Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K lokalistickému pojetí významu pádů

Pavel Novák

[Články]

(pdf)

К локалистическому пониманию значения падежей / Une conception de la signification des cas basée sur leur valeur locative

Tento příspěvek[1] navazuje bezprostředně na mou stať K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu, SaS 35, 1974, 88—95 (dále jako N1), především na § 3.22 (tj. týká se vesměs funkce pádů označované v N1 jako F4). Na základě přístupu načrtnutého v mých tezích A New Approach to the innere Sprachform Issue, Teorie a metoda 3, 1971, č. 1, s. 118—119 (zkr. N2)[2] v něm konkretizuji, rozvádím a upřesňuji, jakým způsobem a v jakém smyslu se „lokalismus může opřít o širokou materiálovou bázi“ (N1, 94).

Hlavní myšlenka tohoto příspěvku je ve spojení studia struktury pádových významů se studiem obecných sémantických pravidelností (zákonitostí) rázu v podstatě typologického, jimž je věnován § 1. Toto spojení je zajišťováno definicí motivace typu užití pádu (předložky, předložky a pádu) jiným typem (jinými typy) jeho užití vzhledem k některé sémantické pravidelnosti (§ 2). Zastávané spojení je zdůvodňováno v § 3. V § 4 jsou pak obsaženy závěrečné poznámky týkající se vztahu koncepce celostního významu a koncepce lokalistické.

Je záhodno poznamenat, že pojetí motivace zde podávané není v zásadě vázáno na pády (předložky) ani na lokalistické pojetí struktury jejich významů.

1. Sémantické pravidelnosti

1.1 Příklad. Uvažujme vyjadřování tzv. předmětu srovnání v konstrukcích komparace nestejnosti (A je větší než B) v různých jazycích.[3] Předmět srovnání bývá signalizován[4] buď prostředkem zcela nebo téměř specifickým (angl. than, srov. i české než), nebo prostředkem, který má i jiná užití. V tomto posledním případě to je buď prostředek obecnější významové platnosti (obecně české jak), nebo — ve většině ostatních případů — prostředek společný s některým z takových obsahů jako vzdalování (srov. sloven. od + genitiv), prostorové sousedství (srov. maď. -nál/-nél ‚vedle‘), prostorové vynikání (srov. čes. nad + instr.), negace (srov. lot. ne) a některá další. Tyto „nespecifické“ prostředky se k signalizaci předmětu srovnání v jistém smyslu přirozeně hodí.

Jiné příklady viz N1, 3.22; snadno lze uvádět další, a to i s paralelami mimo pády a předložky (srov. tamtéž).

1.2 Obecná formulace (srov. N2). Předpokládejme, že máme dostatečně přesně vymezeny a terminologicky zvládnuty možné strukturace takových věcných okruhů [257](„polí“) jako prostorový,[5] časový, kauzální (příčina, účel apod.), různé typy okruhů „stavových“, „dějových“, „činnostních“ (např. pro výrobu: výrobce, výrobek, materiál, pracovní nástroj) aj. Můžeme pak klást takovéto otázky (a odpovídat na ně): s kterými prvky jiných věcných okruhů může mít společné vyjadřovací prostředky (signalizaci) prvek x okruhu A (zjištění typu I, stručně x y1, y2, … yn).

Registrací a systematizací takových skutečností se ovšem dostaneme ke kroku, jímž máme přejít od stadia charakterizovaného dvojicí registrované - neregistrované k stadiu poznání, pro jehož charakteristiku se sice obecně hodí dvojice možné (realizovatelné) - nemožné (nerealizovatelné), avšak pro něž — vzhledem k zásadní možnosti nahodilé formální shodnosti (homonymie) — vyhovuje v našem případě spíše dvojice „přirozené“ („přirozeně vhodné“) - nahodilé.

K rozlišení „přirozeně vhodného“ od nahodilého lze patrně dospět jen vysvětlením[6] oné „přirozené vhodnosti“.

1.3 K pojmu „přirozené vhodnosti“ vyjadřování

1.31 Mám na mysli „tolerantní“, šíře sémioticky poučené chápání přirozené vhodnosti (podle něhož bychom např. byli ochotni zkoumat přirozenou vhodnost červené barvy jako symbolu nebezpečí, nikoli černé barvy jako symbolu smutku, srov. bílou barvu v téže funkci v jiných kulturních oblastech).

