Desáté zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Skopji 1975

Miroslav Grepl

[Discussion]

(pdf)

Десятое заседание Международной комиссии по изучению грамматического строя славянских языков в Скопле 1975 / La dixième session de la Comision internationale concacrée à l’étude de la structure grammaticale des langues slaves tenue à Skopje en 1975

Uskutečnilo se 29. září až 4. října 1975 díky porozumění a podpoře Makedonské akademie věd a umění a obětavé péči akad. B. Koneského, prezidenta Makedonské akademie věd a umění, akad. B. Vidoeského a akad. Ch. Polenakoviće.

Jednání se zúčastnilo 19 členů komise: akad. B. Havránek (předseda) a M. Grepl (sekretář komise); Milka Ivićová, J. Toporišić, B. Korubin, Ljubomir Popović z Jugoslávie, N. Ju. Švedova, V. I. Koduchov, A. Je. Michnevič a V. V. Lopatin ze SSSR, St. Urbańczyk, Z. Topolińská, K. Pisarkowá, J. Siatkowski z Polska, Sv. Ivančev z Bulharska, akad. R. Růžička a S. Michałk z NDR, K. Hausenblas, M. Komárek a H. Běličová z ČSSR.

Kromě členů komise se jednání zúčastnila řada expertů: K. Polański, St. Karolak, B. Laskowski a K. Feleszko z Polska, L. Dezsö z Maďarska, St. Žaža a O. Uličný z ČSSR a mnoho vědeckých pracovníků Makedonské akademie věd a umění a filologické fakulty Univerzity v Skopji.

Podle protokolu schváleného na zasedání komise v Lipsku (1974, srov. SaS 36, 1975, 49—60) soustředilo se jednání komise ve Skopji na dva tematické okruhy: (1) Pokračovala práce na koncepcích popisu gramatických systémů jednotlivých slovanských jazyků. (2) Projednávala se z teoretického a metodologického hlediska problematika kondenzace a její místo v celistvém popisu gramatického systému.

Při projednávání prvního tématu bylo v Lipsku stanoveno, aby v polské koncepci byla rozvedena složka morfologická a v české zejména problematika nadvětné syntaxe. Dále byla komisi předložena koncepce gramatiky hornolužické srbštiny. Tyto vyžádané podklady pro jednání komise v Skopji byly dobře připraveny. Komise nemohla projednat materiály bulharské pro náhlé úmrtí prof. L. Andrejčina.

[152]Jednání komise zahájil uvítacím projevem akad. B. Koneski a po něm akad. B. Havránek, který nastínil celkový program zasedání, vzpomněl památky prof. Andrejčina a ocenil jeho aktivní dlouholetou práci v komisi.

První den zasedání byl věnován problematice morfologie a morfematiky. Hlavní referát přednesl R. Laskowski. Seznámil s polskou koncepcí morfologie a se způsobem jejího začlenění v celistvém popisu gramat. systému. Ve vztahu k syntaxi nelze morfologii chápat jen jako soubor formálních prostředků reprezentujících povrchové syntakt. struktury, operuje i vlastní strukturalizací jazyka. Základním úkolem morfolog. popisu je morfol. klasifikace lexémů: připisuje jim soubor morfol. distinktivních rysů, syntakticky sice irelevantních, ale podstatných právě z hlediska jejich morfol. vlastností (např. výběr paradigmatu, „slovotvorného paradigmatu“, stanovení regulérních vlastností morfonologických: sąd - sądu × bląd - blędu aj.). Slovnědruhová klasifikace má být budována důsledně na funkčním principu, tj. na primárních funkcích lexému v povrchových syntakt. strukturách (operační definice slov. druhů); odmítá se kritérium sémantické. Funkčním třídám se navíc připisuje morfol. charakteristika. — Je třeba rozlišovat výraz jako element textu (wyraz textowy), slovníku (jazyk. systému) — lexém a jako flexívní formu. — Součástí morfologie je i morfematika. Za alomorfy se považují jen takové fonologicky různé morfy, mezi kterými existuje fonolog. souvislost a alternace jsou vyložitelné pomocí morfonolog. pravidel. Jinak jde i při stejném významu o izofunkční morfémy (např. gen. sg. substantiv). Počítá se s existencí nulového morfému, odmítá se pojetí nulového morfu (v diskusi referent toto stanovisko korigoval). Podle Laskowského neexistují také tzv. morfy „prázdné“ (konektivy). Jen obecně byla podána charakteristika morfol. kategorie. — M. Komárek v koreferátě hájil nutnost přihlížet k významům sl. druhů, jež ovšem nelze chápat jako apriorní a univerzální: jsou v každém jazyce specificky formovány (ve smyslu formy a obsahu), a to se projevuje v syntakt. funkcích slov. Je nutné respektovat jak horizontální strukturu slovnědruh. soustavy (vzájemné průniky), tak její strukturu vertikální (sl. druhy nejsou rovnocenné; „nadstavbové“ se opírají o základní). Pokud jde o morfém, rozvíjel myšlenky vyslovené v tištěné verzi čes. koncepce (SaS 36, 1975, 44n.). — V. V. Lopatin (Principy grammatičeskogo opisanija morfemiki) za hlavní problémy morfematiky považuje: typologii sémant. segmentů menších než slovo, vztah mezi syntagmatickými a paradigmatickými jednotkami morfematické roviny, analýzu a klasifikaci morfonolog. jevů spjatých se spojováním význ. jednotek menších než slovo a stanovení významů vyjadřovaných morfémy. Morfematika nepředstavuje uzavřený oddíl gramatiky, prostupuje všechny její roviny. Odděleně je proto třeba popisovat morfematické a morfonolog. jevy v morfologii a tvoření slov, neboť samo vydělení morfů a stanovení jejich švů není možné bez zření k sémantice; morfonolog. jevy a distributivní podmínky je ovšem třeba zobecnit ve zvláštních paragrafech. Za důležité považuje, aby se při stanovení pravidel spojovatelnosti morfémů braly v úvahu nejen faktory ryze morfonologické, ale i sémantické, a to jak gramaticko-sémantické (srov. např. pozici morfu -sja v tvarech jako vydajuščijesja), tak lexikálně sémantické: např. morf. -’atnik proti -nik se vyskytuje jen po základech označujících zvířata. Lopatin operuje termínem submorf: segment, který se u téhož morfému někdy vyskytuje, jindy ne (např. kosm-os × kosm-ičeskij, žiť × živ-u).

