dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Problémy konstrukce gramatiky jazyka ze sémantické báze

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Проблемы конструкции грамматики языка на основе семантической базы / Problèmes de la construction d’une grammaire de la langue à partir de la base sémantique

Pod pojmem sémantické báze rozumíme relativně nevelký soubor sémantických entit a jejich vztahů a soubor pravidel, jejichž prostřednictvím lze z tohoto základu odvodit komplex struktury významových vztahů jazyka, popř. i v plné šíři, tj. včetně tzv. gramatických významů. V té či oné podobě je tento přístup v současném lingvistickém bádání velmi rozšířený. Zde nám ovšem nepůjde[1] o sledování vývoje a souvislostí příslušného pojetí gramatiky, jde nám pouze o nejzákladnější charakteristiku takového způsobu lingvistického myšlení, o charakteristiku jednoho z modelů, které vycházejí z tohoto způsobu lingvistického myšlení a konečně o konstatování a řešení některých problémů, které jsou s tímto typem gramatiky spojeny.

Máme na mysli typ lingvistického myšlení, které lze chápat jako konstruování gramatiky směrem od obsahu k formě (řečeno filozofickými termíny). Jak bude z dalších výkladů patrné, naše pojetí tohoto obecného způsobu gramatického myšlení je charakterizováno ještě tím, že gramatika je konstruována směrem od obsahu za předpokladu dialektického vztahu obsahu a formy (nejde tedy o nadřazení obsahu formě, ale o taktickou stránku gnoseologického postupu) a při důsledně znakovém pojetí vztahu mezi obsahem a formou.

Pozitivních vlastností spojených s tímto způsobem lingvistického myšlení je celá řada. Existují např. důvody aplikativní povahy: je jasné, že soustavné zkoumání a systematická konstrukce komplexu sémantických vztahů interpretující jednotným způsobem sémantiku věty a slova a objasňující způsoby slovotvorné a větné realizace příslušných sémantických struktur se může uplatnit v oblasti překládání odborných textů a v informatice, neboť zejména modely, které jsou profesionálně motivovanou selekcí z celku složitých znakových vztahů přirozeného jazyka, jsou již na současném stupni rozvoje tohoto gramatického myšlení v podstatě realizovatelné. Nelze přehlédnout ani možné pedagogické aplikace (vyučování cizím jazykům), tento postup se uplatňuje i při interpretaci slovesných uměleckých děl,[2] může se uplatnit při analýze syntetických forem umění (divadlo, film) a vůbec při výzkumu komunikačních vztahů.

V dalších výkladech chceme navrhnout určitý typ gramatiky vyplývající ze způsobu lingvistického myšlení obsah - forma. Za základní pojem lingvistické interpretace ontologických faktů jazyka, tj. za základní princip předkládané konstrukce modelu přirozeného jazyka, považujeme pojem funkce. Pod tímto pojmem rozumíme úlohu, kterou prvek (minimální nebo komplexní, znakový nebo neznakový) plní v mechanismu odrazu skutečnosti a v mechanismu komunikace. Tyto dvě složky fungování jazyka nejsou pojaty pouze jako systém prostředků a jeho fungování v procesu mluvení, ale jako komplexní komponenty jediného celku, jejichž uspořádání je dáno tím, že komplexní komponent tvořený komponenty morfologie, syntaxe, větné sémantiky a lexika má odrazovou, zobrazovací, projektivní funkci, zatímco komponent výpovědi a textu má vedle této funkce (nejen tím, že využívá prostředků prvého komplexního komponentu, ale také tím, že vytváří své specifické odrazové prostředky) funkci komunikační. Vztah těchto komplexních komponentů [242]je možno zhruba charakterizovat tak, že jde o to co (tj. komunikovat) čím, ev. jak. Prvý komplexní komponent (morfologicko-syntaktický, větně sémantický a lexikální komponent) představuje tedy základ „výzbroje“ jazykových popisů ‚stavů světa‘, kterými je do komunikace vstupující jedinec nebo kolektiv vybaven, druhý komplexní komponent (strukturace výpovědi a textu) je „výzbrojí“, která umožňuje komunikaci jako praktické jednání.[3] Jedině se zřetelem k postavení a úloze prvků v obou komplexních komponentech jsou jazyková fakta interpretována. Vzhledem k důsledně znakovému pojetí funkcí se přihlíží k funkci v obsahové složce (funkce sémantická) a ve formální složce (funkce výrazová), mluví se o znakové funkci (vztah významové a výrazové složky) a o funkci znaku (v komplikovanějších znakových vztazích).[4]

Za východisko vzniku a rozvoje přirozeného jazyka považujeme intuitivní „obrysové“ myšlenkově jazykové kategorie, které lze nejvýstižněji charakterizovat jako substanci, vlastnost, děj, okolnost a které jsou v základním schématu myšlenkové obsahy → jazykový výraz → poukazy jazykového výrazu k myšlenkovým obsahům → jazykové významy (jde o souvislosti, které lze charakterizovat jako dialektickou zpětnovazební soustavu vztahů) počátkem vzniku komponentů gramatiky.[5]

Jádrem struktury jazykových významů je sémantická báze jako soustava sémantických formulí daného jazyka. Významové složky komponentu lexikálního, větně sémantického, morfologicko-syntaktického jsou rezultátem působení specifických realizačních pravidel na formule sémantické báze; v ontologickém smyslu se tato realizační pravidla i výsledky jejich působení, tj. jednotlivé komponenty prvého komplexního komponentu, dále rozvíjejí spolu se sémantickou bází samou, což se uskutečňuje ve schématu výše naznačených dynamických vznikově rozvojových vztahů.

Takto vznikající a rozvíjející se soubor sémantických relací slovníku a větné sémantiky se vyznačuje relativně bezprostředním vztahem k zobrazované skutečnosti, bezprostřední účastí v odrazové a projektivní struktuře z hlediska komunikačního fungování jazyka. (Pokud jde o vznikové jádro jazyka, mají tuto vlastnost základní myšlenkově jazykové kategorie.) Soubor sémantických relací morfologie a syntaxe je ve srovnání s výše uvedenými komponenty abstraktnější, z hlediska vznikového a rozvojového schématu „starší“ a má relativně zprostředkovanou účast v odrazové struktuře. Sémantické složky slovníku a věty mají — jak již bylo výše řečeno — charakter propoziční, zobrazovací, projektivní sémantiky (neuvažují se tedy faktory, které jsou důsledkem účasti mluvčího a posluchače v komunikační struktuře). Výpovědně textový komponent v sobě zahrnuje významové a výrazové prostředky zřetězení relací významových a výrazových prostředků slovníku a větné struktury a sémantické i výrazové prostředky vyplývající ze „zapojení“ komunikační struktury.

Vlastním předmětem našeho zájmu je prvý komplexní komponent (syntaktický, morfologický a lexikální komponent), zejména pokud jde o jeho sémantickou stránku. Výše formulovanou charakteristiku je třeba dále zpřesnit. Jsou tu dvě základní otázky, na které je nezbytné odpovědět: (1) otázka ontologické povahy, [243]ontologické „příslušnosti“ báze, (2) otázka univerzálnosti báze. Výše bylo řečeno, že báze a výsledky její realizace mají charakter té sémantiky, jejímž prostřednictvím člověk odráží ‚stavy světa‘ (včetně duševních a tělesných stavů člověka samého), objektivní realitu, aniž sám sebe chápe jako mluvčího nebo adresáta; bylo také řečeno, že východiskem rozvoje sémantické báze jsou uvedené velmi obecné myšlenkově jazykové kategorie. Můžeme otázku (1) ještě zpřesnit: Je sémantická báze věcí myšlenkových obsahů, nebo je to věc přirozeného jazyka jako takového, popř. věc jednotlivých přirozených jazyků? Je zřejmé, že v této podobě souvisí otázka (1) s otázkou (2). Odpověď na tuto podobu otázky (1) musí být poněkud obšírnější. Soudíme především, že pojem sémantické báze není abstraktní postulát lingvistického metajazyka, jde o objektivně existující kategorii společenského vědomí, zajišťující nejen ‚vnitrojazykovou‘, ale i ‚mezijazykovou‘ komunikaci. Při úvaze o ontologickém charakteru této kategorie je třeba uvažovat o historickém vývojovém charakteru této kategorie i o určitém vývojem daném stavu této kategorie.[6]

