Průvodce našimi jmény

Rudolf Šrámek

[Chronicles]

(pdf)

Путеводитель по нашим именам / Guide dans le domaine de nos noms

Zatímco osobní jména jiných jazyků (např. němčiny, angličtiny, italštiny, ruštiny, bulharštiny) jsou zpracována v několika publikacích vědeckých i populárních, naší veřejnosti byla k dispozici v podstatě jen díla Svobodova,[1] spis V. Davídka, K. Doskočila a J. Svobody[2] a starší populární práce Brousilova,[3] nehledíme-li na práci Benešovu.[4] Již dlouhou dobu se pociťoval zájem veřejnosti o populární výklad našich osobních jmen, jak o tom svědčí časté dotazy v Jazykové poradně Ústavu pro jazyk český ČSAV, články v denním tisku, noticky v rozhlase apod. A proto přišel Kopečného Průvodce našimi jmény[5] právě vhod: byl rychle rozprodán, zprávy o něm se objevily všude tam, kde je o osobní jména velký zájem — v denním tisku a v rozhlasových relacích. Jistě tedy dojde k druhému vydání (a z tohoto hlediska podáváme v referátu o Průvodci také drobné doplňky).

Průvodce je koncipován jako abecední slovník rodných (osobních, křestních) jmen domácího i cizího původu, která se vyskytují nebo vyskytovala v české antroponymii. Nečiní si sice nárok na úplnost, ale okolo 900 uvedených jmen v podstatě vyčerpává jmenný repertoár. Jména jsou opatřena stručným, ale hutným výkladem. Ne vždy se uvádějí paralely z jiných, zpravidla evropských jazyků (vedlo jazykových zdrojů antických je pozoruhodný počet jmen přišlých z prostředí hebrejského a jiného orientálního, etymologie jména s udáním původního lexikálně sémantického významu jmenné báze, přičemž se zvláště dbá na [342]výklad hláskových proměn jména a na stanovení společné výchozí formy těch jmen, která se vývojem hláskoslovně od sebe vzdálila. Čtenář uvítá i údaje jiného druhu: po kterém nositeli se příslušné jméno stalo součástí evropské kulturní historie (se zvláštním zřetelem na poměry české, např. obliba jm. Jarmila vzrostla po Máchově Máji), vztah ženských protějšků k mužským jménům, spřahování domácích jmen s cizími vzory apod. Jsou to jevy, které patří k „dějinám“ jmen a vytvářejí ve vývoji české antroponymie ty rysy, které jsou jednak odrazem spojení onymie s mimojazykovou skutečností, jednak příznaky vnitřní výstavby antroponymické soustavy samé (výrazné je to např. u dvojic osob. jmen mužských a ženských, při zařazování cizích osob. jmen do morfematických a fonologických podmínek češtiny, při způsobu sémantické adideizace, např. Beáta = Blažena, ač v lat. textech bývá i Božena = lat. Beata, srov. i Agáta = Dobra(va)).

Průvodce se v heslových odstavcích zaměřuje především na podoby základní. Propracovanost hesel je však různá; vedle výkladů obšírných u hesel základních (např. Ludvík, Václav) je řada jmen vyložena jen někdy (až příliš) stručně, a to zejm. tam, kde Kopečný předpokládá celkem právem, že jméno mající etynom shodný s apelativně známým slovem je „průhledné, jasné“. Tento princip však nelze uplatnit tam, kde není shody sémantické (např. u jmen se slav, mir, bud). Ve výkladech převažuje tedy pohled etymologa, který hledá původní sémantickou motivaci jmen a shledává k ní podle potřeby jinojazyčné paralely (např. Teofil = Bohumil); jde tu vlastně o synonymní vztah, na který už upozornil J. Svoboda v cit. knize a s kterýmžto termínem Kopečný též operuje.

