Nad edicí Zdoroslavíčka

Jan Lehár

[Kronika]

(pdf)

Над изданием стихотворного произведения Здорославичек / Une édition nouvelle de Zdoroslavíček

Edice Zdoroslavíčka[1] zaplňuje další mezeru v nových vydáních české barokní literatury. Třebaže vyšla v univerzitních spisech, není určena, jak ukazuje už její grafická úprava, pouze úzce odbornému publiku. Estetická hodnota nadpisů a notace písní, reprodukovaných v textu, je však sporná, neboť především ukazují nízkou typografickou úroveň českých tisků ze 17. stol., a právě vnější podoba knihy má bohužel nemilý kaz: marginální čísla strof jsou místy nečitelná a některá dokonce padla při knihařském zpracování za oběť ořízce.

Nekladu si v této recenzi za úkol zhodnotit literárněhistorický význam vydání (k tomu by ostatně bylo třeba vyrovnat se zároveň s novými pracemi Z. Tiché a s monografií Franka Boldta Básnické umění Felixe Kadlinského ve vztahu k Friedrichovi von Spee — příspěvek k hodnocení českého literárního baroka, Dis. Praha 1969). Omezím se na problematiku ediční, která je rovněž poměrně složitá. Zdoroslavíček sice neklade zvláštní textologické problémy, zato však umožňuje zamyslit se nad řadou obecných otázek, které musí řešit editor u děl 17. stol. Vydání M. Kopeckého totiž jednak odráží obtíže způsobené tím, že dosud nejsou vypracovány obecné zásady pro transkripci českých textů ze 17. stol., jednak ukazuje, jak citelné jsou stále ještě mezery v poznání vývoje české kvantity.

Držíme-li se zásady, formulované již J. Jakubcem, že transkripce má převést text do moderního pravopisu, aniž poruší jeho původní zvukovou podobu, narazíme ve vydání Zdoroslavíčka na několik problémů. Můžeme si především položit otázku, zda je účelné psát předložky a předpony z, s, vz, vs podle původního, navíc rozkolísaného úzu. (Totéž platí o pravopisu spojky ješto.) Kopecký se tu, jako většina editorů, řídí zásadami vypracovanými pro Památky staré literatury české, které ovšem mají na zřeteli především texty ze starších období. Pravidla pro vědecké vydávání českých spisů J. A. Komenského, sestavená A. Škarkou a St. Králíkem, v tomto případě naopak zavádějí psaní podle dnešního pravo[344]pisného úzu a stojí za zmínku, že A. Škarka zastával toto stanovisko i ve svých novějších edicích Komenského, které vyšly mimo řadu Opera omnia JAK, naposled v posmrtně vydaném VII. sv. Vybraných spisů JAK. (V této souvislosti jsou významné i Kritické a ediční zásady pro vydávání novočeských autorů, Věstník České akademie věd a umění 56, 1947, s. 64n., třebaže nepřihlížejí k starším textům.) Nebylo by možné a účelné zavést tuto zásadu i při vydávání jiných památek ze 17. stol.? Bylo by ovšem užitečné vrátit se k dosud málo objasněné otázce, zda a v jaké míře lze předpokládat, že původní pravopis reflektuje výslovnost odlišnou od výslovnosti dnešní. K zamyšlení nutí i hranice slov v písmu. Kopecký zachovává pravopis původního textu u příslovečných spřežek a spojek (z cela, a však apod.) a interjekčního ej hle. Domnívám se, že tím text po pravopisné stránce zbytečně antikvuje. U spojek by zavedení dnešního pravopisu nepůsobilo obtíže (neměnilo by zvukovou stránku), složitější by bylo u příslovečných spřežek, poněvadž by muselo respektovat případy, kdy jejich jednotlivé složky jsou alespoň potenciálně samostatnými významovými jednotkami (např. v. „Z hůry se nám dodává / světlo a jasnosti“ XXI, 11—12 nebylo by, myslím, vhodné přepisovat „Shůry …“), ale nebezpečí ojedinělých sporných řešení by sotva bylo příliš veliké. Téže povahy jsou i některé jiné dílčí problémy: podle současného pravopisu by snad bylo lze psát Kalvarie m. Kalvarije, materie m. materije apod., zejména když podobu Japonie (XIX, nadpis) si naopak vynucuje sama původní grafika (jde přece už o období, v němž nenacházíme nezúžené dlouhé ě, psané ie).