Vznikově rozvojové schéma bylo výše naznačeno a z výkladů zřetelně plyne, že v procesu rozvoje báze je překročena hranice mezi tzv. jazykovými obsahy a specifickými sémantickými entitami přirozeného jazyka vůbec, až po sémantická a především gramatická pravidla specifická pro jednotlivý přirozený jazyk. Z hlediska určitého stavu vývoje jazyka vycházíme z empiricky podloženého souboru obecných sémantických relací určených příslušným stupněm vývoje i rozvoje; v závislosti na cíli zkoumání můžeme tedy mluvit o sémantické bázi jako o základně sémantiky přirozeného jazyka vůbec nebo jako o základně jednoho z přirozených jazyků. Jde tu v takovém případě o sémantickou bázi, která je chápána jako složka přirozeného jazyka. Paralelně s daným stupněm rozvoje a vývoje sémantické báze jazyka takto pojaté ovšem máme co činit i s příslušným stupněm rozvoje a vývoje myšlenkových kategorií, neboť vycházíme z předpokladu dialektického sepětí mezi jazykem a myšlením. Navíc chceme, aby konstrukční princip sémantické báze daného stavu vývoje jazyka byl formulován v závislosti na předpokládaném vznikově rozvojovém principu jazyka.

Z toho všeho plyne, že je třeba mluvit právě o myšlenkově jazykových kategoriích, že jde z hlediska vznikově rozvojového o proces jdoucí od charakteru myšlenkového, přes myšlenkově jazykový až ke specifickým ryze jazykovým významovým vztahům. Z hlediska popisu daného stavu vývoje jde o určitý gnoseologický konstrukční princip (ontologicky rozvojovými principy opodstatněný), jehož rezultát má opět kvalitu myšlenkově jazykovou. Pro obecnou teorii přirozeného jazyka a s ohledem na konstrukci gramatik je to jistá soustava sémantických relací přirozeného jazyka, kterou lze v závislosti na badatelském, popř. aplikačním cíli chápat a postulovat z hlediska růných stupňů univerzálnosti.

[244]V dalších výkladech budeme vycházet z tohoto předpokladu, přičemž budeme chápat navrhovanou sémantickou bázi jako specifickou pro češtinu.

Sémantická báze je množina komplexních sémantických formulí, které jsou konstruovány ze základních formulí a minimálních elementů pomocí určitých pravidel.[7] Je jasné, že formule sémantické báze nemají charakter ani slov, ani syntagmat, větných i nevětných v běžném lingvistickém smyslu. V rámci konstrukce sémantické báze vznikají pouze tzv. bázová slova, bázová syntagmata, bázové věty; slovy, nevětnými a větnými syntagmaty se stávají teprve v procesu konstrukce slovotvorně lexikálního a morfologicko-syntaktického komponentu. Sémantická báze je založena na následujících konstrukčních principech:

(1) Předpokládají se tři základní sémantické vztahy s významem vlastnosti (xKy), děje (xDy), okolnosti (xCy).

(2) Minimálním sémantickým elementem je substance (s).

(3) Sémantické vztahy je možno chápat ve smyslu různých stupňů abstrakce; např. xDy (x je ve vztahu děje k y) je abstraktnější než xPy (x působí na y) nebo xRy (y je rezultátem působení x); formule xPy a xRy jsou abstraktnější než formule (xZy)T (xŹy) s významem „vztah Z mezi proměnnými x, y se mění na vztah xŹy“.

(4) Přeměna abstraktnějších formulí na formule specifické se nazývá specifikací formulí, opačná operace se nazývá zobecňováním formulí.

(5) Základním formálním prostředkem specifikace je pojem nabývání hodnot. Proměnné x, y, z … abstraktnější formule nabývají hodnot formulí z hlediska stupnice abstrakce nejblíže nižších, nebo nabývají hodnoty minimálního elementu (substance).

(6) Do konstrukce sémantické báze je nezbytné zavést pojem aspektace sémantických bázových formulí; jde o zavedení takových významových vztahů, jako je fázování a vymezování formulí, kvantifikace formulí a symbolů, eventuálně voluntativní modalita, pokud nebude interpretována v rámci mentálních událostí apod. Nebudou zde konstruovány takové významové vztahy, které jsou záležitostí účasti mluvčího a posluchače. Také aspektace formulí podléhá zobecňování a specifikaci stejně jako bázové formule. Tímto způsobem vzniká syntagmatika a paradigmatika sémantické báze daného jazyka.[8]

Struktura realizace formulí sémantické báze má dva stupně:

A) bázově sémantickou, a to lexikální, syntagmatickou a větnou realizaci,

B) slovotvornou a morfologicko-syntaktickou realizaci.

Bázově sémantická realizace:

1. Lexikální bázově sémantická realizace

Z tohoto hlediska představuje sémantická báze (v zásadě společná všem typům realizace) soustavu onomaziologických struktur slovotvorně realizovatelných ve smyslu Dokulilově. (Srov. M. Dokulil, Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině 1), [245]Praha 1962.) Jestliže jsou R, x, y, z … symboly formule, pak v rámci lexikální realizace se stává jeden ze symbolů onomaziologickým základem, ostatní onomaziologickými příznaky. Z toho vyplývá, že takovou onomaziologickou strukturu má každé slovo daného jazyka, a to bez ohledu na to, zda tato struktura je v úplnosti, zčásti, či vůbec není odhalena strukturou slovotvornou (ve smyslu významovém i výrazovém). Tato stránka věci je již záležitostí realizační struktury B.

2. Syntagmatická bázově sémantická realizace

V tomto smyslu představuje sémantická báze soustavu sémantických relací, které mohou být významovou základnou nepredikativních větných syntagmat. Jestliže R, x, y, z … jsou symboly formule, pak v rámci syntagmatické bázově sémantické realizace se stává jeden symbol syntagmatickým základem, ostatní syntagmatickými příznaky. Způsob realizace morfologicko-syntaktickými prostředky je již záležitostí realizační struktury B.

3. Větná (predikativní) bázově sémantická realizace

V tomto smyslu představuje sémantická báze soustavu sémantických relací, které mohou být významovou základnou predikačních větných syntagmat. Jestliže R, x, y, z … jsou symboly formule, pak jeden z nich se stává větným základem, ostatní větným příznakem. Morfologické a syntaktické prostředky tohoto procesu (včetně úlohy tzv. gramatického subjektu) jsou již záležitostí realizační struktury ve smyslu B.

Je zřejmé, že stanovení základu a příznaku je ve všech případech záležitostí ryze bázově sémantickou, která má charakter sémantické perspektivizace, sémantického akcentu, onoho příslovečného „rozestavení na scéně“ dané sémantické struktury; přesněji řečeno je to hierarchizace sémantické relace v tom smyslu, že je daný vztah nazírán se zřetelem k prvku, který byl stanoven jako základ. Vedlejší sémantické rysy, které diferencují v bázově sémantickém smyslu jednotlivé typy realizace navzájem, mají sémantiku aktuálnosti, neaktuálnosti, statičnosti, dynamičnosti, samostatnosti, nesamostatnosti apod. pojetí dané sémantické relace; tyto vedlejší bázově sémantické diferenční rysy se výrazně projevují právě obsahovou složkou morfologicko-syntaktických realizačních prostředků B.

