K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu

Pavel Novák

[Články]

(pdf)

К содержательной значимости падежей, к их т. наз. целостному (общему) значению и локализму / Sur la valeur objective des cas, leur signification intégrale (générale) et leur valeur locative

Cílem tohoto příspěvku je zdůraznit zásadní sémantickou platnost pádů, ukázat, že v češtině a jazycích jí podobných je vhodné uznávat několik (patrně pět) sémantických typů pádových funkcí (§ 1), že je proto jednostranné zakládat koncepce pádů jen na některém z nich (§ 2), a charakterizovat dva typy pojetí struktury pádových významů (§ 3).

1. Porovnejme tyto české věty:

(1) Přítelkyně mé sestry představila muže Vlastě.

(2) Přítelkyně mé sestry představila Vlastu muži.

(3) Sestra mé přítelkyně představila muže Vlastě.

Je zřejmé, že se zde s pomocí pádových forem (dále stručně: pádů) rozlišují závažné rozdíly mezi situacemi, totiž kdo se vlastně na ději (představování) podílel (např. v (1) a (2) nikoli sestra mluvčího) a jak (kdo představil koho komu).[1] Nemůže být proto pochyb, že v těchto a podobných případech mají pády zřetelnou platnost sémantickou (ve smyslu známé sémiotické definice sémantiky).

Jde jen o to, jak tuto (popř. i jinou sémantickou) platnost pádů vystihnout dostatečně obecným a přitom přesným (a pokud možno i „něco říkajícím“) způsobem. Na místě se zdá vyjadřování s pomocí dvojice výrazů relace a člen relace (na výklady, v nichž se operuje jen výrazem prvním nebo v nichž není za tuto dvojici přijatelná náhrada, jest se a priori dívat s nedůvěrou).[2] Necháme stranou otázku, kterými způsoby by bylo vůbec možno na náš případ tyto termíny uplatnit, a užijeme prostě dvou známých způsobů.

1.11. První z nich se opírá o ten druh parafrází vět přirozeného jazyka formulemi (nižšího) predikátového kalkulu, s nímž se setkáváme téměř v každém úvodu do logiky (hlavně v cvičeních na přepis vět přirozeného jazyka do logické symboliky).[3] Relaci zde odpovídá to, co je označeno gramatickým přísudkem,[4] a členům relace to, co označují lexikální složky substantiv s přísudkem bezprostředně syntakticky spjatých („subjekt“, „objekty“, „adverbiále“). S přihlédnutím k příkladům (1)—(3) a výkladům o nich můžeme říci toto:

1.111. F₁ a F₂. Ve světě kolem nás se setkáváme s činnostmi, ději, stavy, vztahy etc., které lze chápat jako případy nesymetrických nebo asymetrických dvou- nebo vícečlenných relací a přitom takových, že obory téže relace nejsou navzájem disjunktní (např. někdo představuje někoho někomu).[5] Z toho vznikají pro vyjadřování jazykem jisté potřeby (požadavky, úkoly). Musí být k dispozici prostředky nejen pro (funkci (typu) F₁:) signalizování sounáležitosti predikátů a jejich argu[89]mentů[6] (to by stačilo, kdyby existovaly jen jednomístné relace — vlastnosti), nýbrž i prostředky pro (funkci F₂:) diferenciaci současně se vyskytujících různých argumentů téhož vícemístného predikátu. V některých jazycích slouží k signalizaci takové sounáležitosti a takové („syntagmatické“ na rozdíl od „paradigmatické“, viz 1.2) diferenciace formy substantiv zvané tradičně pády (prosté nebo „předložkové“).[7]

1.112. Obě tyto funkce by pády plnily i v extrémním jazyce L₁₂, v němž by každému n-místnému predikátu příslušelo n pádových tvarů (protějšků argumentů) různých navzájem od sebe i od všech pádových tvarů příslušných k predikátům ostatním (v němž by, prostě řečeno, měl každý predikát „své“ pády). O poměrech v L₁₂ — v jazyce s F₁ a F₂ plněnými s pomocí pádů — by stačilo říci, že jistý pád signalizuje vždy a jen např. toho, kdo představuje, a nebylo by nutné — jako pro češtinu — říci kvůli přesnosti, že signalizuje toho, kdo představuje, u slovesa představovat (viz dále 3.1).