O. Uličný (Pořaďová interpretace předložek a předložkových pádů v češtině) navázal na své výklady o prostých pádech (Slavia 1973) a pokusil se ukázat, že předložky korelují v lineární struktuře začátek — střed — konec (ZMK) posloupnosti substantémů zčásti nebo úplně s pořaďovými schématy svých pádů bezpředložkových. Pořaďovost předložek se ovšem vyjevuje paradigmaticky (vždy jen v rámci subsystému předložek k pádu), nikoli primárně syntagmaticky jako u substantémů bezpředložkových. Např. teprve v prostorovém uspořádání předložkového paradigmatu předl. [153]s instr. (před, nad, pod, za) projevuje se shodná pozice předl. subst. s pořaďovou interpretací instr. prostého (jde o pozici M), jakou má např. ve větě Petr vyřezal nožem figurku. Syntagmatická pořaďovost může však často v důsledku slovesné intence směřovat proti pořaďovým jednotkám v předložkových paradigmatech. Jiná intence může ovšem přivést obě k souhře. Uličný postuloval dva typy lokálních předložek: jeden připisuje význam jménu, před nímž stojí, druhý funguje jako lokalizátor. — J. Toporišić (Esej o slovenskih besednih vrstah) chápe slovnědruh. kategorii jako množinu slov se stejnými syntakt. a jinými gramat. vlastnostmi (zp. tvoření, mluvn. kategorie, schopnost konverze aj.). Chybí-li některá z vlastností, lze taková slova vyčlenit jako podskupinu. Rozlišuje devět sl. druhů. Nejzřetelněji vystupují kritéria jeho klasifikace u kategorie substantiválií a adjektiválií. První plní primární funkci subjektu a objektu, v atribut. funkci stojí vpravo (na rozdíl od adjektiválií), v adverb. funkci má vždy předložku. Adjektivália mají větší schopnost konverze a tvoření adverbií od nich je paradigmatizováno.

V bohaté diskusi byly vysloveny kritické připomínky k příliš širokému a neohraničenému pojetí morfologie v pol. koncepci (R. Růžička, S. Karolak). — Milka Ivićová vidí mezi přístupem Laskowského a Komárkovým jistou komplementárnost. Zajímalo ji, který morfolog. element by Laskowský považoval za indikátor implicitní komparace u takových sch. sloves jako nadvisiti (‚býti vyšší než …‘), nadmudriti (slovesa mají prefix, ale neexistuje samostatně *visiti, *mudriti). — K. Feleszko uvedl, že nejen sémantické, ale i funkční definice sl. druhů mohou vést k bludnému kruhu: tak substantiva se v pol. projektu charakterizují jako „autosyntaktika s primární funkcí hlavního členu nominální grupy“, ale ta zase naopak je definována „morfologicky“ jako syntakt. jednotka, jejímž „konstitutivním komponentem je jméno, tj. výraz náležící do třídy substantiv“. — Podle Z. Topolińské má adjektivum primární funkci predikativní, nikoli atributivní. — M. Komárek upozornil na potřebu respektovat postupnou přechodovost slovnědruhové charakteristiky (např. u různých forem slovesných). K tomu B. Havránek zdůraznil, že každá klasifikace musí primárně vycházet z podstatných diferenčních rysů a teprve na této základně mohou být charakterizovány jevy přechodné.

