Závažný příspěvek k obecně lingvistickým a anglistickým problémům

Jiří Krámský

[Rozhledy]

(pdf)

Важный вклад в проблематику общей лингвистики и англистики / Une contribution remarquable aux problèmes de la linguistique générale et aux études de l’anglais

Souborné vydání rozptýlených článků a studií, které podstatně přispívají k objasnění vědeckých problémů, je vždy užitečné. Proto je vítáno vydání vybraných studií a článků J. Vachka,[1] jehož velký přínos k řešení problémů zejm. anglického hláskového systému a problémů obecně lingvistických je všeobecně vysoce oceňován.

Na jedné straně je nutno litovat, že kniha neobsahuje třetí závažný soubor studií, věnovaných problémům češtiny (např. České předložky a struktura češtiny, České písmo a český pravopis, Psaný jazyk a pravopis, Jazyk psaný a jazyk mluvený, K problematice českých posesívních adjektiv, K otázce tzv. citátových složenin v češtině, Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny, K problematice vývoje fonologického systému českých samohlásek atd.), na druhé straně se vyloučením těchto bohemistických prací stal soubor sevřenějším, ucelenějším, neboť mohl zahrnout více příspěvků z druhých dvou oblastí, tj. anglistiky a obecné lingvistiky. Snad by bylo bývalo vhodné podrobněji seznámit čtenáře s touto třetí oblastí zájmu J. Vachka v úvodním příspěvku; byla by to cenná informace zejména pro zahraničí.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů: (A) obecná fonologie, (B) jiné obecně lingvistické problémy, (C) anglická fonologie, (D) jiné problémy angličtiny.

V úvodním informativním článku seznamuje Vachkův vynikající žák Jan Firbas čtenáře s osobností a dílem prof. J. Vachka. Líčí výstižně jeho vědecký růst a hodnotí jeho práci z fonologie angličtiny, zdůrazňuje, že Vachek nikdy neomezil funkční a strukturní pojetí jazyka pouze na zvukovou rovinu, jak o tom svědčí jeho ostatní práce o problémech gramatické struktury angličtiny, např. o gramatické funkci anglického slovesa, o analytickém trendu angličtiny, o posesívním pádu, o rodu [224]v nové angličtině, o psaném jazyce aj. Dále vysoce hodnotí Vachkův kritický postoj k Chomského přístupu k jazyku, hlavně k fonologickým problémům. Vachek pečlivě zvažuje klady a zápory generativní fonologie. Nepřijímá výtku Chomského, že přístup pražské školy je jen taxonomický, protože prý pouze vypočítává a klasifikuje fakta fonické roviny a nezajímá se o vztahy mezi nimi, a rovněž nepřijímá jeho výtku, že členové pražské školy zastávají takové „inkonzistentní“ principy, jako je lineárnost a komplementární distribuce. Případy, které zdánlivě odporují těmto principům, je nutno podle Vachka vysvětlovat faktem, že jazyk netvoří dokonale vyvážený, plně uzavřený statický systém a tyto případy pouze indikují, že systém má v dané době určité nesnáze, problémy, které musí řešit a že tedy jde o strukturu v pohybu. Vachek uznává Chomského generativní a transformační pojetí za pokus o teorii „parole“, zatímco funkční a strukturní pojetí pražské školy pokládá za teorii „langue“ a poukazuje na možnost i užitečnost syntézy obou teorií.

J. Firbas poukazuje dále na Vachkovu vydavatelskou činnost (např. Mathesiusových univerzitních přednášek) a aplikaci výsledků lingvistického výzkumu na praxi (např. učebnice angličtiny pro střední školy) a charakterizuje Vachka jako Mathesiusova oddaného žáka, který však nebyl epigonem, nýbrž dále rozvíjel jeho dílo, kriticky hodnotil všechny jeho teze z předválečné doby a přitom nezavíral oči před výtěžky jiných škol.

