O významech českých pravých předložek

Dana Konečná

[Články]

(pdf)

О значениях чешских собственных предлогов / Les significations des prépositions propres en tchèque

Různé významy jedné předložky tvoří propojený celek („komplex“ v Skaličkově terminologii). Předpoklad, že v komplexním významu právě probíraný význam navazuje spíše na význam A než na význam B, je především předpoklad pracovní. Celek propojený jednou formou je celek, kde koneckonců vše ovlivňuje vše. Takové chápání významu předložky se nemusí setkat se souhlasem.

Nesouvislý, roztříštěný výklad významu té či oné předložky (jakým je i kvalitní výklad v SSJČ) je zřejmě poplatný snaze jednotlivé významy téže předložky od sebe co nejvíce oddělovat. K zvlášť výraznému oddělování dílčích významů dochází ve službách překladových, které jsou jistě nezbytné, ale pohled na organizaci významů v jednom jazyce mohou hodně zkreslit. Potíže, které při oddělování jednotlivých významů nastávají, jsou způsobeny mimo jiné např. faktem, že přechody od pojetí lokálního k rekčnímu (hrabat se v cizím stole — hrabat se v něčem) jsou živé, produktivní, aktuální.

Důležitou úlohu v úvahách o propojenosti významů jedné předložky má také chápání významů časových. Někdy lpíme na představě, že o času se jazyk vyjadřuje jako o prostoru. Podobností je jistě hodně (dlouhá čára — dlouhá noc, před křižovatkou — před rozhodnutím), ale již třífázové vyjadřování (je před mostem, jde po mostě, je za mostem — on před dějem, on za děje, on po ději) by mohlo spíše vést k závěru, že v jazyce panuje chaos a že lidé mají podivuhodnou kapacitu paměti, když vůbec dovedou něco říci, než k studiu komplexního významu předložky po nebo za (viz v právě uvedeném příkladu pro střední fázi po mostě — za války, pro další fázi za mostem — po válce).

Vztah určení časových, často petrifikovaných (např. na podzim, v zimě) k určením místním je dost složitý. Někdy vyjádření o čase zcela zřetelně navazuje ne na vyjádření lokální, ale až na vyjádření rekční nebo způsobové (plave po proudu — dělá to po mně — jeho činnost následuje po mé — po válce přichází mír). Jindy je třeba přihlížet k vnitřní formě (pod-zim), k lokálnímu významu předložky (co odlišuje význam na od významu v) a celkové stylizaci času v zkoumaném jazyce, aby se vyjádření o čase (na podzim — v zimě) nejevilo jako „nepravidelné“.

K úvahám o vnitřní formě zde nebudeme zacházet, ale o fázích děje (nějak jistě připomínajících Hjelmslevovo přibližování, klid a vzdálení) uvažujeme již tehdy (nechápeme-li význam konstrukce globálně, což není, chceme-li popsat význam předložky, příliš šťastné), když konfrontujeme konstrukce žene se do bláta — boří se do bláta — otisk do bláta. Máme zde trojí do, pro které potřebujeme rozlišovat fázi předobjektovou (počáteční), objektovou (střední) a postobjektovou (koncovou), stejně pro je před mostem — je na mostě — je za mostem, nebo poběží přes les, běží přes les, běžel přes les (tj. kontakt s objektem ještě nenastal, trvá, již skončil). Objektem v tomto pojetí nemusí být věc, může jím být i děj (před rozhodnutím, během rozhodování, po rozhodnutí); avšak pro děj je typický jeho vývoj v čase a vyjadřování o ději bývá (i nebývá) jiné než vyjadřování o věci. Shoduje se např. vyjádření s předložkou před (před mostem, před rozhodnutím). Neshoduje se např. vyjádření s předložkou po (po mostě — objektová fáze, po rozhodnutí — postobjektová fáze).