Široká diskuse se rozvinula k problematice morfu a alomorfu, nulového morfému a morfu, tzv. prázdných morfémů (konektémů) a k podstatě morfonolog. alternací (V. V. Lopatin). Byla zdůvodněna potřeba uznat existenci nulového morfu (K. Polański), rozlišovat vedle morfů izofunkčních také morfy stylistické (píšu - píši) a vyjasněn pojem morfu postfixálního. — R. Laskowski v odpovědi uvedl, že i pokusy o sémant. definování sl. druhů jsou opřeny o syntakt. kritéria: mezi biały - biel - bielič není rozdíl sémantický; pokládáme je za různé sl. druhy na základě jejich syntaktických (a sekundárně i morfolog.) vlastností. Souhlasí s B. Havránkem, že je třeba respektovat podstatné distinktivní rysy. Problematika sl. druhů je především (povrchově) syntaktická, s důsledky pro popis morfologický, nelze proto připisovat adjektivům primární funkci predikativní. K námitkám o širokém pojetí morfologie uvedl, že nestačí chápat ji jako soubor prostředků reprezentace syntaktické; každá slovnědruhová jednotka musí být charakterizována také souborem morfolog. distinktivních rysů, jako gram. rod, flexívní paradigma atd. Slovesa typu nadvisiti lze analyzovat takto: sufix -i- zařazuje lexém do třídy sloves, prefix nad- signalizuje větší než neutrální míru sémant. rysu vyjádřeného morfémem -vis-. — V diskusi k Lopatinovi dokumentovala Milka Ivićová referentův požadavek, aby se při stanovení distributivních podmínek spojovatelnosti morfémů (morfů) braly v úvahu i jiné faktory než morfonologické, na příkladu ze sch.: bezpředložková forma instrumentálu subst. put je putem, kdežto předložková — nad putom. — Podle Laskowského nebyla v referátě pravidla identifikace morfů jako alomorfů jednoho morfému formulována dostatečně jasně: morfonologickou interpretaci alomorfů je třeba buď dů[154]sledně přijmout, nebo ji důsledně odmítnout a přijmout definici morfému opřenou pouze o jeho vlastnosti sémanticko-distributivní. Z morfonolog. hlediska lze sufixy -ok a -ik (tabačok — mjačik) uznat za alomorfy jen tehdy, kdy alternace ó — i existují v ruštině nezávisle na daném typu; jinak jde o izofunkční morfémy.

H. Běličová postrádala v referátě Uličného přesnější vymezení pojmu „pořaďová interpretace“. Pokud se strukturou začátek — střed — konec rozumí těsnost sémantické vázanosti pádového významu na predikát, je možno proti postulovanému středovému postavení bezpředložkového instrumentálu namítnout, že existují i věty Otec vyplácí děti řemenem, Matka obdarovává děti jablky apod. Podobně se v závislosti na sémantice predikátu a charakteru argumentů mění také pořaďové umístění dativu. Nesouhlasí s tvrzením, že existují dva typy lokálních předložek; je třeba vycházet z jednoho společného systému prostorových lokalizátorů. — S. Karolak namítl, že v přístupu Uličného jde jen o interpretaci lokálních předložkových významů. Bylo poukázáno na to, že interpretace lokálních předložek je závislá na mnoha faktorech, mimo jiné na pozici pozorovatele (K. Hausenblas). — M. Ivićová upozornila, že na konstitutivní funkci předložek má vliv také jejich shoda s předponou. — V odpovědi O. Uličný zejména uvedl, že v termínech začátek — střed — konec jsou formulovány různé principy uspořádávání (např. podle stupně agentivnosti, podle rozložení v prostoru, podle jazykově signalizovaného „směru“ srovnávání aj.). Trvá na dvojím typu lokálních předložek.

M. Ivićová považuje Toporišičovo pojetí za metodolog. originální, někde však potřebuje dalšího objasnění nebo zpřesnění (např. kateg. subjekt a objekt, pojetí atributu aj.). Celý metodolog. aparát by měl být budován na pevnějším systému definic.

S velkou pozorností se setkala koncepce gramatiky hornolužické srbštiny. Písemný předložený materiál komentoval S. Michałk. Seznámil účastníky s teoretickometodologickými východisky, posláním a stavem zpracování této široce pojaté mluvnice. V teoretické části referátu se soustředil na výklad sémantických rysů kategorie gramat. rodu a podal zajímavý návrh na popis sémantické reprezentace pádových forem (jejich vztah k sémantickým rolím). Koreferát ke koncepci hornoluž. gramatiky přednesl St. Žaža. Nejpropracovanější složkou je morfologie s pozoruhodnými charakteristikami morfolog. kategorie. Zdůrazňuje se funkční přístup.

