Kniha o sémantice příslovečného určení v němčině

Eva Koktová

[Chronicles]

(pdf)

Книга о семантике обстоятельства на немецком языке / Un livre sur la sémantique du complément, circonstanciel en allemand

V poslední době věnují lingvisté značnou pozornost problematice příslovečného určení a snaží se zachytit v popisu jazyka, ať už tradičním nebo generativním, všechny typy tohoto velmi disparátního určení.[1]

Poslední nám známá práce z tohoto okruhu R. Bartschové Adverbialsemantik (Frankfurt 1972) vychází z pozic blízkých generativní sémantice a pokouší se komplexně zpracovat všechny typy adverbiálního určení. Sémantickou strukturu věty s adverbiálním určením zapisuje pomocí formulí predikátové logiky. Tato hloubková struktura je pak převáděna na povrchovou transformačním komponentem, který obsahuje „linearizační“ pravidla. Ta převádějí hierarchizované, ale lineárně neuspořádané logicko-sémantické struktury na linearizované, tj. časově uspořádané struktury povrchové. Tak např. větné celky (1)—(4), které se ve své povrchové struktuře nejvíce liší lineárním pořádkem svých komponentů, mají logicko-sémantickou hloubkovou strukturu totožnou.

 

(1) Peter geht zum Arzt wegen seiner Krankheit.

(2) Peter geht zum Arzt, weil er krank ist.

(3) Peter ist krak. Deshalb geht er zum Arzt.

(4) Peter ist krank. Er geht zum Arzt.

 

Případ (4) se však z uvedeného schématu poněkud vymyká, dá se totiž interpretovat přinejmenším dvojím způsobem. Pravděpodobnost, že se tyto dvě věty dají parafrázovat jako Petr je nemocen, a proto jde k lékaři je sice značná, jistota tu však není. Mezi oběma větami nemusí být nutně důsledkový vztah, neboť jej nic explicitně nesignalizuje. Méně pravděpodobná, ale možná by byla parafráze (např.). Petr je nemocen. Má však jen lehkou chřipku. Jeho bratr má ale zápal plic, a proto jde Petr k lékaři, apod. Hloubková, sémantická struktura tak udává smysl věty. — Na základě toho autorka postupně dochází k závěru, že předmětem logické analýzy by měly být souvislé texty, pouze ve zvláštních případech izolované věty. — Logická (sémantická) ana[252]lýza musí mít na zřeteli i ty vztahy nebo presupozice, které nejsou vyjádřeny explicitně.

Kniha je rozdělena do dvaceti kapitol, z nich první dvě mají obecnější charakter, ostatní jsou věnovány rozboru jednotlivých druhů adverbiálního určení.

V kap. prvé prezentuje autorka své rozdělení adv. určení na čtyři velké skupiny. Jsou to (1) tzv. Satzadverbialien, tj. taková určení, která bychom podle tradiční lingvistiky označili jako modální v širším slova smyslu, tj. i hodnotící (např. vermutlich), (2) tzv. relationale Adverbialien, tj. relační adv. určení, vyjádřená obvykle pomocí předložkové vazby nebo klauzí, (3) tzv. modale Adverbialien, která odpovídají inherentnímu, vlastnímu, kvalitativnímu adv. určení (např. schön), a (4) tzv. graduirende Adverbialien, tj. stupňovací adverbia (mohou postupně rozvíjet jiné adv. určení, např. sehr).

Roztřídění adv. určení do těchto skupin se děje podle přesných kritérií. Např. pro věty s adv. určením prvního typu je možná transformace SATZ A → daß SATZ, ist ADJ_A (Er liest erfreurlicherweise. Daß er liest, ist erfreulich). Pro věty s adv. určením druhého typu jsou navíc typické tyto transformace: fakultativní vytvoření věty imperativní, fakultativní vytvoření souvětí s daß nebo wie, s obligatorní shodou času v hlavní větě a v závislé klauzi: Hans mußte wegen eines Briefes schon vor zwei Wochen abreisen → Es war wegen eines Briefes, daß Hans schon vor zwei Wochen abreisen mußte. Pro věty s tímto typem adv. určení je typické vyjádření vedlejší větou, pomocí podřadicí spojky, kterou autorka nazývá podle Harrise φ_c-operátor (sentence connective). — Pro věty s třetím typem adv. určení je typická transformace na souvětí s wie. Pro adv. určení typu čtvrtého je typické jeho použití jako tzv. φ_c-operátoru (word expansion, opět podle Harrise); to znamená, že těchto adverbií není možno použít predikativně, tedy v analytickém typu — tvoří jen část syntetických syntagmat (nominálních nebo verbálních frází).

V druhé kap. třídí autorka jednotlivé typy adv. určení do dalších zvláštních podskupin pomocí 42 transformačních testů. „Větná příslovce“ se tak rozpadají na 7 podskupin (K₀—K₆), „modální“ (tj. inherentní) určení na 4 podskupiny, samostatně stojí určení místa, určení instrumentativní, gradační a „atributivní“ (tj. doplněk).

