O tzv. vnitřním modelu v jazyce

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

О т. наз. внутренней модели языка / Le soi-disant modèle interne de la langue

V současné době se velmi často užívá v jazykovědě a příbuzných oborech termín model. Je to termín širokého významu a mnoho se uvažuje o tom, co vlastně model je a co není.

V našem článku nám nepůjde o tyto věci. Různé koncepce pojmu model se totiž shodují v tom, že jde o podobnost dvou struktur, a to nás opravňuje k tomu, abychom uvedli nový pojem, kterému říkáme vnitřní model. Znamená to, že dvě nebo více součástí jazyka (nebo jiné struktury) jsou si nějak podobné a že jejich podobnost se jako taková prožívá. Toto prožívání může být různého druhu. Někdy je to vidět v tom, že model nově vzniká, jindy zase v tom, že některé jazyky mají sklon vytvářet modely, jiné jsou méně aktivní.

Hlavním rysem vnitřního modelu je dvojstrannost, podobnost dvou mikrostruktur, náležejících témuž jazyku. Nejde tedy zde o pravidlo (pokud jde o pravidlo, nejde o vnitřní model, nýbrž o jiný model), nýbrž pouze o prožívanou analogičnost. Je dáno věcí samou, že vnitřní model je zpravidla reciproční (tedy např. skloňuje-li se subst. kuna jako žena, skloňuje se subst. žena jako kuna).

Abychom si věc ozřejmili, uvedeme příklad, nijak důležitý, ale názorný. Jde o terminologii šachových figurek. Šach je, jak známo, indického původu, a proto uvedeme termíny z jazyka hindí, částečně pozměněné perským vlivem. Zde jde jasně o koncepci vojska táhnoucího do boje. Je tu král, bádšáh, který má vedle sebe mnohem silnější figuru, naši královnu a tou je skutečný velitel, farzi. Ve vojsku je dále slon, píl, tj. náš střelec, kůň - ghorá, dále pak loď - kaští anebo válečný vůz - rukh, konečně pak množství pěšáků - pjádá. Toto pojetí se opakuje v perštině a málo změněné je v ruštině. Zde je vedle krále - korol’ dále ferz’, dále slon nebo po evropsku oficer, potom kůň - kon’, loď se starým jménem lad’ja, kromě toho pěšák - peška. Zcela v jiném ovzduší jsme v staré západní Evropě, kam přišly šachy přes Arábii a Španělsko. A tak máme již ve Španělsku vedle krále - rey pojednou královnu - reína, vedle níž je alfil (arabské ‚slon‘ se členem), dále je kůň - caballo, věž je skutečně věží - torre, i když má též orientální jméno roque. Pěšák (peón) doplňuje zástup. Ve franštině se ještě více uplatňuje model feudálního dvora: vedle krále - roi a královny - reine je aufin (španělského původu) vystřídán šaškem - fou, slovo roc je vystřídáno slovem tour (věž), dále pak jsou kůň - cheval a pěšák - pion. Anglický termín pro střelce je důstojnější, biskup - bishop, německý věcnější - běžec - Läufer nebo důstojník - Offizier.

Celý příklad, který jsme uvedli pro názornost, ukazuje, v čem hledáme vnitřní model: Z terminologie vojenského, popř. dvorního života se přenášejí některé rysy, tj. v tomto případě jednotlivá slova, do jiné struktury, tj. do terminologie šachu.

U pojmu vnitřní model nejde nám vůbec o nějakou novou koncepci. V celé historii lingvistiky se neustále vracejí koncepce, které tím nebo oním způsobem osvětlují ten či onen z případů vnitřního modelování. Pokusíme se to vysvětlit na jednotlivých případech.

