Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině

Alena Fiedlerová

[Articles]

(pdf)

Очерк развития чешских существительных, употребляемых только в множественном числе / Une esquisse du développement des noms existant seulement au pluriel (pluralia tantum) en tchèque

A. K základním vlastnostem podstatného jména v češtině — a podobně i v jiných jazycích — patří vlastnost vyjadřovat tvarem (souborem tvarů) kromě mluvnických významů rodu a pádu také mluvnický význam čísla. V současné češtině rozlišujeme, jak známo, singulár a plurál, stará čeština měla ještě duál.

Kategorie čísla se řadí běžně mezi kategorie gramatické (morfologické), ale má jako taková své specifické zvláštnosti. Je totiž, jak ukazuje např. F. Kopečný,[1] „přímým odrazem skutečnosti (jako pojmenování). Stává se však v mnoha jazycích, také u nás, kategorií syntaktickou, a to buď kvůli shodě, jindy kvůli jiným formálním zvláštnostem“.

V rámci kategorie čísla může tedy většina substantiv nabývat hodnot jeho jednotlivých subkategorií (tj. singuláru n. plurálu) podle pojmenovávané skutečnosti (nebo i vzhledem k podmínkám syntaktickým — viz dále). V důsledku této své povahy nemůže být číslo (jeho subkategorie) ve své původní platnosti součástí lexikálního významu těchto podstatných jmen, jeho trvalým sémantickým příznakem. V rovině formální projevuje se tato skutečnost tím, že se k jeho vyjádření používá prostředků tvaroslovných, zvláštního souboru tvarů singulárových a plurálových.[2]

Naproti tomu se např. kategorie rodu uplatňuje jako pojmová kategorie jen u zcela omezené skupiny pojmenování, totiž u názvů osob a některých zvířat. Zde se stává nositelem sémantického příznaku přirozeného rodu. Protože jde, na rozdíl od čísla, o příznak trvalý, jsou i formální prostředky sloužící k jeho vyjádření trvalou součástí celkové morfologické charakteristiky n. slovotvorné struktury daných pojmenování (muž : žena, učitel : učitelka, srnec : srna).[3]

Syntaktickou úlohu má morfologická kategorie čísla až druhotně, a to především u adjektiv a sloves, ale i u substantiv v platnosti predikátů. Protože se zde její věcný význam více či méně ztrácí, považuje se někdy (spolu s rodem a pádem jmen) za speciální kategorii kongruenční.

Přesto, že kategorie čísla je, jak jsme viděli, velmi důležitou vlastností podstatných jmen, existuje v češtině (i jinde) řada substantiv, která využívají vždy jen jedné z daných základních možností, tj. vyskytují se buď jen v jednotném, nebo jen v množném čísle. Druhé někdy buď vůbec nemají (listí; vidle), nebo je používají v jiném významu (plíce a lék. jedna plíce). Tato skutečnost má ovšem různé důvody, ale je tak závažná, že se stává kritériem pro vyčlenění takových substantiv do zvláštních skupin tzv. singularií a pluralií tantum.[4]

Na první pohled by se mohlo zdát, že je zde prostě protiklad sg.: pl. neutralizován, ale není tomu tak. Pokud jde o singularia tantum, je u nich nevyužívání (n. netvoření) plurálu poměrně snadno vysvětlitelné tam, kde vyplývá z povahy jimi označované skutečnosti, tedy u vlastních jmen konkrétně jedinečných jedinců (Sokrates, Napoleon), u abstrakt (např. jmen vlastností: krása, zvědavost) i u jmen látkových [267](označujících „amorfní“, tedy nepočitatelnou, nenásobitelnou masu: voda, písek). Tu všude máme jen tvary singuláru, protože substantiva těchto druhů mají jen jediný denotát.[5] Poněkud jiná situace je u tzv. kolektiv, jmen hromadných. Pojem kolektiv je v našich mluvnicích různě široce vymezen.[6] Podstatné a společné pro všechny je ovšem to, že „znamenají ve tvaru sg. více věcí téhož druhu souborně“.[7] Pojem množství, mnohosti, který většinou je, jak jsme si výše ukázali, proměnnou složkou připojovanou k významu a vyjadřuje se obvykle tvaroslovnými prostředky (tedy gramaticky), stal se u kolektiv vlivem specifického pojmového zpracování (množství jednotlivin téhož druhu pojaté jako celek) trvalou součástí jejich lexikálního významu (hmyz, listí). Proto může být — a někdy i bývá — jako modifikační slovotvorný příznak vyjádřen prostředky slovotvornými (u tzv. slovotvorných kolektiv: listí, trámoví, bratrstvo ap.). I tu jde tedy o jediný denotát, ovšem nikoli individuální, nýbrž souhrnný. Pokud i tato substantiva tvoří plurál, je to jen plurál generický (s číslovkou druhovou; počítají se vlastně souhrny jednotlivin, nikoli jednotliviny).[8]

Ještě obtížnější se zdá vysvětlení neexistence singuláru u tzv. pluralií tantum, a to především u těch, která touto (jedinou) plurálovou formou označují jak více, tak i jen jednu jednotlivinu.[9] Složitá otázka funkce plurálové formy ve vztahu k významu (povaha sémantického příznaku chápaného jednou jako složenost, jindy jako soubor, souhrn), možná dvojí funkce plurálového paradigmatu (tvarotvorná i slovotvorná u typů žebřina ‚postranice žebřiňáku‘ a žebřiny pl. f. ‚žebřiňák’) a nemalý počet skupin (sémantických okruhů), do kterých je možno podle významu jednotlivá pojmenování zařadit, ztěžují poznání zákonitostí tohoto jevu. Jsou zřejmě také hlavními příčinami nezpracovanosti daného tématu v jazykovědné literatuře.[10]

Ta byla také podnětem k našemu příspěvku, jehož cílem je jednak snaha postihnout v mezích daných možností vznik (resp. vznikání) a postupný vývoj pl. t. v češtině vůbec, jednak pokusit se o jejich podrobnější a hlubší klasifikaci na základě kritérií sémantických a morfologických.[11]

B. Kategorie pluralií tantum je z hlediska svého vzniku zřejmě kategorie velmi stará, neboť její stopy nacházíme téměř ve všech indoevropských jazycích. Také stará čeština již na počátku svého historického vývoje buď přejala jako dědictví do své slovní zásoby řadu pomnožných výrazů původem praslovanských nebo staroslověnských, buď již sama na rozhraní období předhistorického a historického vtiskla výrazům přejímaným i z jazyků neslovanských pomnožnou formu (vánocě, varhany, [268]brně). K základnímu souboru starých pomnožných jmen, do něhož bychom počítali zvl. kleščě, hrábě, vidly, necky, máry, odry, varhany, húsli, sáni, jěsli, dřvi (dveři), vrata, kamna, brně, hacě (hácě), ňadra, usta, pľúcě, játry, ledvie a vánocě, přitvářejí se pak v průběhu historického vývoje nejrůznějšími způsoby pl. t. další, a to až do nejnovější doby.

Povaha shromážděného materiálu, u něhož po formální stránce nelze najít žádné výrazné třídící rysy, vede nás k tomu, abychom východiskem pro svou analýzu učinili klasifikaci sémantickou, tj. abychom především obecně vymezili okruhy pojmů, které pomnožná substantiva obvykle označují. Tento postup vychází z předpokladu, že omezení na plurál bude i zde (podobně jako je tomu u sg. t.) zdůvodněno v oblasti sémantické. Takové třídění pl. t. není ostatně nové, ve větším nebo menším rozsahu ho používá i řada mluvnických zpracování.[12]

Na základě sémantické klasifikace vyčleňují se česká pomnožná substantiva od nejstarší doby do těchto skupin: a) jména nástrojů, nářadí a zařízení (hrábě, necky, kamna); b) jména částí oděvů, výzbroje a výstroje (hácě, brně, pochvy); c) jména částí těla (usta, pľúcě); d) jména místní (Lobkovicě, draha, jatky); e) názvy svátků, významných dní, událostí a údobí v životě člověka a společnosti (vánocě, křtiny, hody); f) názvy časových úseků (kalendy, sena); g) jména látková (kvasnicě, matoliny); h) názvy nemocí (súchotiny); ch) názvy her (šachy, kuželky); i) názvy písemností (knihy, registra); j) dávky (požitky); k) abstrakta (poměry, rozpaky).

V rámci těchto skupin je pak možno provádět i hlubší analýzu sémantickou (určování sémantického příznaku, jehož výrazem je plurálová forma) a morfologickou. Spolu se specifickým sémantickým příznakem má totiž neexistence singuláru např. za následek i jisté oslabení rodového příznaku a důsledky toho se zpětně obrážejí ve změnách paradigmatu. Tyto změny probíhají ovšem v různých skupinách různě, proto i při jejich analýze nebudeme volit vždy stejný postup.

a) Jména nástrojů, nářadí a zařízení patří spolu s názvy částí těla nesporně k nejstarší a na počátku historického období nejpočetnější skupině pl. t. v češtině. Protože jejich nejstarší vrstva obsahuje převážně případy slovotvorně již nemotivované (tedy „neanalyzovatelné“ pomocí jiných slov daného jazyka, ale pouze prostřednictvím etymologie), vycházíme při jejich třídění z kmenového (deklinačního) zařazení tak, jak je možno je provést na základě existujících plurálových tvarů.

Pro náš účel nepokládáme za důležité podrobněji se zabývat etymologickými rekonstrukcemi, zajímá nás spíše staročeský výchozí stav a další vývoj. Uvádíme jen na ukázku několik typičtějších případů: húsli, jěsli (i-kmen pl. t. f.) jsou zřejmě od původu deverbativa od hústi, jiesti tvořená formantem -lь, stsl. gasli, jasli (pl. f.). Deverbativa jsou i kleščě (kléščě) ke klěskati ‚svírati‘. Psl. pl. t. klěščě k sg. *klěsk-ja > klěska a hrábě (k hrabati z *grab-ľa). Ze jmenného základu jsou dřvi (dveři), stsl. sg. dvьrь i pl. dvьri. Nejasná jsou kamna, podle Gebauera sg. f. ze stsl. kamina ‚kamenné ohniště‘ (z řečtiny), jindy spojováno s lat. caminus přes ital. camino. (Jsou jen v češtině.[13])

Deklinačním (kmenovým) tříděním se pl. t. nejstarší vrstvy skupiny a) zařazují do těchto typů:

(1) a-kmeny (feminina) necky, máry, vidly, odry

(2) ja-kmeny (feminina) kleščě, hrábě

[269](3) i-kmeny (feminina) dřvi (dveři), jěsli, húsli, sáni

(4) o-kmeny (neutra) vrata, pozd. kamna (dř. sg. f.)