Je tedy význam předložky po méně kompaktní než význam předložky před? Je tu jenom jiná návaznost, organizace v komplexu je jiná. Předložka po je vůbec velmi zajímavá. Je stále opozicí k předložce proti (po proudu — proti proudu), ale nepatří již k předložkám dativním, u nichž dominuje význam směru (směru nepříznakového u předložky k a směru opačného k nepříznakovému u předložky [262]proti); nepojí se s tím pádem, který je především pádem adresáta či především pádem cíle (odhlížíme-li od důležité úlohy, kterou v dativním významu má životnost, můžeme místo o pádu adresáta mluvit o pádu cíle). Předložka po tedy není vyjádření o směřování k cíli (což je ostatně zřejmé); patří mezi předložky pojící se s lokálem a s akuzativem. Náznakově řečeno, předložka po pokrývá veškerý povrch, posunuje, porovnává, počítá, popisuje.

 

Předložka po je totiž svým významem vázaná ke všem českým předložkovým soustavám. Soustavy I—V zde znázorňujeme graficky (srov. výše), což umožňuje lokální složka, kterou najdeme ve významech všech pravých předložek (někdy je lokální složka zřetelná, jindy o ní můžeme mluvit jen na základě konfrontace různých vyjádření o téže nebo opačné skutečnosti, srov. garáž u domu — dům s garáží, vidět dům i s garáží — vidět dům bez garáže).

Ze symetrické soustavy předložek pojících se s ak./instr. (tj. s pádem především pro manipulovanou věc a s pádem především pro prostředí, ev. s přihlédnutím k životnosti s pádem pro zprostředkovatele) vybudujeme poměrně jednoduchou [263]scénu, pole děje (přesně řečeno pole objektu, kde objektem je buď věc, nebo děj); předložka po se váže k této soustavě opozicí předložek před — po. V tomto poli (viz obr. I) nás zajímá směr děje nebo věci, polarita pole, která je na obr. II zaznamenána jako předložka k (cesta k cíli). Protisměr (viz záznam předložky proti v II) váže (vzhledem k již zmíněné opozici po proudu — proti proudu) soustavu předložek dativních se soustavou předložek lokálových (jinak propojení mezi předložkami dativními a lokálovými chybí, předložky s vazbou dat./lok. nemáme). Vzhledem k zmíněné opozici chápeme záznam předložky k jako zjednodušený záznam předložky po; méně zjednodušený záznam předložky po je v IV, kde záznam předložky po, který jako všechny zde uváděné grafické záznamy má sloužit k navozování představ, má naznačit pokrytí povrchu, povrchu hory i dna řeky, pohlcení objektu i posunutí objektu.

O manipulaci s objektem a o zvládání překážkového objektu však vypovídají především předložky z III, pojící se s pádem manipulované věci, s akuzativem (míč poletí na síť, zavadí o síť, přeletí přes síť, proletí skrz síť; podívá se na překážku, pohled zavadí o překážku, podívá se přes překážku, nevidí přes překážku apod.). — S akuzativem se pojí i předložka po: jiná je situace u výrazu po překážku (po objekt kladoucí odpor), jiná u výrazu po překážce. Předložka po je zde výraz pro dělení cesty polem (její podílný význam známe) na část předobjektovou a postobjektovou; naopak předpona po- u některých sloves pohybu odlišuje fázi předobjektovou od fáze objektové (poběží lesem × běží lesem). Táž forma, tj. po-po- slouží tedy pro všechny 3 fáze: předobjektovou (poběží), objektovou (po mostě) i postobjektovou (po rozhodnutí). Považujeme tedy předložku po především za předložku posunu, významově velice kompaktní a velice závažnou pro chápání významů předložek jiných.

Stejně jako záznam interpretačně důležité předložky po je v diagramech orientován i záznam předložek genitivních, viz do, z, od v obr. V. Genitivní soustava se jeví opět jako významově propojená, chápeme-li genitivní předložky především jako kontaktové a genitiv především jako pád celku — celou soustavu pak jako vypovídající o zapojení do nějakého objektu (souboru, celku, prostředí). Kontakt s objektem má opět své fáze, objektovou (u, do, z) a postobjektovou (od). I v genitivní soustavě má tedy důležitou úlohu zřetel k posunu a dělení, což jsou prvky z významového komplexu předložky po.