Slovotvorná a morfologicko-syntaktická realizace

Předpokladem slovotvorné a morfologicko-syntaktické realizace je konstrukce slovotvorné struktury a konstrukce struktury morfologických slovních druhů a jejich kategorií pojatá tak, že zahrnuje i konstrukci syntaktických větných členů jako funkčních míst. Jde tedy o řešení komponentu lexikálního a morfologicko-syntaktického. I tyto soustavy realizačních prostředků jsou konstruovány pomocí specifických pravidel ze souboru základních myšlenkově jazykových kategorií.

Pokud jde o slovotvorbu, v plném rozsahu zde odkazujeme na M. Dokulila.[9]

[246]Morfologicko-syntaktická realizace

Slovní druhy jsou základní soustavou komponentu morfologického a syntaktického. Východiskem konstrukce funkční struktury slovních druhů jsou myšlenkově jazykové kategorie jako symetrické znaky: nepříznak (substantivum), příznak probíhající v čase (sloveso), okolnost (cirkumstantivum), příznak neprobíhající v čase (adjektivum). Takto jsou definovány primární významy základních slovních druhů. Soustava primárních, sekundárních, event. terciárních významů slovních druhů je dána tabulkou,[10] v jejímž vertikálním sloupci jsou zapsány základní slovnědruhové významy jako funkční základ a v horizontálním základní slovnědruhové významy jako funkční příznak. V diagonále průniků stejnojmenných slovnědruhových pojmů jsou zapsány základní významy slovních druhů, zbytek tabulky je vyplněn významy sekundárními, popř. terciárními, které jsou charakterizovány složitou asymetrií významu a výrazu.

Specifickým způsobem jsou zařazeny zájmenné a kvantitativní výrazy. Zájmenné výrazy tvoří zvláštní tabulku, která má charakter zájmenných aspektů struktury základních slovních druhů. Také kvantitativní výrazy lze interpretovat tabulkou, která je analogií základních slovních druhů. V úplných tabulkách jsou tedy popsány všechny větně konstitutivní funkce jim odpovídajících slovních tvarů se specifickou sémantikou (pokud jde o kvantitativní a zájmenné výrazy). Tím jsou dány základní prvky i kombinační pravidla pro konstrukci soustavy gramatických větných vzorců (v pojetí Danešově), které lze nazvat strukturami morfologickými se syntaktickou funkcí. Mezi primárními a sekundárními významy morfologickými na jedné straně a obdobnými sémantickými kvalitami větněsémantickými (viz výše charakteristiku této soustavy) jsou definovány jednak vztahy symetrie, jednak asymetrie. Z nadstavbových slovních druhů se uplatňují v prvém komplexním komponentu funkčně jen slovní tvary s bázovým kvantitativním významem, a to v sémantice větné a lexikální, slovní tvary zájmenné se uplatňují funkčně a sémanticky v druhém komplexním komponentu. Základní slovní druhy jsou svým morfologicko-syntaktickým významem a svými kategoriemi podstatou obsahové stránky syntagmatické a větné realizační struktury.

Zcela stranou tu necháváme otázky výrazové stránky realizačních struktur.

Základem soustavy morfologických kategorií je struktura kategorií a gramatických prostředků substantiva a verba. Tradiční morfologické kategorie jsou interpretovány z toho hlediska, do jaké míry se účastní výstavby struktury morfologického významu a výrazu. Ty kategorie nebo jejich významové složky, které jsou relevantní ve struktuře větného významu nebo ve významových relacích výpovědi a textu, jsou sémanticky interpretovány na příslušných místech, tj. v rámci výpovědně textového komponentu. Takto zúženě pojaté morfologické kategorie jsou cestou od morfologického významu k morfologickému výrazu, podobně jako gramatické větné vzorce jsou cestou od větného významu k významu morfologickému.

Strukturu sémantické báze a struktury realizační v jejich funkční součinnosti je třeba objasnit alespoň několika příklady. V češtině je komplexní bázová sémantická relace, kterou můžeme zapsat jako „existuje xKy (středověká pevnost), přičemž toto xKy má vlastnost ‚být rozbořený‘“. V této poměrně abstraktní podobě můžeme symbolicky zapsat uvedený výraz jako (xKy)K1z (K a K1 jsou vlastnosti navzájem různé); předpokládejme, že budeme označovat onomaziologický základ kurzívou, syntagmatický základ půltučnou kurzívou, větný základ půltučnou antikvou; pak dostaneme jednak bázové slovo (xKy)K1z, bázové syntagma (xKy)K1z a bázovou větu (xKy)K1z. Již na tomto stupni se objeví několik sémantických rozdílů. Především to budou rozdíly dané v případě komplexního výrazu různou mírou aktuálnosti a stálosti kvalifikačního příznaku. Jde o konstitutivní rysy jednotlivých typů realizace, které ovlivňují vedle ryze formálních výpovědně konstrukčních [247]důvodů volbu typu realizace ze strany mluvčího, tedy rozhodnutí mluvčího, zda sémantickou relaci bude realizovat jako slovo, syntagma nebo větu. Jde o složitou oblast volby, které je třeba v budoucnu věnovat velkou pozornost; jsou to však záležitosti, které svou funkční stránkou náleží nepochybně za rámec teorie sémantické báze a realizačních struktur, jde o problematiku výpovědně textového komponentu, třebaže rysy, na nichž v tomto případě výpovědně textový komponent buduje, jsou již založeny v bázové a realizační struktuře. Slovotvorná, syntagmatická a větná realizace předpokládá pochopitelně další specifikaci uvedené komplexní formule, a to různý stupeň a charakter specifikace v případě jednotlivých typů realizace. Přiřazením příslušných slovotvorných a morfologicko-syntaktických obsahových a formálních prostředků vzniká pak např. české slovo zřícenina, syntagmata zřícený hrad, zřítivší se hrad, věta Hrad je zřícený apod. Je jasné, že příslušná obsahová stránka realizačních slovotvorných i morfologicko-syntaktických procesů a jejich možné variace způsobují netotožnost sémantiky a referenčního rozsahu jednotlivých výsledků realizačního procesu. Je třeba mít na paměti, že o sémantické (nikoli však funkční) totožnosti je možno mluvit jen na vysokém stupni abstrakce bázové sémantiky, přesněji řečeno jde o jednotu z hlediska základu odvození, nikoli o sémantickou, funkční a referenční jednotu rezultátu realizačního procesu.[11]

V oblasti větné realizace bázových formulí je třeba hledat i sémantické základy rozdílů např. mezi aktivní a pasívní konstrukcí a vůbec sémantické základy vztahů četných dalších řad konstrukcí, které se obvykle interpretují transformačně. Jestliže vedle sebe postavíme realizované české bázové věty Mistr chválí učně a Učeň je chválen mistrem, pak z hlediska bázové sémantiky je rozdíl pouze v tom, že v prvém případě je větnou bází proměnná, která v procesu realizace (morfologické i lexikální) nabyla hodnoty slova mistr, v druhém případě učeň.

Stejně tak existuje v češtině komplexní bázová formule, která na daném stupni specifikace má význam ‚předmět y přináleží vlastníku x; tento předmět y se nachází na místě z‘. Z té lze odvodit bázové věty, které po další specifikaci a v procesu lexikální, slovotvorné a morfologické realizace nabudou podob Petr má klíče ve dveřích a Petrovy klíče jsou ve dveřích. Stanovení větného základu je čistě bázově sémantické povahy, tento krok však podstatně motivuje celý další proces realizace, zejména pokud jde o výběr morfologicko-syntaktických prostředků realizace ve smyslu obsahovém i výrazovém. Přitom je třeba znovu připomenout, že v našem pojetí pojem morfologicko-syntaktické realizace zahrnuje i funkční místa obvykle interpretovaná v termínech větných členů. Obecně vzato, tj. z hlediska abstraktní bázové sémantiky, lze předpokládat, že základem (v našem případě větným základem, ale platí to i pro základ onomaziologický a syntagmatický) se může stát kterýkoli ze symbolů formule. Ovšem realizační struktura B představuje obvykle celou řadu omezení, jejichž soustavné studium z hlediska sémantického by bylo významným příspěvkem k rozvoji tohoto typu gramatického myšlení. V případě větné realizace je v češtině důsledkem těchto omezení skutečnost, že větný základ nemá jediný morfologicko-syntaktický prostředek realizace, neboť tzv. gramatický subjekt je prostředkem pouze hlavním, jelikož ne každý symbol formule se může stát gramatickým subjektem, aniž dojde ke změně formule.

