Česká práce o sovětské psycholingvistice

Iva Nebeská

[Kronika]

(pdf)

Чешская работа о советской психолингвистике / Un ouvrage tchèque sur la psycholinguistique soviétique

V posledních letech prochází sovětská psycholingvistika, resp. teorie řečové činnosti obdobím intenzívního rozvoje. Většina prací referujících o konkrétních výzkumech v této oblasti je rozptýlena po nejrůznějších sbornících, které vycházejí v mnoha místech Sovětského svazu a u nás nejsou snadno dostupné. Proto je užitečným činem nakladatelství Academia vydání přehledové publikace Jana Průchy Sovětská psycholingvistika a některé její pedagogické aplikace (Praha 1973, 123 s.).[1] Českému čtenáři se tak dostává do ruky souhrnný a utříděný pohled na tuto tematiku.

Celá problematika je pojímána v širších souvislostech. Autor upozorňuje na kořeny, ze kterých vyrůstalo nynější pojetí řečové činnosti[2] v Sovětském svazu, a to jak psychologické (zejména práce L. S. Vygotského a jeho žáků), tak lingvistické (po tzv. teorii ruského formalismu zejména strukturní lingvistika a funkční stylistika). Jádrem knihy je kapitola čtvrtá Modely řečové činnosti (s. 45 až 80). Podle toho, na co je kladen důraz při výzkumu produkce a percepce řeči, dělí autor modely řečové činnosti do tří hlavních skupin: (1) na psychofonetické, (2) neurolingvistické a (3) gramatické a sémantické.

Mezi modely psychofonetickými věnuje nejvíce pozornosti systematickému výzkumu vnímání a vytváření řeči L. A. Čistovičové. Teoretickým východiskem tohoto modelu je tzv. motorická teorie percepce řeči; základem percepčního procesu je „porovnávání řečových signálů s jejich motoricko-artikulačními koreláty“ (s. 46). Druhý hlavní proud v sovětské experimentální fonetice představuje komunikativní pojetí řečové činnosti V. A. Artemova, které se neomezuje na fonetické charakteristiky percepce a produkce řeči, ale staví je do vztahu k mimojazykovým podmínkám komunikace. Zdůrazňuje se zejména výzkum intonační struktury věty.

„Neurolingvistické modely se soustřeďují na skryté, vnitřní mechanismy řečové činnosti“ (s. 55). Ústředním pojmem této oblasti sovětské teorie řečové činnosti je pojem vnitřní řeči v pojetí L. S. Vygotského; v současné době je tato problematika rozpracována řadou pracovníků. Průcha konfrontuje jejich různá pojetí a postoje k této otázce. Problematika vnitřní řeči je v sovětské psycholingvistice stále živá a dále se propracovává.[3]

V části věnované gramatickým a sémantickým modelům se autor soustřeďuje převážně na dvě oblasti: modely pravděpodobnostního charakteru a modely, které jsou důsledkem sovětské kritiky tzv. ověřování psychologické reálnosti transformačních gramatik (zvl. A. A. Leont’jeva, T. V. Rjabové a dalších). Pravděpodobnostní přístup je zde reprezentován zejména gruzínskou psychologickou školou, která vypracovala „teorii záměru činnosti“ (zde by čtenář uvítal podrobnější výklad). Kritické stanovisko zaujímá Průcha k některým výzkumům I. M. Luščichinové (vytýká jí, že při studiu procesu kódování a dekódování nedostatečně rozlišila vliv gramatických a sémantických vazeb na jedné straně a vliv pravděpodobnostních závislostí slov na straně druhé). Stranou nenechává ani přístup R. M. Frumkinové a jejích spolupracovníků, který spočívá ve zjišťování vlivu předchozí pravděpodobnostně pojaté zkušenosti mluvčího na jeho jazykové chování; [240]některé jejich hypotézy však nepovažuje za experimentálně dostatečně verifikované. — Sémantický přístup k řečové činnosti se v sovětské psycholingvistice obráží hlavně v opětném využívání asociačních metod. Kromě některých obecnějších aspektů (zjišťování stupně začlenění slov do sémantických polí) navazuje toto pojetí na tradiční aplikace ve vyučování cizím jazykům. Využití teoretických poznatků o řečové činnosti ve vyučovacím procesu je věnována celá poslední kapitola, což je v souladu s celkovým zaměřením knihy.

Knížka je doplněna přílohou o sovětských testovacích metodách pro zjišťování jazykových schopností a znalostí cizího jazyka, obsáhlou bibliografií a věcným rejstříkem. Jedna z kapitol je věnována vědecko-organizační struktuře sovětské psycholingvistiky. Čtenář však postrádá rejstřík jmenný, kromě toho v bibliografii nejsou uvedeny některé práce, na které se v textu odkazuje.

Průchova práce, která dokumentuje autorův soustavný zájem o psycholingvistickou problematiku,[4] seznamuje se širokým okruhem problémů a různorodými teoretickými stanovisky týkajícími se mnoha aspektů sovětské teorie řečové činnosti. Autor dobře vystihl důraz, který se v sovětské psycholingvistice klade na experimentální ověřování dílčích teorií. Překračuje rámec pouhého informativního přehledu, volí přístup spíše výkladový a nezřídka uplatňuje i vlastní kritické připomínky, jak pozitivní, tak negativní. Čtenáři tak podává utříděný přehled (i když s jeho tříděním nelze vždy v plném rozsahu souhlasit, např. všechny uváděné pravděpodobnostní přístupy bychom asi neoznačili za „modely gramatické a sémantické“) problematiky, jejíž studium přímo z pramenů by bylo dosti náročné. V tom spatřujeme hlavní přínos knížky.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 3, s. 239-240

Předchozí Antonín Tejnor: Zasedání Mezinárodní terminologické komise lingvistické

Následující Jan Kořenský: Problémy konstrukce gramatiky jazyka ze sémantické báze