Na základě těchto poznámek o L₁₂ lze konstatování, že pády signalizují totéž, co pořadí argumentů ve formulích predikátového kalkulu (pády jako ukazatele „místa“),[8] chápat nanejvýš jako konstatování o rozličných způsobech vyjadřování (řešení týchž potřeb), nikoli jako objasnění funkce pádů, neboť — jak ukážeme v 1.4 — zápis formulí predikátového kalkulu využívající k diferenciaci argumentů jejich pozice sám vyžaduje další výklad.

1.12. F'₂. Druhý způsob vyjadřování je založen na tom, že lze za relaci považovat i úlohu (způsob uplatnění, roli, podíl) toho, co je označováno lexémem substantiva bezprostředně syntakticky spjatého s přísudkem, v tom, co je označeno přísudkem, a za členy relace tedy to, co je označováno lexémem substantiva, a to, co je označováno přísudkem.[9] Podle něho bychom např. F₂ přeformulovali tak, že je třeba mít prostředky pro (F'₂:) rozlišení různých úloh toho, co je označeno lexémem substantiv bezprostředně syntakticky spjatých s přísudkem, v činnostech, dějích, vztazích etc.

V souladu s tímto způsobem vyjadřování by byl extrémní jazyk L'₁₂, v němž by bylo tolik symbolů pro úlohy, kolik by v L₁₂ bylo pádových tvarů.[10]

1.2. F₃. Od F₂ musíme odlišovat F₃ — funkci „paradigmaticky“ diferenciační: může se stát, že si u téhož slovesa v totožné (nebo velmi podobné) syntaktické pozici pády konkurují s významovým rozdílem (ovšem na společném věcném pozadí, srov. v č. nejen akuz.: gen. partitivní, nýbrž i případy jako spálit se sirkou : o sirku (v prvním případě se patrně vyrozumívá, že sirku drží popálený v ruce), sáhnout na něco : po něčem, koupit něco u někoho : od někoho). Přirozeně, takové sémantické rozdíly by se daly vyjádřit i lexikálně anebo opisem, ale je zřejmé, že pokud se k jejich vyjádření uplatní pády, jde o jinou funkci pádů než F₂. To je ostatně vidět i z toho, že by se F₃ dala rekonstruovat i v L₁₂₃, který by se od L₁₂ lišil tím, že by v něm mohly [90]témuž predikátu příslušet aspoň dvě (současně) neslučitelné pádové formy významově odlišné (z druhé strany si lze představit jazyk L₁₃ s F₃ a F₁, nikoli F₂).

1.3. F₄. V přirozených jazycích se však některé argumenty různých predikátů vyjadřují týmž pádem (nom., akuz. a dat. se vyskytují i u jiných sloves než představovat). Tím se tyto argumenty (jejich úlohy) formálně klasifikují a zároveň se takto klasifikují i příslušné predikáty, resp. se na posledních vytváří tzv. pokrytí[11] (jsou ovšem i jiné způsoby formální klasifikace argumentů a klasifikace, resp. pokrytí predikátů: vztahy souvýskytu mezi pády vzhledem k predikátu, počtem argumentů, slovosledem, kongruencí přísudku s gramatickými kategoriemi některých argumentů, popř. na základě transformačním — v některém z pojetí transformace; i samostatné klasifikace predikátů /diatese/). Je pak možné, a skutečně se tak děje, že (F₄:) v přirozených jazycích takové formální klasifikaci (popř. kombinované s formálními klasifikacemi jinými) odpovídají (jsou s ní těsněji nebo volněji asociovány) nějaké sémantické (věcné, obsahové) distinkce (příklady viz v 3.1). Stejně jako F₁ až F₃ se F₄ vztahuje k některým rysům situací, reality, na rozdíl od F₂ a F₃ však nediferencuje — ať „syntagmaticky“ nebo „paradigmaticky“ — jednotlivé úlohy argumentů u jednotlivých predikátů (sloves), nýbrž týká se jakýchsi typů úloh argumentů, a tím i jakýchsi typů predikátů.

