O významech jednotek různých jazykových skupin

Natal’ja J. Švedova

[Rozhledy]

(pdf)

О значениях единиц разных уровней языка / Sur les significations des unités dans les niveaux linguistiques différents

1. V lingvistické literatuře často čteme, že jazyková jednotka jedné roviny může synchronně „přecházet“ do roviny druhé. Např. slovo noc „přechází“ ve větu Noc; slovní spojení temná noc „přechází“ ve větu Temná noc atd. Vykládá se podrobně a důkladně, jakou úlohu přitom mají jazykové procesy, změny intonace, změny charakteru pojmenování a dokonce samých významů slov, která se takových „přechodů“ účastní. Přitom máme vážné důvody soudit, že již formulace otázky synchronně probíhajících transpozicí jednotek určité kvality v jednotky jiné kvality není oprávněná. [233]Kdyby někdo tvrdil, že ve větě Peč’ pylajet „sloveso peč’ přechází v podstatné jméno“, nebo ve větě Nu i styn’ zdes’ odin na vetru! „podstatné jméno styn’ (srov. u B. Polevého: l’distaja styn’ zamorozka) přechází v imperativ slovesa“, byly by proti této tezi jistě uplatněny všeobecně známé a nesporné argumenty, jež dokazují, že slovesa peč’, stynut’ a substantiva peč’, styn’ tvoří v jazyce různé systémy, které na sebe navzájem nepůsobí (srov. „Systémy tvarů skloňování a časování se neshodují a nijak se nestýkají“ — V. V. Vinogradov).

Obdobné argumenty se musí uplatnit i proti výše položené tezi o „přechodu“ („transponování“) slova ve větu, věty v slovo nebo v slovní spojení atd. Jednotky různých rovin (jazykových podsystémů) se nechovají jako nějaká tělesa, která se volně pohybují v celkovém prostředí a jsou schopna měnit svou vnější formu i vnitřní hodnotu v závislosti na podmínkách tohoto prostředí. Jednotky, které patří do různých rovin jazykového systému, nemají takovou schopnost volného vzájemného prostupování. To, co se nám doporučuje považovat za synchronní transponování jedné jednotky v druhou, je ve skutečnosti současná a vzájemně nezávislá existence jazykových jednotek, které se spolu nijak neshodují. Takové jazykové jednotky jako „slovo, slovní spojení, věta“ existují — jednotlivě — jako představitelé zvláštního, vlastním způsobem organizovaného trojjediného systému „forma — význam — funkce“. Tyto systémy mohou být otevřené (prostupné) pouze pro systémy téže povahy, tj. téže jazykové roviny (srov. lexikálně syntaktické analogické novotvary, vyrovnávání slovesných paradigmat apod.), ale ne pro systémy jiných rovin. Slovo noc existuje v jazyce jako organizovaný soubor určitých slovních forem, významů a funkcí. Věta Noc také existuje v jazyce jako organizovaný komplex forem, významů a funkcí — ovšem už v jiné rovině. Tyto systémy se nijak nekříží: ony samy i jejich složky jsou svou povahou hluboce rozdílné.

To neznamená, že určitá jednotka v jednom ze svých tvarů nemůže příležitostně zaujímat pozice jednotky roviny jiné: jednotlivý slovní tvar nebo dokonce morfém může posloužit jako sdělení, věta může pojmenovávat nebo zaujímat pozici určovaného komponentu v syntagmatu. To vše se ovšem vztahuje k oblasti užití, nikoli k oblasti systémových vztahů jednotek různých rovin.

2. Pokusíme se ukázat vnitřní autonomii jednotek různých rovin analýzou jazykové povahy jejich významů. Budeme operovat takovými významovými jednotkami jazyka, jako je slovo, slovní spojení, strukturní schéma věty, věta jako realizace tohoto schématu, výpověď jako konkrétní komunikát. Naše vývody budou mít přirozeně obecný charakter a nedotknou se samé povahy určovaných významů: budeme mluvit jen o jejich nejobecnějších kvalitách, podmíněných tím, jak se tyto významy formují a projevují.

