O „klamu“ gramatické formy

Pavel Novák

[Články]

(pdf)

Об »обмане« грамматической формы / Sur le „mensonge“ de la forme grammaticale

Tyto poznámky[*] jsou míněny jako komentář k jednomu místu Havránkových Genera verbi (I, 1928, 12), které se sice necituje příliš často, avšak zato na exponovaných místech závažných prací novějších.[1]

Potřeba komentáře je po mém soudu dána především obrazným rázem klíčového výrazu (klam slovesné formy).

Na uvedené stránce čteme:

„Poměr slovesa k subjektu závisí někdy na významu slovesa samotného, např. a) nesu balík, píši dopis,“ … ,,b) stárnu, žízním,“ … „Jsou to na jedné straně slovesa, která znamenají akci, činnost, v nejširším slova smyslu;“ … „Tato slovesa podle svého významu předpokládají vždy agens, nějakého činitele svého děje.“… „Na druhé straně“ … „jsou to slovesa, která predikují subjektu určitý stav, vlastnost nebo změnu stavu, vlastnosti. Subjekt při nich není ani agens, ani patiens slovesného predikátu, poměr subjektu k jeho slovesnému predikátu jest zde obdobný poměru subjektu k predikátu nominálnímu (ty šaty už vybledly — ty šaty jsou už vybledlé, žije — je živ).“ … „Popírá-li nominální jejich charakter např. Peškovskij“ … „(rozborem příkladů, mezi nimi např. [rus.] na gorach belejut snega, tam čto-to belejetsja, krugom zelenela trava), jest to jen klam slovesné formy, která má obyčejně významovou funkci činnosti, a vliv pojmu, který slovesu dává tradice.“[2]

1. Vlastnímu komentáři předešlu dvě poznámky:

1.1 Pro další výklad není podstatné, že pojmy, pro něž je v citátu užito výrazů činnost, stav apod., nejsou zcela přesné.

1.2 Je zřejmé, že např. mezi č. výrazy zelený a zelenat se, bílý a bělat se je významový rozdíl (srov. v SSJČ bělat se — ‚jevit se bílým, svítit bělostí; bíle probleskovat‘, zelenat se — ‚být zelený, být zbarven do zelena, jevit se zeleně‘). Není však tento rozdíl izolovanou lexikální záležitostí, nýbrž — jak je vidět z příkladů, které lze značně rozmnožit — je to rozdíl kategoriální; avšak z toho neplyne, že význam výrazů zelenat se, bělat se apod. nelze zahrnout pod pojem stav.

2. Začněme konstatováním, že výraz ‚klam slovesné formy‘ je nominální frází. Jde-li o abstrakta, je v situacích podobných naší s výhodou uvažovat místo takové fráze příslušnou frázi verbální, ovšem s doplněnými nezbytnými ,,aktanty“. Tedy: co klame koho jak? nebo — snad lépe, abychom zatlačili i zde trvající obraznost — kdo se nechá klamat čím jak? Další krok, výběr vhodných kandidátů na dosazení za příslušné proměnné (vyjádřené tázacími zájmeny), nabízí myšlenka, že máme co dělat s některým druhem tzv. logických omylů.[3] Vychází pak, že nás (lingvisty) patrně neklame slovesná (a obecněji gramatická a vůbec jazyková) forma sama, ale spíše, že se my lingvisté klameme chybným uvažováním o ní.

[147]3. V dalším se většinou omezím na tzv. ekvivokaci (způsobenou víceznačností výrazů). Většině případů, které se dále probírají, je společné to, že v nich může jít o neoprávněné závěry z poznatků jistého druhu, totiž o neoprávněný přechod od poznatků jednoho druhu k poznatkům jiného druhu, a že takový přechod může být umožňován právě víceznačností některých výrazů (být vyjadřován jako, být chápán jako aj.).

3.1 Výrazu ‚x je vyjadřováno formou Y’ (x pro názvy (komponentů) významů, obsahů, Y pro charakteristiku formy; v našem případě: činnost je vyjadřována slovesnou formou) lze rozumět buď jako: x je vyjadřováno někdy formou Y, nebo ve významu: x je vyjadřováno vždy formou Y. Podobně pro výraz ‚(forma) X vyjadřuje (význam) y‘. Ekvivokace by tu spočívala v tom, že se neoprávněně přejde od chápání prvního, které je zcela neproblematické, k chápání druhému. Na tuto možnost ukazuje sám citovaný text (viz slova: „formy, která má obyčejně významovou funkci činnosti“; obyčejně je specifikované někdy).