V diskusi byla koncepce jako celek hodnocena velmi pozitivně. H. Běličová ocenila, že se autoři nesnaží u kat. pádu postulovat invariantní význam, ale berou v úvahu celou škálu užití pádových forem. Nutně ovšem dochází k tomu, že pády jsou pak definovány zprav. jako nepříznakové (rozsah jejich funkcí je značný), nebo jen negat. příznakové, tj. vylučující některý syntakt. význam. Lépe je vycházet proto z víceargumentových struktur: diapazon funkcí se tak výrazně zúží a do popředí vystoupí pozitivní charakteristiky (např. instr. dostává v zásadě pozit. rys „instrument“, dativ rys „adresát“ apod.). Precizní analýze sémant. rysů kateg. rodu by prospělo odlišit případy druhotného (emoc. podm.) užití; členy kateg. rodu by tak dostaly mnohem pozitivnější charakteristiku. Třeba také přihlížet k syntakt. postavení: nepříznivý charakter muž. rodu se nejvýrazněji projevuje v predikátu. — Podle M. Ivićové by návrhu na funkčně sémant. analýzu pádových forem prospělo rozdělení do tří kategorií: pády prosté, předložkové a pády se závazným jmenným determinátorem. Gram. rod lexémů je často závislý na dalších sémant. odstínech: gramat. relevantní je v sch. např. afektivnost (srov. ta baba, afekt. taj babac). Při specifikaci rodu jmen by bylo třeba kombinovat aspekt paradigmatický se syntaktickým (kongruence). — O. Uličný a M. Grepl se přimlouvali za zpřesnění a doplnění inventáře sémant. rolí. — K. Feleszko vysoko ocenil obsahovou závažnost projektu a vyslovil několik navrhů na doplnění té části, která se zabývá funkčně sémantickou charakteristikou genitivu (vztah gen. poses. k adj. denominálním, hlubší analýza užití gen. negationis, predikativní užití různých typů adnom. genitivu aj.).

[155]Zájem a bohatou diskusi vzbudily teoretické a metodolog. otázky kondenzace a nominalizace v slov. jazycích a jejich místo v gramat. popisu. Bylo předneseno šest referátů.

Z. Topolińská (Wokól nominalizacji) rozlišuje u nominalizace případy, kdy se věta konstituentní stává argumentem predikátu věty matricové (1), a případy, kdy je inkorporována do jedné z nomin. skupin (grupa imienna) věty matricové (2). V případě (1) existují dva typy mechanismů nominalizace: syntaktický (Těší mě (to), že Jan přišel) a morfologický (Těší mě příchod Jana). V případě (2) rozlišuje tři typy: syntaktický (Ukáži ti knížku, kterou přinesl Jan), morfologický (Ukáži ti knížku přinesenou Janem) a předložkový (Stromy nad řekou „stromy, které vyrostly nad řekou“). V druhé části referátu předložila jako diskusní problém možnost chápat substantivní výrazy typu místo, čas, způsob, příčina, podmínka atd. a jejich synonyma ve větách jako zajímá mě místo (čas, příčina …) tvého příjezdu jako nominalizované exponenty „hloubkových“ predikátů.

