Je. D. Polivanov a strukturní jazykověda v Sovětském svazu

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Е. Д. Поливанов и структурное языкознание в Советском Союзе / Je. D. Polivanov et la linguistique structurale dans l’Union soviétique

Je dobře známo, že moderní jazykověda, zdůrazňující funkční a systémovou stránku jazyka, má své přípravné období již v 19. stol. a na počátku století našeho. Několik významných průkopníků nového pojetí jazyka působilo na univerzitách v Rusku. Nejznámější z nich je Baudouin de Courtenay, jeden ze zakladatelů kazaňské školy. Byl to uvědomělý Polák, potomek staré emigrantské rodiny francouzské, [337]který podstatným způsobem zasáhl zvláště do zkoumání zvukové stránky jazyka (je jedním z průkopníků fonologie), položil také základy k vědeckému zkoumání písma. Aktuálnost jeho myšlenek i z hlediska dnešní situace v jazykovědě dokumentují nové výbory z jeho děl (k dvousvazkovému výboru ruskému přibyla r. 1974 první část velkého výboru polského).[1] Dalším význačným připravovatelem moderní jazykovědy je L. V. Ščerba, navazující na B. de Courtenay. Těžisko jeho činnosti bylo ve fonetice a v obecné jazykovědě. Zasloužil se již také o rozvoj sovětské jazykovědy, též jako znalec jazyka francouzského.

Několik sovětských budovatelů urychlovalo již ve dvacátých letech rozvoj fonologie na základě svých znalostí neslovanských jazyků, zvláště kavkazských a východoasijských. Mezi nimi zaujímá zvlášť významné postavení Jevgenij Dmitrijevič Polivanov (1891—1938), vedoucí představitel leningradské jazykovědné školy, známý v zahraničí hlavně jako orientalista. Byl v pracovních kontaktech s pražskou školou v Travaux du Cercle linguistique de Prague (dále TCLP); ve sv. 4, 1931 vyšla jeho stať o percepci hlásek cizího jazyka, ve sv. 6, 1936 jeho studie o funkcích přízvuku Zur Frage der Betonungsfunktionen, v Slavii 11, 1932 recenze Jakobsonovy práce o fonologickém vývoji ruštiny ve srovnání s jinými jazyky slovanskými (z TCLP 2). Některé Polivanovovy práce zůstaly v rukopisech (některé z nich jsou chovány v archívu ČSAV) a dostávají se teprve v poslední době do tisku. K podrobnějšímu ocenění Polivanovova přínosu v moderní jazykovědě sovětské přispěla vědecká konference, která se konala r. 1964 v Samarkandě (měla název Aktual’nyje problemy sovetskogo jazykoznanija i nasledije Je. D. Polivanova; materiály vyšly téhož roku tiskem). Závažné studie o Polivanovovi a také některé jeho práce z pozůstalosti vyšly časopisecky (též ve Voprosech jazykoznanija). Světová lingvistická veřejnost má nyní možnost seznamovat se s myšlenkami Polivanovovými v obsáhlém výboru z jeho obecnělingvistických prací v anglickém překladě. Tuto významnou publikaci vydalo nakladatelství Mouton pod názvem Selected Works. Articles in General Linguistics (1974) za hlavní redakce A. A. Leont’jeva.

Úvodní studii o životě a díle Polivanovově napsali spolu s redaktorem publikace L. J. Rojzenzon a A. D. Chajutin. K výboru je připojena také bibliografie včetně soupisu prací, které zůstaly dosud nevydány. Výběr je uveden statí o vývoji sovětské jazykovědy v prvním desetiletí VŘSR (k této problematice se vztahuje také jedna stať v sociolingvistickém oddílu (s. 179n.)). Je zde zdůrazněn význam nové jazykové a kulturní politiky pro rozvoj jazykovědy. Ostatní práce jsou rozděleny do pěti oddílů (teorie jazykového vývoje; metody historickosrovnávací jazykovědy; sociolingvistika; aplikovaná jazykověda; lingvistika a poetika). Dvě další práce (o marxisticky orientované jazykové politice a o obecných principech fonetických v poetice) byly zařazeny do dodatku (Appendix), v němž jsou též komentáře. První dva oddíly obsahují hlavně Polivanovovy příspěvky k obecné teorii jazykového vývoje a několik prací orientalistických. Do prvního oddílu byla zařazena také zmíněná recenze Jakobsonových poznámek k fonologickému vývoji ruštiny (TCLP 2), obsahující závažné kritické výhrady spolu se skeptickým stanoviskem k tezi o nezbytnosti akustické orientace v historické fonologii. Do oddílu o aplikované jazykovědě byla zařazena průkopnická studie (z TCLP 4) o percepci hlásek příslušníky jiného jazyka, o níž byla již zmínka. V posledním oddílu je zajímavá studie o japonských hádankách (vyšla rusky 1918) a o čínském verši (rus. 1924). Z Polivanovova zájmu o literárněvědnou problematiku vyplynula jeho spolupráce s Literární encyklopedií (Literaturnaja enciklopedija).

Z některých prací anglického výboru a ještě víc z některých prací do výboru nepojatých vyplývá, že Polivanov přispěl významným způsobem i ke konstituování tzv. konfrontační (kontrastivní) jazykovědy. To se vztahuje především na jeho různé jazykové učebnice, např. uzbečtiny pro Rusy a ruštiny pro Uzbeky (Russkaja grammatika v sopostavlenii s uzbekskim jazykom, Taškent 1933). K problematice jazykové konfrontace přihlíží Polivanov i v úvodu do obecné jazykovědy pro potřebu orientalistů (Vvedenije v jazykoznanije dlja vostokovednych vuzov, Leningrad 1928). Konfrontační hledisko se důsledně uplatňuje i v jeho příspěvcích k teorii písma.

Anglický výbor je pouze překladem ruského výboru (Izbrannyje raboty), který vyšel r. 1968. [338]Je škoda, že v anglickém překladě nebyly některé stati nahrazeny pracemi dosud nepublikovanými.

Na rozvoj studia slovanských jazyků působil Polivanov hlavně nepřímo, svými příspěvky k obecné jazykovědě, zejména pak k teorii prozodických prostředků.

Na závěr dodáváme, že si Polivanov zkomplikoval své postavení kritickými výhradami k jafetické teorii Marrově. Svědčí o tom teze k referátu o poměru jafetické teorie k marxistické jazykovědě; byly zařazeny do anglického výboru (s. 169—170; srov. též úvod, s. 23).

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 336-338

Previous Jozef Mistrík: Významný zborník o funkčnej perspektíve vety

Next AS (= Alexandr Stich): Sovětská psycholingvistika o jazyku hromadných sdělovacích prostředků