Obecné lingvistiky se týkají první dva oddíly knihy. V oddílu A („Obecná fonologie“) jsou první dva články věnovány problémům fonému. V prvním příspěvku (z r. 1936) rozlišuje Vachek fonologické jednotky a fonémy. Proti definici, podle níž je foném fonologická jednotka, kterou nelze dělit v menší a jednodušší fonologické jednotky, uvádí Vachek definici fonému jakožto části komplexního fonologického protikladu, který lze někdy dělit v simultánní, ale nikdy v sukcesívní fonologické jednotky. Tato změna definice fonému vyplývá z úvahy, že existují simultánní fonologické jednotky, ale nikoli simultánní fonémy; máme-li dvě nebo více simultánních fonologických jednotek, vstupují v jeden a týž foném, zatímco dvě nebo více sukcesívních fonologických jednotek se vždy rovná dvěma nebo více fonémům. To ovšem znamená, že jasné rozlišení obou termínů, fonému a fonologické jednotky, je možné pouze v termínech časových (čl. z r. 1937). To má závažné důsledky pro fonologickou teorii i praxi. Znamená to, že lineární struktura formy (slova) s pevným pořadím fonémů, z nichž se skládá, je v „parole“ realizována vždy v témž směru. Tento směr je integrálním rysem struktury dané formy, což se dosud přehlíželo. Rozdíl platí i pro „langue“, neboť „langue“ má raison d’être v „parole“, je aktualizován v konkrétních aktech řeči. Termínů jako počátek, konec, sukcesívní atd. se užívá v „langue“ ovšem jen v „potenciálním“ významu, aktualizace významu pak spadá do sféry „parole“.

Další dva články tohoto oddílu (oba z r. 1967) se týkají statického a dynamického přístupu k jazyku a interní strukturace fonologického systému. Vachek dále systematicky propracovává pojetí fonologické roviny jazyka jakožto synchronního, avšak nestatického systému. Zdůrazňuje, že jako synchronie se nerovná statice, ani systémový charakter jazyka se nerovná stavu strnulé rovnováhy. V systému jazyka existují dvě víceméně jasně rozlišené oblasti: centrum jazykového systému a periférie systému, v níž spojení s centrem je uvolněno a někdy dokonce téměř mizí. Vztahy, které se v centru systému jeví jasně a jednoznačně, jsou na periférii jazykového systému vágní.

Článek o interní strukturaci fonologického systému se zabývá vzájemným vztahem mezi dvěma složkami, vokalickou a konsonantickou. Autor se ptá, zda kromě existence vnitřních spojů obou zón, vokalické a konsonantické, jsou ještě nějaké vnější spoje, tj. zda existuje něco jako mezipásmová oblast, jejíž elementy odhalují některé vlastnosti typické pro jednu zónu, avšak současně odlišné vlastnosti aso[225]ciované se zónou druhou, tedy jakási periferní oblast ležící mezi oběma zónami. Jazyky se v tomto ohledu chovají různě. Vachek ukazuje, že v ruš. jsou obě zóny fonologického systému od sebe jasně odděleny, zatímco jiné jazyky, např. současná čeština, se vyznačují přítomností mezipásmové oblasti. V češtině patří do této oblasti fonémy /r/ a /l/, které sice jsou konsonantní, avšak vzhledem k tomu, že mohou fungovat též jako slabičná jádra, patří nepochybně do mezipásmové oblasti.