(5) o-kmen (maskulinum) varhany (pozd. femininum)

Řada uvedených pl. t. se dále zmnožuje přiřazením podob deminutivních (rovněž pomnožných):

(1) a-kmeny dvérky (dveřky), jěslky, húslky, kléščky, sánky, jěsličky, necičky, húsličky

(2) ja-kmeny dveřcě, vrátcě, jěslicě, necicě, vidlicě, hrabicě

(3) o-kmen (n. a-kmen sg. ?) kamnička

Již v staročeském období dochází v rámci této skupiny k některým změnám, které bychom vzhledem k původnímu stavu mohli označit jako sjednocování. Nejzávažnější z tohoto hlediska je přechod všech substantiv i-kmenových k ja-kmenům (tedy dřve (dveře), jěsle, húsle, sáně).[14] Další změny jsou jen dílčí, týkají se pouze jednotlivých slov.

Patří k nim definitivní přechod názvu kamna k pl. t. n., změna vidly ve vidle (snad podle húsle) a přechod slova varhany k femininům. Slabá pozice plurálové nom. koncovky -i u pl. t. a maskulinového rodového zařazení projevuje se i na vývoji slova nožě, nóžky ‚nůžky‘.

Jde o jeden z mála starých názvů nástrojů s jasnou motivací. Předmět vznikl zřejmě pevným spojením dvou nožů a jako složená nová jednotka byl označen plurálem (původně patrně duálem) k nůž, totiž nožě. Jako plurálová byla ovšem tato podoba v nejstarších dobách málo užívaná (běžné bylo noži). U podvojných předmětů mohl však nom. pl. -ě mít ještě oporu v paradigmatu duálovém (jehož pozvolný rozklad patrně způsobil, že ostatní tvary slova nožě byly již jasně plurálové, srov. zstříhaj jeho nužmi AlchLull 78[15]). Tato skutečnost spolu s oslabováním rodového příznaku v plurálu a konečně i přiřazení daného výrazu ke jménům téhož sémantického okruhu (kleščě, hrábě) vedly nejspíše k přechodu tohoto substantiva v jeho pomnožné podobě od mask. jo-kmenů k fem. ja-kmenům. Dnešní podoba nůžky z nóžky je vlastně deminutivum k pl. t. f. nožě. K maskulinu přitvořené nožíky kolísají ve svých tvarech v stč. mezi rodem ženským a mužským (nehty své nožíkami ostřihuje BřezSnář 103 a vlasy buďte ostřiženy nožíky LékSalM 421).

Existující výrazy stávají se modelem při vytváření dalších pojmenování téhož sémantického okruhu od nejstarších dob až k dnešku. Ze stč. známe kolesě, kolesa ‚vůz pův. zvl. dvoukolý‘, nožny (dem. nožnicě) ‚pochva na poboční zbraň‘, nožničky ‚pouzdro na jídelní nožíky‘, brány (též brána sg.) ‚nářadí k vláčení polí‘, stč. hodinky (ve spojení hodinky sypací) ‚přístroj na měření času, hodinky‘, později hodiny (a postupně jejich jednotlivé druhy jako švarcvaldky, pendlovky, kukačky, stopky nebo i hovor. cibule). Z mladší doby jsou dále vantroky ‚koryto n. žlab vedoucí vodu, zvl. na mlýnské kolo‘, troky (a dem. tročky, trůčky) ‚necky‘, žebřiny 1. (starší) ‚žebřiňák‘ a 2. (nověji) ‚tělocvičné nářadí, ribstol‘, bradla 1. (stč.) ‚zábradlí, bariéra‘ a 2. (nověji) ‚tělocvičné nářadí‘, nosidla, pozd. nosítka, železa (dem. želízka) ‚železná pouta, okovy‘ i už stč. okovy v témž významu, novější podávky ‚vidle‘, dudy, nář. gajdy, nář. moldánky ‚retná píšťala z rákosu‘ (srov. i přen. natahovat moldánky) nebo jednotlivé druhy houslí podle původu kremonky, stradivárky, kvarnerky a podobně i kamen musgráfky, klubky. Patří sem i veřeje ‚zárubeň, futro dveří‘, ale i brýle, hovor. okuláry až i moderní názvy z technického slangu píchačky, štípačky, kombinačky, plombovačky.

Pomnožná jména skupiny zahrnující názvy nástrojů, nářadí a zařízení jsou dodnes důležitou sémantickou skupinou, do které se zařazují i nová pojmenování. Převládají zde slova modelově tvořená, nejčastěji jsou to feminina na -y (vzor žena) n. na [270]-ě, -e (vzor duše), řidčeji neutra na -a (vzor město). Někdy kolísají mezi maskuliny a femininy (varhany, troky). Sémantickým příznakem, jehož výrazem je plurálová forma, je zde nejspíše složenost n. podvojnost[16] pojmenovávaných předmětů, zvl. v případech neanalyzovatelných n. modelově tvořených.

b) Názvy částí oděvů, výzbroje a výstroje těsně navazují na skupinu předcházející. Ve stč. máme doloženy neanalyzovatelné ja-kmeny hacě[17] ‚spodní oděv, podvléčky‘ a brně (ze sthn. brunja) a a-kmenové pochvy ‚podocasník‘.

K motivovaným případům patří např. nohavicě, pův. mající sg. s významem ‚součást oděvu kryjící nohy, zvl. od nártu nahoru‘ (semna rukavici s ruky aneb s nohy nohavici ŠtítKlem 141b), později pl. t. druh oblečení kryjící nohy vůbec a tvořící ovšem celek, tedy ‚oděv dolní části těla, nohavice, kalhoty, též punčochové kalhoty‘[18] (rúcha nemnoho jmějieše (sv. Prokop), na nohách nohavicě a k tomu lehké čřěvícě HradProk 24b). Sémanticky (a ostatně i formou) se tedy nohavicě přiřazují zcela ústrojně k hácě.

Za klíčové pojmenování této skupiny můžeme považovat pomnožný výraz na označení oděvu vůbec, totiž šaty. Jeho základem je šata (-y f.) n. šat (-u m.) s významem ‚rouška, šátek, kus látky‘, ojediněle i ‚oděv, šat‘ (oblékli sú ho (člověka lotři) v svú šatu HusPostH 154b). Brzy se ovšem začíná užívat pro označení oděvu pomn. pl. šaty (šaty neb rúcho móž li jmieti svátečnie HusVýklM 123b). Slovo šat nemizí sice z jazyka úplně (srov. např. Jungmannovy doklady šat dobře přilíhá (z Dobrovského) n. svadební šat neb šaty (z úzu)), ale cítíme ho dnes již jako knižní (srov. SSJČ). Z hlediska pojmenovávané skutečnosti je zde zajímavé především to, že se slovem šaty označoval souborně celek složený z několika různých a patrně původně volných dílů (sukně, živůtek, rukávce, spodky, popř. volný límec apod.). Ostatně kromě spojení šaty choděcí užívalo se též pomnožného označení šaty ložní pro soupravu ložního prádla. Formálně je třeba připomenout, že do současné doby uchovává si slovo šaty sklonění maskulinové (gen. šatů, instr. šaty), ovšem i s pozdními doklady starých stč. genitivů s nulovou koncovkou, typických pro pl. t. (viz i dále) (lapání (= línání) šat SlovOstřS 104) a instr. aniž sě (Grizelda) svými stydieci šatmi Griz 159a.

V rámci obou deklinací přibývají do okruhu jmen součástí oděvů, výzbroje a výstroje doklady další: stč. nábedrně 1. ‚oděv kryjící dolní část trupu, tj. bedra‘ (třěvíce i nábedrně i náplecník BiblOl Sir 45, 10) n. 2. ‚zadní zádržné řemení koňských postrojů‘, dále prsiny (prsotiny, prsosiny) ‚náprsní řemení pro koně‘, šle 1. ‚postraňky u chomoutu‘ (uzdáři mají prodávati nábedrně i šle ArchČ 14, 438 (1425)) n. později 2. ‚dva pružné pásky nošené přes ramena k držení pánských kalhot‘ (a také hovor. kšandy) a s nimi synonymní šlehy. Patří sem i opratě a otěže. Pokud jde o části oděvů, jsou to např. v lidovém oblékání rukávce ‚rukávy spojené v lajblík, které se nosí přes košile bez rukávů zvl. na Moravě‘,[19] dále korále a ovšem celá řada názvů kalhot od základního kalhoty (asi z 16. stol. z it. caligotte) a lidového gatě, spodky, přes přejaté pantalony k novějšímu nedbalky, podvléčky, podvlékačky, koupačky, plavky, trenýrky, pumpky, modráky, montérky, manšestrovky a hovor. manšestráky, texasky, džínsy a novému dupačky, punčocháče.

Celkově je možno shrnout, že pl. t. probíraného typu patří k femininům vzoru duše a žena, řidčeji jsou i maskulina vzoru hrad (šaty, šlehy), ojed. meč (punčocháče). Není zde zastoupen o-kmenový typ vzoru město. Převládajícím sémantickým příznakem je zde nejspíše soubornost (tj. komplexnost jako „množství nestejných, ale přece k sobě patřících jednotek, jež pojímáme jako celek“).[20] Jindy ji vystřídává [271]podvojnost (kalhoty, rukávce). Ty přecházejí někdy v sémantický příznak složenosti (zvl. soubornost). Příčinou je nejspíše změna mimojazykové skutečnosti (spojení původně volných částí v nedílný celek) a oslabení n. ztráta motivace (srov. např. šaty, zvl. dámské, šité vcelku a zánik singulárového šat, šata ‚rouška‘).

c) Názvy částí těla (též míst na těle) tvoří další výraznou skupinu pl. t. Její vývoj je již poněkud složitější. K nesporně starým členům (slovotvorně nemotivovaným) této skupiny patří usta, pľúcě, ledvie a játry,[21] ostatní se jako pomnožná formují až během vývoje.

Pro naše výklady je zajímavý vznik a vývoj pomnožného prsa ve významu ‚hruď, poprsí‘. Původní prs, subst. ženského n. mužského rodu (prs, -i f. n. prs, -u m.) je doloženo nepříliš často v sg. a v du. ve významu ‚prs, zvl. ženský, ňadro‘ (ten flastr klaď na prs bolestný LékSalM 316; dvě prsi tvé PísŠal 14b). Plurál (a ojediněle i duál) prsi označoval ‚horní přední část těla; (u člověka) prsa, hruď‘ (jenž jest odpočíval (Kristův učedník) při večeři na jeho (Kristových) prsech EvZimn 4a (J 21, 20: tak i ost.) super pectus nebo od prsí k hlavě, tak za to mám, že jest tak vysoké (zvíře, tj. žirafa) jako od země k prsóm CestKab 35b—36a). U plazů označoval název prsi (pl. n. du.) dokonce ‚přední břišní část těla, břicho‘ (žes to (hade) učinil a ženu oklamal, musíš na svú prsí hemže choditi Kruml 2b (Gn 3, 14: tak i BiblOl, na prsech -Card, -Praž, na prsiech -Pad, po břiše -Kral 1617)).[22] Od významu ‚hruď, prsa‘ došlo potom ještě k dalšímu posunu ‚hruď, nitro (jako sídlo duševního života)‘ (ducha pravého obnov u prsech mých ŽaltKap 50, 12). Byla tedy forma prsi, kterou se neodvažujeme pro výskyt duálových tvarů nazvat pomnožnou, značně polysémní a i po formální stránce se vyznačovala velkou nejednotností (např. gen. prs, prsí i prsóv, lok. na prsiech, na prsech i na prsách, instr. prsmi, prsami i prsy). Teprve ze 17. stol. uvádí Jungmann z Komenského (Janua 253) první doklad na dnešní již pomnožnou podobu prsa: prsa … pospod břicho mají, po stranách boky. Bohužel i tento doklad je jediný a pro nedostatek materiálu nemůžeme zatím vůbec určit, kdy se v češtině dnes běžný pomnožný plurál prsa a jeho paradigma (s neobvyklým u pl. t. duálovým genitivem a lokálem prsou, na prsou) ustálil a nabyl převahy.

V souvislosti s vývojem slova prsa je třeba se zmínit o stč. pl. t. (slovotvorně nemotivovaném) ňadra. Podle Staročeského slovníku (o. c. v pozn. 18, s. 60) byl původní význam ‚záhyb oděvu sloužící k uschování různých předmětů (jako kapsa), zvl. nad pasem, záňadří‘, přenesený pak ‚nitro, duše, srdce‘. Význam ‚prsy‘ uvádí až Jungmann (ze zač. 19. stol.) a sg. ňadro je ojediněle doložen teprve jako básnický (u Čecha, Vrchlického). Je velice pravděpodobné, že zde docházelo k vzájemnému ovlivňování obou výrazů (sémantickému i formálnímu) a dnešní stav je třeba chápat jako jeho výsledek.

Pronikání plurálové formy na -a do skupiny názvů částí těla můžeme sledovat asi od 16. a 17. stol. První doklad na játra (dem. játřička, dnes i jatýrka) místo původního játry má Jungmann a podobně se také ustálilo bedra, ve stč. mající sg. bedro, -a n. a bedra, -y f. a polysémní strukturu (v sg. např. znamenalo ‚stehno‘: lýtku k své bedřě přikláduchu (při útěku) BiblLit-Třeb Jud 15, 8 femori). Dnes znamená pl. t. bedra 1. ‚část zad mezi posledním žebrem a horním okrajem kosti kyčelní‘ a 2. ‚záda, ramena (jako celek)‘. V neposlední řadě přibývá pak k uvedeným slovům i pojmenování záda. Podle běžných etymologických výkladů vznikl sg. zad podobně jako před, nad a pod, totiž z psl. *zadъ, nestal se však předložkou, ale substantivem, jehož zbytkem je instrumentál zadem a předložková (adverbiální) spojení typu szadu, vzadu, nazad apod. Staročeský materiál ještě ukazuje, že existovala i i-kmenová podoba zád, -i f., např. vkládají je (licoměrníci břemena) na cizie ramena neb zádi EvPraž 6b (Mt 23, 4) umeros n. což by mohli sobě na zádi unésti ListářRožmb 4, 366 (1453) a v pl. což by … na karách a na zádech přinesli a přivezli ArchČ 14, 140 (1464). S podobou záda setkáváme se v Jungmannově Slovníku, který ji dokládá ze Slovníku Rosova.

[272]Pokud jde o jména částí těla, ukazuje se, že jde o skupinu, jejíž hlavní formování spadá do období střední češtiny. Převládající formou je pl. na -a (n. vzoru město), k ní jednoznačně přecházejí i starší substantiva jiných deklinací (játry, bedry, zad, -u a značně rozkolísané prsi). Výjimku tvoří starý název pľúcě, pozd. plíce (stsl. plušta, psl. pluťa pl. n.), který v češtině patrně vlivem některých společných tvarů s ja-kmeny přešel již v nejstarších dobách k tomuto vzoru a byl v době historických změn takto zakotven v jazyce. V rámci pl. t. formálně izolované ledvie (pl. f.) je postupem doby chápáno jako substantivum singulárové (sg. n.). Jako sémantický příznak u čistých pomnožných jmen této skupiny vytkli bychom nejspíše složenost (ústa, plíce, játra), jindy též neurčitost (ve smyslu nepřesné ohraničenosti). V druhém případě jde o ta pl. t., která neoznačují ani tak orgány lidského těla, jako spíše místa na lidském těle (bedra, záda).

V plurále se často vyskytují i názvy částí n. orgánů těla vůbec, např. stč. droby ‚vnitřnosti‘, dále třísla, slabiny, vnitřnosti, nověji i mluvidla, rodidla (vl. jména prostředků), hlasivky. Některá z nich (třísla, slabiny) nelze ovšem řadit k pl. t., protože u nich existují singuláry se stejným významem.[23] Skutečná pl. t. mluvidla, rodidla, vnitřnosti, hlasivky jsou pak typické případy pomnožných jmen se sémantickým příznakem soubornosti v již zmíněném smyslu slova.

Vzhledem k podvojné členitosti (souměrnosti) lidského těla vyskytují se pochopitelně velmi často v pl. (s pozůstatky duálových tvarů ovšem) i další názvy jeho částí jako ruce, nohy, ramena, stehna, u kterých označujeme i jednotliviny. Mezi nimi je zajímavý vývoj slova lýtko. Byl to původně a-kmen lýtka, -y f., pl. lýtky, -tek. Patrně vlivem pl. stehna, ramena, ale možná i vlivem pl. t. bedra, záda vznikl pl. lýtka a k němu dodatečně i sg. lýtko.

V rámci názvů částí těla n. míst na těle pokládáme za nutné zmínit se ještě o některých zvláštních případech užití plurálu. Jde o adverbiální spojení v hlavách, v nohách ve významu místním jako v hlavách hrobu, v nohách lůžka ap. Podrobně se jimi spolu s případy časových adverbiálních určení o polednách, v obědy apod. zabýval J. Trypućko (o. c. v pozn. 10 s. 76 a 83) a bude o nich ještě řeč na příslušném místě. Jestliže se Trypućko domnívá, že pomnožné nominativy tohoto typu, pokud se jich užívá (např. hlavy postele), jsou sekundární a vznikly z těchto spojení adverbiálních, můžeme si položit otázku, zda i pomnožné nominativy záda, prsa, bedra nevznikly sekundárně, vlivem častého užívání v adverbiálních určeních. Pro bezpečné tvrzení nemáme pochopitelně alespoň zatím dostatečný materiál, ale za dost pravděpodobné bychom to pokládali u pl. t. záda.

d) Svou formou a povahou svého významu navazují ta pl. t., která jsme souhrnně nazvali místa na těle (bedra, záda), na některé názvy další skupiny pojmenování, a sice jmen místních. Do ní totiž řadíme vedle (1) vlastních jmen místních — názvů zemí a obcí i (2) široce pojatá obecná jména místní a vlastní jména pomístní.

Ad (1). Vlastní jména místní — názvy zemí a obcí patří ke starým pomnožným jménům, která vznikají v češtině postupně od samého začátku jejího historického vývoje metonymií ze jmen obyvatelských (plurál jmen obyvatelských pojatých v souhrnu stává se označením místa). Jejich konstituování a stabilizace může patrně souviset mimo jiné i s prosazením rozlišení kategorie životnosti a neživotnosti v češtině, i když nevylučujeme i vliv sémantického příznaku souhrnnosti na formu (srov. zde t. noži → nožě).

Zatímco rozlišení původně jednotného plurálu (tj. životných i neživotných) na -i (chlapi, dubi, meči → chlapi, duby, mečě) postupuje až do 16. stol. pomalu a doklady na ně v staročeském období jsou relativně řídké,[24] u vlastních jmen místních ze jmen obyvatelských se začíná projevovat velmi záhy (srov. např. Stadici i Stadicě v Kosmově kronice, dále Dušníci Reg 1 (1228) a Dušníky [273]UrbEml 178 nebo in villa Vrbčané KosmPokr 1126 a in villa Břežany Reg 1 (1228)). Jako další diferenční znak uplatňuje se zachovávání starého genitivu s nulovou koncovkou (u apelativ a jmen obyvatelských zmíněných vzorů je naopak nahrazován novějším genitivem na -óv (dubóv, mečóv, chlapóv a u obyvatelského Uhróv). Postupně vznikají rozdíly mezi pl. označujícím obyvatele a pl. pomnožných jmen místních i v ostatních pádech paradigmatu (Lobkovicě, gen. Lobkovic, dat. Lobkovicím, instr. Lobkovicemi; Uhry, gen. Uher, dat. Uhrám, instr. Uhrami) a místní pl. t. si tak tvoří vlastní soubor flektivních koncovek.

Z uvedených skutečností můžeme tedy vyvodit závěr, že kategorie vlastních jmen místních (názvů zemí a obcí) je ze staročeského hlediska skupina sémanticky i slovotvorně motivovaných pojmenování, která vznikla již složitým (vícestupňovým) sémanticko-slovotvorným postupem. Protože tento postup souvisí v některých fázích s vývojem v ostatních skupinách, chceme se o jeho analýzu pokusit až závěrem. Jeho poslední fázi (Lobkovici → Lobkovicě) zařadili bychom nejspíše ke konverzi, protože nové pojmenování se utvářelo jen změnou tvaroslovné charakteristiky základového slova.[25] Plurálová forma, která byla u místních jmen, pokud byla ještě pouhou metonymií jmen obyvatelských, příznakem souhrnnosti, hromadnosti, mění se u čistě místních pojmenování v příznak soubornosti.

Ad (2). Poněkud jiného druhu jsou pojmenování druhé podskupiny místních jmen, kterou jsme označili jako široce pojatá obecná jména místní (tj. jména míst v krajině a na zemi vůbec a jména budov: luka, oblaka, kasárny/kasárna) a vlastní jména pomístní (Hradčana, Hřebénka). Je to skupina poměrně mladá (v písemných památkách se objevují spolehlivé doklady pomnožného užití těchto pojmenování kromě řídkých výjimek až v 16. stol. n. později). Nejstarší výrazy sem patřící jsou většinou slovotvorně motivované. Východiskem jejich vzniku byla nejspíše nová funkce plurálové formy základových substantiv, kterou se místo (n. spíše vedle) plurality jednotlivin začal označovat i jejich souhrn. Vznikly tak zvláštní pomnožné plurály slov majících i plurál běžný (např. oblaky ‚množství oblaků‘ a oblaky ‚množství oblaků jako celek, souvislá vrstva oblaků‘).

Tyto plurály (běžný a pomnožný) se od sebe původně formálně nelišily (dráhy, oblaky), později přijal pomnožný plurál f. a m. koncovku -a (jako formální prostředek k vyjádření příznaku souhrnnosti). I když se probíraná pl. t. místní celkově formovala až někdy v období střední češtiny, vytvořily se určité předpoklady pro využití koncovky nom. pl. -a (o-kmenové vzoru město) u místních jmen n. jmen místního významu patrně už v staré češtině. Již mezi nejstaršími výrazy skupiny a) vyskytují se dva o-kmeny vrata a později i kamna, kterých se často používá ve funkci místních určení (jak ukazuje materiál asi z poloviny). Za důležitý článek (model) tvoření místních jmen na -a pokládáme pak pl. slova nebe, totiž nebesa.

V staré češtině mělo subst. nebe dva plurálové tvary: nebesa (gen. nebes) vzniklý z původních tvarů s-kmenových a skloňovaný vpodstatě jako město a nebě (gen. nebí) přitvořený k sg. nebe (podle moře) a daleko méně frekventovaný. Mělo také celou řadu významů (StčS, s. 377) a společným východiskem většiny z nich je představa nebe jako jevu složeného, souborného, a to jak v pojetí přírodním (astronomickém, např. ‚nebeská klenba se všemi vrstvami a přírodními úkazy‘), tak v pojetí náboženském, teologickém, např. ‚nebeská říše boží (s celým svým rozvrstvením)‘. Sg. nebe použitý v těchto případech znamenal vždy soubornost (bylo to vl. sémantické kolektivum) a také plurál zde užívaný je třeba chápat jako pomnožný (souborný, komplexní pl.). Jen tam, kde nebe označovalo jednotlivé (hierarchicky uspořádané) sféry (části oné nebeské klenby n. nebeské říše boží), počitatelné n. počítané (s číslovkami základními), měl i plurál význam plurálu běžného.

[274]I když to neplatí beze zbytku, užívalo se pl. nebě téměř výhradně ve významech označujících jednotlivinu,[26] což je možno chápat jako projev tendence, aby se stal v tomto smyslu tvarem příznakovým (proč v sedmi nebech v každém jedno jeden planéta ŠtítMuz 51b). Tvar nebesa se tedy jeví jako z tohoto hlediska nepříznakový, užívalo se ho proto u pomnožných významů (tedy s příznakem soubornosti) vždy a při jejich naprosté převaze a daleko větší frekvenci jejich užití i vzhledem k pozdějšímu vývoji, kdy přežívají právě jen ony, stala se soubornost součástí jeho významu.

Sémantická blízkost slov oblaky a nebesa, v staré češtině těsnější než dnes (srov. významy hesla oblak s pl. v pomnožném významu jako ‚oblaky konkretizovaná nebeská výše‘ a ‚nebesa, nebeská říše boží‘ n. adjektiva oblakový ‚nebesky modrý‘ v dokladu pláštěk barvy oblakové ŠtítBrigO 28a (nebeské -F) caeli coloris), ovlivňovala patrně i formální stránku výrazu oblak (oblaky). Vedle gen. na -óv zůstal v užívání i starý gen. s nulovou koncovkou (zveličena jest … až do oblak pravda tvá ŽaltPod 50, 11). Nominativ na -a však v našem materiále doložen není až do nové doby (nemá ho ani Jungmann ani Gebauer, ačkoli ho běžně znají z úzu[27]). Řadu nebesa, oblaka je možno doplnit ještě třetím výrazem téhož okruhu, totiž nář. pomn. pl. mraka.[28]

Už od nejstarších dob vyskytuje se v plurále ve významu ‚pruh země mezi poli, kudy se vodil dobytek na pastvu‘ staré obecně slovanské slovo dráha (z psl. *dorga). Do 16. stol. je známe jako pl. t. dráhy/drahy, a to i jako ekvivalent lat. via (sg.): via dicta vulgariter drahy vel vyweg ListBěl (1337). Tento ve starších dobách velice frekventovaný výraz, dosud živý především v našich nářečích,[29] je pak jeden z mála, u něhož již začátkem 16. stol. máme doloženu pomnožnou formu draha, tedy s formantem -a (pl. gen. -∅) jakožto slovotvorným příznakovým prostředkem souhrnného (kolektivního) plurálu (svobodné meze a draha ListBěl (1515) a přes ta draha má se most dělati ArchČ 17, 505 (1511)).

Obdobně je tvořeno i luka. K těmto slovům, u nichž dochází ke změně tvaroslovné charakteristiky, přidružují se potom místní substantiva středního rodu (tedy s -a pravidelným), totiž blata/bláta a lada (i se sg., srov. ležeti ladem) a různorodá (co do původního rodu) řada výrazů nářečních průhona, ouvoza, pastviska, obecniska, demin. dražka, dále vrcha, dola, lesa, bora, hájka, hora, skala, zahrada.[30] Příznakové -a proniká i do jmen pomístních, event. i místních Hradčana, Hřebénka, Lužana, Vala, Slatina ap. Přesto, že funkce koncovky -a je zřejmě hlavně diferenční a jako taková má své uplatnění především u výrazů slovotvorně motivovaných (tj. majících sg. v jiném významu), proniká v nové době i k čistým (synchronně nemotivovaným) pl. t. Tak máme dnes dubletní podoby kasárny/kasárna n. jatky/jatka (a u motivovaných tohoto okruhu podle Gebauera nář. i chléva, hambalka).

Vedle těchto příznakových forem nepřestávají však existovat i formy totožné s plurálem běžným, totiž dráhy/drahy, dražky, průhony, ouvozy, ládky (dem. k lada), trávníky, spasky. K nim se připojují slovotvorně nemotivované nové trópy. V nezměněné podobě zůstávají i některá pomnožná jména místní na -ě (-e) jako lázně, galeje n. vl. jm. Teplice, (ze stč. teplicě ‚lázně‘).

Skupina pomnožných pojmenování zahrnujících v širokém pojetí obecná jména místní (názvy míst v krajině n. na zemi vůbec, názvy budov a vlastní jména pomístní) obsahuje tedy dnes pojmenování slovotvorně motivovaná (substantivy majícími sg.), a pojmenování takto nemotivovaná. Protože se u motivovaných pojmenování obě plurálové formy (pl. běžného a pomnožného) nelišily, projevila se zde tendence po diferenciaci. Prostředkem tohoto odlišení se v rámci modifikačního [275]slovotvorného postupu (vl. specifický druh konverze) stalo plurálové paradigma pl. t. charakterizované nominativní koncovkou -a. Přijímala ji (v nom. a ak.) jak původní maskulina (oblaky → oblaka), tak původní feminina (dráhy/drahy → draha/dráha, louky → luka) — spolu s krácením v odvozovacím kmeni — a na ně navazují případy, kde je tato forma náležitá (bláta/blata, lada). Dalším diferenčním znakem je opět nulová koncovka v genitivu i u maskulin (oblak). V ostatních pádech zůstalo ovšem toto paradigma nedobudováno. Maskulina sice přecházejí k neutrům, ale v lokále si udržují formu -ích vedle -ách, feminina draha, luka se liší jen v nominativě a akuzativu. Tato skutečnost je nejspíše dána existencí běžných plurálů, jimiž je pomnožné paradigma trvale ovlivňováno. Závažné je také, že se tento postup uplatnil ve spisovném jazyce jen velmi omezeně (většina dokladů je z nářečí nebo z jazyka hovorového), avšak svou produktivnost projevuje tím, že proniká i k výrazům nemotivovaným (kasárna, kasemata).

Jak jsme si již dříve povšimli, koncovka -a pro nom. pl. t. objevuje se i u pomnožných substantiv některých předchozích skupin (a, c). Není patrně náhodné, že jde vždy o pojmenování, která mohou mít i místní platnost, totiž již jmenovaná kamna, vrata, dále i bedra, záda, prsa, ňadra.

e) Ve skupině názvů svátků, významných dní, událostí a údobí v životě člověka a společnosti patří k nejstarším slovo vánocě, výraz vzniklý nejspíše již jako výpůjčka předcyrilometodějská ze stněm. winnahten.[31] Staré jsou rovněž doklady na letnicě (asi jednoslovné pojmenování za ‚letní svátky‘; v židovském pojetí svátek prvotin, v křesťanském slavnost založení církve). K nim se zcela ústrojně přiřazují židovské přěsnicě (vlastně naše velikonoce) a křesťanské hromnicě, i když svým původem jsou to již přenesená pojmenování ze jmen předmětů, které měly v ten den nějaké zvláštní určení (hromnicě ‚hromničné svíčky‘, které se ten den světily, a přěsnicě ‚přesné (tj. nekvašené) chleby‘, které byly v ten den jediným pokrmem).

Pozdní analogií vznikl podle modelu vánocě (a patrně i vlivem ostatních jmenovaných pojmenování) tvar velikonoce (z pův. stč. velika noc a velikanoc). Volně (především z hlediska formy) můžeme sem přiřadit i vakace (hovor. a arch.; gen. vakací). Přenesením vznikla i pojmenování jiného typu, totiž Květi, pozd. Květy ‚Květná neděle‘ (Gebauer, o. c. v pozn. 17, 2), Sviečky jako synonymum pro hromnicě a nové jsou Dušičky. Za strojené pokládáme s Gebauerem Křtinky ‚svátek Tří králů‘ (jen z Klareta).

Základním článkem další podskupiny tohoto okruhu jsou zřetelně slovotvorně motivované křtiny (stč. též krstiny: Boleslav pro krstiny byl učinil kvas DalH 30). Všechny ostatní výrazy jsou zřejmě značně mladší: postřižiny, jmeniny, narozeniny, abrahamoviny a řada dvacetiny, třicetiny … padesátiny atd. Opět spíše formou (a volně významem) sem patří i prázdniny, vedřiny, metonymické jsou šediny jako ‚pozdní věk‘. Vcelku jsou tyto případy příkladem motivovaných (sémanticky i slovotvorně) pl. t. tvořených mechanickým slovotvorným postupem formantem -iny.[32]

V podskupině významných dní a událostí navazují na staré hody novější ostatky, dračky, dožínky, přástky, ohlášky, vdavky n. oddavky, nář. svadby (vedle spis. svadba), zásnuby, námluvy, zálety, hovor. táčky, cizího původu jsou šibřinky, freje (stč. frej, -ě m. sg.), orgie a přejatá (označující i cizí zvyky) jsou bakchanálie, dionýsie, saturnálie (z lat. pl. t. Bacchanalia, Dionysia, Saturnalia).

Do probírané skupiny přiřazujeme i několik dalších pojmenování, která můžeme souborně označit jako názvy druhů a částí křesťanských pobožností. Patří k nim stč. [276]hodiny (pozd. hodinky) ‚kněžské modlitby stanovené na určité hodiny‘ (hodiny jako kněz řiekáše (Václav) DalC 95), pašíje (stč. pašíjě, -ě f. sg.) a roráty ‚adventní ranní mše a zpěvy při ní‘ (z lat. imper. rorate).

Sémantický okruh názvy svátků, významných dní, událostí a údobí v životě člověka a společnosti obsahuje tedy některá stará pojmenování (vánocě, letnicě, hromnicě, křtiny, hody, hodiny), která sloužila a dosud slouží jako modely k mechanickému tvoření dalších názvů, většinou dosti pozdních (velikonoce, jmeniny, narozeniny, ostatky). Nově tvořená jsou často deverbativa (dožínky, přástky). Sémantickým příznakem plurálové formy byla a někdy patrně i zůstává souhrnnost (více dnů ap.), jindy spíše chápaná jako soubornost (mnohotvárnost: slavnosti, obřady, zvyky) nebo opakovanost (jmeniny, narozeniny).

f) Zcela zvláštní postavení v rámci pomnožných jmen mají názvy časových úseků.

Již Gebauer (o. c. v pozn. 13, s. 220) upozorňoval, že „výrazy adverbiálního určení časového (a podobně i jiného) bývají plurálové, např. v jedny časy, v ty doby, v zoře …, o polednách, v obědy, po obědích, k večeróm, ve snách, o prvospech“. Z jeho Slovníku staročeského mohli bychom ještě doplnit ve mše ‚v čas mše‘, v kalendách (podle lat. Calendae: v kalendách, to jest na začátce měsiecóv BiblOl Nu 28, 11) a podobně i ze slovníku Kottova o oltářích ‚o Božím těle, když se oltáře stavějí‘, mor. v oračky ‚v čase orání‘ nebo ze SSJČ v otavách ‚v době sklízení otavy‘, po senách (sena, sen pl. n. ‚senoseč‘), přede žněmi, o žních (heslo žeň s pozn. v pl.) a z úzu např. v žitech, po bramborách ap.

Otázkou časových a místních určení vyjadřovaných plurály substantiv (v příslušných pádech) se podrobně zabýval, jak jsme se již zmínili, J. Trypućko (o. c. v pozn. 10, s. 97) na šíře založeném materiále různých slovanských jazyků (zvl. polštiny, ruštiny, češtiny, část. srbocharvátštiny). Soudí, že obecně (až na okrajové případy, kdy může jít o něco jiného, např. sémantický příznak distributivnosti jako v čes. místy) je zde plurál dán pouze adverbiálním užitím (tedy syntakticky) a vůbec ne sémanticky. Uvedené pády je třeba chápat jako adverbia indiferentní ke kategorii čísla. Sg. v poledne a pl. o polednách mají stejný význam a tvarová různost je pouze formální, na úrovni variability v příponě adv. ledač/ledak/ledaže, jedva/jedvy apod. Pokud existují i nom. pl. (s posunutým významem časových období jako pl. t.), jsou buď uměle vytvořeny lexikografy (srov. např. Gebauerův Slovník staročeský mšě pl. ‚čas mše‘) nebo, pokud jsou živé, vznikly sekundárně (např. sena).

V řadě případů je tomu jistě tak, ale zdá se, že není zcela v neprávu M. Braun (o. c. v pozn. 12, s. 76—77), když se domnívá, že někdy máme co činit s neurčitým plurálem, který podtrhuje neurčitost výpověti (v češtině by to platilo zřejmě o spojeních typu za starých časů, v dávných dobách). Nepokládáme za zcela synonymní ani v poledne a o polednách. Možná, že pl. implikuje delší dobu, opakování n. některé příznaky další. (Např. sena chápeme jako postupnou sklizeň za různých okolností ap.).

K probraným sémantickým skupinám pl. t., které mají, podle našeho názoru, v češtině základní důležitost (pro své stáří, frekventovanost n. specifičnost své formy), je třeba pro úplnost alespoň v přehledu připojit ještě skupiny další.

g) Ze jmen látkových (potraviny, odpadky, produkty) setkáváme se ve staré češtině s pomnožnými názvy kvasnicě, pomyjě, matoliny, mydliny a budeme sem počítat i prvotiny, prvorodiny ‚plody první sklizně přinášené jako oběti‘. V novější době sem přibývají ještě povidla (dříve a nyní ještě obl. povidlí, tedy sg. kolektivum) a souborné názvy vnitřností n. částí zabitých zvířat užívaných jako potraviny, totiž droby, drobty, ledvinky, pličky, vnitřnosti.

Dnes užíváme, ovšem řidčeji, i sg. mydlina (ale patrně ještě řidčeji mydlinka), takže musíme předpokládat vývoj mýdlo → mydliny → mydlina. Podobně tomu asi bylo i u nč. potraviny [277]a těstoviny (potrava → potraviny → potravina)[33] a analogicky, ovšem jen dvojstupňovitě, i u pochutiny, poživatiny.

Velice často vyskytují se v pl. i názvy odpadků různých materiálů jako hobliny (hoblovačky), piliny, úhrabky ‚odpadky při mlácení obilí‘, pohrabky, pohrabiny ‚hrabanka‘, výpalky ‚kapalný odpadek při oddestilování lihu‘, ale i otruby, plevy a také lupy a ovšem i samo odpadky. Ze stč. známe ocěliny, brusy, okujiny ‚ocelové n. vůbec kovové špony‘, oklepiny, ohrabky ‚úhrabky‘.

Některá z pojmenování probírané skupiny označují tedy prostě množství (bez zvláštního sémantického příznaku: lupy, otruby, plevy), jiná mají příznak soubornosti (droby, prvotiny). Stranou zůstávají kvasnicě, povidla, pomyjě a matoliny. I když mohou mít v synonymní n. dubletní podobě droždí, povidlí formu singulárových kolektiv, těžko můžeme pokládat za sémantický příznak jejich plurálové formy souhrnnost, hromadnost. Jde o jména skutečně látková, tedy označující „amorfní“ masu, a proto je jejich plurál spíše příznakem nepočitatelného množství.

h) Od nejstarších dob setkáváme se s pomnožným plurálem také u některých názvů nemocí.

Jsou to stč. jáhliny ‚dětská vyrážka, snad potničky‘, súchotiny/suchotiny (súchotiny aneb suchá nemoc, ješto jí lidé schnú LékFrantA 68a),[34] označované též často mzě, -í pl. f. a později úbytě (pův. též úbyt). Posledních dvou výrazů mzě a úbytě užívalo se též pro pojmenování dětských vyrážek lidově nazývaných housenky, zákožnice, lakotě, oujedí.[35] Ze současného jazyka známe jako pl. t. ještě příušnice a řadu názvů vyrážkových a vředových onemocnění, kde plurál logicky vyplývá z povahy označované skutečnosti. Staré názvy jednotlivých vředů, vřídků n. pupínků vyrážky (původně často ne zcela přesně specifikované) jako krticě, kurdějě, neštovicě se ve svém souhrnu později přeneseně stávají názvem nemoci se všemi jejími příznaky, např. neštovice (podle SSJČ): 1. sg. ‚nevysoký puchýřek naplněný sérózní tekutinou‘ a 2. pl. ‚nakažlivá choroba virového původu, při níž se objevují puchýřky‘. Již jen pl. t. jsou mechanicky modelově tvořené potničky, spalničky a zarděnky.

Sémantickým příznakem uvedené skupiny je nejspíše původně souhrnnost (neštovice, kurděje, ale i potničky, zarděnky), později přehodnocená na soubornost (celkovost).

ch) Jména nářadí n. základních složek nářadí a pomůcek sloužících k provozování her se stávají východiskem pro pomnožné názvy her samých, a to jak v konkrétním smyslu, tj. souboru všeho předepsaného vybavení nutného ke hře (srov. SSJČ kuželky ‚sada devíti kuželek a dřevěná koule‘), tak i v abstraktním, tj. hry pomocí předepsaných pomůcek při dodržování předem daných pravidel.