V důsledku toho se mezi realizační prostředky větné báze začleňují i takové prostředky, jako je slovosled a intonace, které jsou primárně spjaty s aktuálním členěním, jež podstatou [248]své funkce do problematiky sémantické báze a realizačních struktur nepatří. Zůstaňme u vět Petr má klíče ve dveřích, Petrovy klíče jsou ve dveřích; zapsáno symbolicky jde o bázové věty (xVy) L z a (xVy) L z.[12] Kdybychom chtěli, aby se lokalizační proměnná z stala gramatickým subjektem, formulovali bychom větu Dveře jsou místem, kde se nacházejí Petrovy klíče; vzhledem k tomu, že vedle relací vlastnictví a lokalizace je třeba formulí interpretovat i výraz „z (dveře) jsou lokalita“, odpovídá nově utvořená věta jiné formuli a není tedy dvěma výchozím větám ve smyslu bázové sémantiky ekvivalentní. Přesto však se — jak se alespoň domníváme — může lokalizátor z stát větným zákl. a to pomocí slovosledu v psaném jazyce a pomocí slovosledu a intonace v jazyce mluveném (Ve dveřích jsou Petrovy klíče). Nejde tu pravděpodobně o aktuální členění, to je sémantický prostředek výpovědně textového komplexního komponentu, který může „zesilovat“ z kontextových důvodů větný základ, může však také ,,přestrukturovávat“ tuto prvotní sémantickou strukturaci v souvislosti s potřebami kontextu a s postojem mluvčího, což je vlastní funkce aktuálního členění. Výrazové prostředky realizace aktuálního členění se tu, zdá se, uplatňují zároveň jako prostředky bázové sémantiky. V opačném pojetí, tedy v tom případě, kdy bychom předpokládali, že nikoli pouze určité realizační prostředky, ale aktuální členění jako znakový vztah slouží ve funkci realizačního prostředku zákl., museli bychom připustit, že aktuální členění je funkčně zapojeno v obou komplexních komponentech a že dokonce, ač je to primárně prostředek komplexního komponentu výpovědně textového, slouží zároveň sekundárně v prvém komponentu. Předpoklad, že tu jde pouze o podvojné zapojení určitých výrazových realizačních prostředků (slovosled, intonace), se nám jeví adekvátnější.[13]

Uvedený typ gramatiky je spjat pochopitelně s řadou otázek a problémů. Může být namítnuto, že konstruovat funkčně i strukturně odlišné základní komponenty přirozeného jazyka z poměrně jednoduše pojatého souboru myšlenkově jazykových kategorií je překvapivé, neověřené, empiricky neopodstatněné. Může být namítnuto, že výběr těchto výchozích sémantických entit je náhodný, závislý na tradiční teorii slovních druhů, na klasické logice apod. Měl by proto být vyložen rozvojový i funkční mechanismus vztahů mezi výchozími entitami, bázovými formulemi a příslušnými realizačními strukturami, neboť předpoklad pouhých popisovacích pravidel, obvyklý i v gramatikách generativního typu, nemůže objasnit a zdůvodnit např. to, že bázové věty a jejich příslušné morfologicko-syntaktické realizační struktury, mimochodem odvozené z téhož základu, ve vzájemné funkční interakci vytvářejí složitý a stupňovitý systém větné sémantiky češtiny. Spíše se na první pohled zdá, že jsou-li báze a realizační struktura B konstrukčně izomorfní, pak jejich vztah může být spíše vztahem vzájemného vylučování ve smyslu redundance (alespoň pokud jde o sémantiku některé ze složek). Jestliže se však zjišťuje, že tomu tak není, že gramatický, morfologický význam má v jazycích, jako je čeština, svou nespornou funkci, lze dojít k předčasnému závěru, že zvolený typ gramatiky je vlastnostem jazyka neadekvátní. Konečně může být postavena otázka metodiky odhalování konstrukčních pravidel, zejména sémantické báze, protože tato základní a výchozí struktura je kontruována z postulované, hypotetické množiny relací a elementů, přičemž vý[249]sledný komplex sémantických bázových formulí je obtížně empiricky ověřitelný, avšak jeho adekvátnost je základní podmínkou adekvátnosti celé gramatiky. Nesrovnatelně příznivější je situace při konstrukci realizačních struktur typu B; v tom případě jde vlastně (pokud máme např. na mysli konstrukci morfologicko-syntaktické nebo slovotvorné realizační struktury) o konstrukci známého rezultátu z postulované, hypotetické výchozí struktury, tedy o hledání konstrukčních pravidel mezi východiskem a cílem, přičemž cíl je známý, relativně snadno empiricky ověřitelný. — Pokusíme se na tyto otázky odpovědět a zpřesnit tak zároveň dosavadní výklady.

Jak už bylo řečeno, základní a ústřední strukturou gramatiky je sémantická báze. Výše jsme vyložili i konstrukční princip sémantické báze. Charakter a vlastnosti sémantické báze jsou závislé na způsobu, jak bude definován poměr mezi relací a elementem v nejobecnějším smyslu. Považujeme za nezbytné již na tomto stupni postulování vyhnout se metafyzicky izolujícímu, nedialektickému pojetí základních entit.

Zdá se, že adekvátnost gramatiky lze již v této prvé fázi zajistit tím, že element a vztah budou definovány v souladu s poznatky soudobé fyziky, chemie a pochopitelně marxistického myšlení o struktuře a systému, neboť vycházíme z předpokladu, že to, co je výsledkem vědecké činnosti a co odráží stále adekvátněji objektivní realitu, bylo v procesu historické praxe člověka, jíž jsou nepochybně vznikové a rozvojové principy jazyka součástí, do jazyka jako součásti objektivní reality vloženo. Řečeno jinak — základní principy dialektiky relace a elementu, které věda a filozofie odhaluje při analýze objektivní skutečnosti, budou nepochybně i základními principy přirozeného jazyka, třebaže tyto principy nebyly vždy dostatečně odhaleny lingvistikou, nejsou tedy běžnou součástí lingvistického, gramatického myšlení. Je to pochopitelné, neboť filozofická fundace i klasické strukturní lingvistiky ukazuje ve svém úhrnu (pochopitelně s významnými výjimkami) k jiným filozofickým a vědním zdrojům, než je dialektický materialismus a soudobá teoretická fyzika a chemie, dialektickomaterialistické principy myšlení o objektivní realitě podpírající.[14] V této stati můžeme jen naznačit, v jaké podobě si formulaci relace a elementu v rámci daného typu gramatiky představujeme, nikoli průkazně odvodit tyto vztahy z příslušných filozofických a vědeckých poznatků.

(1) Element má svou sémantickou povahu danou vztahem (relací) a pouze v něm, (2) vztah (relace) je dán elementy vztahu, elementy vztahem (relací), (3) neexistují žádné jiné vlastnosti než vztahové (relační), neboť není-li žádný element dán sám sebou a v sobě, nemá také žádnou vlastnost sám o sobě a v sobě. Tzv. vnitřní, imanentní vlastnost elementu je ve skutečnosti vztahová (relační) vlastnost elementu ve vztahu (relaci), přičemž tento vztah (relace) je pojat jako element. Každá vlastnost je součástí vztahové (relační) struktury elementu, je vlastností elementu daného vztahem (relací), je neoddělitelnou součástí jeho vztahové (relační) struktury.