V čl. „On the Explanatory Power of the Functional Load of Phonemes“ (1969) reaguje Vachek na studii R. D. Kinga, který se snažil na základě statistického výzkumu ukázat, že funkční zatížení má velmi malý význam pro hláskovou (fonologickou) změnu. Vachek dokládá, že lingvisté pražské školy nepokládali nikdy funkční zatížení fonémů za faktor rozhodujícího nebo dokonce výlučného významu pro fonologický vývoj jazyka. Na druhé straně však a. již před 12 lety ukázal na nutnost uznat určité vztahy mezi kvantitativními a kvalitativními faktory působícími na vývoj fonologického systému jazyka. Bylo např. zjištěno, že postupnou eliminaci fonému /h/ ve vývoji angličtiny je nutno přičíst nejen klesajícímu funkčnímu zatížení, ale též vzrůstající izolaci v anglickém fonologickém systému, tedy faktorům jak kvalitativním, tak i kvantitativním. A. pak dále osvětluje složitost fonologických procesů, do nichž zasahují i faktory vyšších rovin jazyka a dále též faktory vnější situace, v níž mluvčí jiného jazyka žijí. Přitom funkčně motivované hláskové změny a procesy nemusí být nutně vědomě hodnoceny jako takové mluvčími daného jazyka.

Poslední článek v tomto oddílu vyjadřuje Vachkovo stanovisko k Chomského teorii (srov. výše). Připojme jen, že za nejzávažnější Vachkovu výtku Chomskému považujeme to, že vidí jazyk jako statický fakt, jako něco, co tvoří uzavřený celek. Toto pojetí jazyka je přirozeně neslučitelné s myšlenkou, že by se nějaký analytický postup mohl aplikovat na jazyk jen částečně. Tvoří-li jazyk strukturu neplně uzavřenou, jak uvádí pražská škola, sotva překvapí, shledáme-li, že některé analytické postupy nelze aplikovat na tuto strukturu bez rozdílu. Podrobná analýza ukazuje, že Chomský nechápe správně dynamický charakter jazyka, který zdaleka není uzavřeným celkem. Jeho argumenty proti „taxonomické“ fonologii svědčí pouze o tom, že v určitých bodech je analyzovaný fonologický systém v pohybu, tj. v nedokonalé rovnováze. Právě v pojetí jazyka jako dynamického, nestatického systému je podle Vachka přístup pražské školy lepší než přístup Chomského.

Oddíl B („Jiné lingvistické problémy“) obsahuje 8 článků s tématy z různých rovin jazyka. Všech rovin se týká čl. o funkční komplementaci jakožto analytickém postupu na všech rovinách jazyka. Tento princip vychází z teze, že jazyk tvoří systém podsystémů (nebo rovin) a že tyto podsystémy (roviny) nelze zkoumat izolovaně, poněvadž jsou ve vzájemném vztahu. Základní princip funkční komplementace formuluje Vachek takto: složky nižší roviny se funkčně doplňují v jednotku sousední roviny vyšší a jejich distribuce je dána zákony sousední vyšší roviny, která je jimi realizována. Vachek dále vysvětluje aplikaci tohoto principu na vztah mezi fonémy a morfémy, na vztahy mezi rovinou slova a věty a mezi rovinami jednoduché věty a rovinou komplexních syntaktických struktur. Další čl. se zabývá integrací periferních elementů do systému jazyka, a to na fonické, morfologické a lexikální rovině, přitom rozeznává jednoduchou integraci, jejímž důsledkem není sémantická diferenciace, a integraci diferenční, mající výsledek ve funkční, sémantické diferenciaci. I když nalézáme příklady, v nichž k integraci nedochází (např. /h/ v nové angličtině), jde jistě o důležitý princip, který vnesl hodně světla do problematiky rovnováhy systému.

Neméně důležitým problémem je u Vachka vzájemné působení externích a interních činitelů ve vývoji jazyka (v čl. z r. 1962). Na příkladech z angličtiny ukazuje, že systém jazyka podlehne jen takovému vnějšímu vlivu, který je v souhlase s jeho [226]strukturálními potřebami. Role jazykového systému je tak spíše regulativní než iniciativní.