Je tu především starý protiklad analogie a anomálie, tj. přibližně poměrnosti a nepoměrnosti, který zaměstnával antické lingvisty. Zpočátku se projevoval jako spor, a to v různých rovinách. Víme z historie lingvistiky, že tento spor se týkal jednak názvů věcí (analogie v tomto případě znamená, že název je podoben věci, anomálie — doslova nerovnost — znamená, že název je nepodoben věci), jednak stylu (analogie tu znamená, že věc se pojmenuje náležitým slovem, podle okřídlené Caesarovy věty tamquam scopulum sic fugias inauditum atque insolens verbum, tj. jako útesu [22]se vyhýbej neslýchanému a nezvyklému slovu), konečně pak morfologie (analogie znamená, že jedno slovo se skloňuje nebo časuje stejně jako druhé, anomálie znamená, že jedno slovo se skloňuje nebo časuje jinak než druhé). Z různých koncepcí celého sporu je nejdůležitější třetí koncepce, morfologická, která dala vznik soustavě mluvnických vzorů. Všechny koncepce jsou jasnými příklady vnitřní modelace. Jazyk jako celek i jeho části jsou modelace chápaných věcí. Větší analogie znamená větší modelaci, větší anomálie menší modelaci. Ve stylu se projevuje ukázněnější nebo volnější modelace podle vnějšího světa. V rámci morfologie je slovo modelováno buď velmi důsledně, analogicky (srov. angličtinu, franštinu, turečtinu), nebo s malou důsledností (čeština, latina).

V 19. a 20. stol. se uplatňuje termín analogie v novém významu ‚změna slova podle jiného slova‘, např. kupuju podle nesu. Jde o diachronickou modelaci.

Jiným dokladem je termín izomorfismus, stejná struktura částí celku. Jde především o izomorfismus „plánu obsahu“ a „plánu výrazu“, ale leckdy se toto pojetí přenáší i na relace další.

Strukturalismus kterékoli denominace nutně vede k ideám blízkým ideji vnitřního modelu. Jestliže chápu jazyk jako strukturu struktur, pak nutně narážím na otázku vztahu těchto součástí a tím se blížím problematice, o níž je tu řeč.

A tak se tyto ideje uplatňují ve fonologii. N. S. Trubeckoj ukazoval ve svých rozborech fonologických systémů, jak symetričnost je jednou ze základních vlastností fonologických systémů. Např. ve vokalickém systému je pravý a levý díl symetrický, dlouhé nebo přízvučné samohlásky mají podobně konstruovaný systém jako samohlásky krátké a nepřízvučné, souhlásky různých artikulačních míst jsou sestaveny do podobného dílčího souboru atd. Jinými slovy: Jednotlivé díly fonologického systému jsou modelovány jeden podle druhého.

Podobná je situace fonologického systému, viděná z hlediska diachronického. Jde tady především o dva rysy fonologického vývoje jazyka. Jednak dochází ke změnám se stálou tendencí k zachování symetrie (tj. např. s diftongizací e je současná nebo časově blízká diftongizace o), jednak jevy asymetrie se tím nebo oním způsobem velmi často likvidují, např. f vyplňuje mezeru českého fonologického systému. To vše se jasně projevuje např. v pohledech na fonologický vývoj, jak jej vykládá ve svých pracích J. Vachek.[1]

Podobné jevy byly popisovány v typologii. Pokud typologie pracuje s více jevy, dochází velmi často k formulacím, které ukazují na paralelnost jevů. Co platí o jednom rysu, platí pravděpodobně i o rysu druhém, např. je-li mnoho deklinací, je pravděpodobně i mnoho konjugací.

Jiný příklad teoretického chápání modelu je v pojmu transpozice. Je to v pojetí Ch. Ballyho a dalších lingvistů přenášení hotové už vazby slovesné do vazby nominální (navštívil svého přítele - návštěva jeho přítele), čímž vzniká nová vazba, modelovaná podle jiných vazeb, jako kniha jeho přítele.

Uvedli jsme několik příkladů, které ukazují, jak se velmi často užívalo představ blízkých pojmu vnitřního modelu pro vysvětlení jazykových jevů.

