Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě

Karel Hausenblas, Vladimír Macura

[Rozhledy]

(pdf)

Из 7-ого международного съезда славистов в Варшаве / Le VIIe Congrès international des Slavisants à Warsowie

VI. Problematika lingvisticko-literárněvědná

 

Náplň třetí sekce na slavistických sjezdech tvoří otázky stylistiky a poetiky v širokém smyslu. Pokud jde o slovesná díla umělecká, je pro konfrontaci výsledků práce literárních vědců a lingvistů toto fórum velmi výhodné, pro stylistiku obecněji pojatou, zahrnující i oblast mimouměleckou, je ovšem méně výhodné. Zřejmě proto tu referáty takto zaměřené nebývají zastoupeny ve větší míře, třebaže se např. [219]funkční stylistika ve slovanských zemích v posledních desítiletích hojně pěstuje. Letos zde z funkční stylistiky zazněl vlastně pouze jeden referát, G. P. Jižakevyče a M. M. Pyłyńského (SSSR)[176] o lexikálněgramatických vrstvách ve funkční stylistice slovanských jazyků. (Tematicky sem však patří i výklad B. Finky (Jug.), srov. zde o. c. v pozn. 56, s. 56.)

Mezi čtyřmi desítkami referátů a stejným počtem kratších sdělení byla tentokrát československá stylistika a poetika zastoupena velmi málo, zvláště česká, totiž jen pěti příspěvky (z nich tři byly slovenské): není to úměrné rozvoji tohoto zkoumání u nás ani dosahu, který má v mezinárodním, zvláště právě mezislovanském měřítku.

Tematicky i metodologicky bylo jednání, jako obvykle, velice pestré a někdy jen nesnadno můžeme vysledovat některé charakteristické obecné tendence: mezi ně patří stále trvající a ještě dále se rozvíjející zájem o výklad stavebních principů slovesných děl uměleckých, ať už jde o texty jednotlivé a tvorbu autorských individualit, nebo o poznatky obecnější, z okruhu různých žánrů, uměleckých směrů i celých epoch. Přitom se klade zvýšená váha na plán výstavby sémantické a na jeho začlenění do celku. Pro dnešní stav je dále příznačné, že diferencovaněji než donedávna se pracuje s daty a metodami statistickými. Jen pomalu se však rozvíjí práce ve stylistice a poetice srovnávací, výjimkou jsou dosud práce kolektivní (o takové práci ve slovanské versologii srov. níže). Pokud jde o vztah mezi literární vědou a lingvistikou v těchto styčných otázkách, zdá se, že literární věda se zřejmým prospěchem těží a nadále těžit hodlá z metodologie a výsledků lingvistiky, aniž by se tím musela cítit ohrožena ve své specifičnosti, a na druhé straně se ukazuje, že stylistické zkoumání lingvistické dochází k nejpřesvědčivějším výsledkům, jestliže se co nejvíce snaží respektovat umělecké i jiné literární kvality díla. I když už asi nebudou ve větší míře běžné personální unie lingvisty a literárního odborníka, mohou dnes obě odvětví pracovat v úzkém kontaktu. Tomu v daném případě slouží především komise pro slovanskou poetiku a stylistiku při MKS (vedená po V. V. Vinogradovovi St. Skwarczyńskou[177]).

Váha jednání byla především v referátech a sděleních. K mnohým se sice vázala řada diskusních příspěvků, do diskuse se však nepřenášelo těžiště: nerozvinula se v tomto úseku také žádná ostřejší polemika, i když by k ní některé proslovené názory mohly dát příležitost, bohužel však také se nerozvinula diskuse vždy tam, kdy by mohla být plodná. Ale tak už to na „velkých“ sjezdech, kde se zápolí s tím, dostat všechny přihlášené příspěvky na pořad jednání, pravidlem bývá.

Nemůžeme zde referovat o jednání sekce v celé šíři, projdeme však jednotlivými pracovními úseky s cílem postihnout charakteristické rysy probírané tematiky a užité metodologie. Jak už jsme konstatovali výše, výklady se týkaly skoro vesměs děl slovesného umění. Obecně teoreticky nebo metodologicky zaměřených příspěvků nebylo mnoho, cenné poznatky obecného rázu ovšem obsahoval i nejeden výklad věnovaný dílčím jevům konkrétním. Několik přednášejících se zaměřilo na vztah mezi zvukovou a sémantickou stránkou uměleckých textů. D. D. Blagoj (SSSR)[178] právem učinil osou referátu tezi, že není-li respektována specifičnost vlastností obou stránek při výkladu poezie, dochází k dezintegraci sítě vztahů mezi složkami celku (svůj výklad však dokumentoval jen na díle autorů 19. stol. — novější tvorba přináší i některá extrémní řešení v obou směrech). — L. Gáldi (Maď.)[179] zdůrazňoval potřebu rozpracovávat zkoumání zvukové stránky děl i v rámci stylistiky: ta se někdy zaměřuje pouze na lexikon a syntax. Obecně k problémům sémantiky textů, [220]a to prozaických, byly zaměřeny výklady dvou účastníků z NDR, E. Dieckmanna[180] a K. Städtkeho.[181] K. Hausenblas[182] obrátil pozornost na zkoumání stylu z dynamického hlediska: sledoval (na dílech K. Čapka, J. Haška a L. N. Tolstého), jak se styl v díle postupně utváří a dotváří, popř. pozměňuje; nejednou je jeho „expoziční“ fáze značně rozsáhlá. — Z hlediska dynamického charakterizoval funkci slovesa v moderní slovanské poezii Z. Folejewski (Kan.),[183] dynamiku sémantiky ústředních výrazů v básních Mandelštamových zjišťoval K. Taranovsky (USA),[184] který zdůrazňoval potřebu sledovat užití jednotlivých prostředků a interpretovat jejich význam v širším kontextu, než je kontext dané básně.