1.32 Otázka (a)symetričnosti vztahu. Bude patrně snadnější prokázat, že užívání téhož prostředku pro významy u a v je přirozené, než to, že užívání prostředku pro u je přirozené vzhledem k jeho užívám pro v.[7] Tuto obtíž však zde nechávám stranou.

1.33 Příklady. „[…] vztah časový je modelován jako vztah místní. Mluvčí fiktivně stojí u bodu přítomnosti a čas běží kolem něho horizontálně. Co je minulé, stalo se před týdnem, budoucí se stane za týden. Mluvčí se však také může postavit čelem k budoucnosti a pak jsou před ním léta těžké práce, za ním velká rozhodnutí.“[8] Přirozený je obojí způsob prezentace a citované formulace by mohly vést k žádoucímu vysvětlení. Avšak proč se zdá přirozeně vhodné např. vyjadřování příčiny prostředky pro vzdalování a účelu pro přibližování, nikoli však vyjadřování opačné?

1.34 Podaří-li se nám vysvětlit část skutečností typu I, dostaneme zjištění typu II: prvek x věcného okruhu O bývá signalizován (prezentován)[9] prostředky pro některý z prvků yi (1 ≦ i m, m n) jiných věcných okruhů, při čemž užití prostředku společného pro x a yi k signalizaci x je vysvětleno z jeho užití pro yi (stručný záznam x : y1, y2, …, ym).[10]

1.4 Lokalistická hypotéza. Minimalistická lokalistická hypotéza by byla, že ve většině případů se užití prostředků pro prvky neprostorových okruhů bude vysvětlovat (bezprostředně nebo zprostředkovaně) z prvků okruhu prostorového [258]a že žádný prvek tohoto okruhu nebude vysvětlován z prvků okruhů neprostorových.

1.5 Nediachroničnost sémantických pravidelností (z 1.2). Je vhodné si uvědomit, že tyto pravidelnosti nemají v zásadě diachronický ráz na rozdíl např. od zjištění jiných (i když blízkých) typů: užívání prostředku pro prvek x věcného okruhu Oi v jistém období předpokládá jeho užívání pro prvek y okruhu Oj v předchozím období; užívání jednoho prostředku pro prvek x věcného okruhu Oi a prvek y věcného okruhu Oj v jistém období předpokládá výlučné užívání tohoto prostředku pro prvek y v předchozím období apod.[11] Něco jiného je, že asymetričnosti („orientaci“) vztahu přirozené vhodnosti ve formulacích typu II by mohla odpovídat časová posloupnost v zmíněných příbuzných diachronických pravidelnostech, popř. časová posloupnost jevů ve vývoji dětské řeči (k poslednímu srov. pozn. 28 v N1).[12]

1.6 Typologické souvislosti sémantických pravidelností. Zjištění typu I i II se zdají příbuzná s tzv. jazykovými univerzáliemi, jak začaly být registrovány u J. H. Greenberga,[13] B. A. Uspenského,[14] Ju. V. Roždestvenského[15] a v sb. Jazykovyje universalii i lingvističeskaja tipologija (Moskva 1969, s. 334n.). Greenbergova univerzálie č. 38 (Uspenskij, s. 210, 1. sh.) patří k druhu pravidelností uvádějících do vztahu jisté uspořádání věcných okruhů a jisté uspořádání gramatických prostředků (pořadí slov, pád s nulovým exponentem, pád s nenulovým exponentem, předložky), např. v jazycích s gramatikalizovaným slovosledem se prvky okruhů A, B … vyjadřují přednostně pořadím slov, prvky okruhů M, N, … přednostně předložkami (podobně pro jazyky s pády prostými a předložkovými).[16]

2. Definice motivace

Užití prostředku (pádu, předložky, předložky a pádu) A pro signalizaci (v. pozn. 4) významu v (v konstrukci B u sloves (adj.) typu C a substantiv typu D) je motivováno užitím A pro signalizaci významu u (v konstrukci B' …) vzhledem k pravidelnosti P typu II, právě když v figuruje jako x a u jako některé yi v P. Obecně je nutno počítat i s možností vícenásobné a vzájemné motivace.