Výše bylo řečeno, že výchozí složka sémantické báze je dána třemi základními sémantickými vztahy a minimálním sémantickým elementem, který pro nedostatek vhodnějšího termínu označujeme jako substanci. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno o principu nabývání hodnot, a vzhledem k pojetí elementu, vztahu a vlastnosti, [250]je třeba pojem minimálního sémantického elementu blíže objasnit, neboť má významné postavení v procesu konstrukce sémantické báze. Obecný pojem elementu (tedy nikoli minimální element) je poměrně jednoduchý; elementem je kterákoli veličina sémantické báze, která je dosazena na místo proměnné libovolné formule s nejblíže vyšším stupněm zobecnění. Elementem může tedy být buď relace, nebo minimální sémantický element. Jasné vysvětlení funkčně sémantických vlastností minimálního sémantického elementu vyžaduje vrátit se ještě jednou k funkci a postavení komplexních bázových formulí, které jsou rezultátem konstrukční a abstrakční formace výchozí složky sémantické báze. Libovolný komplexní sémantický vztah přirozeného jazyka má jako celek vždy význam některé ze základních nebo specifikovaných bázových relací — tedy děje, vlastnosti nebo okolnosti, předmětného vlastnictví v nejabstraktnějším nebo specifikovaném smyslu, přičemž jednotlivé komponenty komplexu založené na principu nabývání hodnoty a na principu stupňů zobecnění mohou představovat, a zpravidla vždy představují, odlišné sémantické relace, než je sémantika relace jako celku. Z hlediska teorie sémantické báze jako souboru konstruovaných komplexních formulí jazyka přitom není rozhodující, zda jednotlivé relace dosazené do proměnných na základě principu nabývání hodnot, tedy jednotlivé elementy komplexní formule, jsou realizovány jako věty souvětí, jako nevětná syntagmata nebo jako slova ve větě. To je již věcí realizačních struktur. (Tak např. specifikovaný komplexní bázový význam ‚zemědělský stroj, který uskutečňuje sklizeň a výmlat obilí‘ může být realizován větně — viz výše uvedená fráze — syntagmaticky např. „zemědělský stroj určený ke sklizni a výmlatu obilí“ nebo lexikálně slovem kombajn, a to i jako součást ještě složitějších sémantických bázových relací.)

Z hlediska sémantické báze je rozhodující, aby všechna relevantní sémantika byla interpretována ve formě vztahu, tedy v souladu s konstrukčními principy sémantické báze a s pojetím relace a elementu. Z lingvistického hlediska je zpravidla relevantní sémantikou sémantika realizovaná, tedy signalizovaná některou z realizačních struktur typu B, ovšem pro jiné účely, např. pro obsahové analýzy, pro analýzy komunikačních vztahů a situací je relevantní sémantikou i sémantika, jejíž realizační strukturou jsou jiné prostředky. Jestliže je tedy komplexní sémantický vztah z hlediska relevantní sémantiky plně interpretován, nabývají proměnné nejspecifičtějších formulí hodnoty minimálního sémantického elementu. Minimální sémantický element je prázdné označení předmětu, který je teoreticky vzato obligatorně dán časoprostorovými vztahy (o tom viz dále) a teprve fakultativně vztahy danými příslušnými relacemi sémantické báze, v nichž je účasten. Z hlediska konstrukčních principů sémantické báze je to vlastně signál ukončení konstrukčních operací.

Je z toho jasné — a zčásti to už bylo řečeno výše —, že problematika předmětu a jeho vztahů, jak je chápána tradiční syntaxí, slovotvorbou a především lexikologií, je pro nás z hlediska teorie sémantické báze záležitostí hierarchie vztahů abstraktně pojatého, prázdného minimálního elementu k druhým stejně pojatým elementům. Jinak řečeno — sémantika libovolného lexikologicky pojatého předmětu (v nejobecnějším smyslu slova předmět) se mění v naší interpretaci v sémantiku vztahů sémanticky prázdného minimálního elementu. Sémantická interpretace libovolného předmětu je v teoretickém smyslu ukončena tehdy, jestliže všechny proměnné nejspecifikovanějších formulí nabývají hodnoty minimálního sémantického elementu a všechny relevantní sémantické veličiny jsou interpretovány jako vztahy.

Např. jestliže z lexikologického hlediska jsou ve větě Mistr napomíná učně dva předměty (znovu opakujeme, že tu užíváme termínu předmět v nejobecnějším smyslu jako označení pro tzv. samostatně chápaný jev v sémantickém smyslu), pak z hlediska sémantické báze je třeba opakovat operace nabývání hodnot, pokud [251]všechna sémantika lexikálního významu mistr a učeň nebude interpretována jako relace a pokud na místě proměnných nejspecifičtějších formulí nebude možné dosadit minimální sémantický element. To platí z hlediska úplné analýzy. Je ovšem možné zastavit se např. na úrovni větné, popř. syntagmatické realizace (tedy morfologicko-syntaktické realizace), popř. na úrovni realizace slovotvorné. Úplná analýza překračuje hranice jazykového významu, pokud tyto hranice spojujeme s hranicemi realizačních struktur.

Až dosud jsme stále spíše vykládali konstrukční principy sémantické báze; je třeba věnovat nyní pozornost závažné otázce obsahové povahy základních sémantických relací a sémantickým vlastnostem abstrakční struktury. Je jasné, že výběr základních sémantických relací a způsob řešení abstrakční soustavy nemůže být — má-li být gramatika skutečně adekvátní svému objektu — nahrazen ničím jiným než náročnou materiálovou analýzou textů. Proto zatím mluvíme o konstrukčních principech, a proto také je třeba považovat vyložené konstrukční principy za principy konstrukčně analytické, jak to ostatně z uvedených příkladů vyplývá. Aplikovat tyto principy jako principy analytické na texty znamená zjišťovat adekvátnost postulovaných základních sémantických relací a propracovávat abstrakční soustavu sémantické báze, což jsou základní úkoly dalšího rozvíjení tohoto typu gramatiky. Není ovšem třeba touto cestou nadměrně „empirizovat“ sémantickou bázi. Jde o komplex, který je nutno chápat jako soustavu v zásadě potenciální, proto se zdá, že poměrně jednoduché konstrukční principy vyhovují. Četná a komplikovaná omezení jsou záležitostí realizačních struktur. Jde o takové problémy, jako je zjištění, že některé komplexní formule jsou realizovatelné větně, syntagmaticky i lexikálně, kdežto jiné jsou z hlediska realizace specializovány apod.

Je ovšem třeba počítat s tím, že vedle principu nabývání hodnot se i v bázi uplatní relace, jako je konjunkce formulí, i když důvody jsou spíše formálně logické než lingvistické; je třeba počítat s výrazy existence, což je však záležitost struktury aspektu, s relací předmětného vlastnictví. V zásadě ovšem analýza textů potvrzuje, že za základní formule v nejabstraktnějším smyslu můžeme považovat právě děj, vlastnost a okolnost. Těžiště dalšího prohlubování je v propracování abstrakčních vztahů.

Dojem náhodnosti, apriornosti výběru základních sémantických relací báze může být (vedle již zmíněných analyticko-empirických zkoumání) oslaben i zjištěním, že existuje sémantická struktura ještě obecnější, než je sama soustava základních sémantických relací a elementů. V rámci této obecnější sémantické struktury může být soustava sémantických relací definována. Touto soustavou může být „časoprostorová dimenze“ sémantické báze. Bylo již výše řečeno, že minimální sémantický element jako vysoce abstraktní prázdný „předmět“ je v rámci sémantické báze dán obligatorně časoprostorovými koordinátami. Časoprostorovou dimenzi sémantické báze je ovšem třeba chápat velmi abstraktně. Jsou to parametry uspořádání celé hierarchie komplexních sémantických struktur jako rezultátu konstrukční činnosti. Zdá se, že časoprostorová dimenze sémantické báze musí být pojata tak, že lokalizační dimenze je v zásadě založena na sémantické netotožnosti umístění v hierarchii komplexních formulí (libovolná formule je lokálně totožná pouze sama se sebou), časová dimenze je založena na antecedentních a postcendentních vztazích; znamená to, že jen v omezených případech vyjadřování tzv. reálného času a prostoru časoprostorová dimenze báze koresponduje s časem a prostorem empirickým. (Vztah k časoprostoru filozofickému a fyzikálnímu necháváme v této souvislosti stranou.)