Z hlediska čes. antroponymického systému zabírá Průvodce jména v rozsahu daném krajními polohami: jména v podobě úřední i domácké (Miroslav — Mirek), jména stará, starobylá i nová (Mlada — Radana), jm. neobvyklá i běžná (Leokádie — Anna). Toto široké vymezení, které je dáno praktickým cílem publikace, přináší však potíže: v publikaci nelze obsáhnout všechen materiál, který patří do daných kategorií. Dobře je to vidět na výběru zkrácených a hipokoristických podob osobních jmen, jež v heslových podobách, tak jako citace v heslových odstavcích; jde o výběr vcelku nahodilý nejen co do formy a počtu, ale i co se národní a nářeční provenience týče. Např. jm. Uli, Utz, Ude jsou německá hypokoristika k Ulrich, nikoli k čes. Oldřich a jsou — vzácně — u nás doložena jen jako příjmení (Utze, Uhde). Domácí, tj. česká hypokoristika se do slovníčku dostala jednak jako samostatná hesla (Míla, Milan, Milík, Milíč, Miloš …), jednak jako hesla odkazová s komentářem (Mírek, Mirek, Mirka, Míša, Nána …). To ovšem může u čtenáře vzbudit dojem, že hypokoristika mohou mít v antroponymii čes. jazyka týž „spisovný“ statut, jaký mají jména neodvozená. Na vztah bohaté formální variability hypokoristik a základního jména se sice výčtem 143 jmen upozorňuje u hesla Václav (dodat možno ještě: Vaňurek, Vanža, Vanžura, Vanžour jako Janža, Janžura, Janžour), ale takové obecné poučení mohlo být součástí předmluvy. Mezi uváděnými hypokoristiky se nečiní většího rozdílu mezi nářečními oblastmi Čech a Moravy se Slezkem (např. Jan/Honza je „české“, Jan/Janík, Jeňa, Jeník … „moravské“, Jan/Hanys (arch.) „slezské“; Oldřich/Olin „brněnské“; délky typu Mírek, Líba, Rúda „české“ apod.). Jm. Pepík, Pepek k Josef je sice opřeno o ital. Seppe → Beppe, ale přišlo k nám skrze vídeňské prostředí, kde vliv italštiny byl velký. Cílem Průvodce nebylo podávat soupis hypokoristik, a proto nejsou všechna ani uvedena, ani spojena s těmi jmény, od nichž se odvozují (k Anežka je i Neša, Neška, k Arnošta též Era, Erna atd.). Avšak pod heslem Anna jsou jen hypokoristika s An-, nikoli s Na-; tím se stalo, že se ztratila Nanynka.

Zdá se, že v materiálu by mohl být více zastoupen soubor českých jmen z obrození, kdy se vědomě napodobují staročeské typy jmen (např. obliba jm. Svatoboj, Dobromila, ale i Mlada, Mladava). U jm. Kliment je -i- zajisté ze staroslověn. prostředí; Vladislav → Ladislav nebude především vlivem maďarštiny, ale latiny a němčiny; předpoklad Radim ← Radimír lze opřít o paralelu Ratim ← Ratimír, Vratim ← Vratimír; komponent Mir- neznamená vždy „pax“; Mnislav se právem pokládá za antonymum k Soběslav : Mněslav (srov. OJ Toběbor a Soběbor v odpovídajících MJ Souboř v Čechách a Touboř a poněmčené Tovéř na Moravě); komponent Msti- je dobře doložen v detoponymických osobních jménech [343](Mstidruh, Mstěn); Leo je skutečně k Leopold, Leonhard; Hildegard a Luitgard mají patrně totéž -gard; jm. Amadeus nebylo dáváno jen z úcty k W. A. Mozartovi; Andrea není dnes „řidší“ jméno, ale právě jméno módní; Hynek byl za obrození brán i za dubletu k Ignác (jako výraz odporu k jezuitům).

Slovník je uzavřen velmi cenným retrográdním rejstříkem všech jmen, který usnadňuje vzájemné porovnání podle slovotvorných[6] komponentů.

Vstupní část knihy napsal Vl. Šmilauer. Vedle základní bibliografie české antroponomastiky z oblasti osobních jmen je zde hutně soustředěna i její základní problematika: druhy osobních jmen, potíže s termíny jméno, křestní jméno, osobní jméno, rodné jméno (to se zavádí místo křestní jméno, ač koliduje s jméno provdané ženy před sňatkem), studium vývojových procesů našich osobních jmen (s pozoruhodnými statistickými údaji o frekvenci jmen nejen ve středověku, ale i z období 1750—1860, kdy v době barokní došlo k pronikavé změně skladby čes. osobních jmen), zdůraznění vztahu antroponymie k sociálním a kulturním dějinám (např. nástup jm. Josef, vliv kanonizace atd.).

Třebaže má Průvodce popularizující ráz, dobře ukazuje na dvě okolnosti, které jsou pro čes. onomastiku vůbec typické: chápání jmen jakožto složky lexikálního plánu jazyka a úzké sepětí s mimojazykovou, společensky podmíněnou skutečností. V tomto smyslu přispívá Kopečný — ač to jistě nebylo jeho hlavním cílem — k pojetí onomastiky jako typicky pomezní disciplíny jazykovědy stýkající se intenzívně s kulturními a sociálními dějinami.

Po studiích Svobodových a Benešových a nyní i Kopečného, které vytvářejí každá svým způsobem materiálovou bázi a systematiku čes. antroponymie, jeví se jako nejaktuálnější úkol naší antroponomastiky studium živých podob českých osobních jmen, tj. studium živé realizace antroponymické soustavy v komunikačním aktu. Vždyť kromě dílčích studií Cuřínových nebyla této systémotvorné problematice zatím věnována soustavnější pozornost.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 341-343

Previous AS (= Alexandr Stich): Sovětská psycholingvistika o jazyku hromadných sdělovacích prostředků

Next Jan Lehár: Nad edicí Zdoroslavíčka