Sémantická povaha F₄ je však přece poněkud jiná než povaha funkcí ostatních. Umíme si sice představit, že bychom se i při existenci relací, o nichž byla řeč v 1.11, dorozumívali jazykem L₁₂ nebo L₁₂₃, avšak jen za zcela nerealistických předpokladů o lidské paměti; jinak je zřejmé, že by takový jazyk byl ve skutečnosti nezvládnutelný, neosvojitelný. Patrně z týchž příčin, proč nemohou být v přirozených jazycích jen pojmenování značková (nemotivovaná), nemohou v nich být značkové všechny pádové konstrukce. (Je třeba poznamenat, že jsme zde pominuli kognitivní aspekt sémantického využití probírané formální klasifikace i jakkoli chápanou prioritu formálních klasifikací nebo významových distinkcí.)

1.4. Můžeme se nyní vrátit k důvodům proti přílišnému spoléhání na paralelu mezi pořadím argumentů a pádem pro ujasnění funkcí pádu. V každém jazyce, v němž se k F₂ využívá pozice argumentů (jak je tomu v jazycích logiky), se totiž argumenty nutně formálně klasifikují na první, druhý atd.,[12] avšak v jazyce logiky není této formální klasifikace věcně využito (ve smyslu F₄). Řekne-li se, že jistý pád přirozeného jazyka (popř. větný člen) odpovídá např. prvnímu argumentu,[13] objasňuje se funkce pádu (typického pro onen větný člen) jen zdánlivě, neboť výraz první se vztahuje pouze k formálnímu pořadí argumentů zleva doprava a je bez jakékoli věcné korespondence (ve smyslu F₄). (Podobné potíže jsou patrně s výrazy valence zleva a valence zprava.) — Z těchto úvah je vidět, že užívání analogií mezi jazyky přirozenými a existujícími jazyky logickými musí být spojeno s typologickým rozborem jazyků posledních.

1.5. F₅. Zbývá ještě jedna funkce pádů, jež by se za jistých podmínek vydělovat nedala: kdyby totiž všechny adnominální pády (jako součásti víceslovných pojmenování) měly jasné formální a významové vztahy k některým pádům adverbálním a obecně adpredikativním (nejen západ slunce — slunce zapadá; upálení Jana Husa — upálili Jana Husa, Jan Hus byl upálen; ale i učitel mého syna — ten, kdo je učitelem mého syna, ten, kdo učí (učil) mého syna; žák E. Filly — ten, kdo je [91](byl) žákem E. Filly).[13a] Navazujíce na starší formulace A. Martyho,[14] který předešlé případy jasně odlišoval od případů typu dům p. Šamse (kde přirozenou parafrází je až explicitnější výraz dům patřící p. Šamsovi), můžeme říci, že v těchto posledních případech pád signalizuje (F₅:) jen to, že to, co je označeno substantivem v genitivu, je v některém z nějak vymezeného souboru vztahů k tomu, co je označeno substantivem, na němž genitivní substantivum závisí, avšak vztah sám ani úloha obou členů vztahu v něm signalizovány nejsou (úloha však může být zřejma z lexikálního významu substantiv); srov. známé případy lat. statua Myronis (socha představující Myrona, patřící Myronovi, zhotovená Myronem), závody E. Škody (ve vlastnictví), závody V. I. Lenina (pojmenované na počest), Víťův Karel (syn, kamarád); k tomu srov. opět analogii s tvořením slov: popelář — kdo (odklízí) popel (a odpadky vůbec), harmonikář — kdo (hraje) na harmoniku, rybář — kdo (chytá) ryby.[15]

1.6. Souhrnné poznámky o F₁ až F₅. Chceme-li nyní naznačit problematiku vztahů jednotlivých (typů) pádových funkcí, musíme upřesnit jeden zatím nevyjasněný bod, zda ve formulacích o pádech (pádových tvarech) míníme jejich výskyty (tokens) nebo typy. Máme-li na mysli výskyty, je zřejmé, že s výjimkou F₄ se žádná z funkcí nemůže týkat všech výskytů (všech) pádů: o F₁ může jít jen v případech, kdy se nevyskytuje v „nebezpečné“ blízkosti více slovesných tvarů, s každým z nichž by mohlo být substantivum v daném pádu syntakticky spjato; o F₂ jen u (protějšků) argumentů vícemístných predikátů; o F₃ jen u těch predikátů, kde je příslušná sémantická diferenciace možná; o F₅ jen u takových adnominalních pádů, kde substantivum, na němž je pád závislý, je — pokud je v přísudkové platnosti — jednomístným predikátem.