Přistoupíme nyní k rozboru jednotlivých případů. Především uvážíme vztah jazyka jako celku k vnějšímu světu, který zobrazuje. Jazyk je souborem jednotek, které jsou mezi sebou ve složitých vztazích různého druhu. Tyto jednotky zobrazují nějakou část vnějšího světa, jak se nám jeví. Jsou mnohotvaré, je třeba tu mluvit o slovech, větách, morfémech, slovních druzích atd. Nejdůležitější mezi nimi jsou slova (ve smyslu slovo nebo pojmenování nebo lexém nebo lexikální jednotka). O těch bychom chtěli říci několik slov.

Lexémy jsou velmi jasné jednotky a jasný je také jejich vztah k vnějšímu světu [23]Víme dobře, že existuje živočišný nebo rostlinný druh Felis cattus či Triticum sativum, jehož název má své jasné partnery v jazycích (chat, Katze, cat, kotka, kočka, macska, kissa atd. a froment, r Weizen, wheat, pszenica, pšenice, búza, vehnä atd.). Přenesení hotového modelu má jasně tento charakter.

Jsou však případy, které vypadají jinak. Často je sdružena řada synonym kolem jednoho významu, synonym, která mají poněkud jiný význam, ale přece jen velmi blízký. Jde tu nejvíc o adjektiva nebo verba, ale také o substantiva. Je to věc dobře známá z dvojjazyčných slovníků a ze speciálních slovníků synonymních. Tu se např. dočítáme, že anglické slovo dear má ve svých dvou základních významech jednak řadu synonym costly, expensive, highpriced, at a highprice, of great price, jednak druhou řadu precious, belowed, darling, muchloved, highly esteemed, highly valued. V podobném slovníku jiného jazyka nalezneme přirozeně jinou řadu, protože nikde není stanoveno, co ještě synonyma jsou a co nejsou. To je známá věc. Chceme však přitom na něco upozornit. Všechna tato synonyma, ať blízká, ať vzdálená (jejich řadu je vždycky možno doplnit), jsou postavena vedle sebe, jako samostatné jednotky — jako ona slova, která jsme uváděli prve, odpovídající přesně přírodopisným druhům. Znamená to, že model repertoáru jednotlivých jednotek, který je přirozený v odborech systematického přírodopisu apod., se přenáší i jinam. Je to jistě nutné. Nebylo by možné jiným způsobem vyjádřit sled ponenáhlých rozdílů. Jazyk nutně musí tedy použít modelu vzatého z jiných oborů.

Přicházíme k číslovkám. Bylo by možno zde přejít zase k modelu právě uvedenému a řadit jednotlivá slova. Skutečně se to děje do určité míry : jeden, dva, tři … devět, deset. Ale daleko to prakticky jít nemůže, bylo by nutné stvořit předlouhou řadu slov a těžko by se s nimi operovalo. Proto se užívá modelů vzatých odjinud. Naše desítková soustava je v podstatě antropomorfická z genetického hlediska, tj. je vzata z počtu prstů. Prsty na rukou, popř. i na nohou (jsou-li bosy) jsou prvním počitadlem, jak se dá doložit i etymologicky: v jazyce Čukčů se počítat říká rilhirkin, což je odvozeno od slova rilh- ‚prst‘.[2]

Čísla se často jmenují podle počtu prstů. Čukočsky pět je odvozeno od subst. ruka, stejně deset, kdežto dvacet se označuje slovem glikkin od slova glik ‚člověk‘, tj. plný počet prstů rukou i nohou. U nás model prstů se ztrácí, i když prsty nadále slouží jako počitadlo. Přitom můžeme zjistit více variant takového počítání. U nás zpravidla počítáme ohnutím prstů jedné ruky od palce k malíčku (1—5), pak stejně u druhé ruky (6—10). Jinde, např. u Mongolů, stačí k počítání jedna ruka: Po čísle 5, které je vytvořeno stisknutím ruky do pěsti, se otvírají zase prsty od palce k malíčku (6—10). Staré indoevropské počítání šlo patrně cestou druhého modelu: slovo pro 5 je asi etymologicky příbuzné se slovem pěst (stsl. pestь, ahd. fust), slovo pro deset se snáze vykládá jako singulár.

