Kritický přehled prací o sémantické struktuře věty

Anna Jirsová

[Rozhledy]

(pdf)

Критический обзор работ по семантической структуре предложения / Un aperçu critique des travaux sur la structure sémantique de la phrase

Publikace kolektivu autorů z oddělení gramatiky ÚJČ si klade za cíl stručně charakterizovat a kriticky zhodnotit současné práce o větné sémantice ve světovém měřítku.[1] V šesti kapitolách najdeme zasvěcený rozbor prací o sémantice věty, které autoři považují za průkopnické nebo jinak závažné a které představují často ucelenou koncepci a mohou být přínosem pro další bádání v oboru větné sémantiky. Jde především o takové práce, které souvisejí se zaměřením jejich vlastního výzkumu, tedy o práce vycházející z valenční teorie a obdobných koncepcí; kniha je vlastně součástí, teoretickou průpravou k popisu základních větných struktur češtiny. Protože publikace existuje jen v omezeném počtu exemplářů a dnes je dosažitelná jenom v knihovnách, považujeme za vhodné podat zde o ní podrobnější zprávu.

V první kapitole se autoři vracejí k počátkům studia větné sémantiky: uvádějí některé myšlenky a formulace W. Porziga (jistá slovesa předpokládají jistá substantiva; volba jména není libovolná, je určována slovesem), které předznamenávají badatelský program větné sémantiky. Obdobné myšlenky lze najít i u K. Bühlera; jeho pojem konotace dále propracovali lingvisté polští (T. Milewski, Zb. Goląb). Podstatu konotace spatřují v tom, že některé výrazy nutně vyžadují doplnění výrazy jinými, jako konotátory „otvírají pozice“ pro výrazy konotované. Konotující výrazy s těmito pozicemi vytvářejí syntaktická schémata; nositelem tohoto schématu je po stránce jak formální, tak významové sloveso.

Mezi teoriemi, které odvozují podstatu větné struktury z vlastností slovesa, zaujímá významné místo valenční teorie věty spojená se jménem Tesnièrovým. Tesnière vychází od slovesa, které na sebe váže různý počet aktantů. Ruší rovnoprávnost subjektu a predikátu a ze subjektu činí obdobné doplnění, jako je objekt, tím také zrovnoprávňuje přední (podmětovou) a zadní (objektovou) valenci. Lišením komplementů slovesa na aktanty a circonstanty (okolnostní určení) dává Tesnière předpoklad k formulaci minimálních syntaktických struktur: součástí valenční struktury jsou pouze aktanty. (Zde autoři upozorňují na rozpor v Tesnièrově teorii: větná struktura je chápána důsledně sémanticky, ale kritéria diferenciace jejích prvků jsou formálně morfologická.) Přestože Tesnièrova syntax má své počátky ve 30. letech, jsou jeho myšlenky právě dnes v mnohém moderní a četní autoři dále uvádění na ně navazují.

V kapitole druhé se probírá slovenský a český přístup ke zkoumání významů slovesných predikátů a ukazuje se na styčné body těchto přístupů. Ve slovenské lingvistice se sleduje vývojová linie pojmu intence slovesného děje zaváděného Paulinym (v knize Štruktúra slovenského slovesa) a dále modifikovaného Ružičkou, Mikem a dalšími. — Autoři připomínají i kritický Dokulilův rozbor Paulinyho koncepce. Dokulilovo stanovisko, že „významové třídění sloves může být výsledkem zkoumání jejich rekce, nikoli jeho předpokladem“, se stalo jedním ze základních principů jejich vlastní koncepce, která vychází z názoru, že sémantická analýza a klasifikace větných struktur předpokládá syntakticko-sémantickou analýzu a klasifikaci sloves. V dalším pak autoři detailněji charakterizují některé základní pojmy své koncepce, především sémantickou formuli (SF), valenční potenciál (VP) a komplexní větný vzorec (KVV). Uvádějí též svou klasifikaci základních typů slovesných významů (situace, procesy, události).