Nejprve je třeba zdůraznit, že struktura významové stránky znaku není jednoduchá: každá z pojmenovaných jednotek má vždy v sobě dva druhy významů — za prvé nejabstraktnější, nejobecnější a vztahový význam své třídy a za druhé méně abstraktní, určitější, vlastní význam jednotky, která do této třídy patří. Ani tyto dva významy nejsou obvykle elementární: jsou to množiny sémat (komponentů nebo diferenčních prvků významu). Povaha těchto sémat a množin je různá. Jak známo, je nyní tato otázka ve středu pozornosti sémantiků. Ale fakt, že celistvý jazykový význam lze rozložit na elementární složky, necháme při dalším výkladu stranou. Význam prvního druhu nazveme kategoriálním (srov. analogické užívání tohoto termínu u O. S. Achmanové a I. A. Mel’čuka), druhého konkrétním. V obou případech patří označované jako obsahová stránka znaku do oblasti jazyka. (Srov. jiná hlediska, např. I. A. Mel’čuk, 1961, V. G. Gak, 1972.) Dále se pokusíme ukázat, že se jazykové jednotky liší jak charakterem svých kategoriálních a konkrétních významů, tak i jejich vztahy uvnitř jednotek samých (sporná je teze, že vnější shoda přináší i současné fungování jedné a téže jednotky v různých rovinách; viz Fr. Da[234]neš, 1971). Přitom je nutno mít na zřeteli, že izolované zkoumání těchto významů nevyhnutelně předpokládá jejich postavení proti sobě; to však v reálných jazykových jednotkách neexistuje, oba uvedené významy se v nich pronikají a slévají. Analýza kategoriálního a konkrétního významu jazykových jednotek je tak spojena s dělením neelementární významové struktury znaku na prvky, které konstituují tuto strukturu jako celek.

Pro slovo je kategoriálním významem ten obecný význam, který je mu vlastní jako představiteli lexikálně gramatické třídy (slovního druhu). Tento význam existuje v slově před jeho spojením s jinými slovy a nezávisle na tomto spojení. Konkrétní významy slova se projevují (ale nevytvářejí) v určitých jazykových podmínkách — v syntagmatech, tj. ve spojení s jinými slovy. Slovo nám představuje takový druh souvztažnosti kategoriálního a konkrétního významu, u kterého kategoriální význam je vyšší abstrakcí významů konkrétních, jež se projevují v syntagmatech. V zásadě táž souvztažnost významů je charakteristická pro slovotvorné morfémy. Zcela jiný typ souvztažnosti významů představuje slovní spojení. Jeho kategoriálním významem je výlučně vztah mezi jednotkami. Víme-li, že existuje model „verbum + instrumentál jména“ nebo „substantivum + infinitiv“ apod., můžeme pouze říci, že významem takového modelu je vztah; jak je tento vztah konkrétní, nelze říci před lexikálním obsazením. Konkrétní významy — vztah determinační, objektový, determinačně subjektový, vlastní doplňkový atd. — existují a odhalují se až při naplnění modelu těmi nebo jinými lexémy. Modely slovních spojení jsou nestejnorodé: v některých případech je abstraktní model schopen ztělesnit různé vztahy, v jiných případech je model předurčen k vyjadřování pouze jediného určitého typu vztahů (srov. např. „verbum + adverbium“ — vždy determinační vztahy): modely slovních spojení se mohou rozlišovat podle jednotnosti/nejednotnosti konkrétních významů, které se v nich realizují. Postupně uvidíme, že existence modelů („vzorů“) slovních spojení, které mají své kategoriální a konkrétní významy, vyvrací pochybnosti o jazykové povaze slovních spojení (srov. některými lingvisty rozvíjenou tezi o tom, že slovní spojení, „vytvářená pokaždé znovu“, náleží řeči): nekonečná různost možné náplně abstraktního vzorce nejen neuvádí v pochybnost jazykovou existenci tohoto vzorce, ale naopak ji potvrzuje.