Milka Ivićová (Predikatska kondenzacija u gramatičkom opisu slovenskih jezika) zdůraznila nutnost registrovat predikáty reprezentující kondenzaci kumulativní povahy (jeden sloves. lexém zastupuje dvě predikátové jednotky). Ilustrovala to na sch. typu Meni se čita, kde imperfektivnost signalizuje kondenzovaný modální predikát „osečam potrebu“ a na čes. typu jíti na pivo, kde takový druhý „hloubkový“ predikát signalizuje předl. na. Za závažné dále považuje zkoumání toho, do jaké míry se v nominálních kondenzátech zachovávají nebo modifikují gram. kategorie výchozího predikátu a jaké mohou být jejich formální projevy. — K. Pisarkowá (O kondenzacji w wykonawczym akcie mowy) aplikovala pojem kondenzace na oblast některých druhů performativních aktů. Rozlišuje čtyři varianty. V aktech vyvolávajících nový stav věcí (proklínám tě, jmenuji tě prezidentem …) jde podle Pisarkowé o kondenzaci (wyzerowanie) predikátu a tím jsi prezidentem. V aktech „řídících“ (sterujacych) — Rozkazuji ti: otevři dveře projevuje se kondenzace v možnosti „začlenit“ performativní sloveso do některé z modálně příznakových větných forem: s imperativem (Otevři dveře) nebo modál. slovesem (Musíš otevřít dveře). Za konverzní k tomuto typu považuje akt s performativy jako přísahám, slibuji, zavazuji se s tebou oženit. V aktech konstatačních a konvenciálních (behavities) vidí kondenzaci v nedostatku perform. slovesa. — R. Růžička (Kondenzacija — iskl’učenije v semantike?) demonstroval na přechodníkových konstrukcích tezi, že konfrontace fonetických a sémant. struktur může zastřít sémant. rysy přiroz. jazyků a že strukturní organizace věty vytváří jen předpoklady a základ pro určitou kognitivní činnost, při které je význam generován mluvčím a dešifrován adresátem. V některých případech je antepozice přechodníkového obratu výrazem lineární časové posloupnosti (předčasnosti), postpozice má význam jiný; jindy však je pořadí z hlediska časové posloupnosti irelevantní. Musí proto existovat obecnější princip charakterizující mechanismus sémant. interpretace přechodníkových obratů: je to funkce přechodníku konstituovat sémantický vztah mezi propozicemi věty přechodníkové a řídící. Tento princip je nadřazen principu pořadí složek a může, jestliže sémantika predikátů časovou posloupnost vylučuje, význam časové posloupnosti (předčasnosti) anulovat i v těch případech, kdy přechodník má dokonavý vid a je anteponován. Je ovšem třeba přihlížet i ke kontextu. Při antepozici vzniká často konflikt mezi předpokládanou logicko-sémantickou „nepředčasností“ a syntakticko-topologickou signalizací předčasnosti. — St. Karolak (Transformacje zdań z wyrazami tzw. kategorii stanu — predykatywami — w języku polskim) chápe různé strukturalizace téhož predikátu jako jazykové prostředky sloužící k větší nebo menší explicitnosti implikovaného sémant. kontextu. Týž sémant. predikát může být realizován predikátory různé slovnědruhové povahy. To ho vede k hypotéze, že se rozdíly mezi sl. druhy nevztahují k rovině sémantické. Na větách s predikativy (smutno, veselo, příjemně, nudno aj.) se pak pokusil vyložit podmínky a způsoby kondenzace formální struktury výpovědi s touž [156]strukturou sémantickou. Za výchozí se přitom přijímá větná struktura s maximální explicitností (s maximálním počtem formálních signálů jejího obsahu), v daném případě např. věty Smutno mi, že się na mnie obrazilas’. Karolak ukázal na její možné kondenzace a funkčně sémant. diferenciaci takových kondenzátů. — B. Korubin (Za nekoi kondenzatori na relativnata fraza vo makedonskiot jazik) podrobně probral repertoár kondenzátorů relativních vět v makedonštině s jejich distributivními podmínkami a ekvivalentností.