Pro nás je ovšem již ztracen původní antropomorfický model. Pokud se např. při vypočítávání používá gest, počítajících zároveň na prstech, bere se to jako využití faktu, že prstů je také deset.

Antropomorfický původ má ovšem také soustava pětková a dvacítková, které jsou pouhou obměnou desítkové. V keltských jazycích jsou časté doklady kombinace desítkové, pětkové a dvacítkové soustavy, jako velš. un ar ddeg 11 (jeden na deseti), pymtheg 15, un ar pymtheg 16, pedwar ar bymtheg 19, ugain 20, un ar hugain 21 deg ar hugain 30, un ar ddeg ar hugain 31, deugain 40, deg a deugain 50, trigain 60.

Přirozená čísla jsou diskrétní řada, kde je jazykovým problémem jen sestavení do nějaké soustavy. Těžší je situace tam, kde máme co dělat s amorfním množstvím, jako je tomu u času. Zde jde o dvě věci: především, jak vytvořit fiktivní diskrétnost řady, aby bylo možno se o časových údajích dohovořit. Za druhé jde o údaje absolutní, tj. o zavedení pevného bodu, podle něhož se jednotlivé údaje mohou zařadit.

[24]Především tedy jde o jednotky, které vytvářejí fiktivní diskrétní řadu. Tak se tvoří fiktivní pojmy vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, cykly, staletí. Jednotky času jsou především kosmomorfní, tj. vytvářejí se podle kosmických úkazů, časově konstantních. Den, měsíc a rok jsou, jak dobře víme, dány skutečným nebo zdánlivým pohybem slunce a měsíce a jejich následky pro lidský život. Víme také, že se kosmomorfní model může ztratit, jak je to vidět na pojmu měsíc (část roku), který má již s měsícem (lunou) málo společného. Další jednotky se vytvářejí buď jako zlomky (hodiny, minuty, vteřiny), nebo jako cykly (týden, desítiletí, století, cykly let) aritmetickým modelem. Týden je cyklem sedmi dnů, v němž se uplatňuje sedm mezopotamských hvězd (Slunce, Měsíc, Venuše atd.) a sedm jejich bohů. Ti pak se uplatňují v dalších názvech řeckých, latinských a vůbec evropských jmen dnů v týdnu. Tak třeba ve francouzských názvech lundi, mardi, mercredi, jeudi, vendredi, samedi, dimanche zanechali stopy římští bohové Luna, Mercurius, Mars, Juppiter, Venus, Saturnus, při čemž neděle má jméno po křesťanském Bohu ‚den Páně‘ (dies dominica). Cykly roků jsou známy z Číny a ze zemí, které byly pod jejím přímým nebo nepřímým vlivem.

Tak např. mongolsky se jmenují léta podle známých zvířat: po roku zajíce - tuulaj následuje rok draka - luu, hada - mogoj, koně - morin, ovce - chonin, opice - bičin, slepice - tachia, psa - nochoj, myši - chulgana, býka - ücher a tygra - bar. S těmito dvanácti jmény se kombinuje 5 elementů - machbod, dřevo - modon, oheň - gal, země - šoroo, železo - tömör a voda - usan. Tak vzniká 60letý cyklus.

Pevný bod časový je určen antropomorficky, tj. váže se k významné události historie. Tak vzniká éra křesťanská, židovská (od stvoření světa), římská (od založení Říma) atd.