Čl. „A Note on Future Prospects of Diachronistic Language Research“ (1968) se týká aplikace generativistického přístupu na vývoj jazyka, zvláště pokud jde o problém motivace fonologických změn. A. se zde snaží o syntézu funkčního a strukturálního pojetí pražské školy, které kvalifikuje jako teorii langue, a generativního a transformačního pojetí jazyka jakožto teorie parole. Uskuteční-li se tato syntéza, pak by to znamenalo důležité a velmi užitečné rozdělení sfér práce mezi dvojí přístup k jazyku.

Další 4 články zkoumají problémy psaného (a tištěného) jazyka a fonetické transkripce. Až na článek o nynějším stavu bádání o psaném jazyce (1972) jde o práce z let 1939—1949. A. přesvědčivě ukazuje, že psaný a mluvený jazyk jsou dva zvláštní systémy norem. Psaný jazyk definuje jako systém znaků, který se projevuje graficky a jehož funkcí je reagovat na daný stimulus staticky, tj. responze má být permanentní (tj. uchovatelná) a má poskytovat plné porozumění sdělovaných faktů s důrazem na jejich intelektuální stránku. Mluvený jazyk je naproti tomu definován jako systém znaků, které se projevují akusticky a jejichž funkcí je reagovat na daný podnět dynamicky, tj. responze má být rychlá, pohotová a má zdůraznit jak emoční, tak i intelektuální stránku faktů. V čl. o vztahu mezi psaním a fonetickou transkripcí Vachek ukazuje, že psaní zaujímá vyšší místo než fonetická transkripce, která je pouhým technickým prostředkem pro grafické vyjádření fonického materiálu, zatímco psaní (písmo) je systém elementárních znaků jazyka (nebo podle Bühlerovy terminologie systém diakritik jazykových znaků).

Oddíl C pojednává o fonologii angličtiny. První tři články se týkají anglického vokalismu. V čl. o fonematickém statutu dlouhých samohlásek a diftongů v nové angličtině kritizuje Vachek bifonematický výklad Blochův — Tragerův — Smithův a názor Merlingerův a dokazuje, že monofonematické hodnocení i-ových a u-ových diftongů v nové angl. platí stále, i když připouští, že dynamické síly, které lze v jazyku odkrýt, mohou za určitých specifických podmínek způsobit přehodnocení těchto diftongů v bifonematické skupiny. V druhém článku dochází Vachek k závěru, že jihobritský diftong [ɔI] je charakterizován určitým napětím, které je následkem protichůdných trendů charakterizujících sémantické a fonologické pravidelnosti jazyka. Je zde na jedné straně zaměření k úplnému zdomácnění diftongu [əI] a na druhé k uchování jeho synchronní cizosti, které tkví ve vztahu [əI] k ostatním I-ovým a U-ovým diftongům. V 3. čl. řeší a. problém fonematické hodnoty [ə:] v nové angličtině, zejména jihobritské; dochází k závěru, že jihobritské nediftongické samohlásky [ə:] a [a:] jsou fonémy, které ve vokalickém systému stojí izolovaně, nemajíce žádných protějšků. Mezi oběma těmito samohláskami je však rozdíl: [ə:] je samostatný foném, neutrální vzhledem k ostatním fonémům, s nimiž tvoří podskupinu volných samohláskových fonémů, není to však „periferní“ element systému, spíše tvoří střed podskupiny, zatímco [a:] není element neutrální a nestojí v centru podskupiny, ale spíše na periférii systému.

Vachek se velmi podrobně a systematicky soustředil na problém periferních fonémů v nové angličtině a jeho studie této problematiky tvoří nejzávažnější příspěvek k teorii vývoje hlásek v nové angličtině. Je to studie „On Peripheral Phonemes of Modern English“ (Brno Studies in English 4, 1964, s. 7—100), která se skládá z 9 kapitol. Je výsledkem více než desítiletého výzkumu fonematického systému angličtiny, jehož vůdčím hlediskem bylo strukturální pojetí jazyka, založené na předpokladu, že žádný element jazyka nemůže být pochopen a zhodnocen bez zkoumání ve svých vztazích k jiným elementům téhož jazyka. Dalším důležitým předpokladem je myšlenka, že je zapotřebí lišit mezi elementy centrálními a periferními. Ve všech dílčích příspěvcích k vývoji anglického fonematického systému se a. snažil [227]ukázat, že některé fonémy nové angličtiny jsou neplně integrované; zjistil, jakými diachronickými stadii tyto fonémy prošly a jaké důsledky tento vývoj může mít pro budoucí stadia fonematického vývoje angličtiny. A. např. analyzuje situaci anglického [h] z historické perspektivy; zjišťuje, že v ranějších obdobích jazyka mělo mnohem větší funkční zatížení. Přesvědčivě vysvětluje vzrůstající fonologickou izolaci [h] v systému konsonantických fonémů v střed. angl., jeho posunutí v nové angl. až na úplnou periférii a jeho postupnou eliminaci, přičemž neopomíjí ukázat i příčiny tohoto procesu. Dále se a. zabývá substitucí [š] za [J] v dialektech rané střed. angl., která byla přirozeným důsledkem harmonické spolupráce fonematických, fonetických a morfologických faktorů v angličtině oné doby.

Zajímavý je vývoj, který vedl ke vzniku hlásky [W] v angličtině. A. dochází k závěru, že výslovnostní varianta [hw] má dynamičtější, progresívnější charakter než [W] a označuje ji za primární jev proti jednoduché hlásce [W], která je jevem sekundárním.

Ve výzkumu fonematického statutu novoangl. [ŋ] navazuje a. na fonematickou analýzu Sapirovu, kriticky ji hodnotí a zjišťuje, že vývoj angl. od 14. stol. do přítomnosti nepřispěl nijak podstatně ke konsolidaci fonematického statutu [ŋ]. Změna [-iŋ] v [-in] v některých dialektech, zejm. severních, v pozdní střed. angl. byla podle a. projevem funkční interpretace [ŋ] jakožto kombinatorní varianty fonému /n/. Koncem 17. stol. však byla částečně obnovena výslovnost nepřízvučného [-iŋ] v standardním jazyce. I když pozice /ŋ/ v nové angl. byla posílena, je nutno je hodnotit vzhledem k jeho nízkému stupni funkčního využití jako periferní foném.

Jiným fonémem, jehož funkční zatížení kleslo postupně do té míry, že jeho fonematický statut v budoucím vývoji se zdá být pochybný, je /r/. A. vyslovuje teorii, která vysvětluje eliminační proces částečně redukovaným funkčním zatížením fonému /r/ a zvl. tendencí skoncovat s funkční ambiguitou tohoto fonému v dnešním jihoangl. standardu.

Zajímavé rysy, a to nejen v angl., ale i v jiných jazycích (např. v češ., ruš., něm.) poskytuje fonematický vztah [i] a [j]. Poněvadž angl. nepřipouští geminované fonémy uvnitř jednoho a téhož morfému, mohl by se výskyt morfematicky homogenních skupin [ji] nebo [ij] pokládat za důkaz fonematické samostatnosti obou hlásek [i] a [j] a naopak nevýskyt takových skupin se může považovat za argument pro klasifikaci [i] a [j] jakožto alofonů jednoho a téhož fonému. Stará angl. měla fonematické skupiny [ji] a [ij], obě však během vývoje zanikly a došlo k splynutí [i] a [j] v jeden foném s dvěma alofony, samohláskovým a souhláskovým. Výsledný foném slouží jako spojovací článek mezi dvěma podsystémy, vokalickým a konsonantickým, a zároveň je to periferní element obou těchto podsystémů, protože nepatří zcela ani k jednomu, ani k druhému.

Jiný zajímavý fonematický problém poskytuje angl. periferní foném [ǝ]. A. si všímá různých interpretací tohoto vokálu, věnuje pozornost jeho výskytu a fonematické interpretaci v nepřízvučných slabikách. Rozdílné jsou též názory na místo diftongu [ɔI] ve fonematickém systému angličtiny. Proti Blochovu a Tragerovu bifonematickému hodnocení pokládá a. anglické diftongy a dlouhé vokály za fonémy jednoduché. Mluví pro to fonetické důvody a skutečnost, že i-ové a u-ové diftongy před samohláskou vzdorují rozložení na předpokládané složky. Je zajímavé, že diftong [ɔI] se udržuje v jazyce přesto, že nemá partnera mezi diftongy u-ovými; velmi pravděpodobně se to dá vysvětlit jeho zvláštní stylistickou funkcí: pomáhá totiž rozlišovat synchronicky cizí slova od slov synchronicky domácích.

Čl. „Some Thoughts on the Phonology of Cockney English“ je kritickým zhodnocením knihy E. Sivertsenové „Cockney Phonology“ (Oslo 1960). A. oceňuje podrobný fonetický popis, podrobuje však kritice její přístup k některým základním otázkám obecně lingvistické teorie. Ač určitá konstatování Sivertsenové svědčí [228]o blízkosti k pražské škole, její deskriptivistický přístup jí brání aplikovat tyto správné názory v širším měřítku na analyzovaný materiál. Překvapuje např. její fonematické hodnocení [h], bifonematický výklad angl. „dlouhých“ samohlásek a diftongů stejně jako afrikát [t ʃ, d3 (dz)].

Další dva články se zabývají některými fonologickými problémy sonant v angličtině a kritikou přístupu amerických generativistů a transformacionalistů k některým otázkám fonologického systému angl.; a. jim vytýká zejm. nedostatek pravé historické perspektivy, jasné hranice mezi diachronií a synchronií.

Oddíl D, pojednávající o jiných problémech angl., zahajuje obsáhlá studie o některých méně známých aspektech analytického trendu v angličtině. V úvodní kap. o analytickém charakteru angl. a. především zdůrazňuje základní význam anglického větného kontextu, který je často jediným indikátorem příslušnosti dané slovní formy k tomu či onomu slovnímu druhu. Dále je zde problém existence rovin, z nichž každá je charakterizována svou vlastní specifickou strukturou a svými specifickými problémy. Přitom všechny tyto jazykové plány jsou vzájemně více nebo méně na sobě závislé.

2. kap. pojednává o statutu slova v angličtině, který je značně odlišný od statutu slova v slovanských jazycích; to bylo způsobeno přebudováním gramatické struktury angl. ze syntetické na převážně analytickou. V úvaze o definici slova Vachek doplňuje formální definici slova V. Mathesiuse poukazem na význam. Dále srovnává angl. s češ. a ruš., pokud jde o rozlišení mezi slovem a některými lingvistickými kategoriemi vyššího řádu, než je slovo (slovní složenina, věta) a podobně si všímá v srovnávaných jazycích rozdílu mezi slovem a kategorií nižšího řádu, tj. morfémy, zvl. afixy.

V 3. kap. ukazuje a., proč angl. s analytickým charakterem gramatického systému zachovala syntetický posesívní pád, a dochází k závěru, že posesívní tvar v nové angl. zaujal svou nynější pozici působením centrifugální síly. Dokladem dosud působící centrifugální síly je tendence k plné adjektivizaci posesívní formy. Ve srovnání s tím vykazují v českých nářečích absolutní posesíva na -ovo/-ino působení centripetální síly, jak dosvědčují některá fakta gramatického systému nové češtiny.

Ve 4. kap. si a. všímá v rovině syntaktické kompaktnosti věty v nové angl. ve srovnání s češtinou. Konfrontuje nominální tendenci novoangl. věty s vysloveně verbální tendencí v moderní češtině. Analýza čes. a angl. pramenů ukazuje, že malou zálibu češtiny v nominálních vazbách je nutno přičíst silnému dynamismu čes. slovesa a naopak v angl. silná nominální tendence je spojena se značně redukovaným dynamismem sloves. Tuto analýzu doplňuje a. výzkumem dynamismu finitních sloves v angl. a v češ. z historické perspektivy.

Poslední tři kapitoly této studie se opět vracejí k rovině zvukové. 5. kap. pojednává o zajímavém problému protikladu kvantity a kvality novoanglických vokálů. A. ukazuje, jak v určitém okamžiku vývoje angl. byl starý, ryze kvantitativní protiklad vokalických fonémů přehodnocen v protiklad slabičného řezu, typický pro novou angličtinu. A. sleduje hlavní stadia fonematického vývoje tohoto protikladu a jako dobu přehodnocení stanoví období brzy po počátku rané nové angličtiny; tehdy protiklad slabičného řezu koexistoval s protikladem monomórová/bimórová kvantita, přičemž první byla doprovodným fonickým rysem druhé.

6. kap. se zabývá protiklady znělosti a napjatosti u párových souhlásek v nové angličtině. Srovnání s některými slovan. jazyky ukazuje některé zajímavé rozdíly, jež je nutno přičíst působení rozdílů zjistitelných na „vyšších“ rovinách dotyčných jazyků. Zatímco se plně uznává, že v slovan. jazycích jde o pravé funkční protiklady znělý/neznělý, došli anglisté nedávno k závěru, že protiklad jako p—b, t—d atd. se musí funkčně hodnotit jako uvolněný/napjatý. A. konfrontuje tento stav se situací ve staré angl., kde byla zřejmá korelace znělostní. K funkčnímu přehodnocení proti[229]kladu znělosti v protiklad napjatostí došlo podle a. koncem 14. stol., kdy dialekt jihových. Midlands ztratil vokály nepřízvučných slabik. Tato změna přinesla nejen problém ztráty znělosti párových vokálů, které se octly na konci slova, ale současně vyvolala značné množství nových jednoslabičných slov.

Poslední, 7. kap. pojednává o úpadku neutrálního konsonantického fonému /h/ v angl., opět ve srovnání se slovan. jazyky. Ukazuje se, že jak v angl., tak i v češ. lze zjistit zajímavou vzájemnou závislost mezi vývojem fonému /h/ a vývojem korespondujícího morfologického systému. Podle a. se zde setkáváme s nejvýše překvapujícím aspektem analytické tendence v angl.: velmi slabou strukturní pozici fonému /h/ je nutno do značné míry připsat dalekosáhlému přetvoření angl. morfologického systému ve směru analytickém.

Čl. o rodu v nové angl. rozebírá argumenty holandského anglisty P. A. Eradesa proti tradičnímu pojetí rodu v angličtině. Na základě analýzy materiálu došel Erades k závěru, že faktory určující rod v nové angl. nejsou určeny substantivem, k němuž zájmeno odkazuje, nejsou podmíněny ideou vyjádřenou substantivem, jsou však závislé na mimojazykových faktorech v mysli mluvčího, jejichž přesná povaha je často neznámá, které jsou individuální, proměnné a často nepředvídatelné. Vachek ukazuje, že Eradesovo hodnocení trpí nedbáním hierarchie jazykových hodnot, nedostatkem strukturního hlediska. Případy posunutí rodu v angl. vysvětluje pak faktory emocionálními. Existence kategorie rodu v nové angličtině je zdůvodněna kontrastním užitím: bezpříznakovým (neemočním) a příznakovým (emočním).

V studii o sociální diferenciaci angl. řečových zvyků referuje a. o článku A. S. C. Rosse o jazykových indikátorech třídní příslušnosti v dnešní angličtině; v dalším článku se pak zabývá některými sociologickými faktory ve vývoji angličtiny, zejména splynutím otevřeného a zavřeného středoanglického ē. Pojednává zde podrobně o sociolingvistických faktorech této změny, jak se jeví ve výslovnosti horních a nižších vrstev obyvatelstva, a zabývá se i širšími historickými souvislostmi, majícími na ni vliv.

