O normě v ruské syntaxi

Ludmila Uhlířová

[Kronika]

(pdf)

О норме в русском синтаксисе / La norme dans la syntaxe du russe

Sborník Sintaksis i norma (Moskva 1974, 282 s., red. G. A. Zolotovová) je věnován normativním otázkám dvojího druhu. Za prvé jsou to obecně teoretické otázky normy — mezi ně patří např. otázka, kteří mluvčí jazyka mohou být nositeli spisovné normy, jaké jsou vztahy mezi spisovnou normou psanou a mluvenou (ustno-razgovornoj, ustno-literaturnoj), plynoucí z nekodifikovanosti spisovné normy mluvené, i vztahy mezi normou spisovnou a nářeční, jaké činitele mohou působit na změny v normě vůbec a zvláště v normě syntaktické, co rozumíme pod pojmem syntaktická norma a jaký je její charakter na rozdíl např. od normy morfologické. Druhý okruh tvoří konkrétní empirické otázky syntaktické normy ruštiny, počínaje zjišťováním nejdůležitějších tendencí v pohybu spisovné normy psané a mluvené a konče rozborem některých speciálních syntaktických konstrukcí a jejich normativním hodnocením. Oba okruhy problémů, teoretický i empirický, se v jednotlivých příspěvcích více či méně prolínají. Praktický vztah ke kodifikaci zůstává ve sborníku spíše jen na okraji pozornosti. Již fakt, že se na sborníku autorsky podílí celkem třináct předních odborníků z různě orientovaných lingvistických pracovišť, a to nejen moskevských (je zařazen též jeden příspěvek zahraniční, jehož autorkou je H. Křížková), svědčí o tom, že k otázkám normy v syntaxi lze přistupovat [175]z rozličných stránek i stanovisek. Právě názorová konfrontace umožňuje posunout řešení některých otevřených bodů významně kupředu. Platí to především o článku O. A. Laptěvové Normativnost nekodifikovaného spisovného jazyka, který je co do všestranné propracovanosti teoretické i opřením o vlastní bohatý materiál nesporně nejvýznačnějším článkem ve sborníku.[1] Podle Laptěvové se norma mluvené spisovné ruštiny, odlišná od normy kodifikované i od normy nářeční, vyznačuje třemi hlavními rysy. Za prvé tato norma připouští varianty v mnohem menší míře než spisovná teorie psaná. Menší variabilita je dána tím, že v mluveném jazyce dochází ke změnám snáze než v jazyce psaném: Jazykové prostředky lehčeji nabývají normativního charakteru, ale stejně lehce jej zase ztrácejí. Laptěvová to dokládá na rozdílech v tzv. generační normě. V normě starší generace existuje mnoho prostředků, které mladší generace sice pasívně zná, ale aktivně jich už neužívá. Naproti tomu do kodifikace se v důsledku úsilí o stabilizaci dostávají změny nejprve jakožto koexistující varianty stavu staršího, nikoli rovnou jakožto jeho náhrada. Druhý rys spisovné mluvené normy se týká rozsahu její platnosti: mluvená norma platí buď pro celou sféru užívání mluveného spisovného jazyka, nebo jen pro některé její oblasti, zachovávajíc si přitom ovšem pro danou oblast rys obligatornosti. Např. k prostředkům vyskytujícím se ve všech oblastech mluvené spisovné ruštiny náleží tzv. nominativ tématu, dále některé zvláštnosti slovosledné (zvláště široké uplatnění má tzv. rámcová konstrukce), opakování předložky u shodného atributu apod.; jen na určitou oblast jsou naproti tomu omezeny některé tzv. městské stereotypy (patří k nim konstrukce typu Ulica Gor’kogo, kak mně projti?, Dva do Pskova atd.), kterých se mimo danou konkrétní situaci neužívá. O třetím hlavním rysu mluvené spisovné normy, o její variabilitě, lze mluvit především tam, kde vedle sebe existují synonymní prostředky specificky mluvené a psané.

Charakteristickými rysy změn v syntaktické normě se zabývají i další autoři. Zatímco pohyb normy v morfologii lze objasnit „reakcí formy na formu“, v syntaxi je hnací silou změn sémantika, působení „obsahu na formu“ (O. P. Jermakovová), „princip sémantické účelnosti“ (G. A. Zolotovová). Hlavní pohyb normy lze tedy očekávat tam, kde „lexikální náplň několika různých paralelně existujících modelů je zadána pouze soupisem (slovníkem, územ)“ (V. A. Ickovičová). Ukazuje se to zejména na vývoji slovesných vazeb (např. již v 19. stol. nastala změna soglasno čego → soglasno čemu) včetně slovesných vazeb sloves přejatých, např. bazirovat’sja na čem//na čto, kde působí analogie se sémanticky blízkými skupinami sloves domácích (opirat’sja na čto, osnovyvat’sja na čem) (G. A. Zolotovová). Pronikají konstrukce a tvary s obecným, sémanticky motivovaným strukturním významem na úkor konstrukcí a tvarů vyjadřujících individuální lexikálně-gramatický charakter vazby. Tento proces (probíhající jak ve spisovné ruštině, tak v lidové mluvě — Z. D. Popovová) nazývá G. A. Zolotovová „sémantizací syntaktických vazeb“.