Kap. třetí je věnována vlastní sémantické charakteristice výrazů s „větnými příslovci“ (dále SA-výrazy). Autorka zdůrazňuje nutnost pojetí těchto výrazů jako operátorů, nikoli predikátů objektového jazyka. Svůj názor dokazuje sporem. Předpokládá nejprve, že SA-výrazy jsou predikáty, a zkoumá, o čem predikují. Dochází k závěru, že by mohly predikovat o „jsoucnosti pravdivosti obsahu“ určité věty (výpovědi). Protože věta má pouze určitý obsah, nanejvýše pravdivý obsah, a sama o sobě netvrdí, že je pravdivým obsahem, nemohou „větná přílovce“ o ní predikovat. Důležitá je zde terminologie: Sachverhalt je obsah věty, který může být pravdivý, nebo nepravdivý. Tatsache (vlastně „skutečnost“) záleží v tom, že je obsah pravdivý. — Tatsache-Sein je tedy jsoucnost pravdivosti obsahu.

Dobrým postřehem je i autorčino dělení vět na „věty“ na čase a místě jejich realizace nezávislé a na „věty“ takto závislé. Abychom mohli zkoumat intenzi, resp. extenzi, popř. pravdivost „věty“, je nutné u druhého typu udat reference. Autorka tak směšuje pojem „věta“ s pojmem „realizace věty“, „konkrétní výpověď“.

Autorka dále uvažuje o možnosti vidět SA-výrazy v performativní funkci. V hierarchii predikátů by byl (v sémantické struktuře v autorčině pojetí) takový „performativní“ predikát nejvýše: Bedauerlicherweise → Ich bedauere, daß nebo Ich behaupte mit Bedauern, daß …: z toho by vyplývalo, že by pro něj (v jednoduché větě) platila negace. Zjevně tomu tak není. Ve větě Peter kommt bedauerlicherweise nicht je negována hlavní predikace, zatímco věta *Peter kommt nicht bedauerlicherweise není vůbec přijatelná.

SA-výrazy nejsou tedy negovatelné. Autorka podává toto vysvětlení: Operátoru objektového jazyka (SA-výraz) odpovídá v performativní hypervětě, jež může být vyjádřena metajazykově, predikát, který negován být může, v povrchové struktuře platnost predikátu ztrácí a možnost negace mizí.

Zajímavě rozlišuje autorka tzv. performativní a konstativní konstrukce. V souvětí Ich behaupte, daß … je hlavní věta buď performativní, nebo konstativní. Je-li ve funkci performativní, může být pouze v prézentu a celým [253]souvětím se nic netvrdí, nekonstatuje. Predikát věty vedlejší je presuponován. Je-li ve funkci konstativní, může být čas věty hlavní různý a celé souvětí má povahu tvrzení.

Krátká podkapitola věnuje pozornost adverbiím s metakomunikativní funkcí (natürlich, selbstverständlich), která autorka považuje za SA-výrazy typu K₅. Do této skupiny patří také adv. určení „omezením“ (název autorčin), které je pro nás určením zřetele (např. Er fühlt sich körperlich wohl), a dále pak výrazy parentetické (kurz, theoretisch formuliert, außerdem …). — Autorka tu dále dokazuje, že záporka nicht není SA-výrazem (pro nemožnost transformace Peter kommt nicht → Daß Peter kommt, ist nicht).

Kap. čtvrtá má opět obecnější ráz, obsahuje poznámky k logické analýze. Autorka zde pracuje s dichotomií presupozice — predikát. V pojetí presupozice však není zcela důsledná. Zatímco v této dichotomii by odpovídal pojmu presupozice pojem východisko výpovědi (jako u Chomského), na jiném místě autorka zastává pojetí van Fraaserovo (je-li B presupováno výrazem A, platí to, i když A je negováno). Zajímavým postřehem je tu upozornění na nutnost pravdivosti presupozic pro podmínky užití celé věty. — Predikát je vlastně ohnisko výpovědi. Logická struktura věty Mein Hund bellt vypadá pak takto: B (iy) (G(y (ix) Sprecher von (x S₀) H (y)). Je-li vrchol intonace na slově Hund, které se tak stává ohniskem, je toto slovo hlavním predikátem a logická struktura věty vypadá takto: H((iy) (B(y) G (y (ix) Sprecher von (x S₀))). Ostatní predikáty jsou presupovány. — O dichotomii východisko — jádro (topic-comment), tj. o pojmech aktuálního členění, se zmiňuje jen několika slovy v poznámce pod čarou. Ohnisko, tj. nejvyšší predikát, může být negován nebo se na něj můžeme ptát. Ostatní predikáty (presupované, kontextově vázané části věty) zůstávají nedotčeny. — Autorka rozvádí uvedené linearizované příklady v podobě stromů. Při tom zavádí kromě obvyklých proměnných a konstant označujících věci (x, y) ještě další: proměnné, resp. konstanty děje nebo stavu (za Handeln, Laufen …), okolnosti nebo události, dále skutečnosti a obsahu a konečně celých vět.

