Práce o zasedání Mezinárodní komise pro studium spisovných jazyků slovanských ve Skopji

Vladimír Blažek

[Kronika]

(pdf)

Работа о заседании Международной комиссии по изучению славянских литературных языков в Скопле / Un rapport sur la session de la Commission internationale pour l’étude des langues littéraires slaves tenue à Skopje

Tato komise vznikla poměrně pozdě; byla ustavena teprve r. 1970 na zasedání Mezinárodního komitétu slavistů v Helsinkách a její první zasedání se konalo ve dnech 15.—17. září 1971 v Bratislavě.[1]

Druhé zasedání této komise bylo uspořádáno v době od 26. do 29. října 1972 ve Skopji péčí Makedonské akademie věd a umění za vedení předsedy komise Al. Jedličky a bylo zaměřeno na problematiku vztahu mezi spisovnými a nespisovnými útvary v slovanských jazycích.[2] Sborník referátů, přednesených na tomto zasedání komise, byl vydán r. 1973 v Jugoslávii.[3]

Zasedání danou problematiku projednalo ve třech tematických okruzích, kterým odpovídají tři části, z nichž se sborník skládá. První z nich je věnována obecným otázkám vztahu mezi spisovným jazykem a útvary nespisovnými. Zahrnuje příspěvky, které se zabývají vymezením jednotlivých formací uvnitř národního jazyka, zjišťují jejich vzájemný poměr a funkční nebo strukturní rysy, na jejichž základě se vyčleňují.

Situaci v ruštině zkoumá v referátu Ruskiot literaturen jazik vo negovite zaemni vrski so drugite raznovidosti na ruskiot jazik[4] F. P. Filin, který zdůraznil, že spisovný jazyk se vyznačuje stylistickým bohatstvím, projevujícím se v koexistenci různých variant a prostředků, jejichž užití je závislé na řečové situaci. Tuto myšlenku autor dále rozvíjí v názor, že spisovný jazyk se tedy neskládá jen z neutrálních, stylisticky stejnorodých pro[170]středků, ale je tvořen i prostředky z jiných, nespisovných útvarů, které v jeho rámci fungují jako stylisticky příznakové varianty. Zvláštní pozornost věnuje otázce vztahu mezi spisovným jazykem a tzv. prostorečijem, kterého se užívá v celonárodním měřítku jako substandardního útvaru. Vystupuje zde tedy do popředí otázka dvojí povahy útvarů označovaných za nespisovné: nespisovnými v bezprostředním smyslu slova jsou pouze tehdy, užívají-li jich mluvčí, kteří si dosud neosvojili spisovnou normu, pokud však slouží nositelům spisovného jazyka jako zdroj stylistických prostředků, vystupují tak jako součást spisovného jazyka.

Sociolingvistický přístup k dané problematice měl referát V. Barneta Diferenciace národního jazyka a sociální komunikace: jeho hlavním cílem bylo hodnocení metod a zjišťování kritérií k určení místa jednotlivých útvarů v příslušném jazykovém celku. Autor rozlišil situaci sociální, v níž se odrážejí společenské poměry uvnitř dané komunity, situaci komunikativní danou v podstatě vnějšími okolnostmi jazykového projevu a konečně situaci jazykovou, která je podmíněna rozvrstvením daného národního jazyka. Došel k zjištění, že hodnocení jazykové situace určitého jazykového společenství vyžaduje nejen stanovení rozvrstvení národního jazyka, ale i zřetel k funkčnímu využití jeho formací vzhledem k sociální situaci a situacím komunikativním.

Typologií jazykových útvarů nacházejících se v prostoru mezi spisovným jazykem a místními dialekty se zabýval v obsáhlém referátu O tipologiji substandardnih i interdijalektskih idioma u slavenskom jezičnom svijetu D. Brozović. Na základě současné situace srbocharvátské s přihlédnutím k řadě dalších jazyků vymezil strukturní i funkční rysy interdialektu, vytvářeného na bázi společných rysů několika nářečí, a rysy substandardního jazyka vznikajícího na materiále a struktuře standardního jazyka.

Diferenčními rysy jednotlivých formací v rámci národního jazyka se zabýval Al. Jedlička v příspěvku Problematika mluveného jazyka v poměru k jazyku psanému. Kromě opozic, na nichž spočívá rozdíl mezi psaným jazykem a útvary mluvenými, poukázal na další faktory, na jejichž základě lze vymezit jednotlivé formace mezi útvary mluvenými, a naznačil tak nové perspektivy hodnocení jazykové situace v jednotlivých slovanských jazycích a tím i možnosti stanovení typů jednotlivých slovanských spisovných jazyků.

První tematický okruh uzavřel E. Pauliny sdělením Znalosť normy spisovnej slovenčiny v jednotlivých vrstvách obyvateľstva, v němž pojednal o výsledcích průzkumu, jehož úkolem bylo zjištění závislosti pronikání nespisovných prvků do spisovných projevů na stupni znalosti spisovné normy.