[149]Sémantická struktura věty je důležitou složkou také funkčního generativního přístupu vypracovaného P. Sgallem a spolupracovníky. V jeho stratifikačním popisu jazyka odpovídá rovině významu věty rovina tektogramatická. S vývojem Sgallovy teorie se zvyšuje počet jednotek této roviny (funktorů). — Koncepci slovesné intence rozpracovává Z. Skoumalová. Na rozdíl od Paulinyho důsledně liší rovinu obsahovou od roviny výrazové; intenční objekt neomezuje jen na předmět v akuzativu, počítá při intenci slovesa se všemi konstitutivními prvky věty.

V závěru kapitoly připomínají autoři zejména práce D. Konečné, ve kterých se autorka pokouší o konkrétní sémantickou analýzu slovesných doplnění (opouští distinkci objekt — příslovečné určení a dělí slovesná doplnění na „intenční“ a „volná“).

Ve třetí kapitole se probírá další vývoj valenční teorie v pracích lingvistů sovětských a německých. — Sovětští badatelé chápou pojem valence šířeji než Tesnière. Někteří (Zasorinová, Berkov) chápou valenci velmi široce jako spojovatelnost stejnorodých elementů, jiní (Admoni) jako spojovatelnost druhů slov a tříd slov. Pojem valence se často prolíná s pojmem „sočetajemost’“, který má v ruské lingvistice svou tradici. — Z bohatě rozpracované valenční teorie věty v německé lingvistice se uvádějí práce Brinkmannovy, který definuje valenční strukturu se zřetelem k tradiční syntakticko-morfologické struktuře věty (proti Tesnièrovi trvá opět na zvláštním postavení subjektu). Důležitý pokrok zaznamenává valenční teorie věty v gramatice Erbenově, který formuloval pojem obligatorní a fakultativní valence.

Autoři dále podrobněji probírají popis valenčních vztahů ve větě v pracích Helbigových a Schenkelových. Helbig a Schenkel věnují značnou pozornost problematice minimálnosti větné struktury; kritériem je vypouštění prvků: ty prvky, jejichž vypuštěním nepozbývá věta gramatičnosti, nejsou nezbytné. Dalším klíčovým problémem jejich teorie je otázka, které z tradičních formálně gramatických prvků jsou „strukturně nezbytné“. Protiklad nutných a volných prvků je chápán jako protiklad valenčnosti a nevalenčnosti, zatímco kritériem protikladu obligatornosti a fakultativnosti je protiklad gramatičnosti a negramatičnosti. (Autoři připomínají, že vedle abstraktně pojaté minimálnosti gramatické je třeba zkoumat i minimálnost sémantickou, v Danešově pojetí reprezentovanou lišením prvků potenciálních, všeobecných, implikovaných, vnitřních.) Těžiště práce Helbigovy a Schenkelovy je ve zformulování aparátu k analýze valenčních vlastností sloves. Slovesa jsou charakterizována třístupňovou klasifikací: (1) kvantitativně pojatá valence (údaj o počtu prvků valenčního pole), (2) informace o povaze prvků valenčního pole (pomocí symbolů morfologických slovních druhů), (3) základní informace o sémantickém okolí slovesa. (Autoři dodávají, že model se v podstatě kryje s tradiční morfologií slovních druhů a syntaxí větných členů — pojem sémantika je třeba chápat ve smyslu „sémantická morfologie“ a „sémantika větných členů“.)

Reprezentativní přehled současných názorů na valenční teorii představuje sborník Beiträge zur Valenztheorie. Řeší se tam především otázka rovinové příslušnosti pojmu valence. Všichni autoři vycházejí při definici pojmu valence z obsahové, sémantické roviny, kterou někteří označují jako hloubkovou strukturu. Valence se chápe jako jev sémantický, který však je možno vyložit jen se zřetelem k formám jeho gramatické realizace. — Dále se řeší otázka mechanismu valenčního vztahu: jde o schopnost slovesa vytvořit ve větě funkční místa a pomocí obligatorních a fakultativních aktantů je obsadit. S tím těsně souvisí problém diference aktantů a circonstantů. Všichni autoři sborníku se shodují v tom, že Tesnièrovo lišení je závislé na teorii větných členů, a tedy z hlediska sémantického je nepřijatelné. Většinou soudí, že tato diferenciace musí být podřízena diferenciaci z hlediska různé míry nutnosti obsazení volných míst valenčního pole. Z výsledků prací ve sborníku obsažených plyne, že [150]valenční struktura ve smyslu sémantickém má být modelována specifickou komponentovou teorií, ale minimálnost valenčních struktur je otázka gramatická, otázka realizačních struktur.