Časové vztahy, tj. současnost, následnost, předčasnost, se, jak známo, vyjadřují různými druhy slov, předložkami, spojkami, adverbii (od, před, po … když, až, jakmile … dříve, později). Tato slova vyjadřují někdy pouze časové vztahy a nic jiného (jakmile). Jindy však táž slova vyjadřují i vztahy jiné, především místní. A tak je vztah časový modelován jako vztah místní. Mluvčí fiktivně stojí u bodu přítomnosti a čas běží kolem něho horizontálně. Co je minulé, stalo se před týdnem, budoucí se stane za týden. Mluvčí se však také může postavit čelem k budoucnosti a pak jsou před ním léta těžké práce, za ním velká rozhodnutí.

Vyjadřování místa má podobné problémy jako čas. I tu jde jednak o jednotky, jednak o východisko orientace.

Jednotky vytvářející fiktivní diskrétní řadu se jmenovaly dříve palec, stopa, sáh, passus = krok, míle, tj. tisíc (milia) kroků apod. Antropomorfický model je zde jasný. Namísto toho byl vzat kosmomorfický model v moderním metru, který byl dnes nově určen chemicky.

Orientace na zemi je dána čtyřmi světovými stranami, které byly sestaveny především podle zdánlivého pohybu slunce. Jména jsou někdy jen značková (sever, jih, něm. Nord, Süd atd.), jindy vyjadřují pohyb slunce a jeho následky (poledne, fr. midi, půlnoc), jindy sám tento pohyb je modelován antropomorficky (východ, západ). Někdy jsou tato jména modelována antropomorficky podle fiktivní postavy, která se staví k slunci. Hledí-li směrem ke kulminujícímu slunci, je před ní jih (fin. etelä od etä- ‚vpředu‘), za ní sever (pohjoinen od pohja ‚základ‘). Mongolsky se jmenuje ömnö ‚jih, vpředu‘, chojno ‚sever, vzadu‘, züün ‚východ(ní), levý‘ a baruun ‚západ(ní), pravý‘. Hledí-li postava k vycházejícímu slunci, vznikají slova jako staroind. dakšinah ‚pravý, jižní‘, uttarah ‚levý, severní‘, púrvah ‚přední, východní‘ a paśčimah ‚zadní, západní‘ (z typografických důvodů nepřesná transkripce).

Z uvedených příkladů vidíme, že slovník poskytuje mnoho dokladů vnitřního modelování. Modelování se týká různých stránek slovníku. Někdy se modelují jen [25]názvy, jak jsme to viděli u šachu. Jindy se využívá závažných podobností a sbližují se slova podobného rázu (srov. vztah času a místa). Velmi často připodobnění k něčemu znamená teprve možnost o věci se vyjadřovat (číselné soustavy, fiktivní diskrétnost řady měr a vah atd.).

Další případy vnitřního modelování je seřazení lexémů podle jejich významu a tvoření. Slova označující člověka (člověk, muž, žena, otec, kovář, učitel, slepec atd.) jsou v úzkém spojení se slovy, která znamenají lidskou činnost — tj. se slovesy, nebo lidskou vlastnost — zde jde o adjektiva. K těmto slovesům a adjektivům jsou přiřazena další slova, jejichž význam je sloučením činnosti nebo vlastnosti a člověka. Tak k slovesu učit patří jméno učitel (nemusí být odvozeno od slovesa, fr. maître), k slovesu sázet sazeč, k řídit ředitel atd. Stejně k adjektivu slepý patří slepec, k lakomý, bohatý patří lakomec, bohatec. Soubor těchto slov opakuje — v menší ovšem míře — soubor sloves a adjektiv. K některým slovesům a adjektivům (vidět, musit, hluchý, němý) substantivum chybí. Připomínám ještě, že se tu jedná o dvojí uplatnění modelu, jednak významu slov (krást - zloděj, učit - učitel), jednak tvoření slov (učit - učitel). A tak máme např. čes. pekař a péci, něm. backen a Bäcker, angl. to bake a baker, avšak franc. cuire a boulanger, maď. sütni a pék.

