny nižší. Tak Lockwood navrhuje popsat vztah mezi slovosledem lexotaktiky (povrchovým slovosledem) a aktuálním členěním, které je zachyceno v sémotaktice. Uvedené změny domyšleny do důsledků vedou nakonec k tomu, že jednotlivé roviny budou vlastně zrušeny a stratifikační systém se stane volně propojeným souborem horizontálních a vertikálních spojnic.

V sedmé kapitole věnuje se autor velmi stručnému srovnání stratifikační gramatiky s jinými přístupy k popisu jazyka. Ani toto srovnání nejde příliš dál než podobné srovnání v Lambově práci. Je opravdu škoda, že autor vůbec nepodává srovnání s názory československých lingvistů, což dost nepříjemně kontrastuje s tím, že v knize použil několikrát češtinu jako materiál k výkladu. O pražské škole se tu zmiňuje (kromě zmínek při výkladech fonologie) letmým odstavcem. Ale ani ostatní srovnání nejsou zásadního charakteru. V podstatě je zopakováno, v čem se navazuje na americký deskriptivismus a na Hjelmsleva.

V rámci této recenze se již nebudeme zabývat dalšími výklady probírané knihy, které ukazují aplikace systému na nelingvistický materiál, výhody systému pro rozšíření lingvistiky do oblasti studia obsahové stránky promluv a textů atd.

Závěrem lze říci, že Lockwoodova kniha obráží vývoj americké stratifikační lingvistiky a je opravdu dobrým uvedením do dané oblasti. Bohužel však ukazuje řadu slabin celého směru. Přes četné a zásadní námitky se domnívám, že není možno říci poslední slovo. Lepší formální zpracování by mohlo nejen obhájit správnost východisek této gramatiky, ale dát i reálnější podobu plánovaným výzkumům v oblastech, kde se lingvistika stýká s psychologií. Přes veškeré výhrady k celku i jednotlivostem je třeba uznat, že Lockwoodova kniha potvrzuje, že američtí stratifikační lingvisté mají velký smysl pro jazyk a ukázali jako málokdo jeho složitost a komplexnost.


[1] S. M. Lamb, Outline of Stratificational Grammar, Georgetown University 1966. Této knize předcházela poněkud odlišná verze z r. 1962. Velmi přesvědčivý výklad základní myšlenky stratifikační gramatiky najdeme u Gleasona, který Lamba v mnohém ovlivnil. Srov. H. A. Gleason Jr., The Organisation of Language: A Stratificational View, Monograph Series on Language and Linguistics 17, Georgetown University 1964, 75—95.

[2] P. Sgall - L. Nebeský - A. Goralčíková - E. Hajičová, A Functional Approach to Syntax, New York 1969; P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967.

[3] P. Piťha - M. Vávra, Lambův návrh vícerovinné gramatiky, SaS 29, 1968, 208—210; E. Hajičová - P. Piťha, S. M. Lamb: Outline of Stratificational Grammar (with an Appendix by I. E. Newell), Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 8, 1968, 71—76; P. Sgall - E. Hajičová, Stratificational Linguistics and Prague Functionalism, Philol. Prag. 11, 1968, 245—249.

[4] Tyto úvahy kritizoval ostře F. R. Palmer, který Lambovi vytýká, že nepodává dostatečná kritéria pro konstituování jednotlivých rovin (s výjimkou fonologické) a vědecké zdůvodnění stratifikace vůbec. Dále kritizoval i to, že otázka počtu rovin zůstává otevřená. S těmito námitkami lze plně souhlasit. Na druhé straně však nelze souhlasit s Palmerovým názorem, že vlastně žádná stratifikace v jazyce není, jak to podle něho dokazují některá jazyková fakta, srov. F. R. Palmer, Rewiev of S. M. Lamb, Outline of Stratificational Grammar, Journal of Linguistics 4, 1968, 287—295.

[5] Srov. kritiku Lambova morfému u P. Sgalla - L. Nebeského - A. Goralčíkové - E. Hajičové, o. c. v pozn. 2, s. 29n.

[6] W. Chafe, S. M. Lamb, Outline of Stratificational Grammar, Language 44, 1968, 596—602.

[7] Srov. však cit. recenzi Chafeovu ostře kritizující Lambovo tvrzení inspirované Hjelmslevem. že totalita jazyka není složena z entit, ale ze vztahů. Samo užití slova vztah přece implikuje, že jde o vztah něčeho.

[8] S. M. Lamb, Outline of Stratificational Grammar, Berkeley University 1962.

[9] P. M. Postal, Constituent Structure: A Study of Contemporary Models of Syntactic Description, Indiana University 1964.

[10] Za dosti vážný nedostatek Lockwoodovy knihy považuji to, že do ní nejsou pojaty výsledky a přehledný výklad práce G. Sampsona Stratificational Grammar: A Definition and an Example, The Hague 1970; autor tu podal nejúplnější návrh matematického popisu stratifikační gramatiky, naznačil a zčásti provedl konfrontaci typu uzlů s přepisovacími pravidly frázové gramatiky. V jistém smyslu také odpověděl na kritiku Postalovu. Jeho práce vnáší totiž dosti světla do výše uvedených problémů. Nicméně však ani podle ní nelze tyto problémy úplně vyjasnit.

[11] Budu užívat autorovy termíny bez překladu, protožo jich užívá pro zcela jiné jevy, než tomu obvykle je.

[12] M. A. K. Halliday, Notes on Transitivity and Theme in English, Journal of Linguistics 3, 37—81, 199—244; 4, 179—215, 1967/8.

[13] J. Vachek, A Prauge School Reader in Linguistics, Indiana University 1969.

[14] Srov. Fr. Daneš, A Three-Level Approach to Syntax, TLP 1, 1964, 225—240; P. Sgall, Zur Frage der Ebenen im Sprachsystem, tamtéž, 95—106; I. Poldauf, Třetí syntaktická rovina, Philol. Prag. 6, 1963, 134—146; viz též doplněné anglické znění v TLP 1, 1964, 241—255; aj.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 208-218

Předchozí Petr Sgall: Lingvistika a umělý intelekt

Následující Karel Hausenblas, Vladimír Macura: Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě