K domácím tradicím v Palackého názorech na jazyk

Emanuel Michálek

[Rozhledy]

(pdf)

К домашним традициям взглядов Палацкого на язык / Les traditions nationales dans les idées de Fr. Palacký sur la langue

Jak ukázala odborná literatura, řídí se František Palacký ve své jazykové praxi mluvnické normou předbělohorské češtiny, stanovenou kodifikací Dobrovského, v míře větší než jiní obrozenští autoři.[1] Souvisí to s jeho rodinným evangelickým prostředím, v němž se udržovaly staré české náboženské knihy, i s jeho studiem a pobytem na Slovensku, kde se tehdy zachovávala tradice bratrské a humanistické češtiny více než v českých zemích. Tuto tradici v jazykové praxi přenesl ze Slovenska do Prahy především právě Palacký. Těsný vztah k vyspělému jazyku předbělohorskému je u Palackého zřejmý v hláskosloví, tvarosloví, syntaxi i po stránce stylistické. Z hlediska syntaxe a stylistiky můžeme podle B. Havránka vidět v jazyce Palackého jistý typ a zároveň i zakončení vývoje češtiny humanistické.

Úzká souvislost se starým jazykem se projevuje nejen v Palackého jazykové praxi, ale i v jeho názorech teoretických. Ukazují to zvl. jeho obrany veleslavínské normy hláskové a tvarové proti některým soudobým snahám novotářským. Na druhé straně Palacký na rozdíl od staromilců neuznává zásadu, že je třeba vystačit s odkazem starého jazyka i po stránce lexikální. V oblasti slovní zásoby, učí Palacký[2] ve shodě s jungmannovskou generací obrozenských pracovníků, „každý jazyk živý jest nekonečně zdokonalitedlným právě tak, jako veškeren obor poznání našeho, jehožto on zrcadlem jest … Zásoba slov šíří se a mění nápodobně obyčejům, mravům a vzdělanosti národní“. Naproti tomu mluvnická stavba jazyka mění se „jen potud, pokud ještě jazyk a literatura národní nedosáhly jistého znamenitého stupně vzdělanosti, čili tak nazvané klasičnosti“. Tyto názory Palackého souvisí nejen s dobovým kulturním prostředím evropským i českým, ale vyplývají i z autorova blízkého vztahu k jazyku a písemnictví českému doby staré a střední. Všimneme si zde některých názorů Palackého majících obdoby v starších jazykovědných pracích domácích, týkajících se minulosti českého jazyka a zároveň odpovídajících na naléhavé problémy doby obrozenské.

Navážeme-li na to, co právě bylo řečeno o klasičnosti jako stupni jazykového vývoje, je třeba říci, že při aplikaci zmíněných myšlenek na dějiny českého jazyka Palacký jednoznačně vidí na konci 10. stol. onu mez, kterou další vývoj gramatických forem „překročiti neměl a nemá“ (o.c., s. 630). To souvisí jak s Palackého klasicistickým nazíráním, tak s jeho vysokým hodnocením údobí let 1500—1620 v dějinách českého jazyka a literatury. Palacký ve shodě s jinými obrozenskými pracovníky považuje toto údobí za nejskvělejší, neboť český jazyk spisovný došel tehdy svého největšího vzdělání (o.c., s. 497). Na literární tříbení jazyka klade Palacký důraz i v jiných souvislostech, protože tato otázka souvisela se základními problémy doby obrozenské. Šlo o to, aby sociálně silnější a kulturně vyspělejší vrstvy v národě vznikající nebo pro něj získávané dostaly v literární češtině prostředek, který by vyho[39]voval jejich kulturním potřebám a mohl nahradit jazyk cizí v oněch kruzích tehdy vládnoucí (J. Bělič, o.c. v pozn. 1, s. 207). K tomu ovšem bylo třeba vytvořit z velké části novou slovní zásobu a přejetí ustálené mluvnické podoby předbělohorské češtiny bylo výhodnou stabilizační základnou pro spisovnou češtinu novou (J. Bělič, o.c., s. 184). Obrozenskou situaci má Palacký na mysli, když mluví o jazyce a literatuře starých dob, jako v rozpravě Rozhledy a vyhlídky české řeči a literatury z počátku dvacátých let 19. stol. určené pro Wiener Jahrbücher der Literatur, ale publikované teprve 50 let později (srov. Spisy drobné III, s. 489), nebo v odpovědi moravským separatistům z počátku let třicátých O českém jazyku spisovném. V těchto pojednáních se objevují podobně jako i jinde v díle Palackého některé souvislosti se starší domácí tradicí i v oblasti jazykovědné; tomu se dosud věnovalo málo pozornosti. Na názory starších domácích autorů navazuje Palacký např. zdůrazněním úzu zvl. vzdělaných uživatelů jazyka: „Jazyk ve formách svých nenásleduje pravidel rozumových, ale zvyku mezi vzdělanci přijatého a vůbec panujícího“ (Spisy drobné III, s. 630). Bylo by možno uvést celou řadu obdobných myšlenek ze starší české literatury, připomeneme aspoň některé. Také např. Komenský v díle Linguarum methodus novissima,[3] z něhož Palacký několikrát cituje (viz níže), požaduje, aby při přípravě harmonické mluvnice autoři přihlíželi k zvyklostem národního jazyka a kladli je souběžně se zvyklostmi latinskými nebo do protikladu k nim (v kap. XX, 6 O lepším pěstování národních jazyků pod vedením latiny). Na jiném místě mluví o ověření významů slov svědectvím dobrých spisovatelů jako o jednom z předpokladů lexikografického zpracování (o.c., kap. V, odst. 25, ed. odst. 106). Ale už první česká mluvnice Optátova, Filomatova a Gzelova (vyd. v Náměšti 1533)[4] Palackým rovněž připomínaná učí „mluviti i psáti … vedlé obyčeje zvyklosti, kterýž nyní nejvíce mezi lidmi běží, a to, jestli obyčej dobrý, neb zlého následovati nemáme“ (ed. s. 100). A podle Blahoslava při různém chápání „v moci“ slov „na umělé a dospělé muže jak v jiném, tak i v tom zření býti má“ (tamtéž, s. 220). Blahoslavovu mluvnici mladý Palacký ovšem ještě znát nemohl (byla objevena až r. 1851), ale Blahoslav představuje bratrské a humanistické názory na jazyk i jejich aplikaci v praxi.

Také základní otázka obrozenského jazyka, tj. tvoření nových výrazů pro nové skutečnosti, je už v starší literatuře řešena. Tak Komenský soudí, obdobně jako pak Palacký, že „je hloupé pochybovat o tom, mají-li (nová slova) být dovolena, když máme nové věci, dřívějším lidem neznámé. Jistě povolena být mají“ (Linguarum methodus, kap. XI, s. 11, ed. odst. 225).

Tak jako si je Palacký dobře vědom závažnosti úzu ve spisovném jazyce, stejně samozřejmým je u něho věcný poměr k jazyku. Projevuje se v tom, že Palacký vidí ve spisovném jazyce nikoli cíl, nýbrž toliko nástroj národní kultury (J. Bělič, o.c., s. 177). Proto varuje před přílišným soustřeďováním pozornosti k otázkám pravopisným a k snahám o zlepšování zvukové podoby spisovného jazyka. Uvádí např., že důsledkem takového „mistrování ve formách“ je „zanedbání vzdělanosti reální“ (tamtéž, s. 176). Obdobné pojetí je možno doložit citáty ze starších českých autorů, uvedeme aspoň příklad z Komenského Linguarum methodus novissima: „Věru moudrost … nezáleží v znalosti jazyků, nýbrž věcí; jazyky jsou pouze jejím dopravním prostředkem, aby se mohla šířit od jedněch k druhým“ (XXII, odst. 2., ed. s. 324). Na jiném místě prohlašuje Komenský, že „studium jazyků má být vskutku hybným prostředkem vzdělanosti“ (o.c. XII, odst. 2., ed. s. 231).