3.2 Pojmově (i terminologicky) by bylo třeba lišit tyto tři druhy situací:

(A) (významy, obsahy) x a y jsou vyjádřeny stejně,[4] mají stejnou formu; v obvyklé formulaci: x je vyjádřeno (stejně) jako y, x má stejnou formu jako y, a to v symetrickém pojetí, tzn. jsme ochotni bez výhrad a dodatků uznat, že i y je vyjádřeno jako x, a počítají se sem tedy i případy jasné homonymie (srov. příklad z běžného života na predikát tohoto druhu: a je podobný b, bratr je podobný sestře, sestra je podobná bratrovi);

(B) x a y jsou vyjádřeny stejnou formou a y je pro tuto formu (tyto formy) v jistém smyslu primární, např.

(a) příslušné formy se vyskytují častěji s významem y než s významem x,

(b) příslušné formy se vyskytují většinou s významem y,

(c) příslušné formy s významem y mají širší lexikální uplatnění než tyto formy s významem x;

(d) příslušné formy jsou výlučnými formami pro význam y, nikoli však pro x (srov. např. akuzativ jako jedinou formu pro tzv. vnitřní objekt v češtině).

(F)[5] x je vyjádřeno podle y jako vzoru (předlohy, modelu) a tento vztah (řekněme) vzoru a kopie (zde srov. dcera je podobná matce) má mimojazykový (psychický, myšlenkový, postojový, názorový, behaviorální) základ, x je „skutečně“ chápáno jako y.

Rozdíly mezi těmito situacemi jsou jasné a je také v zásadě jasné, o jaké druhy empirického zkoumání musí být poznatky odpovídající příslušným situacím opřeny.

Např. pro F: Je známo, že pro to, aby se člověk dostal do stavu „rozčilení“, musí být před tím v jistém duševním rozpoložení. Kdyby se ukázalo, že běžné způsoby vyjadřování: syn rozčilil otce svým chováním, otec se rozčilil na syna pro jeho chování jsou vždy tendenční (v tom smyslu, že se v nich vetší „odpovědnost“ za otcův přechod do stavu rozčilení připisuje v prvém případě synovi, v druhém otci), ačkoli reálná situace může být zcela neutrální, že toto případné tendenční chápání obou výrazů souvisí s tím, že se v češtině užívá nom. velmi často u aktivnějšího účastníka děje (srov. často diskutovaný významový rozdíl mezi kupovat, prodávat apod.) a že existence těchto dvou tendenčních výrazů a neexistence běžného výrazu neutrálního znesnadňuje uživatelům jazyka nezaujaté posuzování situací, měli bychom před sebou jasný případ typu F.

3.21 Je otázka, zda lze mezi některými dvojicemi těchto typů rozeznávat ještě nějaké typy další, zejména mezi B a F. Na předpoklad, že tomu tak je, že totiž existují situace, kdy x je vyjádřeno podle y jako jakéhosi vzoru, ale vztah vzoru a kopie [148]zde není chápán „opravdově“, se zdají ukazovat formulace typu: x je (jazykově) chápáno, (jazykově) pojímáno, stylizováno jako y, x se tváří jako(by) y aj. (v kontextech, kde patrně nejde prostě o situace typu B).

Tu se nabízí několik možností, především uplatnění symboliky:

(E) Příslušná symbolika je v daném jazykovém společenství známa i mimo jazyk, srov. např. české vazby panovat, vládnout, vítězit nad někým, sloužit pod někým jako uplatnění prastaré, snad ještě animální, avšak stále živé symboliky pro hierarchii v interindividuálních vztazích ve společenství.

(D) Symbolika je omezena na oblast jazykovou. Srov. např. v češtině (a dalších jazycích) vyjadřování různých druhů objektu akuzativem, který je zřetelně využíván i lokálně (kam? proti kde? lokálu a instrumentálu), používání instrumentálu pro vyjádření místa (kudy?), prostředku i způsobu.[6]

Tato čistě jazyková symbolika (typ D) je patrně v základě toho, čemu bychom mohli říkat kryptolokalismus v pojetí pádů: Při popisu významu pádů se ve formulaci tzv. celostního významu užije obrazného vyjádření vzatého z oblasti lokální, prostorové („děj zasahuje předmět, přechází na předmět, prochází předmětem“) a z té se pak vyvozují i lokální užití příslušného pádu. Tedy circulus vitiosus, umožněný samozřejmostí, přirozeností symboliky. (Tato samozřejmost však potřebuje vysvětlení nehledě na vysvětlení symboliky samé.)