V diskusi k ref. Z. Topolińské uvedla M. Ivićová, že čas. spojka se kombinuje nejen s výrazem čas, ale i s výrazy jinými (dan kad, datum kad, frenutak kad …), a to by bylo třeba v ref. koncepčně a terminolog. řešit. — K. Polański upozornil na víceznačnost konstrukce typu Nie znam miejsca waszych spotkań: (a) ‚nevím, kde je‘, (b) ‚nevím, jaké je‘ …, za nevyhovující pokládá termín konference v čase. Referentka vysvětlila, že čas chápe jako relaci mezi dvěma událostními minimy, místo jednoho může vystoupit abstraktní, konvenční jednotka času, a to vede k sérii jako dan kad, moment kad … aj. Mnohoznačnost nevylučuje synonymitu jedné z interpretací s jednozn. konstrukcí Niewiem, gdzie się spotykacie, a v konkrétním užití vždy jde jen o jednu z možných interpretací. — V diskusi k ref. M. Ivićové uvedl M. Grepl, že správnost interpretace konstrukcí typu Meni se čita potvrzuje čeština: v sémant. ekvivalentních konstrukcích se zde totiž modál. predikát vyjadřuje, a to reflexívní formou slovesa chtíti (Chce se mi číst). O konstrukci kumulat. povahy bude třeba uvažovat také u jiných predikátů, např. u slovesa habere v typech Petr má syna v nemocnici; Petr má syna učitelem. Je však třeba ji připsat i mnoha kondenzátům, zejm. infinitivním, např. zdráhal se, odmítal odpovědět; rozkázal mi odejít aj. U těchto infinitivů musíme předpokládat v hloubkové struktuře nějaký další modál. predikát (nelze je „dekondenzovat“ strukturou prosté věty oznamovací). — H. Běličová nepokládá imperfektivní formu v sch. konstr. Meni se čita za „projev“ kumulat. kondenzace; čita se je tvar impers. slovesa, nespojeného paradigmaticky s pers. slovesem čitati; liší se tudíž od něho přítomností jistých sémant. rysů. Dále ukázala, jak se u substantiv verbálních nejen v ruš., ale i v češ. rozkládá a přehodnocuje kateg. vidu: substantiva od dokon. sloves lze spojovat s výrazy procesuálními (během odzbrojení), slovesný protiklad násobenost × nenásobenost se u substantiv verbálních vyjadřuje protikladem dokonavost × nedokonavost (neexistují proto fakticky substantiva verbální od frekventativ). — Lj. Popović upozornil na existenci konstrukce Prispavalo mi se: perfektivnost se týká nikoli slovesa spavati, ale slovesa modálního. — K ref. R. Růžičky uvedla Z. Topolińská, že funkci přechodníkovou (DEEPR) je možno chápat jako funkci určující třídu predikátů s dvěma událostními argumenty; o konkrétní hodnotě funkce rozhoduje kontext. — M. Ivićová pokládá za reálné zobecnit principy vyložené v referátě i na ty slov. jazyky, které nemají přechod. obraty. Bylo by ovšem užitečné vzít v úvahu i ukazatele formální: vedle ukazatele topologického počítat i s ukazatelem junkturním a registrovat event. divergence ve využívání explicitních pauz. — Sv. Ivančev vidí v referentově výroku, že všechny procesy usouvztažňování významu a výrazu v promluvě jsou svého druhu kondenzace, tezi blízkou Leninově, že každá myšlenka zobecňuje. Kondenzace má přímý vztah k principu jazyk. ekonomie a projevuje se na všech jeho úrovních. Bez ní by přenášení obšírnější informace nebylo možné. V tomto smyslu má ke kondenzaci vztah i aktuální členění: každý základ výpovědi je vlastně kondenzát předcházejícího textu nebo jeho části. — M. Grepl upozornil, že na signalizaci časové posloupnosti (předčasnosti) má vliv i negace přechodníkové vazby: Rozloučiv se odešeľ (‚po rozloučení odešel‘) / Nerozloučiv se odešel (‚odešel bez rozloučení‘). Čeština má dokonce pro druhý případ jako ekvivalentní specifický souvětný typ se spojkou aniž: Aniž se rozloučil, odešel. — Ke Karolakovi uvedla M. Ivićová, že soubor větných struktur s adjektivem ve významu ‚tužan‘ nemůže být ve slov. jazycích identický. Srbochorvatština má vedle tužan što ne radi a tužan kad ne radi [157]konstrukci tužan čim ne radi; je tu třeba detailního výzkumu. — M. Komárek souhlasí s tím, že slova různých sl. druhů mohou mít stejné významy; příklad adj. smutný a pred. smutno má však jen dílčí platnost a vyžaduje jiný výklad. Ze sémant. interpretace spojení smutný pokoj ‚pokoj, kde je člověku smutno‘ nutně neplyne, že východiskem musí být predikativní smutno. Adj. typu smutný, veselý, radostný … mají totiž sama dvojí význam: a) ‚člověk je smutný‘; b) ‚pokoj je smutný‘ (odvoz. význam). Konstrukce je mi smutno je sekundární (jejím východiskem je spojení jsem smutný): je výsledkem operace, při níž se odděluje příznak od svého nositele. U odvoz. významů adj. typu smutný je třeba vidět i motivaci metaforickou nebo metonymickou.

K nadvětné syntaxi přednesl základní referát K. Hausenblas (Gramatická syntax v textu). Na pozadí schématu celkové výstavby textu se soustředil zvláště na výklad toho, jak se ve výstavbě textu uplatňují systémové konstrukce syntaktické. Upozornil na potřebu rozlišovat pojem jednotka syntaktická a textová (výpověď, textové membrum) a zabýval se delimitačními signály jednotek v textech mluvených a psaných. Těžiskem referátu byly výklady a klasifikace způsobů, jak jsou textové jednotky naplňovány syntakt. strukturami, jaké jsou způsoby spojování jednotek textu a zejména charakteristika a typizace modifikací syntakt. struktur v textových jednotkách (různé typy neplné realizace, obohacování a obměňování).

V diskusi upozornil M. Grepl na to, že se grafické (zvl. čárka) a zvukové signály hranice mezi textovými jednotkami často nekryjí. V takových rozporných případech je třeba rozhodnout, který ze signálů považovat pro delimitaci za rozhodující. Sám pokládá za primární signály zvukové. Komplexní text má různá pásma. Základní (denotuje předměty a jejich vztahy), perilokutivní a kontaktové (rozvinuto v textech mluvených). Možnosti využití syntakt. konstrukcí a typy jejich modifikací se různí podle jednotl. pásem a k tomu by bylo třeba přihlédnout. Mezi výrazné modifikace je nutno zařadit také antepozice a postpozice části věty, podmíněné většinou potřebami aktuálního členění. — M. Ivićová připomněla, že u grafických signálů je třeba přihlížet i ke kulturněhistoricky podmíněnému úzu. Vynechání spojky považuje spíše za „nulizaci“ než za elipsu. — Sv. Ivančev vidí přínos referátu v tom, že prokázal souvislost a vzájemnou podmíněnost syntaxe věty jednoduché a syntaxe nadvětné, a tím potřebu oba problémy spojovat. — O. Uličný ukázal na rozdílnou funkci slovosledu byl to // to byl ve spojeních typu Představila nám svého muže, byl to statný čtyřicátník. Slovosl. byl to + N signalizuje v oblasti textové výstavby závěr textového membra, a zároveň je projevem hloubkové apozice (dá se tedy mluvit o junktoru byl to); slovosl. to byl signalizuje pozitivně začátek nové textové jednotky a větu gramaticky plně organizovanou.

K otázkám syntaktické sémantiky bylo zaměřeno pět referátů. N. Ju. Švedovová (Trudnyje voprosy predstavlenija semantičeskoj struktury v opisatel’noj grammatike) zdůraznila nutnost včlenit do syntaktického popisu charakteristiku sémantické struktury věty. Zásadně se však domnívá, že ani kategorie logicko-sémantické, ani kategorie mimojazykové skutečnosti nelze ztotožnit s kategoriemi sémantiky jazykové. Složitost popisu jazykového významu věty vidí v tom, že věta reprezentuje hierarchizovanou strukturu významů — jejich organizace je stupňovitá. Je to (1) nejabstraktnější význam věty jako specifické syntakt. kategorie, (2) význam daného strukturního schématu, (3) význam konkrétní věty daný vztahem schématu a jeho lexikálním obsazením (sémant. struktura věty), (4) komunikativní obsah. V oddíle o sémant. struktuře věty je třeba popsat vzájemné působení (vztah) mezi sémant. strukturami schématu a lexikál. významem slov, která v něm obsazují příslušné pozice. Důležité je zkoumání difúzních sémant. kategorií, např. subjekt stavu — subjekt činnosti (U chozjajki prigotovleno ugoščenije), subjektovo-okolnostní [158]a objektovo-okolnostní kategorie (V rebjenke net zla; Detjam neskučilo na dače) aj., které považuje za elementární. Zdůraznila závažnou skutečnost, že různé formální vyjádření téže sémant. kategorie nereprezentuje synonymitu z hlediska sémantiky jazykové, neboť forma „nakládá“ na obecný smysl vždy sémant. elementy svého vlastního významu gramatického (U bolnogo žar — Bolnoj v žaru). — V. I. Koduchov (Tri tipa semantik i opisatel’naja grammatika slavjanskich jazykov) uvedl, že v souč. vědě existují tři typy sémantik: obecná, logická a jazyková. Všechny tři aspekty je třeba respektovat. Logická sémantika je ovšem metodou vědeckého zkoumání, předmětem lingvistiky má být sémantika jazyková. — A. Je. Michnevič (Sintaksičeskaja omonimija i skrytaja grammatika) přinesl cenné podněty ke zkoumání „skrytě“ gramatických kategorií, k odhalování „skrytých“ gramatických vlastností lexikálně sémantických tříd. Vedle typolog. porovnávání a analýzy syntakt. vlastností lexikálně sémantických skupin považuje za nejefektivnější zkoumání syntakt. homonymie. Demonstroval to zvl. na sémant. rysu „nescizitelnosti“: projevuje se v jistých spojeních mimo jiné přítomností oblig. determinátorů u názvů částí těla (člověk s knihou × *člověk s rukou). — L. Popović (O značaju zavisne rečenične upotrebe za ispitivanje rečeničnik konstrukcija) vidí ve změně samostatné věty v závislou důležitý test pro větnou typologii: nominální věty nelze měnit v závislé bez modifikací (přidání VF). Základní protiklad tedy nepředstavují věty jednočlenné a dvojčlenné, ale s finitním slovesem a neslovesné; nepříznakový je typ s VF. Test lze využít také k odhalení toho, co je nepříznakové (obecné) a příznakové v strukturách slovesných. — L. Dezsö (Voprosy obščej tipologii opisanija slavjanskich jazykov) uvedl při formulování některých obecných metodolog. principů moderní typologie, že lepší výsledky přináší typologie vycházející ze sémantiky, a zdůraznil potřebu tyto výsledky v popis. gramatikách konkretizovat.