Jen pro úplnost se zde zmíníme o zbývajících dvou pravých předložkách: Instrumentálová předložka s (instrumentál je pád prostředí nebo zprostředkovatele) se váže ke genitivním předložkám vypovídajícím o kontaktu s prostředím jak svým vlastním významem, tak tím, že oponuje genitivní předložce bez, kterou zapojíme do lokálního vyjadřování nejsnadněji konfrontací dvojic jako garáž u domu (věc určená celkem, k němuž patří) — dům s garáží (věc určená svou částí), dům s garáží × dům bez garáže (opozice).

Na závěr uvedeme alespoň jeden příklad propojenosti dílčích významů jedné předložky; patrně by bylo možné propojenost významů jedné předložky zachycovat i bez úvahy o vztahu určení místních a časových, bez zdůrazňování úlohy předložky po i bez použití grafického znázornění. Důležitější se zdá neuvažovat o globálních významech konstrukcí (přesněji nechápat rozdíl mezi výrazy žene se do bláta — boří se do bláta jako rozdíl ve významu užitých sloves) a zabývat se sémantickou vázaností (spojitostí) mezi pádem a předložkami, které se s ním váží (pojí), tj. nechápat vazbu předložky jako záležitost formální, nýbrž významovou.

Ukázka (předložka do)

V ukázce vystupují tyto významové posuny:

žene se do bláta Fi je do Svobodů, je (mu) do zpěvu

je mu do zpěvu Ne co je mi do toho

[264]žene se do bláta De plášť do deště

žene se do bláta Me mokro do stropu

mokro do stropu Te doba do vánoc

žene se do bláta Pf boří nohy do bláta (vstupní plocha je)

žene se do bláta Pf leje těsto do formy (vstupní plocha není)

boří nohy do bláta Ge dává se (pouští se) do práce (do Karla)

boří nohy do bláta Pf otisk do mýdla

otisk do mýdla Fi má něco do sebe

otisk do mýdla Me do roztrhání těla (stopa na objektu, porušení ve velké míře)

do roztrhání těla Te do 1. 7. (včetně)

boří nohy do bláta Fi vnáší do věci pořádek

leje těsto do formy Fi dává věc do pořádku

dává věc do pořádku Ge zapojuje věc do souvislostí

posun k obraznému vyjádření (Fi), negace (Ne), posun k významu účelovému (De), posun k významu měrovému (Me), temporalizace (Te), posun fázový (Pf — od předobjektové k objektové, od objektové k postobjektové), generalizace (Ge)

Všechny konstrukce v ukázce vlevo (s výjimkou žene se do bláta jakožto vstupem) se objevují nejprve (tj. ve vyšším řádku) vpravo. Čtenář by si popř. mohl schéma propojení nakreslit.

 

R É S U M É

Über die Bedeutung der tschechischen echten Präpositionen

Bei der Interpretation der Bedeutungen der tschechischen echten Präpositionen spielt die Präposition po eine wichtige Rolle. Ihre Komplexbedeutung spricht über drei Phasen der Bewegung: (1) ‚vor einem Objekt‘ (,,einem Objekt“ bedeutet hier eine Sache oder ein Ereignis), (2) ‚in den Rahmen eines Objekts‘, (3) ‚hinter einem Objekt‘ (vgl. poběží, po mostě, po válce). Diese drei Phasen benützt die Autorin in beigefügten Diagramen (vgl. před, mezi, za als Lokalpräpositionen) und dann auch bei der Beschreibung des Komplexes von Bedeutungen einziger Präpositionen (vgl. hier das Beispeil do). So kann man alle Bedeutungen jeder Präposition als ein zusammenhängiges Ganze betrachten.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 261-264

Předchozí Pavel Novák: K lokalistickému pojetí významu pádů

Následující Libuše Kroupová: K diskusi o slovnědruhové povaze předložek a jejich klasifikaci