Ve čtvrté kapitole jsou charakterizovány sovětské teorie větné sémantiky. Najdeme zde shrnutí prací Ju. D. Apresjana o sémantické klasifikaci ruských sloves na podkladě distributivních a transformačních příznaků a charakteristiku jeho „sémantického jazyka“, na jehož základě chce Apresjan vytvořit pokusný výkladový slovník ruštiny. — Apresjanovu přístupu jsou blízké práce Mel’čuka a Žolkovského, kteří navrhují generativní proceduru, v níž se vychází od struktury sémantické a dospívá se k struktuře povrchové (postup od smyslu (významu) k textu).

Autoři konfrontují práce Apresjanovy, Mel’čukovy a Žolkovského se svou vlastní koncepcí a s pracemi Helbigovými a Schenkelovými a připomínají, že navrhovaný generativní popis je jistě vhodný pro stroj, ale chybí mu větší obecnost, kterou od gramatiky očekáváme.

V pracích V. G. Gaka, navazujících na Tesnièra, autoři hodnotí především Gakovu snahu o přesné a jasné vymezení pojmů povrchová a hloubková struktura, které bývají většinou definovány jen velmi mlhavě. Gak jednoznačně odpovídá na otázku po statutu hloubkové struktury (hloubková struktura je vztah identity mezi obsahy vědomí a gramatickým ztvárněním těchto obsahů, povrchová struktura je vztahem neidentity týchž struktur). — Práce T. B. Alisovové je úspěšnou aplikací ucelené syntaktické teorie (opírající se o Gaka) na syntaktickou analýzu přirozeného jazyka (italštiny). Autorka uplatňuje důsledně znakový pohled i na tak komplexní jazykovou jednotku, jako je věta, a snaží se vidět stále v souvislosti formu a obsah. Počítá se slovesnou valencí, je pro ni příznačný dialektický pohled na komponenty věty, proto zdůrazňuje vzájemnou závislost mezi členy věty (spíše než dominantnost slovesa). Členění obsahové struktury, problémy denotace ap. nejsou pro ni tak relevantní (a nejsou tedy tak propracovány). Její trichotomie plánů: gramatická forma věty — sémantika věty — komunikativní členění je blízká třírovinnému přístupu k syntaxi.

Autoři dále podrobně rozebírají Kacnel’sonovu knihu Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije, která se zabývá základními a nejobecnějšími otázkami podstaty a principů jazyka; slovní zásobou chápe jako základnu, ze které lze odvodit a vyložit i sémantiku věty, zamýšlí se nad vztahem myšlení a jazyka, slova a vět; srov. zde s. 125—128. — V této souvislosti se připomíná i přínos leningradské typologické skupiny vedené A. A. Cholodovičem, který zdokonaluje Tesnièrovo pojetí především důsledným lišením roviny sémantické a roviny formálně gramatické (jejich jednotkami jsou participanty a aktanty).

Významem věty se zabýval ve svých pracích i T. P. Lomtěv, který vycházel z podnětů matematické logiky. Tento přístup má i své nebezpečí — sklon k jednostranné interpretaci jazyka z pozic logiky. — Autoři uvádějí některé výhrady k pojmu pravdivostní hodnota i k Lomtěvovu pojmu modelu. Ztotožňují se s Lomtěvem, pokud jde o mentalistické pojetí významu (avšak Lomtěv je v tomto bodě nedůsledný).

