Mel’čukovo souhrnné zpracování modelu význam ↔ text

Petr Sgall

[Chronicles]

(pdf)

Обобщающая обработка модели «смысл - текст» Мельчука / Le traitement approfondi du modèle signification-texte de Mel’čuk

Po řadě dílčích studií, po pracích věnovaných sémantickému slovníku i analýze pro strojový překlad aj. vydal I. A. Mel’čuk knihu Opyt teorii lingvističeskich modelej „smysl ⇔ tekst“ (Moskva 1974, 314 s.). Jde tu o první knižní zpracování jeho originálního typu popisu jazyka, který se řadí mezi popisy zachycující složitou jazykovou soustavu pomocí několika rovin uspořádaných od významu (smyslu) k vnější podobě (textu) a tak přímo uzpůsobených k zachycení vztahu mezi významovou a výrazovou stránkou jazyka, tzn. i pro potřeby aplikací souvisejících s automatizací. Autor knihy patří mezi první průkopníky nových metod v sovětské lingvistice a podstatně přispěl k tomu, že si v dnešním rychlém metodologickém rozvoji sovětská lingvistika udržuje vysokou úroveň; je tedy proč vítat první knižní zpracování modelu, na kterém Mel’čuk pracuje již od konce padesátých let.

Cílem knihy je podat úplnou a dostatečně podrobnou charakteristiku uvedeného typu popisu jazyka spojenou s výklady, které by dokládaly vhodnost takového popisu pro jednotlivé zajímavé okruhy jazykových jevů; důraz je na šíři obrazu, někdy i za cenu užití některých pojmů bez plného vyjasnění. Autor je si vědom, že úplný popis jazyka dosud podat nelze (to se ovšem týká jiných typů popisu ve stejné míře jako popisu v knize charakterizovaného), a uvádí vedle vlastních řešení i řadu předběžných návrhů týkajících se otázek dosud otevřených.

Kniha zahrnuje vedle úvodu (v němž se dovozuje účelnost chápání popisu jazyka jako zachycení vztahů mezi výrazem a významem a stručně se charakterizují hlavní roviny popisu, přičemž se dodává ještě úvaha o problematice synonymie) dvě hlavní kapitoly, z nichž jedna je věnována sémantické a druhá syntaktické složce daného typu popisu. Charakteristika složky morfologické bude zřejmě předmětem dalšího svazku, v jehož brzké vydání (pro rusistiku, ale i celou slavistiku z hlediska aktuálních, ekonomicky pro současnou společnost velmi efektivních aplikací nesporně naléhavé) lze jistě doufat.

Kapitola věnovaná sémantice obsahuje zejména úvahy o podobě sémantického zápisu a o vztazích mezi sémantikou lexikální a významovou strukturou věty. Autor tu vychází ze své bohaté teoretické i empirické zkušenosti v práci na sémantickém slovníku, kde se na základě tzv. lexikálních funkcí rozbírají otázky velmi blízké okruhu, který bychom u nás označili mathesiovským termínem teorie pojmenování, ovšem s daleko širším zřetelem k syntaktické struktuře. Tzv. hloubkové syntaxi a systému parafrázování (synonymie vět s různými konstrukcemi, jak ji sémantická složka popisu zachycuje) je také věnována velká část této kapitoly. Vcelku tedy sémantická složka popisuje vztah mezi sémantickým zápisem a hloubkovými strukturami odpovídajících mu (víceméně synonymních) vět. Jde tedy v knize o jeden z obou směrů postupu při zachycení vztahů mezi významem a výrazem, totiž o syntézu, postup od významu k různým výrazům, které mu odpovídají. Opačný směr, analýza, je dosud spojen s mnoha obtížemi a není v potřebné úplnosti zpracován (což je ovšem dáno především celkovou situací v empirickém poznání ruštiny a přirozeného jazyka vůbec, nikoli snad tím, že by jiné přístupy v tomto ohledu byly podstatně lépe zpracovány než popis Mel’čukův).