Jiná význačná tendence v pohybu normy zasahuje oblast předložek. Vlivem sémantické analogie se v současné ruštině silně aktivizují předložky na s akuz. a za s akuz. (peredača na Vengriju, sorevnovanija na pervenstvo, proverka na germetičnost’, konkurs za čto) a způsobují zejména růst počtu předložkových konstrukcí na úkor konstrukcí bezpředložkových. Současně s touto tendencí působí v pádovém systému ruštiny také tendence opačná, totiž vytlačování předložkové konstrukce konstrukcí bezpředložkovou tehdy, jestliže se předložka jeví sémanticky nadbytečnou (vysota v 5 metrov → vysota 5 metrov) (G. A. Zolotovová).

Hlavní oblastí, odkud pronikají změny do normy psaného spisovného jazyka, je spisovný jazyk mluvený. Právem se proto věnuje zvláštní pozornost rozboru syntaktických jevů, které jsou typické zejména pro projevy mluvené. Náleží mezi ně asymetrie lineárního uspořádání a formálních vztahů v souvětí podřadném, vznikající tím, že jednotlivé větné členy, někdy i celá syntagmata, vztahující se k predikátu druhé věty, ale v plánu aktuálního členění tvořící téma souvětí, se od svého predikátu odtrhují a vsouvají se do věty první, popř. se kladou na počátek souvětí, např. Ja nožnicami [176]bojus’ kogda oni igrajut, Chleb ja ljublju čtob vsegda byl v zapase (I. N. Kručininová). Dále sem patří případy elipsy přímého předmětu u přechodných sloves (tzv. usečennaja konstrukcija: Mne v biblioteku, ja zaděržal sil’no ve smyslu ja zaděržal knigy), které je nutno ovšem lišit od bezpředmětového užití přechodných sloves (Je. M. Lazutkinová, I. N. Čurilovová). Charakteristické pro mluvený spisovný jazyk je rovněž pleonastické užívání zájmen (O. B. Sirotininová).

V řadě statí se navrhuje teoretická a normativní interpretace některých jevů syntaktické stavby ruštiny, kterým badatelé dosud nevěnovali pozornost nebo je vykládali jinak. Týká se to např. příspěvku H. Křížkové, přinášejícího lexikálně-syntaktickou analýzu měrových adverbií stojících u adjektiva, dále příspěvku O. P. Jermakovové o omezeních v souvýskytu infinitivu ve funkci podmětu a přísudku. V neposlední řadě sem patří i stať N. Ju. Švedovové o imperativu s významem povinnosti (tzv. dolženstvovatel’noje naklonenije): podle autorky — a též v souhlase s Gramatikou současného ruského spisovného jazyka, Moskva 1970 — je třeba chápat konstrukce typu Vse ušli, a ja sidi doma i rabotaj; Pojezd prichodit v četyre utra, i ja opjat’ ne spi vsju noč’ jako „samostatnou syntaktickou formu, mající své vlastní gramatické charakteristiky a svůj vlastní význam“ a tedy i samostatné místo ve „větném paradigmatu“.

Sborník uzavírají stati věnované stylové diferenciaci syntaktické normy, zejm. jazyku uměleckých děl (Je. A. Ivančikovová, T. G. Vinokur).

Aktuálnost a užitečnost sborníku je dána již jeho tematikou, zejména pak výrazným zaměřením na jazyk mluvený. Nová a cenná fakta, která sborník přináší, se týkají jednak dalšího propracování lingvistické teorie o normě, konfrontace různých přístupů k dosud otevřeným otázkám, jednak hlubšího poznání spisovné ruštiny samé, nejnovějších vývojových tendencí, které v ní probíhají, a jevů, které do ní v současné době teprve pronikají a jež je třeba zaznamenat, popsat a z hlediska spisovné normy zhodnotit. Mnohé z těchto tendencí a jevů jsou charakteristické nejen pro současnou ruštinu, ale i pro jazyky příbuzné — jejich analogické protějšky nacházíme i v češtině. Jsou to jevy dané opozicí psanost - mluvenost a související s uvolňováním gramatické struktury věty a jejího slovosledu v mluvených projevech. V těchto případech může sovětský sborník být i dobrým inspiračním zdrojem při konfrontačním studiu slovanské syntaxe.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 2, s. 174-176

Předchozí Jana Ondráčková: Stockholmský seminář o komunikaci řečí

Následující Redakce: K 30. výročí osvobození (Současný stav a výhledy české jazykovědy)