Specifická sémantika předmětu (pojatého jako minimální sémantický element) je dána příslušnými vztahy, které ho vytvářejí, vztahy, které mají charakter děje nebo statické relace ve smyslu příslušných specifikací. Časoprostorová dimenze báze je relevantní pro vzájemnou diferenciaci mezi relacemi sémantické báze. [252]V případě nedějů sémantika relace neznamená změnu časoprostorových koordinát daného předmětu, v případě děje jde vždy o zásah do časoprostorových koordinát předmětu. Proces je definován otevřeným intervalem na koordinátě času, avšak není nic řečeno o změně na koordinátě prostoru, událost je definována změnou časoprostorových koordinát jako celku.[15]

Je pochopitelně nezbytné správně chápat pojem „zásah do koordinát“ a „není nic řečeno o zásahu …“ (ve smyslu nesignalizace příznaku). Je jasné, že u lokálních a temporálních okolnostních určení jsou časové a prostorové údaje relevantní, nejde však o změnu koordinát jediného předmětu, ale o vztah koordinát dvou nebo více předmětů, což není s výše uvedenou definicí v rozporu. Zbývá ještě dodat, že záležitosti času a prostoru uplatňující se v komplexním komponentu výpovědně textovém mohou být v tomto smyslu vyloženy jako vztahy časoprostorových koordinát mluvčího, posluchače a předmětu „o kterém se mluví“; jsou tedy komplexnější, vyšší vrstvou bázové časoprostorové dimenze. Domníváme se, že zavedení pojmu časoprostorové dimenze sémantické báze prohlubuje systematizaci sémantické báze jako klíčového pojmu tohoto typu gramatiky.

Výše jsme již připomenuli, že může být vyslovena pochybnost o vhodnosti a adekvátnosti konstrukce např. větně sémantického komponentu a komponentu morfologického jako příslušného realizačního systému z poměrně jednoduše pojaté základní struktury myšlenkově jazykových kategorií. Navíc realizační procesy (máme teď na mysli větnou realizaci) zůstávají v dosavadních výkladech na úrovni obvyklých korespondenčních, připisovacích pravidel, jejichž podstatou je, že symbolům bázové formule jsou připsány symboly morfologicko-syntaktické struktury; to prakticky předpokládá vedle rozvinuté sémantické báze i dořešení realizační morfologicko-syntaktické struktury jako struktury gramatických větných vzorců (v Danešově pojetí). I tak ovšem má vztah uvedených struktur charakter pouze empiricky deskriptivní. Zdá se, že nejen pro prohloubení tohoto typu gramatiky, ale především pro její verifikaci, má značný význam formulovat vedle pravidel konstrukčních, která se týkají derivace jednotlivých komponentů, a pravidel realizačních ještě pravidla, která by měla vyšší explikační sílu než pravidla dosud vyložená. Zdá se, že to předpokládá typ pravidel spjatých s postulovaným principem vzniku a rozvoje přirozeného jazyka, tedy typ pravidel nadřazených jak konstrukci komponentů, tak i realizační korespondenci příslušných komponentů. (Výše vyložená pravidla konstrukce komponentů, zejména sémantické báze, mají charakter výrazně gnoseologický, odtud jejich logicko-algebraická inspirace.) Půjde tedy o pravidla, která budou s to konstruovat ze základních bázových relací na jednotlivých stupních posloupnosti operací jak složitější bázové struktury, tak i struktury realizační. Jedině takto lze dokázat postulovanou konstrukční, rozvojovou i realizační spjatost komponentů.

Předpokladem formulace těchto pravidel je chápání struktury výchozích myšlenkově jazykových kategorií (děj, vlastnost, okolnost, substance) jako soustavy základních symetrických znaků. To je plně v souladu s tím, co bylo o znakové povaze tohoto typu gramatiky řečeno.

Mějme symetrické znaky, tedy s jednojednoznačnou korespondencí mezi obsahem a výrazem DdKkCcSs (velká písmena označují obsahovou, malá písmena indexu formální složku znaku). Mějme dále pravidlo záměny jedné formální struk[253]tury druhou za předpokladu zachování původní složky obsahové. Jde tedy o pravidlo porušení jednojednoznačné korespondence mezi obsahem a formou. Porušením jednojednoznačné korespondence je charakterizován nově vzniklý znak; zároveň ovšem příslušná výrazová forma funguje i v původní znakové relaci, dochází tedy k zavedení asymetrie znaku v rámci znakové soustavy. Jestliže např. původní výrazová struktura k ve znaku Kk bude nahrazena výrazovou formou s, dostaneme nový znak Ks, který bude existovat vedle původního Kk a Ss, což vede ke znakové asymetrii, přičemž nově vzniklý znak je charakterizován rozporem obsahu a formy. Navržená operace je základním dynamickým principem asymetrie jazykového znaku odhalené Karcevským. Současné formalizující gramatiky chápou tuto operaci obvykle jako pravidlo substituční, jehož podstata spočívá v tom, že původní obsahová složka znaku (v našem případě K) je zachována v nezměněné sémanticko-funkční kvalitě a je pouze (zpravidla sekundárně) vyjadřována odlišnou formou výrazu (v našem případě k). Nevzniká tedy tímto procesem nová obsahová kvalita, pouze nové znakové vztahy; tento proces je přitom prostředkem jazykové ekonomie a uplatní se zejména tam, kde dochází k rozšíření obsahových prostředků v důsledku vzrůstajících vyjadřovacích potřeb jazyka.

Je v každém případě nepochybné, že podobné procesy jsou spjaty s rozvojovými principy přirozeného jazyka. I když nechceme popírat, že i v přirozeném jazyce právě tímto způsobem uvedené procesy za určitých okolností působí, soudíme, že v zásadě jde o rezultát komplikovanější, alespoň pokud jde o větnou sémantiku takových jazyků, jako je čeština. Jde o to, že aplikace podobného pravidla formální substituce se projeví jako proces transpozice znaku (tj. spolu se substituovanou formou je transponován i obsah původního jednojednoznačného znaku) při určitém zachování funkčních a sémantických vlastností funkčního místa, do něhož byla formální struktura substituována v tom smyslu, jak to výše vyložené substituční pravidlo předpokládá. V nově vzniklém, vnitřně asymetrickém znaku z původních obsahových a formálních kvalit zaniká tedy pouze substitucí odstraněná formální složka, ostatní prvky se nějakým způsobem podílejí na vlastnostech nového znaku. Výsledný asymetrický znak je charakterizován jednotou i rozporem obsahu a formy v rámci jediného znaku. (V případě pouze výrazově substitučního chápání pravidla lze o jednotě a rozporu formy a obsahu mluvit nikoli v rámci jediného znaku, ale pouze v rámci příslušné znakové soustavy jako celku.)

Vraťme se k příkladu uvedenému výše: Jestliže podle substitučně transpozičního pravidla nahradíme formální složku znaku Kk složkou s znaku Ss, dostaneme výsledek (K, S)s. Soudíme, že stav daný jednotou i rozporem obsahu a formy se neřeší logickou konjunkcí nebo negací, ale ve smyslu kategorií a zákonů dialektického materialismu. Touto cestou vznikají nové funkčně sémantické kvality, dochází k rozvoji sémantických i gramatických prostředků jazyka.

Abychom mohli toto tvrzení ilustrovat, předpokládejme, že na výchozí čtveřici jednojednoznačných znaků byl definován úplný binární uspořádaný rozklad, na jehož základě získáme syntagmatické dvojice.