[167]Kapitola o syntaxi zachycuje nejdříve hlavní rysy roviny povrchové syntaxe (jde tu o závislostní syntax, a na uvedené rovině se počítá už i s určitým slovosledem, intonací a morfologickými prvky jako s prostředky vyjadřujícími syntaktické vztahy mezi slovy i aktuální členění věty), dále se poměrně podrobně popisuje postup syntézy od hloubkového k povrchovému zápisu větné skladby. Další část kapitoly se týká postupu od roviny povrchové syntaxe k tzv. hloubkově-morfologickému zápisu věty, který je zajišťován čtyřmi soustavami pravidel: (a) pravidly morfologizace (která generují syntakticky podmíněné morfologické charakteristiky uzlů závislostního stromu, tedy údaje o pádech aj.), (b) pravidly linearizace (určujícími konečnou podobu pořádku slov i pořádku klauzí v souvětí), (c) pravidly pro stavbu souvětí (jde o volbu spojek, odkazovacích zájmen a dalších prostředků souvětné syntaxe, i o úpravu vztahů mezi časy atd.) a (d) pravidly pronominalizace, obligatorní elipsy a jiných zkracování souvisejících především s anaforickými vztahy. Většina pravidel se uvádí v podobě přehledných tabulek.

Bylo by jistě možné zastavovat se u jednotlivých nedostatků knihy, popř. celého přístupu; zejména by se to týkalo některých bodů, na které v našich lingvistických publikacích už bylo upozorněno, jako je příliš široké chápání synonymie (často jde totiž při tzv. parafrázování o věty ne plně synonymní, nýbrž jen obsahově blízké, a tedy zaměnitelné v některých situacích, ne však obecně) nebo ne dost explicitní charakteristika modelu jako celku (této nevýhody je si ostatně autor sám dobře vědom). Základní skutečností však zůstává, že Mel’čuk podává ve své nové knize ucelený přehled svého přístupu k explicitnímu popisu jazyka i rozbor velkého množství syntaktických a lexikálních jevů ruštiny, při němž se nosnost jeho přístupu ukazuje ve velmi příznivém světle. Typ popisu (modelu) v knize charakterizovaný patří, jak známo, k těm, které už kolem r. 1960 předešly pozdější vývoj transformační gramatiky v tom, že počítaly se zahrnutím popisu sémantiky do celkového popisu jazyka, tedy i s rozlišením rovin, pro které se později ujaly Chomského termíny hloubkové a povrchové struktury (i rovin dalších), ale zejména s uspořádáním rovin, tzn. s chápáním popisu jazyka jako složité operace přiřazující významům vět odpovídající gramatické a fonetické struktury (a naopak), přičemž celá tato složitá operace je rozdělena do několika kroků, z nichž každý má podobu obecného zobrazení, tj. matematicky dosti složitého systému. Po doplnění o část morfologickou bude Mel’čukova práce jedním ze základních kompendií zachycujících strukturu ruštiny a také — na příkladu ruštiny — stavbu jednoho z nejvýhodnějších a nejpropracovanějších typů popisu přirozeného jazyka.

Připomeňme, že modely počítající s (úplným, lineárním) uspořádáním rovin vznikaly většinou v Evropě, a to zejména v socialistických zemích (vedle modelu Mel’čukova a funkčního generativního popisu pražské skupiny sem lze z jistého hlediska zařadit i přístup Cejtinovy skupiny a některé další). Naproti tomu pro lingvistiku americkou byl dlouho charakteristický Chomského popis založený na (hloubkové) syntaxi, počítající (v pozdější fázi) se sémantikou jen jako se složkou interpretativní a do značné míry vzdálený problematice fungování jazyka ve sdělovacím procesu i jiným otázkám relevantním pro filozofická a ideová východiska lingvistické metodologie. Pro vědecký pohled na jazyk a jeho společenskou úlohu má z tohoto hlediska zásadní význam právě postavení sémantiky (vztahu jazyka k realitě) jako základu jazykového systému. V americké transformační lingvistice se o tomto základním postavení sémantiky diskutuje teprve od druhé poloviny šedesátých let, po pracích Lakoffových, McCawleyho a Gruberových (neboť stratifikační popis Lambův zůstal předtím bez širšího ohlasu). Je tedy pochopitelné, že Mel’čukův přístup, budovaný na těchto základech už o několik let dříve, se setkává v západním lingvistickém světě se stále vzrůstajícím zájmem; vědeckovýzkumné týmy lingvistů i matematiků ve Stockholmu, Paříži, Grenoblu aj. jeho výsledky ve své práci účinně aplikují, jeho práce vycházejí v překladech do západních jazyků a sovětská lingvistika si tak i jeho zásluhou získává vysoké uznání a autoritu.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 166-167

Previous Zdeňka Sochová: Šedesátiny významného lexikologa Josefa Filipce

Next Josef Skulina: O jednom směru sociolingvistického zkoumání v Německé demokratické republice