[40]Při tomto věcném a takřka dnešním vztahu k spisovnému jazyku chápanému jako nástroj národní kultury se ovšem i v Palackého názorech setkáváme s estetickým hodnocením jazykových jevů dobově podmíněným. Z obrozenské literatury jsou známy takovým zaměřením zejména Kollárovy Myšlenky o libozvučnosti řeči vůbec, obzvláště československé z r. 1822, navazující, jak ukázal B. Havránek (o.c., s. 106) a J. Bělič (o.c., s. 175), na ideje a požadavky Počátků českého básnictví, obzvláště prozodie, společného díla mladého Palackého a Šafaříka z r. 1818. Cílem této rozpravy obou mladých autorů bylo přispět k povznesení českého jazyka básnického pomocí prozodie časoměrné. Není jistě nahodilé, že již v tomto spise dovolává se Palacký vedle básníků antických i starší časoměrné poezie české, zvláště Komenského, když upozorňuje na „důstojnější moc duchovní důkladnosti u starých Řeků a Latiníků i našich básnířů, např. v onom Komeniově distichu Sám jediný světa pán …“ (Počátkové, list prvý, Spisy drobné III, s. 11). Širší kontext těchto časoměrných veršů ocitoval v r. 1829 v německém životopise Komenského (Spisy drobné III, s. 371). O hodnocení zaznamenané v Linguarum methodus novissima (kap. IV, s. 26), že se čeština vyznačuje půvabnou schopností, ostatním Evropanům zcela nenapodobitelnou, k skládání básní podle způsobu Řeků a Latiníků opírá se Palackého zjištění podobnosti vnitřní stavby češtiny a jazyků antických: „Český jazyk dle celého svého rázu nepřináleží k racionálním, akcentujícím, romantickým, nýbrž k imaginativním, kvantitujícím antickým jazykům“ (Rozhledy a vyhlídky české řeči, Spisy drobné III, s. 50). Kromě časomíry doporučoval ovšem Palacký v Počátcích českého básnictví zlepšovat zvukovou stránku jazyka i dalšími zásahy (J. Bělič, o.c., s. 175n.). Později sice od toho upustil, ale k estetickému hodnocení jazyka měl i nadále blízko, jak možno soudit z některých jeho projevů (srov. např. úvahu o změnách typu ovca, lud v ovce, lid, Spisy drobné III, s. 505n.). Bez vlivu na Palackého tu mimo činitele jiné nebyla patrně skutečnost, že estetický přístup k jazykovým jevům byl u našich starých autorů běžný od dob, kdy se začalo o jazyku soustavněji uvažovat. Je to patrno již z výrazů, kterých užívá např. náměšťská mluvnice z r. 1533, když hodnotí spisovný jazyk a mluví o jeho tříbení. Tak např. v předmluvě k druhé části zmíněné gramatiky Václav Filomates vytýká středověkým latinským autorům, že přišli „s kuchyňskou latinou“, a „aby jejich marné mudrování průchod mělo, potvorné termíny … sobě tvořili“ (Grammatika, s. 53). V dalším kontextu se pozastavuje nad tím, „proč lidé toho jazyku, v němž se zrodili, krásy zanedbávají,“ a vyslovuje podiv, „že Čechové ozdobného jazyku svého v poctivosti nemají“ (tamtéž, s. 54). Zvláště kritizuje starší české biblické překlady, že některá slova „neslušně zbytečně na mnoha místech kladli až do ošklivosti čtení i poslouchání“ (l.c.). Zde tedy již spojení jako „potvorné termíny, jazyka krása, ozdobný jazyk, ošklivost čtení i poslouchání“ ukazují na esteticky zaměřené hodnocení jazyka. Podobně se vyjadřuje také Komenský. Např. v Linguarum methodus novissima uvádí, že „některé jazyky jsou jak na přednes, tak na poslech libější nebo drsnější než jiné“ (kap. IV, odst. 12, ed. s. 86). Na jiném místě téhož díla mluví o slovech obludně dlouhých v maďarštině a ošklivě krátkých v čínštině a jazycích germánských (kap. V, odst. 17, ed. s. 121). Při zmínce o tvoření slabik a celých slov v češtině bez samohlásky poznamenává, že se to snad zdá zrůdné, ale není tomu tak, a poukazuje na polosamohláskovou povahu slabikotvorných souhlásek (kap.IV, odst.9). Estetickým přístupem k jazykovým jevům se vyznačuje m.j. rovněž Blahoslavova Gramatika.[5] Je tedy vidět, že obrozenské esteticky motivované snahy v jazykové oblasti se mohly opírat také o starší domácí autory. Je sotva náhodné, že právě v hodnocení slabikotvorných souhlásek se Palacký odvolává na to, co uvádí v kontextu výše citovaném „starý rozumný Komenský“ (Spisy drobné III, s. 504n.). Jak je známo z odborné literatury, znal Palacký Ko[41]menského již od mládí z domova.[6] Palackého zájmu o hlubší poznání života a díla Komenského dostalo se později dalších podnětů při studiu české reformace a evropského osvícenství. V osvícenské literatuře byl význam Komenského na jedné straně kladně oceňován, zvl. u Herdera, na druhé straně z nepochopení a z neznalosti hrubě zkreslován. Všechno to vedlo Palackého k tomu, že se Komenským zabýval monograficky, dvakrát zpracoval jeho životopis česky a německy v r. 1829 a v téže době uveřejnil soupis jeho 92 spisů. V pozůstalosti Palackého se zachovaly obšírné výpisky z těchto textů (Spisy drobné III, 394). Pro naše téma je závažné, že Palacký upozorňuje i na některé Komenského názory jazykovědné a navazuje na ně, podobně jako navazuje v této oblasti také na jinou starší domácí literaturu. Lze tedy soudit, že vedle dobových vlivů cizích uplatňovaly se v obrozenském nazírání na jazykové otázky i určité prvky starších tradic domácích.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 1, s. 38-41

Předchozí Jan Lehár: Slovesné umění Dalimilovy kroniky

Následující Jaroslav Kuchař: Slovenský pohled na sémantiku slovesa z hlediska jeho slovotvorných potencí