S výjimkou F₅, jejíž redukce na některé z jiných funkcí není vyloučena, se zdají ostatní funkce konceptuálně dost samostatné.

Vzhledem k tomu, že F₁ může být plněna pořadím slov, a k tomu, že těžko uvést důvody, proč by nemohl existovat fungující jazyk bez F₃ a F₅, můžeme F₂ a F₄ považovat za funkční minimum pádů (přitom F₂ je vynucena spíše vlastnostmi reality a v jistém smyslu nadstavbová F₄ spíše vlastnostmi uživatelů jazyka) a můžeme pády definovat jako tvary substantiv — definovatelné čistě formálně[16] — které plní aspoň F₂ a F₄.

2. Z výkladů v 1 lze těžko zdůvodnit, proč by některá z funkcí pádů měla být považována za sémantickou spíše než jiná. V pádoslovné literatuře se však setkáváme s jevem, jehož genezi bychom mohli rekonstruovat takto. Vyjde se z F₃, kde je sémantická povaha distinkcí patrna na první pohled (jako heuristický postup to není nevýhodné), a této funkci se začne říkat sémantická. Další je už výsledkem čistě verbálního mechanismu: ostatní typy užití pádu jsou pak „nesémantické“, „jen“ [92]gramatické, syntaktické,[17] interně systémové etc. Dalším krokem je požadavek, aby se pro stanovení významu pádů vyloučily případy, kdy má pád „jen“ syntaktickou funkci, kdy je „jen“ záležitostí rekce etc.[18] To jsou však zcela arbitrární omezení, jimiž se vylučuje možnost, že se pro danou úlohu u jistého slovesa nebo typu slovesa hodí — ve funkci F₄ — po stránce významové právě jistý pád nebo že se jich sice hodí více, ale uzuální je v daném případě právě pád jeden.[19]

3. Tento oddíl se týká především F₄.

3.1. V 1.112 jsme uvedli, že pro L₁₂ by nebylo nutno relativizovat údaje o úlohách argumentů k typům sloves. Nebylo by to nutné ani tehdy, kdyby bylo pádů tolik, že by formy každého pádu sloužily jedné zřetelné úloze u výrazného věcně vymezeného okruhu predikátů (např. vnímání, výroba nástroje, konzumace potravy, konkurenční fyzické střetnutí) nebo i více takovým úlohám u různých okruhů predikátů, avšak zcela jasně odlišným. I tu by stačilo říci, že pád X signalizuje např. úlohu vnímaného předmětu nebo vyráběného nástroje.

Jak víme, je situace složitější. Úlohy některých argumentů u různých věcných okruhů predikátů si jsou blízké, takže jedno sloveso může mít více synonymních konstrukcí, srov. např. žádat někoho oč jako upomínat, obehrát někoho oč; žádat něco od někoho jako čekat, slibovat si, koupit něco od někoho; žádat něco na někom jako vymáhat, vybojovat si něco na někom; žádat něco po někom, jako chtít něco po někom, nebo by takových konstrukcí připadalo v úvahu víc, ale uzuální je jen jedna, srov. čes. dědit po někom proti r. unasledovať ot kogo. To vše jsou však komplikace, na něž jsme u gramatických kategorií zvyklí a které by nás neměly překvapovat.

Hlavní potíže s postižením pádů jsou patrně v tom, že a) pády jsou synsémantika (A. Marty, dílo cit. v pozn. 14), a musí se proto při jejich postižení počítat i s formálními a sémantickými vlastnostmi (ne vždy dostatečně zřetelnými) relevantních slovních tvarů jiných (sloves aj.), b) jsou možné (jak jsme uvedli v 1.3) i jiné formální klasifikace argumentů (a tím predikátů) než klasifikace morfologická (s pomocí stejných forem argumentů), jsou možné i samostatné klasifikace predikátů i kombinace všech těchto klasifikací a c) není vyloučeno, že v různých jazycích, popř. i uvnitř téhož jazyka, jsou sémantizovány (ve smyslu F₄) rozličné kombinace klasifikací.[19a] Proto je obtížné vydělit vlastní významový přínos, příspěvek pádu z celkového, globálního významu konstrukce, na níž pád participuje. Zdá se však zřejmé, že empirickým základem zkoumání jsou tvrzení typu /A/ ‚pád X u subst. typu Y má význam (úlohu) Z u predikátů typu U v konstrukci V‘, kde Z je jasně empiricky zakotveno a obsahuje většinou i složky významu mimo předpokládaný vlastní významový přínos pádu, tedy tvrzení dost podobná formulacím, s nimiž se setkáváme v tradičních výčtech pádových významů (tyto výčty se dají — na základě poznatků o časté souvztažnosti lexikálně sémantických a konstrukčních vlastností slovesa — upravovat s přihlédnutím ke kombinatorice pádů, popř. k možnostem formálně pravidelných parafrází pádových konstrukcí).[20]