K nejstarším patří šachy (když v šachy hrají, již zdvihna šach, dlúho myslí, kde by jej bezpečně posadil ŠtítŠachMuz 128b), vrhcáby (ze sthn. Wurfzabel) a české kostky (ve stč. ještě i sg.: turnováním, kolbú, kostkú se zaneprazdňujíce HusVýklM 123b), dále karty (žolíky, taroky, remy; též jednotlivé barvy karet piky, herce, kule, žaludy), kuželky, a novější gorodky, (dětské) kuličky.

Sémantickým rysem modifikujícím původní konkrétní význam proti významu singulárovému (jde totiž, jak vyplývá z předchozího, vesměs o pojmenování motivovaná) je soubornost (srov. uvedenou definici hry kuželky).

i) Na názvy her těsně navazují jména písemností. I zde se uplatňují tytéž sémantické postupy: modifikace pomnožného plurálu proti plurálu běžnému sémantickým příznakem souhrnnosti (zřetelným zvl. u významů konkrétních) n. soubornosti a později přenesení na význam abstraktní (nebo opačně).

Ve staré češtině sem patřily především knihy, desky a registra.

[278]Jak ukazuje Gebauer (Slovník staročeský), znamenal sg. kniha původně ‚jednotlivou písemnost, spis, list ap.‘. Pomnožný plurál označoval pak ‚sbírku, souhrn takových písemností, spisů n. listů, kodex‘, např. codex est liber, in quo continentur diversi libri partiales, sebránie rozličných traktátuov a spisuov v jedny knihy VodňLact 38d, srov. též v knihách in libro (ŽaltWittb 138, 16) n. v těchto knihách in hoc volumine (BiblOl Dt 28, 58). Podobně byly knihy zádušnie a knihy pamětlivé, ale do pozdější doby se dochovaly jen modlitební knihy n. modlitební knížky. Jinak byl pl. knihy nahrazen sg. kniha.

Dále sem patří stč. desky ‚úřední a veřejné knihy zvl. pozemkové (ve spojení zemské, dvorské, trhové apod.)‘ a novější zápisky, cizího původu jsou registra, anály, prolegomena. Obrácený postup, tj. od abstraktního ke konkrétnímu, se uplatnil u noviny, totiž novina ‚nová zpráva, zvěst o nové události‘ a noviny ‚soubor tištěných nových zpráv, soubor pravidelně vycházejících listů obsahujících nové zprávy‘. Podobně i dějiny, nejprve ‚děje a události zvl. minulé‘, dále ‚soubor dějů a událostí, historie, dějepis‘ a ‚spis líčící minulé děje a události, kniha o dějinách‘ a konečně i ‚vědní obor‘. Řadí se sem i paměti, noty a volně počty.

j) Často se vyskytují v plurálové formě i názvy dávek. Skutečná pl. t. jsou nejspíše alimenty, požitky, jinak je tomu u substantiv daně, diety, desátky, která mají singuláry téhož významu, totiž daň, dieta, desátek. Kromě příznaku souhrnnosti je možno plurál chápat i jako opakovanost (popř. pravidelnou opakovanost), tedy obdobně jako u názvů svátků.

k) Specifickou skupinu pl. t. tvoří abstrakta. Podrobnější rozbor, jaký by si jistě pomnožná abstrakta v češtině zasloužila, přesahuje již poněkud rámec naší práce. Povšimneme si tedy jen nejběžnějších z nich. Většinou jde o substantiva motivovaná singuláry jiného (někdy i konkrétního) významu (pikl): poměry, okolky, cavyky, pikle, průtahy, úklady, dozvuky, drahoty, ústrety, rozpaky. Plurálová forma vyjadřuje zpravidla nový význam, jehož sémantickým příznakem bývá souhrnnost (srov. SSJČ poměry ‚souhrn okolností, podmínek, které někoho n. něco ovlivňují, situace‘).

Velmi často se tyto plurály objevují jen ve spojení se slovesy velmi obecného kategoriálního významu jako jejich předměty (dělat okolky, průtahy; strojit, osnovat úklady; kout pikle) n. příslovečná určení (jít, vyjít v ústrety n. v ústretu, arch. též v ústret). Mnohdy jde zřejmě o přenesení celého spojení původně konkrétního do roviny abstraktní (snad kout pikle).[36] Jindy se zdá pravděpodobné, že jde opět o případy sekundárních pomnožných nominativů, jak o nich mluví Trypućko (o. c. v pozn. 10, s. 97 aj.) v souvislosti s adverbiálními určeními místními i časovými (ústrety).

C. Výsledky svého rozboru, provedené v předchozí části na jednotlivých sémantických skupinách pomnožných jmen v češtině, pokusíme se nyní shrnout tak, abychom mohli ukázat alespoň v hlavních rysech, jakými druhy postupů tato pojmenování vznikla n. vznikala. Vzhledem k specifickým zvláštnostem této skupiny, její pestrosti i velkému časovému rozpětí, v němž jsme pl. t. sledovali, je to jistě úkol značně komplikovaný a nelze ho zdaleka uspokojivě zvládnout. Domníváme se však, že i obrysový pohled na základní typy českých pl. t. podle jejich původu, tvaroslovné charakteristiky, event. slovotvorné struktury může být u tak nezpracovaného tématu svým způsobem užitečný.

(1) Pluralia tantum v stč. slovotvorně nemotivovaná (n. s oslabenou motivací[37]).

K českým pl. t. původním (na počátku historického vývoje již nemotivovaným n. s oslabenou motivací) patří, jak jsme již uvedli kleščě, brně, hácě, pľúcě, vánocě; sáni, húsli, jěsli, dřvi (dveři); ledvie; varhany; vidly, necky, máry, odry, játry; ňadra, [279]usta, vrata, kamna. Jak je patrné z jejich výčtu, jsou to od původu většinou feminina, řidč. neutra a ojediněle maskulina (varhany). Měla sklonění ja-kmenové, a-kmenové, i-kmenové (fem.) a o-kmenové (neutra a mask.). Časem zde došlo k určitému sjednocení, když i-kmeny přešly všechny k ja-kmenům a u slova varhany převážilo sklonění ženské (varhanám). Znamenalo to, že nositelem tvaroslovné charakteristiky těchto jmen se staly (jako plurálové) nominativní koncovky -ě (-e), -y a -a. Zmizelo -i. Je otázka, zda důvody tohoto vývoje byly jen čistě morfologické (totiž jako výsledek určité tendence přechodu i-kmenů k ja-kmenům vůbec), nebo zda zde působil i vliv příslušného sémantického příznaku pomnožnosti (že se -i cítilo jako výrazně singulativní a nevyjadřovalo dobře příznak složenosti, popř. souhrnnosti n. soubornosti, srov. např. vývoj tvaru noži → nožě a vlastních jmen místních Lobkovici → Lobkovicě).[38] Uvedená substantiva patří do různých sémantických skupin (a, b, c, e).

 

(2) Pluralia tantum slovotvorně motivovaná

 

a) Pl. t. motivovaná, tvořená slovotvornými postupy běžnými pro příslušné slovotvorné kategorie substantiv majících singulár.

aa) K pl. t. nemotivovaným n. motivovaným dotvářejí se modifikačním slovotvorným postupem deminutiva běžnými deminutivními formanty, ovšem v plurálové formě (-ky, -ičky, -icě (-ice), -cě (-ce): sánky, játřičky, vidlicě, dvércě ap.). Vzniká tedy modifikační kategorie deminutiv, dále modifikovaná příznakem složenosti (pomnožná deminutiva). Tento slovotvorný postup se uplatňuje opět u skupin a, b, c, u jiných jen zcela ojediněle. Např. Křtinky ‚svátek Tří králů‘ se vyvíjelo patrně křtíti → křtiny → křtinky. Zvláštní postup se uplatnil u našeho nůžky: nóž, -ě sg. m. → nožě pl. f. → nóžky pl. f., ale i nóž → nožík → nožíky. U původního deminutiva nóžky je ovšem dnes už deminutivní příznak zcela oslaben.

Obtížnější je stanovit, jakým způsobem vznikají deminutiva od pl. t. motivovaných, jejichž základovým slovem je totéž slovo mající sg. v jiném významu. Zde je možno předpokládat obojí postup, totiž lázeň → láznička → lázničky n. lázeň → lázně → lázničky; dráha → dražka → dražky n. dráha → dráhy → dražky, i když, právě v těchto případech, se zdá pravděpodobnější postup druhý (záleží ovšem na doloženosti středního členu v příslušném významu). Ve skupinách názvů svátků a nemocí jsou některé deminutivní formy vlastně nemotivované n. alespoň základní (neexistuje základové nedeminutivní substantivum) a jsou už vlastně výsledkem modelového tvoření, jak o tom bude ještě řeč (šibřinky, zarděnky, spalničky).

bb) Někdy se tvoří pl. t. ještě v rámci jiných slovotvorných kategorií běžných pro substantiva mající singulár příslušnými slovotvornými postupy, ovšem opět s modifikovaným formantem plurálovým. Toto tvoření jde potom vlastně napříč celou kategorií a kříží se s postupy speciálními jen pro pl. t.

Tak vznikla vedle starého dějového pl. t. f. křtiny i slova dožínky, dračky (tedy s formanty -iny, -ky, -čky), dále jméno podle okolností letnicě (na -icě (-ice)). Do jmen nositelů vlastnosti patří tepláky, modráky (-áky), ke jménům prostředků bychom zařadili slangové štípačky, plombovačky (-čky), ale i spis. rodidla, mluvidla (-dla) apod. Ve stč. období bylo ještě poměrně produktivní tvoření deverbativ typu hrábě (k hrabati, pod. jako nóšě sg. k nositi). Někdy se tu ovšem setkáváme s odvozenými názvy tvořenými méně obvyklým, neproduktivním n. individuálním postupem jako nožny (k nóž), prsiny, též prsotiny, prsosiny (k prs n. prsi), nábedrně (k bedry) aj.

b) Pl. t. motivovaná, tvořená speciálními slovotvornými postupy (od slova majícího singulár v jiném významu).

