Velký francouzsko-český slovník v kontextu ostatních lexikografických děl tohoto typu

Jaroslav Zima

[Discussion]

(pdf)

Большой французско-чешский словарь в контексте аналогических лексикографических произведений / Le grand dictionnaire français-tchèque dans le contexte des ouvrages lexicographiques du même type

Věnujeme-li pozornost novému dílu české lexikografie, jímž je Velký francouzsko-český slovník,[1] uvědomíme si především, jak dobrý začátek práce ovlivňuje kladně její další průběh i růst. Zvláště zřetelně se jeví tato skutečnost v naší lexikografii na úseku francouzsko-českých slovníků.

Takovým velmi dobrým začátkem tu byl totiž dvoudílný Herzerův-Iblův Slovník francouzsko-český, který vyšel už r. 1894. Je to dílo na svou dobu vynikající, důkladné a dodnes u nás nejrozsáhlejší (oba díly mají celkem 2053 s.). Největším jeho kladem je stavba hesla, se zřetelem k době, v níž vznikal, velmi dokonalá. Postupuje, kde je to možné, od konkrétnosti k abstrakci nebo od jednoduchosti k složitosti, u jednotlivých významů jsou uváděna synonyma i antonyma, na konci hesla pak etymologická poznámka. Kladem jsou přísloví, která slovník uvádí.

Např. heslo doux, -ce má antonyma: amer (k 1. významu), dur (k významu ‚měkký‘), rude, sévère (k významu ‚něžný‘). Synonyma: docile (k 5. významu ‚klidný, tichý‘). Přísloví k 2. významu: les paroles douces, n’écorchent point la bouche. K 1. významu tohoto slova (‚sladký‘) se váže odkaz na přísloví u hesla amer, které zní: Ce qui est amer à la bouche, est doux au cœur.

Sledujeme jistě s pocitem úcty fakt, že autoři slovníku dovedli před osmdesáti lety podat někdy stavbu hesla v podstatě tak dokonalou jako autoři moderní.

Heslo la maison např. má tuto významovou stavbu

a) u Herzera-Ibla: 1. dům, stavení 2. ~ de commerce : dům obchodní, obchod 3. domácnost 4. dvořanstvo, dvořenínstvo (panovníkovo) 5. rod, rodina 6. dům řádový 7. astrol. ~ s du ciel, douze ~ s du soleil, zvěrokruh;

b) u Neumanna - Hořejšího: 1. dům, stavení 2. ~ de commerce 3. dům, domácnost, domov 4. (gens de) ~ služebnictvo 5. rod, dům.

[231]Mají tedy Herzer-Ibl ve svém slovníku o dva významy více, ovšem jsou to významy zastaralé.

Ke cti autorů našeho nejnovějšího slovníku je třeba dodat, že u tohoto hesla uvádějí ještě také sub II. slovo maison ve funkci neměnného adjektiva: tarte maison (‚domácí koláč‘). Tu jde ovšem o jev zřejmě mladší.

Slovník Herzerův-Iblův překvapuje mimo jiné i výrazným smyslem pro odbornou terminologii; obsahuje i prvky zlodějské hantýrky (např. u hesla le volant: 10. ‚zlod. plášť‘). Ovšem právě na tomto úseku vidíme vedle toho také poplatnost době. Stačí např. se zamyslit nad zkratkami, jako jsou: astr. — astrologie, bedn. — bednářství, pozlac. — pozlacovačství, špendlík. — špendlíkářství.

Dílo autorů z r. 1894 má i rysy klasicismu, které se jeví nejen v rozlehlosti a důkladnosti práce vůbec, ale také v tom, že zachycuje nejen výrazy francouzské, ale i slova (často latinského nebo řeckého původu), která francouzským prostředím procházejí.

Otevřeme-li náhodně první svazek, najdeme na s. 617 hesla: deus ex machina, deutero …, deutérogamie (druhé manželství), Deuteronome (pátá kniha Mojžíšova), deuto … (ve složeninách chemických). Na prvních 100 stránkách jich uvádějí autoři celkem 229 (zprav. jména osobní, zeměpisná, historická i mytologická). Na s. 793 I. dílu je z celkového počtu 59 hesel plných 29 jmen vlastních.

Náš první novodobý slovník francouzsko-český působil tedy především svou takřka klasickou snahou o úplnost a důkladnost. O jeho hodnotě mluví nepřímo i okolnost, že více než po celé půlstoletí nevznikají nové vědecky založené francouzsko-české slovníky.

Teprve v druhé polovině našeho století si je rozvoj společnosti, vědy i vývoj jazyka vynutil. Objevují se nejdříve jednosvazkové slovníky příruční (některé z nich už i dříve vydávané), z nichž především práce spjaté se jménem Vl. Bubna, po jeho smrti vydávané a přepracovávané M. Bubnovou a Vl. Hořejším, zasluhují pozornosti. Jejich Francouzsko-český a Česko-francouzský slovník (ve 3. vydání r. 1961 o více než 1200 stranách) je užitečná práce lexikografická. Přináší v obou částech mnoho nového ze slovní zásoby dobovými událostmi značně změněné.