Bylo by patrně vhodné lišit v situacích typu D až F z N3, 3.2 symboliku obecně lidskou a kulturně (a historicky) vázanou, ve shodě s tím pak definici motivace upravit, resp. rozštěpit.

Je zřejmé, že vymezení motivace vzhledem k pravidelnostem typu I by bylo příliš široké, totiž „všeobsáhlé“, a proto zcela zbytečné.

Např. v češtině a jiných jazycích je instrumentál nástroje motivován instrumentálem místa vzhledem k příslušné pravidelnosti typu II (předpokládáme-li, že v ní byla „přirozená vhodnost“ takového vyjadřování nástroje a procházeného místa explicitně vysvětlena, nikoli — jak se zdá — prostě mlčky předpokládána a využívána jako ve většině kryptolokalistických (viz N3, 148) formulacích držených ve frazeologii koncepce obecného významu).

3. Zdůvodnění pojetí motivace

3.1 „Pozitivní“ zdůvodnění. V podstatě se pojetím motivace (z § 2) pouze dává určitá podoba

[259]a) návrhu, aby výklady, v nichž lingvisté — z hlediska synchronního i diachronního nebo (dříve) nerozlišeného — uvádějí do souvislosti jednotlivé typy užití pádů v konkrétních jazycích a ukazují na paralelní jevy (souvislosti) v jiných jazycích (bez ohledu na stupeň genetické příbuznosti), byly vhodným způsobem registrovány a normalizovány (zároveň se navrhuje příslušný normalizační tvar, totiž pravidelnosti typu II);

b) upozornění, že jsou takové výklady často založeny na „samozřejmosti“ jisté symboliky (způsobu vyjadřování), aniž je většinou tato samozřejmost rozpoznána[17] a analyzována, což je na závadu hlubšímu zkoumání problematiky.

3.2 Proti pojetí motivace uvedenému v 2 lze mít různé námitky. Některé z nich budeme nyní komentovat.

3.21 S námitkami protestujícími jménem „jazykového povědomí“ („jaká je souvislost mezi instrumentálem nástroje a instrumentálem místa? žádnou nepociťuji“) se bude možno podrobněji vyrovnat až po vyjasnění významu výrazu jazykové povědomí a sloves mu odpovídajících (srov. i N3, 149). Dnes lze k takovým námitkám říci především to, že zatímco takové projevy „jazykového povědomí“ jako spontánní i elicitované (verbální) reakce na konkrétní (nelingvistické!) výpovědi (na jejich smysl) patří nesporně k empirické bázi lingvistiky, je třeba brát jakékoli pokusy o přímé ověření jednotlivých složek popisu jazyka s pomocí „jazykového povědomí“ (totiž, zdá se, jakýchsi „intuitivních názorů“ rodilých mluvčích — laiků nebo rodilých mluvčích — lingvistů (stylizujících se jako rodilí mluvčí - laikové)[18] na jednotlivé složky popisu) s velkou rezervou.

3.22 Nejvážnější námitky se mohou týkat zdánlivě nepatřičného spojování popisu konkrétního jazyka s problematikou obecně lingvistickou; může se především žádat relativizace vymezení motivace vzhledem k dalším faktům popisovaného jazyka (existence stejných, obdobných, paralelních nebo naopak protikladných (antinomických) jevů v téže oblasti nebo v nějak vymezené jiné oblasti téhož jazyka apod.).

U námitek tohoto druhu se lze vždy ptát, proč se vyžadují právě taková, a ne jiná (přísnější nebo naopak volnější) omezení, prostě lze poukázat na jejich arbitrárnost. Místo takového arbitrárního rozhodnutí bych dával přednost (pravda obtížnějšímu) zkoumání těchto otázek: Je prezentace prvku x věcného okruhu Oi výrazovým prostředkem prvku y okruhu Oj podmíněna (jednostranně nebo vzájemně, nebo vylučována) prezentací prvku z okruhu Ok výrazovým prostředkem prvku u okruhu Ol (kde popř. může x = z a/nebo i = k a/nebo j = l) a ovšem opět vysvětlování takových zjištění. Lze např. uvést jazyky, v nichž se „patiens“ vyjadřuje stejně nebo podobně jako zasahování, směřování, avšak „agens“ nikoli stejně jako vzdalování; je možná opačná situace?