Poslední dvě kapitoly jsou věnovány psané angličtině. Zde autor shrnul řešení svých dřívějších prací, přičemž některé ze svých dřívějších závěrů modifikoval nebo revidoval. A. předpokládá existenci dvou norem v jazyce, psané a mluvené, a klade otázku, jaké je funkční zdůvodnění každé z těchto norem a zda jedna z nich je podřízena druhé. Rozborem mluvených a psaných projevů dochází k závěru, že rychlá a snadná přehlednost tvoří funkční rys, který plně zdůvodňuje existenci psané normy v jazyce. Pokud jde o hierarchický vztah obou norem, a. konstatuje vzájemně komplementární vztah obou jazykových norem; i když klasifikuje mluvenou normu jako bezpříznakovou a psanou normu jako příznakovou, je proti tomu, aby se kterákoli z obou norem pokládala za podřaděnou (funkčně nebo strukturně). — Vývojem psané normy v angl. se zabývá poslední kapitola. A. hodnotí situaci psané normy v staré angličtině; ta se vyznačovala značným paralelismem fonémů a grafémů, zatímco v střední angl. byl tento paralelismus poněkud porušen, a to následkem vzniku nových digrafů a němého grafému e. V rané nové angl. vznikla pak v důsledku zjednodušení některých konsonantických skupin i jiných hláskových změn řada nových homonym.

Chceme-li stručně shrnout základní problematiku řešenou ve Vachkových pracích, můžeme říci, že nejvíce je zastoupena problematika strukturace fonologických systémů (zejména problematika periferních jevů), druhý okruh prací se týká problému fonému a třetí okruh pak zahrnuje některé aspekty analytického vývoje angličtiny, vztah její normy psané a mluvené.

V rozsahově omezeném referátu nebylo možno podat charakteristiku jednotlivých studií tak, aby vystihla jejich obsahovou a myšlenkovou bohatost, tak příznačnou pro všechny Vachkovy práce. Každá Vachkova studie je přímo nabita různými pro[230]blémy, které autorovi vyplývají logicky jeden z druhého. Je to právě bohatost postřehů, jedinečná schopnost vidět a odhalovat souvislosti mezi jevy, co je tak cenné na Vachkových pracích: neobyčejná schopnost pronikavé analýzy a konečné syntézy. Pro Vachka je příznačné, že si vybírá právě ty nejtěžší problémy, většinou periferní fonémy, málo integrované ve fonémickém systému jazyka, “fuzzy points”, které však zkoumá ze všech stran a dochází tak účinnou analýzou k přesvědčivým výsledkům; přitom je však ke svým závěrům neobyčejně kritický, a má-li sebemenší pochybnosti, formuluje závěry velmi opatrně. Vachek neváhá projevit kritiku tam, kde to pokládá za nutné, na druhé straně však vidí i dobré stránky kritizovaného názoru a nikdy je neopomene zdůraznit. Vidíme to např. na jeho kritice generativní a transformační gramatiky, kterou kladně hodnotí i přes závažné výhrady, které, jak jsme již napsali, k ní právem má. Konečně je nutné zdůraznit konfrontační pohled na zkoumanou problematiku (zejm. srovnávání angl. a čes., místy ruských a jiných slovan. jevů).

Není sporu o tom, že reprezentativní vydání Vachkových prací je záslužným činem, který závažným způsobem přispěje u nás i v zahraničí k ocenění práce nejen tohoto předního českého lingvisty, ale i celé pražské lingvistické školy.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 3, s. 223-230

Předchozí Emanuel Michálek: Ke Klaretovu slovotvornému systému

Následující Jaroslav Zima: Velký francouzsko-český slovník v kontextu ostatních lexikografických děl tohoto typu