[93]Příklad. Vezměme vazbu A na + A u sloves degradovat, kandidovat, navrhovat / navrhnout, korunovat, pasovat, pomazat, posvětit, povýšit, promovat, přeškolit, vysvětlit, vyškolit; na + A u sloves kandidovat, studovat, učit se, vycvičit se, vypracovat se, vyučit se, vzdělávat se. Některá z nich mají i vazbu /A/ za + A, jako posvětit, I, jako vyučit se, nebo obojí, jako korunovat, přitom někdy mají konkurující si vazby různé stylové zabarvení. (Některá slovesa téhož typu mají jen vazby jiné, tak je např. ustanovit, zvolit A I nebo A za + A.) Ve všech těchto případech jsou slovesa výrazy pro způsob institucionálního provádění (provedení) sociálního postupu nebo přípravy k němu (s výjimkou degradovat, kde jde o sestup). V na + A figurují názvy nositelů hodností, vykonavatelů zaměstnání (povolání) a funkcionářů. Řekneme-li, že v těchto případech na + A udává místo v nějaké sociální hierarchii (hodnost, funkci, zaměstnání, povolání), do níž se někdo uvádí nebo k níž směřuje (způsob toho je specifikován slovesem), neznamená to, že se touto formulací vzdáváme snahy postihnout — na pozadí souvislostí tohoto typu užití na + A s jinými užitími předložky na — vlastní významový přínos předložky v celé konstrukci (podobně pro akuzativ).

Zkoumání souvislostí mezi skutečnostmi zachycovanými ve formulacích typu /A/ se může ubírat — na základě uznání různých systemizačních, strukturačních schémat — v zásadě dvěma směry. Každý z nich může být různého stupně explicitnosti.

3.21. Snahou derelativizovat formulace tvaru /A/ od typu predikátu aj., dospět k formulacím tvaru /B/ ‚pád X má význam Z’. Zdá se, že z podmínek, za nichž by toto počínání mělo smysl, je zajímavá jen tato: všechna slovesa (a vůbec protějšky predikátů) by musela být schopna takové jednotné sémantické analýzy, aby mohla být zahrnuta pod jediný všeobsáhlý významový typ, a aby tedy bylo možno od tohoto jediného typu odhlédnout.

Výrazným a jediným známým představitelem tohoto směru je koncepce celostního (obecného) významu pádů (a gramatických kategorií vůbec). Předpokládá se v ní existence významového invariantu pádu, jehož jednotlivá užití (dílčí, parciální významy) by byla jakýmisi kombinatorickými variantami.[21]

I když byla tato koncepce v posledních letech v mnohém upřesněna,[22] zůstává — vedle potřeby uvedenou analogii s plánem zvukovým dále ujasňovat — hlavní její slabinou nedostatečná explicitnost a soustavnost ve vyvozování dílčích významů z významu celostního (což umožňuje např. kruhy ve vyvozování). Vývojové možnosti koncepce nejsou patrně ještě vyčerpány.

Pokud jde o ontologický status celostních významů, mají zřetelnou povahu teoretických konstruktů,[23] a je zcela scestné pokládat je za empirická data, jak činí E. Coseriu.[24]

3.22. Druhým směrem je výběr jistého typu užití u každého pádu (jak je zachycen formulací tvaru A) jako základního, nemotivovaného a vyvození všech (nebo většiny) typů užití ostatních, buď bezprostředně, nebo zprostředkovaně, z typu základního.