[260]3.23 Námitka, že motivace vyjadřování prvků věcných neprostorových okruhů vyjadřováním prvků okruhu prostorového je jen zdánlivá a ve skutečnosti může jít nanejvýš o reflex diachronie, je nejspíše založena na sugesci procesuálního způsobu vyjadřování. Viz především 1.5. Dále není jasné, proč není podobná námitka uplatňována proti výkladům drženým v koncepci obecného významu.

3.24 Konečně námitka obtížné realizovatelnosti navrženého schématu se týká základních potíží koordinace speciálního a obecného bádání v lingvistice.[19]

4. Závěrem

Předkládané pojetí motivace pádu a příbuzných gramatických prostředků je pokusem o zexplicitnění a opodstatnění (fundaci) vyvozování jedněch typů užití těchto prostředků z jiných typů jejich užití.

Je otázka, jak obdobné explicitnosti dosáhnout v rámci koncepce celostního významu. Kloním se nyní k názoru, že většina formulací tzv. celostních významů pádů je v jádru kryptolokalistická.[20] Tím je dána možnost tohoto heuristického pojetí „spolupráce“ koncepce celostního významu a předkládané varianty koncepce lokalistické (a obecně: motivační): koncepci první chápejme jako výzvu k „shlukování“ typů užití gramatických prostředků (srov. N1, pozn. 22), koncepci druhou jako výzvu k explicitnímu vystižení vztahů jednotlivých typů užití těchto prostředků.

 

R É S U M É

On a Localistic Conception of the Meaning of Grammatical Cases

The study of the structure of grammatical case meaning is introduced in relation with discovering general semantic regularities of a typological nature. This linking is established by means of the definition of motivation of one kind of case application by another application of the same case in regard to (an explained) semantic regularity. This conception of motivation is based on the opinion that comments in which linguists attempt to describe relationships of various types of case applications in concrete languages should be registered and standardized in an acceptable way in order to avoid a common problem in description, viz. the exploiting of “self-evident” symbolisms (e.g. that instrument in language is often rendered in the same way as “going through”) without recognizing, analyzing or explaining these seemingly self-evident symbolisms.


[1] Za cenné připomínky k jeho předchozí verzi vděčím doc. Fr. Danešovi, dr. L. Nebeskému a dr. M. Těšitelové.

[2] Můj čl. O „klamu“ gramatické formy, SaS 34, 1973, 146—149 je v dalším označován zkratkou N3.

[3] Významová struktura těchto konstrukcí se dá v případě potřeby formulovat zcela přesně, viz C. G. Hempel - P. Oppenheim, Der Typusbegriff im Lichte der neuen Logik, Leiden 1936, s. 96n. Různé způsoby vyjadřování těchto konstrukcí byly mnohokráte studovány, např. H. Ziemer, Vergleichende Syntax der indogermanischen Komparation, Berlin 1884, J. Gebauer, Hist. mluvn. jazyka čes. IV, Praha 1929, s. 204n., H. Jensen, Der steigernde Vergleich und sein sprachlicher Ausdruck, IF 52, 1934, 108—130, A. Gallis, Études sur la comparaison slave, Skrifter utgitt av Det Norske Videnskaps — Akademi i Oslo II. Hist.-Filos. Klasse, Oslo 1946, No 3; srov. nověji I. S. Kozyrev, Iz istorii razvitija predlogov pri forme sravnitel’noj stepeni v belorusskom i russkom jazykach, VJaz 1972, č. 3, s. 90—98.

[4] Přesněji: konsignalizován, srov. N1, 3.1 o tvrzeních typu (A). — K terminologii srov. K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, AUC, Philol., Monographia 43, 1972, s. 18.

[5] Viz např. T. Ju. Kobzareva - L. G. Lahuti, O strukture denotativnogo značenija predlogov, v sb. Semantičeskaja struktura slova, Moskva 1971, s. 135—138.

[6] K typologii vysvětlení (explanace) viz Teorie a metoda 1, 1969, č. 1, s. 3—43.

[7] Srov. J. M. Anderson, The Grammar of Case. Towards a Localistic Theory, Cambridge 1971, s. 13.