Poměrně snadno uchopitelná by byla také takováto situace:

(C): vyjádření významu x stejnou formou jako významu y je v nějakém ohledu stylově příznakovější než vyjádření významu x stejnou formou jako významu z a je prokázána souvislost stylových charakteristik se způsobem vyjádření[7] (např. kdyby se zjistilo, že být zelený převládá v popisných částech textů, kdežto zelenat se (ve významu ‚být zelený‘) v líčení, a podařilo se to uvést v souvislost se způsobem vyjádření).

3.22 Kdyby byla „škála“ situací A až F, popř. dalších (mezisituací) pojmově zvládnuta, zbývalo by dohodnout se na vhodné terminologii. Poznatky jednotlivých typů se však zatím dostatečně terminologicky nerozlišují, např. výrazu ‚být vyjadřován stejně jako‘ se užívá pro situace typu A i B, výrazů ‚být chápán, pojímán jako‘ pro situace typu C až F, snad i B.

Tím je dána možnost neoprávněných závěrů; zatímco inference jedním směrem, např. od E k D, od B k A je samozřejmá (a zbytečná), je inference opačným směrem neoprávněná, neboť přechody od poznatků typu A k poznatkům typu B etc. je nutno opřít o nezávislá empirická zkoumání. To je zcela zřejmé už z vymezení situací jednotlivých typů. Avšak nezbytnost dalšího empirického zkoumání se patrně zamlžuje nepropracovaností příslušné terminologie.

3.23 Jako příklad uveďme problematiku přechodu od poznatků typu B k poznatkům typů „vyšších“. Znamená-li pro nás výraz ‚x je jazykově chápáno jako y‘ (‚x se tváří jako y‘) něco více než záznam situace typu B (snad poznatek typu C až E), pak např. z toho, že většina příslušných forem vyjadřuje význam y, neplyne, že je x (odlišné od y) jazykově chápáno jako y. Pro takový přechod se také těžko dovolávat zásady, že forma zpětně působí na význam (obsah),[8] protože není na synchronním jazykovém materiálu dostatečně vyjasněna (totiž jakého rázu je takové působení) a nejsou stanoveny hranice její platnosti (homonymie ukazuje, že se zcela určitě neuplatňuje vždy).

4. Můžeme shrnout. Neklame gramatická forma sama, „klam“ tkví spíše v chybných způsobech uvažování o gramatické formě: neoprávněně se [149]z poznatků jednoho typu vyvozují poznatky jiného typu. Taková neoprávněná inference je umožňována jednak víceznačností některých výrazů, jednak tím, že pokud se pro inferenci používá nějakých zásad, nejsou samy tyto zásady jasné ani zdůvodněné.

Pokusil jsem se ukázat některé možné mechanismy „klamání gramatické formy“. Neprokazoval jsem, že tyto mechanismy opravdu působí, ani že jsou možnými mechanismy jedinými. — I když jsem se snažil o úplnost „škály“ A—F, nechci vylučovat možnost, že se dá tato škála doplnit, ani že nakonec nebude možno seřadit všechny relevantní typy poznatků lineárně.

Stranou jsem ponechal zasahující sem problematiku toho, čemu bychom mohli říkat „lingvistická 1. osoba plurálu“: pasívnímu výrazu ‚x je chápáno jako y‘ odpovídá nejčastěji aktivní výraz ‚x chápeme jako y‘, avšak kdo chápe x jako y (negramotný rodilý mluvčí, gramotný rodilý mluvčí, lingvista jsoucí pod vlivem svého konceptuálního schématu a ani si neuvědomující možnost takového vlivu, …)?

 

R É S U M É

A Deception of the Grammatical Form

This is a comment on a known passage in B. Havránek’s Genera verbi I, Prague 1928, p. 12, mainly on the (Czech) expression „klam slovesné formy“ (deceiving of the verbal form). A proposal is made to interpret this expression as follows: Linguists deceive themselves by incorrect thinking on verbal (and more generally, grammatical) forms, viz. by incorrect inference from knowledge of one kind to knowledge of another kind; this inference is made possible by the ambiguity of certain expressions, e.g. ‘to be expressed (in the same way) as’, ‘to be conceived (linguistically) as’.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 2, s. 146-149

Předchozí Slavomír Utěšený, Jaroslav Voráč: Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti

Následující Miloslava Knappová: K otázkám adverbializace