Pátá kapitola je věnována větnému významu v pojetí britské lingvistiky, především pracím M. A. K. Hallidaye a G. F. Leeche. Halliday vychází z kritické revize tradičních pojmů větněčlenské analýzy, které mají své opodstatnění jen v jazycích s rozvinutou formální morfologií, ne tedy např. v angličtině. Ve své koncepci zdůrazňuje „role účastníků procesu“, které charakterizuje jako strukturní funkce, dané postavením jednotek ve vztazích „tranzitivity“. Snaží se o interpretaci celé anglické syntaxe, všímá si nejen větného jádra, ale i všech elementů vstupujících do šíře chápaného vztahu tranzitivity; jeho analytický aparát zachycuje všechny složky reálných výpovědí. (Jeho pojetí je v mnoha podstatných bodech vědomě blízké koncepci Danešově - Dokulilově.) Hallidayova koncepce má shodné rysy s valenčními teo[151]riemi a přihlíží i k tzv. pádové gramatice. — G. F. Leech (podobně jako Halliday) založil svou sémantickou analýzu angličtiny v podstatě na Firthově teorii systému a struktury. Liší sémantickou a formální rovinu jazykového popisu a hledá pravidla, která obě roviny spojují. Jsou to pravidla výrazu. Při vlastní analýze sémantické větné struktury se opírá též o formální logiku. — Autoři uvádějí ukázky aparátu jak Hallidayova, tak Leechova.

V nejobsáhlejší kapitole, šesté, autoři podávají přehled prací, které vznikly jako reakce na formalistický přístup k syntaxi, který uplatňovala americká deskriptivistická a později generativní lingvistika (zejména N. Chomsky). Připomínají především práce J. Fodora a J. Katze, kteří zavádějí do generativně transformační gramatiky složku sémantickou. V intencích Chomského se soustřeďují na větu. Sémantickou interpretaci chápou Fodor a Katz hodně zjednodušeně: jako součet významů lexikálních jednotek ve větě obsažených. Sémantický komponent syntaxe se skládá ze slovníku a z projektivních pravidel, která vybírají ty významy, které dané struktuře vyhovují. Význam věty je tedy konstituován lexikálním významem jejích částí a jejich gramatickými vztahy. Pro syntaktický popis věty nejsou sémantické informace relevantní (odtud i název sémantika interpretativní na rozdíl od pozdější sémantiky generativní). — Z kritiků katzovské sémantiky uvádějí autoři Weinreicha, který zdůrazňuje hlavně neudržitelnost předpokladu, že „sémantika začíná tam, kde končí syntax“ a E. M. Uhlenbecka. Zmiňují se též o pokračovateli v interpretativní sémantice R. S. Jackendoffovi.

Z řady koncepcí, které vznikly při kritické aplikaci Chomského teorie o analýze konkrétních jazyků, uvádějí autoři jako reprezentativní generativní sémantiku (McCawley, Lakoff, Ross) a pádovou gramatiku (Fillmore). V obou pojetích se za základ generativního popisu považuje komponent sémantický (tedy Chomského pyramida postavená vzhůru nohama).

Podrobněji je popsána koncepce Fillmorova, která představuje vlivný směr současné syntaxe. Ve svých prvních studiích si Fillmore klade za cíl stanovit sadu elementárních sémantických funkcí (rolí). Tyto sémantické funkce označuje zpravidla jako „pády“: Agentive, Instrumental, Ergative, Dative, Locative, Comitative. (Autoři upozorňují na arbitrérnost těchto pádů a na to, jak vágně jsou definovány.) Považuje je za funkce univerzálně platné, i když pracuje většinou s příklady anglickými. V dalších modifikacích své pádové gramatiky podává Fillmore klasifikaci predikátorů, především sloves, a to tak, že každému slovesu lze přiřadit jistý „pádový rámec“ (tj. vyznačit funkce, které se objevují ve větných konstrukcích s tímto predikátorem). Zde se projevuje pozitivní rys Fillmorových prací: důraz na těsnou souvislost syntaxe s lexikálně sémantickými vlastnostmi sloves. Při klasifikaci sloves pracuje Fillmore se třemi rovinami a blíží se tak pojetí hierarchického uspořádání elementů sémantické struktury věty, jak je vypracováno v koncepci autorů publikace.