Opět se vrátíme k výše uvedenému příkladu: Mějme syntagma Ss; Kk a proveďme transpoziční substituci tím, že nahradíme v druhé funkční pozici formu znaku Kk formou s znaku Ss. Dostaneme syntagma Ss; (K,S)s. Rozpor obou obsahových složek se řeší pozitivní negací (negace negace) obsahové složky K, která je v rozporu s formou s. Znamená to, že nedochází k jejímu odstranění, „škrtnutí“, ale že naopak vzniká nová kvalita, která v sobě zahrnuje oba obsahové rysy. Touto kvalitou je onomaziologická kategorie nositele vlastnosti. Obsahová složka je uspořádanou dvojicí S;K (substance, příznak), vzniká tedy jeden z předpokladů slovotvorné realizace bázových struktur. Tím se dostávají do protikladu syntagmata Ss;Kk Sa s; (S;K)s (např. Benjamin je hloupý a Benjamin je hlupák) charakterizovaná, pokud [254]jde o druhé funkční místo, jak rozporem formy (ks),tak i rozporem obsahu K—(S;K). Tento komplikovaný rozpor je překonán jednotou funkce, totiž větně sémantickou relací vlastnosti, která je předpokladem realizace příslušného sémantického vztahu. Na příkladu pak bylo možné sledovat, jak narušením jednojednoznačné korespondence formy a obsahu došlo v důsledku tendence k jednotě obsahu a formy k několika operacím, přičemž na jednotlivých stupních se (jako řešení rozporů) objevovaly prvky lexikálního, syntaktického i morfologického komponentu. Svědčí to pro rozvojovou spjatost příslušných komponentů i pro významnou roli narušování a obnovování jednoty obsahu a formy v procesu rozvoje jazyka. Svědčí to pro sjednocující schopnost základních relací sémantické báze.

Uvedeme ještě jeden příklad. Vyjděme z jednojednoznačného, symetrického znaku Dd, proveďme substituční transpozici a nahraďme výrazovou formu d výrazovou formou s. Vznikne asymetrický znak (D,S)s charakterizovaný jednotou i rozporem obsahu a formy. Tento rozpor bude překonán vznikem nové kvality, jíž bude dějové substantivum, tedy substantivum s příznakem děje v uspořádání (S;D)s jako kvalita lexikální sémantiky, jako specifická onomaziologická struktura. Rozpor i jednota se však řeší i jiným směrem; dojde ke vzniku specifické formální struktury , (různé od d i od s), která ve spojení se sémantikou D, S má schopnost plnit funkce typické pro s. Takto lze chápat infinitiv „substituovatelný“ za dějové substantivum (Chůze je zdravá Chodit je zdravé). Tato znaková jednotka, tedy (D,S)d, je charakterizována v určitém smyslu jednotou obsahu i formy, v důsledku jiného rozporu, tj. rozporu mezi strukturou (ta je dána substančností i dějovostí) a funkcí (pouze substanční), nabývá specifické funkce různé od Ss i Dd, totiž být imanentní substančně dějovou složkou sloves s pokleslou, potlačenou dějovostí, sloves, která mají morfologický, avšak nikoli větně sémantický charakter děje (např. infinitiv u sloves modálních).

V případě infinitivu u modálních sloves je výsledkem tohoto procesu další významný rozpor. Zatímco sémanticky je nositelem dějovosti infinitiv a verbum finitum je pouze určitým aspektem tohoto děje, v morfologickém smyslu má rysy slovesnosti (je nositelem příslušných kategorií) verbum finitum a infinitiv je pouze komplementem. Je tu tedy nový složitý rozpor formy a obsahu odstraněný patrně funkční jednotou danou příslušnou bázovou formulí. I zde tedy zjišťujeme v procesu narušení a obnovení jednoty obsahu a formy cestu k odvození lexikálně slovotvorné kategorie, ale i morfologické slovnědruhové kategorie, a to neoddělitelně s příslušnými větně sémantickými funkcemi.

Uvedené příklady měly naznačit cestu, kterou je třeba sledovat, jestliže má být odhalen gnoseologicky nejvyšší typ pravidel, sjednocující výše postulovaný princip rozvoje jazyka s konstrukčními a realizačními pravidly navrhované gramatiky. Zdá se, že opakované narušování a obnovování jednoty obsahu a formy znaku řízené zákony dialektiky je integrujícím a určujícím principem rozvoje a fungování přirozeného jazyka. Pravidla realizace bázových struktur se tím dostávají na vyšší úroveň explikace, než jakou poskytují jednoduchá korespondenční pravidla. Konstrukční procesy založené na systematické simulaci narušování a obnovování jednoty a symetrie znaku odhalují významný ontologický rys rozvoje přirozeného jazyka: z jednoduchých znaků se konstruují znaky složitější, lexikální, onomaziologické kategorie, z nich pak kategorie morfologicko-slovnědruhové spolu se syntaktickými funkcemi a nakonec „nejmladší“ vrstva větně sémantických relací. Izomorfní strukturou těchto procesů, která je umožňuje, avšak je jimi sama rozvíjena, je sémantická báze přirozeného jazyka, kterou navrhovaný typ gramatiky činí z hlediska daného stavu vývoje i rozvoje jazyka jádrem gramatiky. [255]Navrhovaný typ gramatiky usiluje o respektování dialektické jednoty ontologie a gnoseologie a dialektické jednoty rozvojových principů a principů synchronního modelování funkčních vlastností jazyka.

 

R É S U M É

Проблемы конструкции грамматики на основе семантической базы

В статье предлагается пример конструкции грамматики естественного языка на основе семантической базы и рассматриваются проблемы определенного типа грамматики. Ядром понятийной системы модели являются рече-мыслительные категории субстанция, квалификация, обстоятельство, действие. Основным компонентом рассматриваемого типа грамматики является понятие семантической базы естественного языка. Семантическая база — это множество комплексных семантических формул, которые конструированы из основных, минимальных формул и элементов при помощи определенных правил. Основные формулы — это рече-мыслительные категории квалификация, обстоятельство, действие в качестве отношения на более высокой ступени абстракции. Иерархия формул семантической базы — это ядро семантики языка, но формулы — это не слова, не синтагмы, не предложения в лингвистическом смысле; в слова, преддикативные синтагмы (предложения) и непредикативные синтагмы они преобразуются при помощи правил грамматической и словообразовательной реализаций. Система средств грамматической реализации (т. е. система частей речи в связи с синтаксическими функциями) конструирована при помощи определенных правил па основе приведенных выше рече-мыслительных категорий. Отношения между единицами семантической базы (так наз. базисными словами, синтагмами и предложениями) с одной стороны и между средствами грамматической реализации с другой стороны объясняются при помощи операций повторяемого нарушения и осуществления единства знака; как элементарные знаки рассматриваются приведенные выше рече-мыслительные категории. Принципами нарушения и осуществления единства знака являются законы диалектической логики. Диалектика нарушения и осуществления единства знака в условиях действования законов диалектической логики считается основным принципом развития и функционирования языка.


[1] Srov. naši stať Konstrukcija grammatiki jazyka na osnove semantičeskoj bazy ve sb. Grammatičeskoje opisanije slavjanskich jazykov. Koncepcii i metody, Moskva (v tisku).

[2] Srov. Fr. Daneš, Diskusní příspěvek k interpretaci Erbenovy básně Vrba, ČL 20, 1972, s. 50 nebo J. Kořenský, O jedné metodě lingvistické analýzy veršovaného textu, SaS 34, 1973, 158—161.

[3] Záměrně se vyhýbáme pojmům langue a parole a formulujeme věci spíše ve smyslu teorie společenské komunikace, což má řadu předností, především však tu, že to usnadňuje lingvistice kontakty s jinými vědními disciplínami. Z lingvistického hlediska nám jde o to, že klasické pojetí langue zahrnovalo jen část systémových prostředků, prakticky vůbec ne prostředky výpovědně textového komponentu. Užití termínů langue a parole v tomto typu gramatiky by vyžadovalo náročnou kritickou analýzu těchto klasických pojmů.