Kap. pátá je věnována logické analýze SA-výrazů. Zajímavé jsou výrazy ze skupiny K₅, které patří do skupiny tzv. world-creating words a jejichž extenzí je množství všech možných světů, které jsou oním výrazem určeny (např. Hans sah im Traum eine weiße Maus). SA-výrazy jsou rozdělovány na dvě podskupiny — s konstativní a performativní funkcí (vysvětlení viz výše).

V kap. šesté a sedmé nacházíme analýzu relačních příslovečných určení. Sem patří určení příčiny, důsledku, účelu, času, podmínky, přípustky. Zajímavé je určení času. Časový okamžik (časové určení) a děj vyjádřený predikátem jsou chápány jako dvě rovnocenné „události“, které se uvádějí v souvztah. O dvojí možné interpretaci časového určení (jako okolnostní nebo inherentní) se autorka nezmiňuje. Zdá se, že časové určení za okolnostní nepovažuje, neboť je řadí vedle ostatních již zmíněných určení neokolnostních. Naproti tomu určení místní vyděluje, i když pro ně platí totéž, co o časovém, s tím, že místní určení bývá častěji neokolnostní, intenční.

Kap. osmá a devátá se zabývají analýzou místního určení (s předložkami in, an, auf atd.), které je chápáno jako podtřída určení relačního.

Kap. desátá věnuje pozornost analýze „atributivního“ určení. Sem spadá náš doplněk, ale snad i některé typy vlastního příslovečného určení, což plyne z dvojznačnosti věty jako Er sitzt still auf dem Sofa — Sedí tichý (doplněk) nebo tiše (adv. určení) na gauči.

Kap. jedenáctá a dvanáctá probírají „modální“, tj. vlastní, kvalitativní typy adv. určení. Autorka upozorňuje na možnost dvou sémantických reprezentací pro větu Sam sliced the salami carefully (Sam was careful in slicing the salami).

Kap. třináctá je věnována instrumentativnímu určení a určení společenství (u nás se řadí určení společenství k určení průvodních okolností nebo způsobu). Autorka upozorňuje na možnost parafrází s výrazy wobei, dabei, wozu, dazu.

Kap. čtrnáctá rozebírá přirovnávací konstrukce (u nás je to pouze způsob vyjádření určení způsobu), kap. patnáctá pak stupňovací adverbia. Při definici těchto adverbií používá autorka „normového“ množství. Upozorňuje zde na rozdíl mezi logickými [254]kvantifikátory všichni, každý, které neudávají množství, ani relativně, s kvantifikátory mnoho, málo, které je udávají aspoň relativně. — K tomuto typu adverbiálního určení patří i určení s nur (u nás určení omezením). Autorka si všímá jemných rozdílů v jeho použití, resp. pozice ve větě.

Kap. šestnáctá je věnována kombinatorice jednotlivých typů adv. určení. Autorka rozlišuje tři vztahy: subordinaci, koordinaci a („Nebenordnung“) „bez vztahu“.

Kap. sedmnáctá probírá negaci. Je poměrně krátká a autorka uvádí několik logickosémantických reprezentací vět s adv. určením a s negací. Z logických formulí vyplývá dosah negace. Mnohdy jsou takové věty s negací dvojznačné.

V kap. osmnácté, věnované spojitostem mezi sémantikou adv. určení a nejnovějším vývojem modální logiky, autorka srovnává svoje hledisko s názory Thomasonovými, Stalnakerovými a Lakoffovými. Upozorňuje především na to, že výše zmínění autoři nečiní rozdílu mezi různými typy SA-výrazů, a dokonce že tyto výrazy směšují s relačním určením, resp. s „modálním“ určením. Plyne z toho, že tito autoři vycházejí pouze z angličtiny, která nečiní mezi těmito dvěma skupinami morfologický rozdíl (He strangely answered the question → It is strange that he answered the question nebo He answered the question in a strange manner). — Dále se zde autorka zabývá dvojznačností dosahu kvantifikátorů s tzv. opacitou textu (tj. vlastnost, že v textu nemohou být zaměněny výrazy mající tutéž extenzi).

Kap. devatenáctá se zabývá poměrem sémantiky adverb. určení k syntaxi tohoto určení. Zvláštní podkapitola je věnována srovnání této knihy s cit. prací R. Steinitzové; autorka zde dokazuje výhody svého pojetí (logická dichotomie argument — predikát oproti lingvistické dichotomii subjekt — predikát).

Kap. dvacátá je shrnutím celé práce. Jsou zde uvedena pravidla pro sestavování hloubkových logicko- sémantických struktur a transformační pravidla pro převádění těchto hloubkových struktur na povrchové.

Kniha R. Bartschové je významným pokusem zpracovat sémantickou strukturu vět s adverbiálním určením pomocí logických formulí, kterými se snaží (alespoň částečně) vyjádřit a zachytit i aktuální členění. Komplexností a šíří pohledu na tak disparátní větný člen, jakým adverbiální určení je, důkladností zpracování, utříděností a stránkou materiálovou je kniha nesporným přínosem nejen pro germanistiku, ale i pro obecnou lingvistiku.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 3, pp. 251-254

Previous Bohuslav Havránek: Desetiletá činnost Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků při MKS

Next Doina Babeu (Timişoara), Jiřina Smrčková: Rumunský slovník antonym