Kdežto pravopisné problémy jsou z velké části pouze věcí konvence, při řešení otázek spjatých s kvantitou stojí editor slovesného díla ze 16.—17. stol. před obtížemi nepoměrně většími. Při způsobu, jakým byla v tiscích — omezíme-li se tu jen na ně — té doby kvantita označována, je jistě třeba věnovat co největší pozornost vyznačeným délkám, avšak tam, kde vyznačeny nejsou, nemusela být krátkost — mohlo tu jít jednak o uzuální nedůsledné vyznačování délek nebo, a to ovšem nebudeme patrně nikdy s to určit, o příslušnost sazeče k určité nářeční oblasti, jednak o technické činitele, jakými byly ulámané čárky, špatně otisknutá písmena, nedostatek typů k označování délky apod. Myslím, že při současném stavu znalostí o kvantitě českého jazyka 17. stol. jeví se jako nejvhodnější postup její přesný přepis v případech, kdy nemuselo jít jen o pouhé kolísání grafiky. Edice — i ty, které vydávají dílo jako památku literární — dnes mohou totiž teprve shromažďovat materiál k jejímu jazykovědnému prostudování. Přistoupí-li edice k jakýmkoli úpravám kvantity, které přesahují rámec zřejmých emendací, půjde o postup, s nímž lze souhlasit i nesouhlasit; v každém případě je však, myslím, účelné omezit je na jasně ohraničenou oblast opakovatelných jevů, v edičních poznámkách uvést jejich přehledný výčet a v textově kritickém aparátu eventuální odlišné podoby. Z tohoto hlediska patrně není třeba vznášet námitky proti tomu, že Kopecký zavádí délku v instr. sg. typu píseň a kost, poněvadž tu jde o úpravu v rámci téhož pádu a flexívního typu, nebo že zavádí veskrze délku u 3. os. sg. a 2. os. pl. sloves 4. třídy, a naopak je poněkud hyperkorektní zachovávat kolísání u interjekce o - ó. Spornější je odstraňování délek v jednotlivých infinitivech (spatříti aj.). Zachovává-li kolísání u tvarů zájmen on a ten, je sporné rovněž odstranění kolísající kvantity ve prospěch délky u lok. a instr. sg. zájmena ona, provedené ostatně nedůsledně (srov. např. lok. v niž VI, 31, XVII, 94). Při studiu jazyka Kadlinského mohou snad působit určité nesnáze jednotlivé úpravy, které bude muset lingvista shromažďovat z údajů rozptýlených v textově kritickém aparátu: tak je tomu např. u rekonstrukce délek v nom. kvítí m. kvíti VIII, 73 aj. nebo v gen. pl. maskulin stromů m. stromu XXI, 112, pramenů m. pramenu XXVIII, 203 aj., u rušení délek v 1. os. sg. zjevuji m. zjevují XXXII, 40, vinšuji m. vinšují XXXIV, 77 atd.

Dobře uvážené je Kopeckého rozhodnutí zachovávat vcelku původní interpunkci. Má i význam metodického příkladu, neboť větší zásahy do dobové interpunkce mění zvukové i logické členění textu a tím i jazykový styl díla (mohou do textu vnášet i prvky přímo neústrojné, např. hojnější užití pomlček do něho vnáší prvky romantické).

Soustředil jsem se jak u otázek pravopisných, tak u otázek týkajících se kvantity toliko na jevy, které, tuším, patří k obecnějším pro[345]blémům při vydávání děl ze 17. stol. a které se v přítomné edici zvlášť jasně jeví v celé své složitosti. Kopeckého vydání Zdoroslavíčka dává příležitost zamyslit se nad řadou otázek ediční praxe. Jeho hlavní význam je ovšem jinde: doplňuje dřívější literárněhistorické i ediční práce předního znalce naší humanistické i barokní literatury o nový významný příspěvek, který pomáhá urovnat cestu k zevrubnému poznání českého pobělohorského písemnictví.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 4, s. 343-345

Předchozí Rudolf Šrámek: Průvodce našimi jmény

Následující Marie Ludvíková: Matematická lingvistika a počítače