Z okruhu problematiky jazyka a stylu poezie nebo prózy byla ovšem zastoupena řada příspěvků, zastavíme se jen u některých z nich. Zajímavá — už díky zpracovávanému materiálu — byla studie J. C. Marcadého (Fr.)[185] věnovaná typům a funkci falešného etymologizování cizích pojmenování v Leskovových povídkách (hojně se v nich pracuje s kontaminacemi ruských a cizích pojmenování) a studie F. Contea (Fr.)[186] překračující hranice vymezené názvem a dotýkající se obecně jazyka autora. Příspěvky tohoto druhu se těžko dají vzájemně konfrontovat, uvážíme-li, že se jejich tematika prostírala v pásmu od erotického slovníku románů L. N. Tolstého (N. Christensenová, Austr.)[187] až k výkladu o užívání slovesných konstrukcí typu „ima videno“, „ke videše“ v dnešní makedonské poezii (R. Panoska, Jug.).[188] V mnoha případech, nejednou vynalézavě, opírali referenti svá zjištění o data statistická. Tak L’Hermitte (Fr.)[189] konfrontoval doklady o názvech barev z Puškina s frekvenčními slovníky a porovnával výskyt výrazů v jednotlivých etapách básníkova díla. G. Kjetsaa (Norsko)[190] ve snaze o kvantitativní popis Lermontovova básnického slovníku konfrontoval Lermontovův úzus s územ jiných ruských básníků 2. čtvrtiny 19. stol. Rozsáhlý materiál byl zpracován na počítači. Na využití matematických metod byly založeny i referáty bulharských badatelů A. Ljudskanova[191] o některých sémantických, statistických a formálních charakteristikách mechanismů referencí v ruských a bulharských textech a R. Mutafčijeva o statistické stejnorodosti textů.[192]

Řada příspěvků byla věnována versologii. Kolektivní referát Z. Kopczyńské, L. Pszczołowské, M. Červenky, K. Sgallové a A. Slavova[193] shrnoval výsledky dlouholetého versologického bádání polsko-česko-bulharského. K verši se zde přistupuje vždy srovnáváním s prózou a diferencují se jednotlivé metrické útvary nejtypičtější pro každou versifikaci a všem třem jazykům společné. — [221]W. N. Vickery (USA)[194] upozornil v referátu o ruském šestistopém jambu ve vztahu k francouzskému alexandrínu na podíl syntaktického činitele na zvláštnostech ruského ekvivalentu alexandrínu. — N. Struve (Fr.)[195] se pokusil analýzou trojslabičných meter daktylu, anapestu a amfibrachu odhalit a rozlišit jejich expresívní hodnotu sémantickou, jeho charakteristika daktylu jako „optimistického“, anapestu jako „tragického“ atd. však bohužel nebyla příliš přesvědčivě dokázána. — A. Cantarini (It.)[196] ve výkladu jazyka sylabické poezie Simeona Polockého sledoval rytmickou stavbu veršů v souvislosti s jejich lexikálním složením (stylově různorodé provenience).

Avšak nejen v oblasti versologické, nýbrž i v oblasti narativní prózy vycházela řada příspěvků při výkladu základních rysů struktury děl z poznatků lingvistiky textu. K. Pomorská (USA)[197] vidí podstatný diferenční znak prozaických textů (srovnávala prózu Puškinovu, Dąbrowské a Pasternakovu) ve způsobu, jakým je téma strukturováno; základním činitelem je tu podle ní akcentování paradigmatické nebo syntagmatické osy výstavby textu. — J. P. Benoist (Fr.)[198] vyšel zase při výkladu stavby vyprávění z problematiky aktuálního členění a vytváření tematických posloupností, H. Hamburger (Hol.)[199] v referátu o časové úloze komponentu v jedné povídce A. P. Čechova vidí ve výstavbě textu promluvy analogii se strukturou věty: text modeluje na základě předmětné věty s implicitním slovesem dicendi. — G. Szöke (Maď.)[200] se snažil postihnout princip výstavby Tolstého Anny Kareniny jako „hudební“; ve vazbě pásma Anna — Vronskij s pásmem Kitty — Levin vidí vztah dvou kontrapunktických hlasů. Připomeňme k tomu, že obdobnost výstavby díla literárního a hudebního je projevem zákonitosti obecnější, totiž vůbec strukturace lidských kulturních výtvorů probíhajících v čase. — L. M. O’Toole (V. Brit.)[201] ve výkladu o struktuře ruské povídky uvažuje i obecněji o místě jazykového stylu v celkové výstavbě textu chápaného jako dynamická struktura.