Výrazným představitelem této cesty je lokalismus, v němž se za nemotivované pokládá užití pádů pro místní a prostorové vztahy (tím nechci říci, že je lokalismus omezen na právě probíraný směr zkoumání, může — jako kryptolokalismus[25] — přesahovat i do směru prvního).

Na celkovou námitku proti lokalismu, proč by lokálnost měla mít tak rozhodující význam pro pádovou teorii,[26] lze odpovědět (opět s odvoláním na A. Martyho, dílo cit. v pozn. 14, s. 103), [94]že vyjadřování abstraktnějších vztahů pomocí prostředků uplatňovaných i pro vyjadřování jevů konkrétních, hmotných a viditelných je v jazyce zcela běžné a není jasné, proč by právě oblast pádů měla být výjimkou.

Lokalismus se může opřít o širokou materiálovou bázi. Těžko si nepovšimnout jevů, které se v různých jazycích opakují u pádů, předložek, i mimo ně — u afixů[27] a jednotek lexikálních: jak známo, příčina (něčeho) se často vyjadřuje touž formou (týmiž formami) jako vzdalování se (od něčeho, srov. r. iz, s+G, ot, iz—za), účel, cíl jako přibližování se (srov. č. k, na+A), prostředek, prostředník, způsob jako pohyb kudy (prostředím, srov. č. I), tzv. předmět srovnání nestejnosti u komparativu jako vzdalování (slovenské a stč. od), prostorové vynikání (č. nad+I), prostorové sousedství (maď. -nál/-nél ‚vedle‘) aj.;[28] (nesporný) agens jako vzdalování se (srov. č. od+G u pas.), tzv. vnitřní předmět jako směřování (někam), dotyk (srov. č. A) aj.

Takové pravidelnosti je možno vhodnými formami systematizovat a vysvětlovat.[29] Jde jednak o zjišťování skutečností typu, význam X se vyjadřuje stejně jako významy Y₁, Y₂, …‘,[30] jednak o zjišťování souvislostí mezi takovými zjištěními (slučitelnost vyjádření významů X, Y stejnou formou s vyjádřením významů U, V stejnou formou; dále neslučitelnost, jednostranná a vzájemná podmíněnost). Pokud jde o vysvětlení pravidelností, nutno je patrně hledat i za hranicemi lingvistiky, v psychofyzické konstituci člověka, jeho sociální podmíněnosti a výrobní nebo kulturní tvořivosti.[31]

4. Závěrem. Zaměření na vztah pádů ke skutečnosti, který stál v popředí našeho zájmu v § 1, není nové.[32] Doufám však, že se mi rozlišením některých typů pádových funkcí podařilo přispět k vytvoření neutrální obecné základny pro konfrontaci pádů s ostatními gramatickými kategoriemi jak po stránce sémantické, tak formálně gramatické, tím k poznání specifických potíží studia pádů, a tedy k tomu, abychom se s těmito potížemi realističtěji vyrovnali v lingvistické teorii. Zároveň bylo ukázáno (v § 3) na dva strukturační principy v pojetí pádového významu; k tomu se váží problémy jako místo těchto principů mezi případnými strukturačními principy dalšími, empirická základna jednotlivých principů a možnosti jejich současného uplatnění při popisu konkrétního jazyka aj.

 

[95]R É S U M É

Notes on the Semantic Value of Cases, their General Meaning and Localism

1. Five types of semantic functions of cases are distinguished: F₁-signalizing the link between a case form (argument) and an appropriate predicate, F₂ — differentiating various roles of simultaneously occuring arguments of a predicate, F₃ — differentiating various roles of simultaneously incompatible arguments of a predicate, F₄ — typifying the roles of arguments of different predicates and F₅ — signalizing that the denotates of two nouns stand in an explicitely not specified relation.

F₂ and F₄ are considered to be the functional minimum of cases.

2. Any attempt to build a theory of cases only on one of the functions (e.g. on F₃) involves arbitrary decisions.

3. The conception of Gesamtbedeutung of cases is characterized as one of the possible ways of extracting the proper semantic contribution of a case from the global meaning of case construction, the other way being the method of considering certain uses of cases (e.g. local) as fundamental (nonmotivated) and deducing the other uses (motivated) from the fundamental ones.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 2, s. 88-95

Předchozí Vladimír Skalička: Jazyk a společnost

Následující Ctirad Bosák: Stimul a apel v dialogu