Slovní spojení pro nás představuje takový druh souvztažnosti kategoriálního a konkrétního významu, při němž je kategoriální význam abstrakcí konkrétních významů a konkrétní významy se formují uvnitř samé jednotky lexikálně gramatickými prostředky. Pro strukturní schéma věty je kategoriálním významem predikativnost. Tento význam (stejně jako význam vztahu v slovním spojení) má základ v samé konstrukci a nepotřebuje pro své odhalení žádné doplňující podmínky. Konkrétním významem toho či jiného strukturního schématu věty je význam jednotlivého schématu (sémantika schématu), např.: N₁ — V_f — nositel procesuálního stavu — procesuální stav; Praed — neprocesuální stav; V_f3s — procesuální stav atd. Těmto významům se dostává další konkretizace a diferenciace při realizaci schématu (srov. např. Smutno a Chladno — neprocesuální stav subjektový a bezsubjektový; příklady viz také níže). Strukturní schéma věty představuje pro nás takový druh souvztažnosti kategoriálního a konkrétního významu, při němž se kategoriální význam nevyvozuje bezprostředně z konkrétních významů (souvislost těchto významů je zde zprostředkovaná: sémantika každého strukturního schématu věty zahrnuje údaj o časovém průběhu a o vztahu ke skutečnosti) a konkrétní významy se formují uvnitř samé jednotky lexikálně gramatickými prostředky.

Do věty, která schéma realizuje (např. N₁ — V_f: Závod pracuje, Národ se raduje, Hrom duní), se přenáší kategoriální význam a sémantika odpovídajícího strukturálního schématu. Tak se kategoriální význam věty organizuje vzájemným působením celkového a dílčího významu schématu, podle něhož je věta vytvořena. Konkrétní význam věty se formuje vzájemným působením jejího kategoriálního významu a lexi[235]kální sémantiky slov, která obsazují pozice komponentů schématu. Na této rovině začínají fungovat obligatorní rozšiřující komponenty, které nesou elementární sémata roviny sémantické struktury věty („subjekt — jeho vnitřní stav“). Při realizaci schématu, tj. při výstavbě konkrétní věty podle jeho vzoru, se formují konkrétní sémantické struktury věty (např. „činitel — činnost — objekt“; „subjekt — přijímání — přijímané“; „subjekt — jeho vnitřní stav“ atd.).

Ve větě, která realizuje určité strukturní schéma, vidíme takový druh souvztažnosti kategoriálního a konkrétního významu, při němž se kategoriální význam přenáší z abstraktního vzorce jako organický komplex obou jeho významů (abstraktního a konkrétního) a konkrétní význam se formuje lexikálně gramatickými prostředky v souvislosti s těmito významy. Ve výpovědi jako určitém typu komunikátu probíhá další kondenzace významů těch gramatických vzorců, o které se — přímo nebo nepřímo — opírá. Jestliže je výpověď vytvořena podle gramatického vzorce (tj. stojí za ní gramatická věta), pojímá do sebe kategoriální význam tohoto vzorce (přenesený ze strukturního schématu) a jeho sémantickou strukturu; konkrétním významem výpovědi jako jazykové jednotky je její sdělovaný obsah, tj. to reálné „rozložení významů“, ten určitý typ informace, který se odráží v rozmístění a intonaci sémat a může být označen jako aktuální význam výpovědi; srov. společné kategoriální významy a různé aktuální významy výpovědi: Mám ještě naději — Ještě mám naději — Naději ještě mám apod. (z toho je jasné, že konkrétní obsah výpovědi, reálné sdělení o něčem, jež je v ní obsaženo, nemá vztah k jejímu jazykovému významu). Jestliže je výpověď negramatická, tj. jestliže nerealizuje větu postavenou podle určitého strukturního schématu, nýbrž vychází úplně ze situace, nelze zřejmě o jejím kategoriálním významu mluvit. V takové výpovědi jsou implicitně přítomny ty časové a modální významy a sémantika, jež jsou charakteristické pro její gramatický ekvivalent, kde jsou všechny tyto významy formalizovány (srov. Jdu s tebou a S tebou! Vlak už jede! a Vlak! nebo: Už! apod.).