Svým metodologickým přístupem k syntaxi patří do linie pádových gramatik také J. M. Anderson. Podle něho lze formálně gramatickou stavbu věty nejlépe popsat tak, že se za východisko zvolí valenční pole predikátu a jeho nominální elementy se charakterizují v termínech sémantických funkcí. Anderson se přidržuje lokalistních teorií, ale nespojuje význam přímo s pádovou formou, jak to u těchto teorií obvykle bývá. Pád chápe jako jev hloubkové syntaxe, jako druh vztahů vyjadřujících povahu účasti substantiva v „procesu“ nebo „stavu“ podávaném větou. Anderson si klade za cíl popsat sémantický komponent gramatiky pomocí generativního systému. Za základní pojmy sémantické analýzy považuje pojmy z oblasti lokalizace a její změny. — Jako hlavní přínos jeho práce zdůrazňují autoři především to, že nepracuje s jednotlivými náhodně vybranými slovesy, ale s jejich typy. Opírá se o dosti rozsáhlý materiál. Při analýze významu sémantických „pádů“ se blíží vý[152]kladu morfologických významů pádů a tak naznačuje sblížení pádové gramatiky s tradiční naukou o pádu.

Do okruhu prací o větné sémantice řadí autoři dále tagmémickou teorii (K. L. Pike), kterou charakterizují především na pracích A. Beckera. Jádrem jeho prací je analýza sémantických funkcí anglického subjektu a způsoby jeho vyjádření. K analýze přistupuje z hlediska gramatické formy, tj. hledá různé významové funkce subjektu jakožto funkční pozice v klauzi. V duchu tagmémické školy zdůrazňuje hledisko empirické a těsné sepětí výrazu a významu. — Autoři u něho oceňují především spojení pozitivních prvků tagmémické teorie (důsledné spojování formy s významem, několikarovinný model) s vhodnými rysy rázu generativního.

V závěru kapitoly věnují autoři pozornost systematické práci W. L. Chafea, jehož přístup k sémantickým jevům je blízký jejich vlastní koncepci (hlavně pokud jde o centrální postavení slovesa a jeho sémantickou strukturu). Chafeův model jazykové stavby je jednosměrný, odpovídá hledisku mluvčího (odmítá Hjelmslevův předpoklad oboustrannosti). Výchozí jsou sémantické struktury, vytvářené procesy formačními, ty se modifikují procesy transformačními na povrchové struktury. Třetím typem jsou procesy symbolizační. Své pojetí sémantických struktur charakterizuje Chafe dvěma myšlenkami: (1) jsou budovány na principu slovesného centra, provázeného elementy jmennými, které jsou s ním spojeny různými vztahy (o těchto vztazích rozhoduje sloveso), (2) za podstatný považuje rozdíl mezi elementy, které nesou starou informaci, a těmi, které nesou informaci novou (v podstatě aktuální členění). Slovesa (v sémantickém smyslu) dělí pak na „stavy“ a „události“ a ty pak dále na procesy, akce a akční procesy a zavádí pojem sémantické derivace; pokud jde o vztah substantiv k slovesům, přidržuje se v podstatě Fillmorovy pádové gramatiky.

Autoři připomínají některé neujasněnosti v Chafeově pojetí významu. Není vždy jasné, kdy jde o obsahovou stránku a kdy o význam „povrchových“ jazykových jednotek. K ujasnění věci by snad mohlo přispět přesné odlišení pojmů význam a sémantická struktura, to je však u Chafea pouze nejasně naznačeno.

Závěrem můžeme konstatovat, že se autoři přehledu svého úkolu zhostili úspěšně. Jejich kniha umožňuje orientaci v rozsáhlé současné literatuře o sémantické struktuře věty, především v pracích, které vycházejí při analýze větné sémantiky ze slovesa. Každou koncepci stručně a výstižně charakterizují, zařazují ji do kontextu současného bádání v tomto oboru a zároveň ji hodnotí z hlediska koncepce vlastní. Čtenář knihu ocení jistě i proto, že některé z uváděných prací nejsou u nás běžně dostupné. Na konci je připojena vítaná bibliografie, obsahující 196 položek.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 2, s. 148-152

Předchozí Svatava Machová: K formě závislostních gramatik

Následující Jiří Kraus, Milena Rulfová: K sociolingvistickým předpokladům mluvnického popisu