Druhá část sborníku zahrnuje příspěvky zabývající se problematikou vztahu mezi spisovným jazykem a nespisovnými útvary v jednotlivých slovanských jazycích. Na souvislost vývoje kulturní mluvené polštiny se změnami v sociálním složení jejích nositelů poukázal S. Urbańczyk v ref. Polski dialekt kulturalny w przeszłości i obecnie. — R. Auty v příspěvku Ljudevit Gaj i hrvatski jezik se zabýval jazykovými aspekty ilyrského hnutí a vyzdvihl Gajovu úlohu při utváření novodobého spisovného jazyka na charvátském území. — Referát Lj. Jonka Književni i razgovorni jezik u SR Hrvatskoj byl věnován funkčním sférám jednotlivých útvarů národního jazyka v Charvátsku a problémům péče o kulturu spisovného jazyka. Pozoruhodná zjištění přinesl výklad o vlivech spisovného jazyka, založeného na štokavském nářečí, na podobu hovorového jazyka v oblasti kajkavské a čakavské. — Situací srbocharvátštiny se dále zabýval příspěvek J. Vukoviće Naš standardni jezik i njegova dijalekatska baza u svetlu opće lingvističke teorije, v němž autor s obecnější platností osvětlil vnější i vnitřní podmínky, které ovlivňují vznik a vývoj spisovného jazyka. — Obraz poměrů běloruských podal zajímavý referát A. I. Žuravského Važnejšyja adroznenni pamiž pis’movaj i vusnaj formami belaruskaj litaraturnaj movy, který rovněž nastínil i složité historicko-politické podmínky, jež se podílely na vzniku spisovné běloruštiny. — Uspořádání hovorových útvarů v slovinštině bylo tématem příspěvku J. Toporišiče Položaj slovenskega pogovornega jezika med jezikovnimi zvrstmi, v němž autor obdobně jako D. Brozović poukázal na existenci dvou hierarchicky uspořádaných hovorových formací slovinštiny — tzv. obecného hovorového jazyka a oblastního hovorového jazyka. — Referát H. Fasky Dialektny zakład hornjoserbskeje spisowneje rěče a wutworjenje wobchadneje serbšćiny pojednal o zajímavé problematice [171]lužickosrbské a ukázal na úlohu jednotlivých dialektů při vytváření současného spisovného hornolužického jazyka.

Do třetí části sborníku byly zařazeny příspěvky zaměřené na vztah spisovných a nespisovných jevů v jednotlivých plánech jazyka. — G. Hüttlová-Worthová v příspěvku K voprosu slovoobrazovanija v sovremennom literaturnom i razgovornom jazyke pojednala o poměru verbálních substantiv na -nije/-tije a -nъje/-tъje v historickém vývoji ruštiny. Referát B. Koneského Za nekoi pojavi vo leksikata na makedonskiot govoren i pismen jazik se zabýval konkurencí synonymických jednotek v lexikálním plánu a příčinami nerovnoměrného pronikání konkurujících si synonym do spisovného jazyka. — A. Mladenović v ref. Prilog poznavanju prisustva promene grupa -ao, -eo u -o u razgovornom vidu savremenog srpskohrvatskog književnog jezika poukázal na vokalické změny v současné hovorové srbocharvátštině a upozornil na vliv morfologických faktorů při jejich šíření. — Terminologické a metodologické problematice sociálních dialektů byl věnován podnětný příspěvek D. Buttlerové Dyskusyjne zagadnienia opisu polskich gwar środowiskowych. — Do třetí části sborníku bylo zařazeno rovněž sdělení V. Chelaru Kontradikcija i opozicija na relaciji pismeni / usmeni jezik, v kterém bylo poukázáno na situaci těch slovanských spisovných jazyků, jež se vytvářely v oblastech s církevněslovanskou spisovnou tradicí.

Každá část sborníku je doplněna stručným, ale dobře informujícím záznamem o bohaté a živé diskusi, vypracovaným tajemníkem komise V. Barnetem. Diskuse se zúčastnili zvláště L. Andrejčin, V. Barnet, D. Brozović, F. P. Filin, B. Havránek, Al. Jedlička, Z. Topolińská, S. Urbańczyk a J. Vuković.[5] V závěru knihy je uveden projekt lingvistické charakteristiky současného stavu slovanských spisovných jazyků, vypracovaný čs. členy komise B. Havránkem, Al. Jedličkou, E. Paulinym a V. Barnetem.[6]

Sborník představuje jako celek přehled o současném stavu zkoumání diferenciace slovanských národních jazyků a je významným přínosem k poznání jejich hovorových útvarů i vztahu těchto útvarů k příslušným jazykům spisovným. V této otázce mnohé zjištěné poznatky a použité metodické postupy přispějí značnou měrou i k propracování obecné teorie spisovného jazyka.

Třetí zasedání komise se konalo v září 1974 v Praze a bylo spojeno s mezinárodní jungmannovskou konferencí, uspořádanou rektorátem Univerzity Karlovy. Protože sborník referátů a diskusních příspěvků přednesených na této konferenci vyjde péčí rektorátu Univerzity Karlovy co nejdříve, odkládáme referát o něm na dobu po vyjití publikace.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 2, s. 169-171

Předchozí Josef Skulina: O jednom směru sociolingvistického zkoumání v Německé demokratické republice

Následující Jana Ondráčková: Stockholmský seminář o komunikaci řečí