[4] Dále budeme ve smyslu ‚jazykový obsah‘ užívat termínů význam, sémantika, ve smyslu ‚jazyková forma‘ termínu výraz.

[5] Srov. Fr. Daneš - M. Dokulil, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958.

[6] Opět tu záměrně neužíváme termínu synchronie a diachronie, neboť bychom je v rámci návrhu gramatiky mohli užít jen po určité kritické analýze. Smyslem našich termínů vznikově rozvojové schéma, vznikově rozvojový princip je (při jejich plném propracování) naznačit principy vzniku a rozvoje přirozeného jazyka v dialektickém vztahu ke strukturám myšlení, k společenskému vědomí a v jeho společenskohistorických souvislostech. Nejde ovšem o konkrétní realizaci těchto principů u jediného přirozeného jazyka, o popis vývoje jeho specifických prostředků, tady bychom užili termínu vývoj, diachronie. Stejně tak termín určitý vývojem daný stav chápeme jako modelování dosaženého stupně vývoje (to lze řešit na různém stupni obecnosti a univerzálnosti), přičemž chceme při výběru metod tohoto synchronního popisu akcentovat respektování dynamických rozvojových principů, tedy dialektickou jednotu rozvojových principů, a „statické“ systémovosti jazyka. Lingvistické modely by měly zásadně odhalovat jednotu rozvojového, dynamického charakteru jazyka a jeho funkčního, „pružně stabilního“ uspořádání. Systém daného stavu jazyka může být adekvátně modelován jen při respektování nejen funkčních, ale i rozvojových principů. Pojmy jako pružná stabilita a dynamičnost systému ostatně ukazují, že právě v tomto směru vytvořila pražská funkční lingvistika významné tradice, a to nejen ve fonologii a morfologii, ale i v obecném myšlení o jazyce.

[7] Základní formule a minimální element jsou modifikací souboru myšlenkově jazykových kategorií představující vyšší rozvojový stupeň, na němž se již respektuje diferenciace mezi vztahem (relací) a elementem. Sama o sobě sémantická báze má charakter jádra významové složky jazyka, v lingvistickém smyslu nabývá znakové povahy až zavedením výrazové složky (morfonologie), tím se však v této stati nebudeme zabývat. Uvažujeme-li o sémantické bázi jako o gnoseologickém postulátu, je její formální složkou logická syntax formulí.

[8] O rozvinuté sémantické bázi si lze učinit představu na základě ref. Fr. Daneše - Z. Hlavsy - J. Kořenského Postavení slovesa v struktuře věty, Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů, Praha 1973, s. 129n. a z prací Fr. Daneše tam uvedených. Je však nutné poznamenat, že jde v této společné stati o jinak pojatý model větné sémantiky, i když v zásadě velmi blízký zde navrhované gramatice.

[9] V naší stati Slovo, věta, onomaziologická kategorie, SaS 33, 1972, 193—198 jsme tento typ gramatiky již naznačili; byl tam definován umělý jazyk L, jehož konstrukčním východiskem byla konečná množina onomaziologických kategorií; vzhledem k tomu, že šlo o jazyk umělý, který byl s češtinou jako přirozeným jazykem pouze konfrontován, chybí pochopitelně zcela struktura realizační typu B; neužívá se dosud termínu sémantická báze, naopak se v rámci slovotvorné realizace typu A důsledně užívá termínů Dokulilových (báze, příznak). S ohledem na terminologii Dokulilovu jsme si ovšem vědomi toho, že dvojice termínů základ, příznak zavedená z diferenčních důvodů vzhledem k termínu sémantická báze, není šťastná, neboť Dokulil užívá termínu základ — naší terminologií řečeno — ve smyslu realizace B. V zásadě ovšem sémantická báze je svými sémantickými vlastnostmi totožná s množinou onomaziologických kategorií i z hlediska vztahu jazyka a myšlení. — V naší stati o. c. v pozn. 1 je pojetí i terminologie v podstatě totožná s touto statí.

[10] Toto pojetí slovních druhů a jejich kategorií srov. v rozmnoženém elaborátu české komise pro studium gramatické stavby slov. jazyků ČKS, Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny (Základní koncepce a problémy), Praha 1974; tam jsou také uvedeny příslušné tabulky slovních druhů.

[11] Např. referenční rozsah slova zřícenina je širší (zahrnuje každou budovu poškozením zbavenou svých původních vlastností spjatých s příslušnou funkcí), což znamená, že význam je užší (chybí ve formuli složitý kvalifikační příznak „středověká pevnost“); uvedená predikační a nepredikační syntagmata se liší sémantickými rysy, jako je aktuální dějovost, rezultativnost, deagentizovanost apod.; při našem pojetí báze bychom tuto diferenční sémantiku interpretovali v rámci realizační struktury typu B, tedy nebázově.

[12] L budiž relace lokalizace jako specifikace relace xCy, V je symbolem relátoru předmětného vlastnictví, přičemž textová analýza češtiny svědčí pro jeho zvláštní postavení v sémantické bázi; nelze totiž k této relaci dojít specifikační činností ani od relace vlastnosti, ani okolnosti. Bude tedy třeba počítat s jeho samostatným zavedením do sémantické báze.

[13] Jsme si vědomi toho, že v reprezentativních pracích o aktuálním členění se předpokládá těsný vztah mezi neutrálním pořádkem v rámci komunikačního dynamismu a sémantikou struktur. Srov. např. P. Adamec, K úloze sémantiky v slovosledu, SlavPrag 4, Praha 1962, s. 297—300; J. Firbas, On the Interplay of Means of Functional Sentence Perspective, Actes du Xe Congrès International des Linguistes, Bucarest 1970, s. 741—745; P. Sgall, Kontextové zapojení a otázková metoda, SaS 34, 1973, 202—211. Naše pojetí bázové sémantiky však vyžaduje, aby bylo možné realizovat (v rámci realizace A i B) všechna uspořádání dané formule ve smyslu sémantického akcentu, ještě před zapojením výpovědních a kontextových faktorů, které jsou záležitostí druhého komplexního komponentu.

[14] Srov. B. Engels, Myšlenky o socialismu a vědě (překlad), Praha 1971; A. Einstein-Infeld, Physik als Abenteuer der Erkenntnis, 1938; B. Russel, Logical Atomismus, Contemporary British Philosophy, London 1924; K. S. Šaumjan, Filosofskije voprosy teoretičeskoj lingvistiky, Moskva 1971; M. N. Greckij, Francuzskij strukturalizm, Moskva 1971. Zdůrazňujeme, že mluvíme-li zde o elementových a relačních vlastnostech bázové sémantiky, máme na mysli strukturu významů, nikoli strukturu znakového vztahu (třebaže z předpokladu znakovosti vycházíme); nikoli tedy komplex otázek reference, denotace, designace, smyslu atp. Těmito otázkami se zabývá nověji např. I. S. Narskij, Dialektičeskoje protivorečije i logika poznanija, Moskva 1969. Nám jde o vnitřní strukturaci soustavy ‚smyslů‘ jako elementů a vztahů sémantické báze.

[15] Jde o to, že proces ve své podstatě je obligatorně spjat s časovým intervalem (u některých procesů může jít o fakultativní změnu lokalizace, avšak ve smyslu empirické, „reálné“ lokalizace); stejně tak naše pojetí signalizace časoprostorových příznaků nevylučuje, že reálně jsou statické relace dimenzovány v čase, jejich podstatu to však neurčuje. Událost, jejíž podstatou je mutace, přechod od jednoho „stavu věci“ do jiného „stavu věci“, je nutně definována změnou obou koordinát. U reálných událostí je tento fakt spjat s obdobným procesem z hlediska reálného času a prostoru, u abstraktních událostí tato souvislost chybí.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 241-255

Předchozí Iva Nebeská: Česká práce o sovětské psycholingvistice

Následující Pavel Novák: K lokalistickému pojetí významu pádů