[8] Vl. Skalička, O tzv. vnitřním modelu jazyka, SaS 34, 1973, s. 24, dále viz např. D. S. Lichačev, Iz nabljudenij nad leksikoj „Slova o polku Igoreve“, Izv. AN SSSR, otd. lit. i jaz. 8, 1949, s. 551—554.

[9] Může jít o situace D až F z N3, 3.2.

[10] Příklad velmi staré formulace, již lze chápat jako pokus o zachycení pravidelnosti typu II: Ph. Wegener, Grundlagen des Sprachlebens, Halle 1885, s. 122 (týká se akuz. v něm., lat. a řečt.), „ist das effizierte Objekt der Zweck der Tätigkeit, so ist das affizierte Objekt stets das räumliche Ziel der Bewegung, […] Somit ist es nur natürlich, daß das räumliche Ziel und affizierte Objekt gleiche sprachliche Formen hatten; und da das effizierte Objekt den Zweck bezeichnet, der Zweck aber unter der Form des räumlichen Ziels gedacht wird (srov. však N3, 3.21), ist auch hier die Übereinstimmung in der sprachlichen Form nur natürlich.“

[11] Srov. J. Kuryłowicz, The Inflectional Categories of Indo-European, Heidelberg 1964, s. 202.

[12] Viz J. Lyons, Existence, Location, Possession and Transitivity, v sb. B. van Rootselaar - J. F. Staal (eds.), Logic, Methodology and Philosophy of Science III, Amsterdam 1968, s. 501—502, J. M. Anderson, l. c.

[13] Some Universals of Grammar with Particular Reference to the Order of Meaningful Elements, v sb. Universals of Language (ed. J. H. Greenberg), Cambridge (Mass.) 19662, s. 77n.

[14] Strukturnaja tipologija jazykov, Moskva 1965, s. 208n.

[15] Tipologija slova, Moskva 1969.

[16] Srov. K. Bühler, Sprachtheorie. Die Darstellungsfunktion der Sprache, Jena 1934, s. 242.

[17] Uznání samozřejmosti symboliky může být implicite obsaženo ve formulacích, v nichž se souvislosti některých typů užití chápou jako „logické“, srov. např. Z. D. Popova, K teorii padežnogo značenija, VJaz 1970, č. 4, s. 97.

[18] Na jedné straně je lingvista — podobně jako při zkoumání zvukové stránky jazyka — i při zkoumání sémantickém schopen všimnout si jevů, které běžnému uživateli jazyka unikají, na druhé straně však potřebuje pro kontrolu svého vhledu nějaká objektivizační kritéria (memento z oblasti zvukové: tzv. Schallanalyse, kritiku jedné její varianty viz P. Trost, rec. knihy J. Janka Jazyková melodie a její výšky a hloubky ve službách skladby a významosloví (Praha 1948), ČMF 33, 1950, Phil. 5, s. 20—21).

Není vyloučeno, že při zkoumání významového plánu jazyka máme co dělat s analogií principu neurčitosti známého z kvantové fyziky (viz např. L. Brillouin, Scientific Uncertainty and Information, New York-London 1964, s. 53—54): „introspekce“ zaměřená na význam může jít jen do jistého stupně přesnosti, neboť úsilí o větší přesnost má na „jazykové povědomí“ negativní, rušivý vliv (srov. také N. Bohr, Atomtheorie u. Naturbeschreibung, Berlin 1931, s. 65, nověji i V. A. Zvegincev, Jazyk i lingvističeskaja teorija, Moskva 1973, s. 31).

[19] Srov. V. N. Sadovskij, Paradoksy sistemnogo myšlenija, Sistemnyje issledovanija 1972, s. 133—146.

[20] Viz N3, 3.21 (D). Obrazný ráz takových formulací nemůže být odstraněn pomocí toho, že se k výrazům „pohyb“, „klid“, „vzdalování“, „zásah“ apod. připojí výrazy jako „v dostatečně abstraktním smyslu“ (srov. L. Hjelmslev, La catégorie des cas I, Acta Jutlandica VII, 1 Aarhus 1935, s. 85), „v co nejširším (nejobecnějším) smyslu“ (které však mohou budit zdání, že obraznost byla odstraněna).

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 256-260

Předchozí Jan Kořenský: Problémy konstrukce gramatiky jazyka ze sémantické báze

Následující Dana Konečná: O významech českých pravých předložek