Z jiného aspektu přispěly k charakteristice slovesných děl referáty F. Mika[202] a M. Pétera (Maď.).[203] Autoři si všímali povahy a úlohy hovorového jazyka, první v slovenské próze, druhý v ruské poezii. Miko poukázal na odlišné podmínky, funkce a tím i možnosti literárního využití hovorových prostředků v próze slovenské a české; Péter analyzoval různé způsoby využití hovorové ruštiny v dílech básníků sovětské epochy, a to jak v řeči postav, tak i v řeči autorské.

Referáty z okruhu překládání byly převahou monografické: např. L. Robel (Fr.)[204] se zabýval Ťutčevovými překlady z francouzštiny. L. Constantini (It.)[205] [222]Jankovićovým překladem z Goldoniho, I. Vaseva-Kadynkova (Bulh.)[206] bulharskými překlady Tarase Bulby. — K obecným otázkám překládání mířil vedle přednášky L. N. Smirnova (SSSR),[207] která se týkala problému adekvátnosti, ještě výklad V. Kochola[208] o překladu verše: co do rytmické stránky rozlišil Kochol překlad rytmicky identický a překlad adekvátně a neadekvátně substituující rytmus originálu. Nebylo zde využito nabízející se možnosti upozornit na to, že překlad identický často plní kulturně informativní funkci o rytmické složce originálu i za tu cenu, že převzetí rytmu originálu znamená mnohdy značný posun, na rozdíl od překladu adekvátně substitučního (opomíjejícího tuto indiciální funkci překladu ve prospěch významové adekvátnosti).

I na tomto úseku se projevila orientace kongresu k problémům romantismu. Některé práce o romantickém překladu se tak mohly přenést na obecnější rovinu a přinést podnětný pohled na společné rysy kulturní aktivity slovanských národů za romantismu, jako tomu bylo v příspěvku G. R. Barratta (Kan.)[209] Ruský básnický překlad v počátcích romantismu, anebo z druhé strany odhalit, jaký význam mělo překládání ze slovanských literatur v kulturní sféře německé, jak ukázal M. Jähnichen (NDR)[210]: v česky předneseném referátě byla pěkně postižena teoretická východiska tehdejších překladatelů (Herder, Goethe, Schleiermacher) i výstižně charakterizována jejich překladatelská praxe, její cíl a účinek. — Druhým česky předneseným referátem z okruhu překládání byl zajímavý výklad G. Liličové (SSSR[211]) o tom, jakou úlohu měly v Jungmannově činnosti překladatelské ruské překlady Ztraceného ráje a Ataly. Autorka dospívá k závěru, že vliv ruštiny tu není jen ve sféře lexikálních výpůjček (tu je pochopitelně menší než v Jungmannových překladech z ruské literatury): ruský překlad byl pro Jungmanna inspirací k tvoření nových výrazů českých, oživování archaismů, aktivizaci určitých prostředků slovotvorných atd. Nemýlíme-li se, byl tento referát zároveň jediným jungmannovským příspěvkem na varšavském kongresu, konaném v Jungmannově jubilejním roce 1973. — K problému romantismu se pojily ještě další příspěvky; připomeňme z nich alespoň dva: G. Wytrzensovi (Rak.)[212] se ve výkladu o kulturně historickém významu etymologie pro slovanskou romantiku podařilo říci leccos nového zvl. k ideologii českého obrození již tím, že etymologizování vytrhl z kontextu otázek formování slovanské slavistiky a soustředil se na nacionální a spíše publicistické než vědecké aspekty tehdejších výkladů o původu slov. J. Hvišč tématem svého příspěvku[213] překročil už hranice lingvoliterárních problémů ve směru k literární historii a teorii literárních žánrů. — Za hranice tematiky sekce šel i referát T. G. Winnera (USA),[214] v němž přednášející sledoval pojetí tvůrčí individuality v pracích pražské školy, především J. Mukařovského (nepřihlédl však k poválečným [223]příspěvkům Mukařovského na toto téma), a také referát J. Fizera (USA),[215] v němž se autor snažil dokázat značnou podobnost mezi Potebňovou koncepcí „vnitřní formy“ a Ingardenovou rovinou schematických aspektů (soudíme, že tu byly podceněny zásadní rozdíly těchto koncepcí).

Přehled tematických okruhů stylistické a poetické problematiky na varšavském sjezdu uzavřeme stručným zjištěním, že historické poetice starších období se dostalo relativně málo pozornosti, s výjimkou problematiky ruské, resp. šíře východoslovanské; ta byla zastoupena v referátech J. K. Begunova (SSSR), M. Colucciho a A. Dantiho (It.), R. Neuhäusera (Kan.) a W. Vodoffa (Fr.).[216]

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 218-223

Předchozí Petr Piťha: K nové podobě Lambovy stratifikační gramatiky

Následující Ludmila Uhlířová: Sovětská monografie o sémantice syntaxe