Tvoření pl. t. má pochopitelně svou vlastní problematiku. Jak jsme se již v úvodu zmínili (v souvislosti se slovotvornými kolektivy singulárovými) a jak ukazuje náš [280]výklad, stává se i u nich číslo (subkategorie množného čísla) trvalou součástí jejich významu. Mění se v sémantické příznaky, které jsme určili jako složenost, podvojnost, soubornost a souhrnnost (event. s dalšími modifikacemi jako neurčitost n. opakovanost). Skutečnost, že to, co pl. t. označuje, tvoří vždy nějaký složený celek, soubor n. souhrn, je podtržena ještě užíváním druhových číslovek, které počítají právě jen celky. Určitý rozpor mezi označovanou skutečností a plurálovou formou se cítí hlavně tam, kde tento celek tvoří pevnou jednotu, vlastně jednotlivinu (necky, housle, kamna). Tam je i příznak složenosti značně oslaben a užívání plurálové formy se jeví (alespoň z dnešního hlediska) spíše jako otázka jazykové konvence (srov. např. kamna pl. t., sporák, krb sg.). Tvoření dalších přímých odvozenin (jako deminutiv) je pak rovněž již záležitostí jistého mechanismu jazyka.

Jiná je situace tam, kde pl. t. vznikají teprve během historického vývoje jako formální prostředek určité významové modifikace substantiva původně (tj. v původním významu) běžně užívaného v singuláru. Srov. např. žebřina (pův. řebřina) ‚zařízení podobné žebříku, které se vkládalo na každou stranu vozu při svážení sena, jetele apod.‘ → ‚postranice vozu určeného ke svážení sena apod.‘ → žebřiny pl. f. ‚vůz na svážení sena mající jako postranice žebřiny, žebřiňák.‘ Tato významová modifikace může mít ovšem u pl. t. různý obsah, jak jsme se snažili rozlišit termíny složenost, soubornost, souhrnnost, což souvisí jednak se změnami v mimojazykové skutečnosti (např. žebřina), jednak se změnami našeho chápání této skutečnosti (např. prs sg. ‚prs, ňadro‘ → prsi pl. n. du. ‚hruď‘ → ‚nitro‘) nebo s pojmovým zpracováním (louka → louky pl. ‚množství jednotlivých luk‘ → luka pl. n. ‚množství luk jako celek‘, → ‚velká luční plocha‘).

Materiál našeho předchozího výkladu ukazuje, že v průběhu historického vývoje vzniká celá řada pomnožných substantiv ze substantiv majících singulár (v jiném významu). Zajímá nás proto otázka, jak kvalifikovat tento postup (zda jde vůbec o postup v pravém smyslu slova slovotvorný) a jaké jsou jeho druhy n. způsoby uplatnění. Přitom již předem, z probrané dokladové části, můžeme konstatovat, že v diachronním, historickém smyslu mělo toto tvoření i několik stupňů.

aa) Za výchozí, základní stupeň (n. způsob) tvoření motivovaných pl. t. ze substantiv majících sg. pokládáme vytvoření pl. t. bez další formální změny vůbec, tj. bez změny tvaroslovné charakteristiky, pouhým odlišením struktury morfologického významu (čímž rozumíme neužívání singulárových tvarů a označování jednotliviny souborem tvarů plurálových, srov. žebřiny). Na rozdíl od případů, kdy za slovotvorný formant lze chápat záměnu paradigmatu jednoho paradigmatem druhým (konverze ve vlastním smyslu), je zde sémantický posun signalizován redukcí daného paradigmatu jen na tvary pl., obdobně jako např. u substantivizace adjektiva, kde jde o omezení na jeden rod. V souhlase s M. Dokulilem (o. c. v pozn. 25, s. 127) mohli bychom označit tento slovotvorný postup za tzv. vnitřní konverzi. Podle jeho názoru je ovšem možné i označit ho jako slovotvorný postup zvláštní, pluralizaci (podobně jako substantivizaci, při níž se rovněž paradigma výchozího slova redukuje).

Z řady pomnožných substantiv, která takto vznikla, vyjmenujeme alespoň některá: stč. jatka ‚chaloupka, chyše‘, jatky pl. f. ‚řeznický krám‘, pozd. ‚místo, kde se poráží dobytek‘; nohavicě ‚bota, střevíc‘, nohavicě pl. f. ‚kalhoty‘; stč. bradlo ‚skála‘ a bradla pl. n. ‚hradba‘; veřej ‚křídlo dveří‘, veřeje pl. f. ‚dveře‘ (básn.) n. ‚rám, ve kterém jsou upevněny dveře‘; lázeň ‚místo na koupání‘, lázně pl. f. ‚prostor, místo, budova s prostory na koupání‘, ‚místo s léčivými prameny a zařízeními pro koupele a léčbu‘; krticě ‚druh vředu n. vředovitého útvaru zvl. na krku‘, krticě pl. f. ‚druh vředovitého onemocnění, dnes skrufulóza‘; stč. kniha ‚jednotlivá písemnost, spis, list‘, stč. knihy pl. f. ‚kodex, souhrn písemností, dnešní kniha‘ atd.

Tento způsob tvoření uplatňuje se téměř ve všech sémantických skupinách.

[281]bb) Jako kombinovaný slovotvorný postup je třeba chápat tvoření pomnožných kolektiv na -a.[39]

První stupeň tohoto postupu tvoří opět pluralizace (vnitřní konverze). Tak vznikl např. pl. f. dráhy ‚cesta pro dobytek‘ k sg. dráha ‚cesta‘. K této pluralizaci pak z důvodů sémantické diferenciace (odlišení plurálu běžného a pomnožného) přistupuje převedení pomnožného pojmenování k paradigmatu charakterizovanému v nominativu koncovkou -a, které se stává prostředkem k vyjádření (n. zde spíše zdůraznění) sémantického modifikačního příznaku souhrnnosti, kolektivnosti (podobně jako je tomu u singulárových kolektiv typu -í, trní). Tento druhý stupeň (pl. nom., ak. -a, gen. ∅) slovotvorného postupu tvoření pl. t. místních týká se však jen maskulin (oblaky → oblaka, oblak) a feminin (a u těch je ještě provázen někdy hláskovou alternací louky → luka), u nichž dochází ke změně rodového zařazení (přecházejí k neutrům). U neuter se pochopitelně tento druhý stupeň neuplatňuje vůbec (nom. pl. -a je jejich původní paradigma: bláto/blato sg. n. ‚bláto‘ → bláta/blata pl. n. ‚močálovitá, bahnitá krajina‘), takže zde vlastně vznikají pl. t. místní jen pluralizací. Naopak pouze druhý stupeň postupu (přechod k paradigmatu nom. pl. -a) prosazuje se, nejspíše analogicky, u pl. t. nemotivovaných kasárny → kasárna, kasematy → kasemata ap.

Z hlediska spisovného jazyka jde tedy sice o postup produktivní, i když omezený jen na nepříliš velký počet pojmenování (plně oblaka, draha, luka, jedním stupněm nebesa, blata, lada nebo kasárna, kasemata, jatka). V daleko větší míře se s ním setkáváme v obecné češtině (Hradčana, Hřebénka) n. v nářečích (průhona, ouvoza, skala ap.).

cc) Důsledněji vybudovanou kategorií pomnožných jmen (opět samozřejmě v diachronním smyslu) se zdá být kategorie vlastních jmen místních tvořených ze jmen obyvatelských. Postup, kterým tato jména vznikla, je ovšem dosti složitý.

V první fázi zde zřejmě proběhl sémanticko-slovotvorný postup skládající se z pluralizace (Lobkovic → Lobkovici, Uher → Uhři) spojené s metonymií (souhrn obyvatel určitého jména se metonymicky stává označením společenství lidí spojených s určitým místem, kde tito obyvatelé žijí). Další fáze může být vykládána buď již čistě morfologicky (název Lobkovici je chápán již neživotně a přizpůsobuje se tedy vývoji rozlišujícímu deklinace chlapi - muži : duby - mečě), anebo také slovotvorně. Vycházelo by se z onomaziologické struktury, která je dána formulí: místo, kde nějací lidé žijí n. bydlí (tedy onomaziologickou bázi tvoří specifický pojem místa určený vztahem k souhrnu substancí téhož druhu). Odvozovacím kmenem bylo Lobkovic-, Uhř-, Brozěn- a slovotvornými formanty reprezentujícími paradigma místních jmen nom. koncovky -ě a -y (nom. pl.). Vytvoření nového pojmenování bylo samozřejmě provázeno příslušnými hláskovými změnami v odvozovacím kmeni (Uhry, Brozany) a došlo i k značnému oslabení rodového příznaku (i když je stále určujeme jako maskulina). Vzhledem k těmto jevům přikláníme se k názoru, že v druhé fázi šlo při formování jmen místních rovněž spíše o postup slovotvorný, a nikoli pouze tvaroslovný (přechod k neživotným).

(3) Pluralia tantum motivovaná, tvořená mechanickým napodobením slov pojmově blízkých.

Mnohá česká pl. t. vznikla víceméně mechanickým tvořením podle určitých modelů, které byly dány jako základní v rámci jednotlivých sémantických skupin. Tak vznikly řady formálně i významově blízkých pl. t., jejichž odvozovací kmeny jsou navzájem zcela různé (srov. křtiny, jmeniny, šedesátiny, abrahamoviny; montérky, [282]plavky, tepláky), nebo nejsou přesně rozlišovány jednotlivé formanty, záleží jen na konečném vyznění (-cě, -icě: vánocě, letnicě; -čky, -ky: dračky, odpustky ap.).

Velmi často se podle daných modelů zařazují do češtiny výrazy cizího původu: necky se staly modelem pro troky, vantroky (z něm. Wandtrog), dožínky pro šibřinky (z něm. Schabernack), housle pro brýle (něm. Brille) apod. Českou podobu dostávají i cizí pl. t., např. lat. Calendae jsou v češtině kalendy (podle hody). Do řad jmen vzniklých běžným postupem slovotvorným se vřazují i jména typově stejná, vzniklá i postupem ryze sémantickým (např. přenesením, jako hromnicě, přěsnicě se přiřazují k letnicě).