V diskusi uvedla M. Ivićová, že lingvistika musí brát zřetel na sémant. pojmy současné logiky (např. pravdivost, referenciálnost) a na příkladech ukázala, že se v jistých případech projevují jako relevantní i v gram. plánu jazyka. — H. Běličová uznává existenci diferenčních sémant. kategorií, vidí v nich však jevy povrchové, nikoli kategorie elementární; jsou vysvětlitelné různým překrýváním významů syntakt. struktur, zejm. posuny při syntakt. transpozicích. — K ref. A. Michneviče uvedla M. Ivićová, že při rozlišování syntakt. homonymie je třeba vzít v úvahu jevy „povrchové“ a „hloubkové“: v sch. jsou možná spojení typu čovek s rukom (ona s očima), ovšem s oblig. hloubkovým determinátorem. Totéž konstatoval pro pol. K. Felezsko, navíc upozornil na paralelní vyjádření člověk bez ruky // bezruký člověk, ale jen člověk bez pláště. Považuje odhalování skrytých gramatických kategorií pomocí formálních testů za jeden z hlavních úkolů současných syntaktických bádání. — M. Grepl pokládá za kategoriální jen takové lexikálně sémantické třídy slov, jejichž sémant. rysy se nějak formálně vyjevují. Takové signály mohou být různorodé, dosud nedovedeme stanovit jejich repertoár, ani se shodnout na tom, co vlastně je nutné nebo možné za ně považovat. Jsou různé také podle jednotlivých jazyků. Jedním z nich je i možnost (nemožnost) transformace; srov.: Zlomil jsem si péro // Zlomilo se mi péro; Rozbil jsem si brýle / Rozbily se mi brýle; Protrhl jsem si kapsu / Protrhla se mi kapsa, ale Prostřihl jsem si kapsu // *Prostřihla se mi kapsa; Polil jsem si kabát // *Polil se mi kabát. V posledních dvou větách sémant. predikát navíc jednoznačně implikuje „nástroj, prostředek“. — Z. Topolińská vidí v textu L. Popoviče dílčí případ principu zformulovaného J. Kuryłowiczem. Správné jsou i texty typu Ptali se ho, kam jde. Odpověděl, že do kina. — M. Ivićová upozornila na to, že otázky závislosti věty jsou precizně osvětleny v generativní gramatice. Bylo by ovšem užitečné zkoumat, nakolik jsou různé větné struktury odolné k přímé závislosti, a registrovat tak různé stupně jejich gramat. komplikovanosti. — Podle K. Feleszka se „finitnost“ jako nositel temporálních rysů musí při inkorporování projevit a není v tom nic zvláštního. Zajímavější by bylo stanovit plný výčet znaků, [159]které při takové operaci musejí být eliminovány nebo přehodnoceny (např. prostředky expresívnosti apod.).

Na pracovním zasedání komise bylo jednomyslně konstatováno, že jednání ve Skopji splnilo v plném rozsahu stanovený pracovní program a přispělo výrazně k dalšímu vyjasnění teoretických a metodol. otázek moderně koncipovaného popisu gramat. stavby slovanských jazyků.

Práce na koncepcích bude pokračovat s tím, že na příštím zasedání by měla komise projednat koncepci bulharskou. — Pro další sbližování stanovisek se ukazuje potřebné volit téma dostatečně obecné a široké, ale přitom aktuální. Po diskusi se členové shodli na tématu Výstavba věty v kontextu. Zasedání komise v r. 1976 by se mělo uskutečnit v ČSSR, v r. 1977 v Sofii.

Materiály jednání z komise ve Skopji budou vydány ve zvl. sborníku péčí Makedonské akademie věd a umění. Zprávy o zasedání budou publikovány (kromě v našem časopise) také ve VJaz a Slavii a v řadě jiných lingvistických časopisů.

Akad. B. Havránek projevil přání, aby byl pro vysoký věk a zdravotní obtíže zproštěn funkce předsedy komise. Navrhl, aby se jeho zástupcem stal prof. dr. St. Urbańczyk a místopředsedkyní prof. dr. Z. Topolińská. Návrh odůvodnil tím, že je třeba, aby se ve vedení komise střídali představitelé různých zemí, a tím, že polští lingvisté pracovali v komisi velmi aktivně. Návrh byl jednomyslně přijat. Nový předseda prof. St. Urbańczyk pak srdečně poděkoval akad. B. Havránkovi za jeho dlouholeté obětavé a koncepční vedení komise a deseti jejích zasedání. Jako příští sekretář byl doporučen a schválen doc. dr. R. Laskowski. Své funkce se ujme na příštím zasedání komise.

Na závěr pracovního zasedání poděkoval akad. B. Havránek a (po exkurzi, která se konala v pátek 3. října) také nový předseda prof. St. Urbańczyk Makedonské akad. věd a umění a osobně jejímu prezidentu akad. B. Koneskému, akad. B. Vidoeskému a akad. Ch. Polenakovičovi za opravdu vzornou péči, milé a pohostinné prostředí, které podstatně přispělo k úspěšnému jednání komise ve Skopji.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 151-159

Previous Oddělení jazykové kultury a stylistiky ÚJČ ČSAV: Na okraj vydání encyklopedií antiky

Next Slavomír Utěšený: Sovětské konference o areálové metodě v lingvistice a etnografii (K stoletému jubileu jazykového zeměpisu)