Podobné řady vznikají ze vztahu substantiva jakožto činitele a jiného substantiva, jako zasaženého objektu nebo výsledku této činnosti. Vytvářejí se slova označující člověka, jehož jméno je jinak ve vztahu se slovesem a jeho prostřednictvím s novým substantivem. Celý vztah může, ale nemusí být vyjádřen slovotvorně, při čemž se může vedle výchozího substantiva uplatnit i sloveso. A tak máme klobouk a kloboučník, Hut a Hutmacher, maď. kalap a kalapos, angl. hat a hatter, fr. chapeau a chapelier; bota a švec, něm. Schuh a Schuhmacher, dnes Schuster, maď. cipö a cipész, angl. shoe a shoemaker, fr. chaussure a cordonnier. Zaměstnání je tu modelováno podle výrobků, v převážné většině případů se uplatňují postupy slovotvorné.

Tak bychom mohli pokračovat. Slova (nebo jednotlivé významy slov) vytvářejí paralelní řady. Základem sdružování je významová podobnost (dobrý - dobře) nebo obdoba významové kombinace (učit + agens = učitel).

Mohlo by se zdát, že tu jde pouze o náhodné analogie. Avšak to, že se tato analogie prožívá, že tedy jde o vnitřní model, je vidět na srovnání jazyků. Někde je vnitřní model realizován slovotvorně silně, jinde slabě.

Arabsky je chubzun ‚chléb‘ od chabaza ‚péci‘ na rozdíl od češtiny, angl. bake a bread, fr. pain a cuire, maď. kenyér a sütni. Zloděj se jmenuje lissun od lassa nebo sárikun od saraka, stejně jako voleur od voler, ale odlišně od češtiny, něm. Dieb a stehlen, angl. thief a steal, maď. tolvaj a lopni. Vcelku můžeme označit arabštinu za jazyk s rozsáhlým uplatněním modelu při tvoření slov. V angličtině je slabší (srov. jen veal a calf ‚telecí‘ a ‚tele‘).

V hláskosloví je patrný model tam, kde mluvíme o symetrii. Pojem systému nese v sobě, že jednotlivé části jsou podobně konstruovány. Jazyky se liší tím, jakou měrou se modely uplatňují. V staroindičtině jsou krátké a dlouhé samohlásky seřazeny stejným způsobem a konsonanty jsou u gramatiků jen s malým násilím sestaveny do rubrik. Čeština je nepravidelnější, má mnohem více souhlásek neznělých než znělých, více samohlásek krátkých než dlouhých.

Podobná je situace v morfologii a syntaxi. Opět je tu symetrie (pokud jde o flexi, říká se jí analogie). V jazycích jsou rozdíly. Pokud mluvíme o skloňování a časování, některé jazyky jsou silně analogické (turečtina, mongolština), jiné slabě (čeština). Co se týče slovosledu, některé jazyky uplatňují pravidlo regens post rectum konsekventně (turečtina), jiné nikoli. Stejné diference jsou i u dalších rysů.

Snažili jsme se ukázat, že vnitřní model je vždy přítomen v jazyce, a to v nejrůznějších formách a s různou intenzitou.

 

[26]R É S U M É

Das innere Modell

Als inneres Modell bezeichnen wir eine Ähnlichkeit der sprachlichen Mikrostrukturen, die als solche erlebt wird. Als Beispiele solcher inneren Modelle können angesehen werden: Zeitangaben auf räumlicher Grundlage, anthropomorphe Bezeichnungen der Himmelsrichtungen (der südliche = der rechte oder der vorige), der Maße (Elle, Zoll, passus = Schritt). In der Vergangenheit wurde diese Problematik unter verschiedenen Namen (z. B. unter dem Namen Analogie und Anomalie, Isomorphismus, Transposition) behandelt. Der Begriff des inneren Models erlaubt indessen die Gesamtheit dieser verschiedenartigen Erscheinungen aus dem einzigen Gesichtspunkt aufzufassen.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 21-26

Předchozí Milena Tylová: Soupis prací akademika Bohuslava Havránka za léta 1963—1972

Následující Karel Horálek: K pojmu „ostenze“