Nejvíce využívanými formanty uplatňujícími se u pl. t. v procesu mechanického tvoření jsou (jako nositelé morfologické charakteristiky paradigmatu) koncovky non. pl. -y a -ě a dále formanty -ky (popřípadě jako součást rozšířeného formantu -čky), -cě (-icě) a -iny. Spolu s již existujícími pojmenováními vytvářejí v rámci jednotlivých sémantických skupin výrazy tvořené mechanicky pomocí uvedených formantů celé řady.

Srov. např. řady: na -y: kalhoty, pantalony, džínsy; na -ky (-čky): necky, troky, vantroky; pendlovky, švarcvaldky, kukačky; spodky, tepláky, modráky, trenýrky, pumpky, plavky, montérky, manšestráky, nedbalky, dupačky; dožínky, šibřinky; na -cě (-ce), -ě (-e): vánocě, letnicě, hromnicě, přěsnicě, velikonoce; hácě, nohavicě, gatě, punčocháče; nábedrně, šle, opratě, otěže; na -iny: křtiny, jmeniny, narozeniny, abrahamoviny, padesátiny, šedesátiny atd.; jáhliny, súchotiny apod.

Z předchozího přehledu slovotvorných postupů, kterými se tvořila česká pl. t., pro nás vyplývá, že tato pojmenování představují důležitou slovotvornou skupinu v systému češtiny (spisovné i nespisovné), jejíž funkcí bylo vedle odlišení jmen místních a jmen obyvatelských především diferencovat pluralitu jednotlivin a komplex jednotlivin. V tomto smyslu měla a mají pl. t. jisté styčné body s kolektivy singulárovými (srov. hovor. a dial. mraka: mrakoví, lesa: lesoví, obila: obilí), ale mají i svá specifika. K nim patří především možnost označovat složenou (n. podvojnou) jednotlivinu, popř. některé zvláštní sémantické příznaky jako neurčitost (neurčitou ohraničenost: bedra) n. opakovanost (jmeniny, alimenty). Postavení obou kategorií (kolektiv i pl. t.) má však, podle našeho názoru, stejnou důležitost v jazyce a pokládáme za určitý nedostatek, že pl. t. byla zatím v našich jazykovědných zpracováních poněkud opomíjena.

Jsme si vědomi toho, že ani tento námi provedený rozbor není zcela vyčerpávající a nepřihlíží ke všem aspektům dané problematiky. Vzhledem k možnostem, jaké přináší rozsah časopiseckého článku, bylo nutno omezit se jen na věci nejpodstatnější s tím, že ostatní bude ponecháno pro menší studie dílčí.

 

R É S U M É

Skizze der Entwicklung der Pluraliatantum im Tschechischen

Bei den meisten Substantiven dient die Pluralform (die Gesamtheit der einzelnen Pluralformen) als Mittel zum Ausdruck einer der Subkategorien der grammatischen Kategorie Numerus. Bei den Pluraliatantum (weiter: PT), d.h. bei Substantiven, die durch den Plural sowohl mehrere als auch nur ein einziges Einzelwesen bezeichnen, gewinnt diese Form auch andere Werte. Sie wird nämlich zum Ausdruck der spezifischen semantischen Merkmale der gegebenen Substantive, und zwar der Zusammengesetztheit (housle [Geige]), der Zweiteiligkeit (kleště [Zange]), der Gesamtheit (luka [Wiesen]), der Komplexität (šaty [Kleid]), seltener auch der Unbestimmtheit (bedra [Lende]) oder der Wiederholbarkeit (alimenty [Alimente]). Diese Merkmale sind die beständige Komponente der lexikalischen Bedeutung der PT; deren Form (morphologische Charakteristik) hat eine ähnliche Funktion wie sonst die Wortbildungsmittel (z.B. im Sg. der Kollektiva die For[283]manten -stvo, -í u. dgl.). Von diesem Gesichtspunkt aus stellen die PT eine spezifische Gruppe innerhalb des Systems der Benennungsmittel des Tschechischen (und auch anderer ide. Sprachen) dar.

Bezüglich der Herkunft sind die PT im Tschechischen (und auch in anderen Sprachen) eine sehr altertümliche Kategorie. Zu den Ausdrücken, die das Tschechische als Erbe aus älteren Stadien, manchmal vermutlich schon aus dem Urslawischen (húsli [Geige], dveři [Tür], vidly [Heugabel], vrata [Tor], pľúcě [Lunge], usta [Mund] usw.) übernommen hatte, kam im Laufe der Entwicklung noch eine ganze Reihe neuer Substantive im Rahmen der semantischen Einzelgruppen (Bezeichnungen für Werkzeuge, Körperteile, Bekleidungsstücke, Feste, Zeitspannen, ferner Ortsnamen u.ä.) hinzu.

Die Bildung von neuen PT hat angesichts des spezifischen Charakters der ganzen Kategorie auch ihre ganz eigentümliche Problematik. Echte Wortbildungsgruppen innerhalb der PT bilden im historischen Sinne des Wortes die Gruppe der von den Bewohnerbezeichnungen abgeleiteten Ortsnamen vom Typ Lobkovici → Lobkovicě und Uhři → Uhry und die Gruppe der Appellativa und Eigennamen mit lokaler Bedeutung auf -a (draha [Brachland], Hradčana, jatka [Schlachthof]). Die übrigen semantischen Gruppen der PT sind trotz ihrer Ausgeprägtheit nicht zugleich als Wortbildungsgruppen anzusehen, weil sie keine einheitlichen Wortbildungsmittel und -verfahren konsequent anwenden, wie es für Wortbildungskategorien der Substantive zutrifft, die einen Singular haben (wie z.B. die Gerätebezeichnungen auf -dlo u.ä.); es ist aber zuzugeben, daß zuweilen Tendenzen zu einer ähnlichen Bildungsweise auch bei den PT zutage treten (vgl. Bezeichnungen für die im Menschleben bedeutungsvollen Tage auf -iny: křtiny [Tauftag], narozeniny [Geburtstag], jmeniny [Namenstag], padesátiny [der 50. Geburtstag] usw. oder Bezeichnungen für Festlichkeiten und Bräuche auf -ky: přástky [Kunkel = Unterhaltungen in der Spinnstube], ostatky [Fasching], dožínky [Erntefest] u.dgl.).

Das grundlegende, für die ganze Kategorie der PT gemeinsame Wortbildungsverfahren ist das Verfahren mit dem Charakter der sog. „inneren Konversion“, das man am treffendsten als Pluralisierung benennen kann. Auf diese Weise werden die PT von den einen Singular habenden Substantiven gebildet. Wesentlich ist dabei, daß die semantische Verschiebung durch die Reduktion des Paradigmas nur auf die Pluralformen signalisiert ist (železo [Eisen], Pl. železa [Fesseln] u.a.). Die Pluralisierung wird häufig mit weiteren Wortbildungsverfahren kombiniert. Bei beiden Untergruppen der Ortsnamen ist das z.B. die Konversion (bei Lobkovici, Uhři die Überführung zu den Paradigmen für leblose Substantive meč, hrad: Lobkovicě, Uhry; bei den Namen mit Lokalbedeutung auf -a die Überführung zu den Neutra des Paradigmas město: draha [Brachland], oblaka [Wolken]); in anderen Fällen gehen dann auch verschiedene andere Spezialverfahren, die für die einen Singular habenden Substantive typisch sind, quer durch die ganze Kategorie Hand in Hand mit der Pluralisierung.

Häufig ist z. B. die Bildung von Diminutiven der PT (durch modifizierte Formanten der Singulardiminutive -ičky, -ka u.dgl.), und zwar von den wortbildungsmäßig motivierten (železo [Eisen] → železa [Fesseln] → želízka) und unmotivierten (necky [Waschtrog] → necičky) Pluraliatantum. Von anderen Wortbildungsgruppen sind bei PT vertreten z.B. die Vorgangsnamen (křtiny [Taufe]), Benennungen nach äußeren Umständen (letnice [Pfingsten, eig. ‚Sommerfest‘]), Bezeichnungen für Eigenschaftsträger (tepláky [warmer Trainingsanzug], modráky [blauer Arbeitsanzug]), Gerätebezeichnungen (štípačky [Kneifzange], píchačky [Stechuhr]; rodidla [weibliche Geschlechtsorgane, eig. ‚Geburtsorgane‘], mluvidla [Sprachwerkzeuge]) u.a.

Eine weitere wichtige Bildungsweise für PT ist die mechanische Nachahmung der begrifflich verwandten Wörter. Es handelt sich dabei zwar um kein reines Wortbildungsverfahren (nach der typischen Wortbildungsstruktur); aber bei den PT ist diese Bildungsweise sehr häufig (hierher gehört einigermaßen auch die Pluralisierung selbst: hodiny [Uhr]: cibule [expressiv für ‚(Taschen)uhr‘]); sie trägt auch zur kompakteren Festfügung der semantischen Einzelgruppen (z.B. kalhoty [Hose], spodky [Unterhose], nedbalky [Negligé], pumpky [Pumphose], trenýrky [Turnoder Sporthose], džínsy [Blue jeans], texasky [Niethose] usw.; necky [Waschtrog], troky [Trog], vantroky [Wandtrog] u.a.).

[284]Die PT bilden also eine wichtige Wortbildungsgruppe im System des Tschechischen; außer der Funktion, die Ortsnamen von den Bewohnerbezeichnungen abzusondern, hatte sie vor allem die Funktion, die Pluralität der Einzelwesen und den Komplex der Einzelwesen zu differenzieren. Die PT hatten und haben in diesem Sinne bestimmte Berührungspunkte mit den Singularkollektiven (vgl. dial. mraka : mrakoví [Wolken : Gewölk] u.ä.), aber sie haben auch ihre Spezifika. Zu diesen gehört vor allem die Möglichkeit, ein zusammengesetztes (oder zweiteiliges) Einzelding, bzw. auch einige besondere semantische Merkmale zu bezeichnen, wie Un bestimmtheit (bedra [Lende]) oder Wiederholbarkeit (alimenty [Alimente]).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 266-284

Previous Jiří Kraus: Jazyk a styl ve společenské interakci

Next Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Klasifikace znělosti u explozív v češtině (K podstatě protikladu párových souhlásek v češtině)