Výpověď jako konkrétní komunikát představuje takový druh souvztažnosti kategoriálního a konkrétního významu, kde se kategoriální význam přímo nebo nepřímo přenáší z věty jako komplex všech jejích významů a konkrétní význam se formuje intonačními a slovoslednými prostředky. Zdá se, že už tyto velmi zběžné charakteristiky přesvědčují, že významy výše sledovaných jazykových jednotek jsou svými vnitřními kvalitami hluboce rozdílné a tyto rozdíly mají konstitutivní charakter. Z toho, co jsme řekli, dále plyne, že u syntaktických jednotek označovaným není konkrétní denotát ani jedinečná událost (srov. Obščeje jazykoznanije, Vnutrenňaja struktura jazyka, 1973, s. 308), ale jejich vlastní signifikát, tj. určité sémanticky stabilní organizace pojmových jednotek a jejich vztahů.

3. Velmi důležitá je otázka, jak se v jazyce chovají různé typy významů, nakolik jsou pohyblivé, proměnlivé, otevřené různým vlivům. Kategoriální významy jsou celkem stabilní. Takové abstraktní významy jako význam třídy slov (slovního druhu), vztahu (v slovním spojení), predikativnosti (v strukturním schématu věty) jsou neodlučitelné od odpovídajících formálních jednotek a nejeví tendenci k jakýmkoli vnitřním změnám v souvislosti s historickými změnami v jazyce (přechod toho či jiného slova z jednoho slovního druhu do jiného, frazeologizace a lexikalizace jednotlivých slovních spojení nebo vět sem nepatří: mluvíme o charakteru významu u jednotky jako reprezentanta gramatické třídy).

Konkrétní významy se chovají jinak: jsou v různé míře proměnlivé. Všeobecně známé jsou změny lexikálních významů slov, pro které je široce otevřena oblast transpozicí a příležitostných přetváření. Nestabilní je také systém konkrétních významů v slovních spojeních: přiklání se na stranu diferenciace a obohacování (srov. na jedné straně vývoj předložkových konstrukcí a jejich obohacování, které má sémantický základ, na druhé straně vývoj různých druhů „analytických spojení“). Vztahy objek[236]tové, determinační, subjektové se mění a diferencují, nabývají nových odstínů; vývoj všech těchto významů nelze oddělovat od vývoje samých jazykových forem. Sémantická struktura věty se zcela nedávno stala předmětem soustředěné pozornosti lingvistů. Charakter jejích historických změn není dosud úplně prostudován. Už teď je však možno s jistotou říci, že se typy sémantických struktur věty v procesu historického vývoje jazyka mění (srov. např. významové dělení kategorie stavového subjektu, které proběhlo v ruštině v 19. stol. a ještě neskončilo; projevilo se v nepříliš výrazných, ale celkem příznačných změnách vztahů uvnitř řady subjektově determinujících forem typu komu — pro koho). Tato otázka však vyžaduje speciální výzkum. Je tedy možno soudit, že se kategoriální významy jazykových jednotek liší od konkrétních jak charakterem abstrakce, tak svým jazykovým statutem. Jak samy tyto významy, tak jejich vzájemné vztahy u jednotek, které patří do různých jazykových rovin, vykazují takové vnitřní odlišnosti, které jsou objektivním základem pro odhalování reálně existujících vnitrosystémových protikladů.

(Z ruského originálu přeložila J. Jiřičková)

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 3, s. 232-236

Předchozí Sovětská jazykověda včera a dnes

Následující Anna A. Ufimceva: Problémy významu při zkoumání znakového aspektu jazyka