Nově se tu objevují např. slova z oblasti sportu: souliers aux pointes ‚tretry‘; caleçon (culotte) de sport ‚trenýrky‘; entraînement‚trénink‘; course de natation, course d’obstacles, course d’automobiles ‚plavecký, překážkový, automobilový závod‘; slova z oblasti techniky: entretien — ‚údržba‘; ouvrier de l’entretien — ‚údržbář‘; soupape de sûreté — ‚pojistný ventil‘; moteur à explosion — ‚výbušný motor‘; le planeur — ‚bezmotorové letadlo‘; avion de combat — ‚bojové letadlo‘; avion à réaction — ‚tryskové letadlo‘; avion de transport — ‚dopravní letadlo‘; z oblasti politického života: Organisation des Nations Unies (zkratka ONU) — ‚Organizace spojených národů‘; la lutte des classes — ‚třídní boj‘; la vigilance révolutionnaire — ‚revoluční bdělost‘; la brigade de choc — ‚údernická brigáda‘, membre d’une brigade de choc — ‚úderník‘.

Intenzívní rozvoj techniky a hospodářství a nutnost dorozumět se se zeměmi, které používaly ve svých mezinárodních stycích francouzštiny, vedly k lexikografickým pracím odborně zaměřeným. Takovým dílem je Francouzsko-český hospodářský slovník O. Dubského;[2] je to velmi záslužná a užitečná práce české lexikografie. Obsahuje asi 20 000 hesel zaměřených prakticky k potřebám obchodního styku a k pochopení odborného tisku i odborné literatury. Přináší termíny z dopravnictví, hutnictví, těžby nerostů, výrazy z vědeckých oborů (zejména matematiky, chemie, elektrotechniky, automatizace) i z oborů průmyslových: sklářství, keramiky, textilní výroby, potravinářství, z průmyslu papírenského i výroby zemědělské. Jde o dílo dobře založené, poctivě vědecky propracované a z hlediska hospodářské praxe velmi [232]užitečné. Jen heslo machine (s. 478—481) samo obsahuje v šesti sloupcích 251 výrazných syntagmatických konstrukcí. Svou podstatou i náplní je to dílo velmi podnětné. Ukazuje i dnes — více než po deseti letech od svého vzniku —, že pokračování a doplňování takovýchto lexikografických prací by — se zřetelem k rychlému vývoji slovní zásoby na všech hospodářských úsecích — mělo být vědecky organizováno, a to nikoli jen v oblasti jednoho jazyka.

Za osm let po odborném slovníku Dubského vychází další práce: Francouzsko-český slovník St. Lyera, který připravil k tisku Václav Vlasák.[3]

Autoři sami jej nazývají slovníkem středního typu; obsahuje podle jejich odhadu asi 50 000 hesel na 735 stranách. Slovní zásobu slovníku se snaží autoři stylisticky diferencovat.

Vedle slov běžně spisovných zaznamenávají např. slova z období klasicismu (např. grands noms — ‚vznešené osoby‘, demeurer à faire — ‚dlouho něco dělat‘), slova básnická (pays du Tendre — ‚země zamilovaných‘, demeures souterraines — ‚hřbitov‘); slova nebo slovní spojení historické povahy (la peine de baguettes — ‚běhání uličkou, práčaty‘); slova náboženská (le prône — ‚kázání‘); spojení a slova biblická (prudence de la chair — ‚světská moudrost‘), výrazy hovorové (prendre ses cliques et claques — ‚sbalit svá fidlátka‘; perdre le nord — ‚ztratit orientaci‘), slova lidová (n’avoir rien dans le fusil — ‚nemít nic do huby‘), výrazy mluvy obecné (la vache marine — ‚mrož‘), vulgarismy (être dans la merde — ‚být v hajzlu‘) aj.

Kladným rysem Lyerova slovníku je slovní a frazeologické bohatství. Této přednosti však nijak neodpovídá významová výstavba hesla. Pokyny pro uživatele (s. 7) ji podávají takto: Heslové slovo, jeho fonetický přepis, jeho mluvnický aparát, stylistická nebo oborová zkratka a potom celý repertoár českých ekvivalentů, za nimi syntaktická a frazeologická spojení. — Ovšem „celý repertoár českých ekvivalentů“ nemůže nahradit skutečnou významovou analýzu slova. Uživatel je nucen sám učleňovat leckdy velmi značné množství českých ekvivalentů (mezi nimiž se zcela zbytečně objevují slovesa ve své obojí vidové podobě, což práci se slovníkem ztěžuje). A proniknout k významu, který uživatel hledá, není vždy právě snadné, zejména pak, jde-li o slovesa. Tak např. franc. sloveso tirer je určováno významově čtyřiceti českými slovesy, rozdělenými středníky na 8 skupin. U slovesa prendre nacházíme 36 českých slovesných ekvivalentů v 16 skupinách. U substantiv je zpravidla českých významových ekvivalentů méně než u sloves. Nicméně i tady máme případy, kdy významové osamostatnění některých spojení je téměř nutností. Tak je tomu např. u hesla marée f. — ‚pohyb moře, vlny‘; ‚čerstvé mořské ryby, spousta, množství‘. Zde význam ‚čerstvé mořské ryby‘, zcela jasně od ostatních členů skupiny se diferencující tím, že jediný z nich označuje živé tvory, přímo volá po osamostatnění. Jen málo substantiv Lyerův slovník významově analyzuje, a to ne vždy úplně, např. caractère, droit, glace, lettre, maître aj.

Také s teorií řazení syntaktických a frazeologických spojení nelze souhlasit. Autoři o ní píší takto: „Za heslem a jeho ekvivalenty jsou uvedena nejprve spojení s rozvíjejícími členy, které stojí za heslovým slovem, a pak spojení, jež mají rozvíjející členy před heslovým slovem. V obou případech je řazení abecední podle prvého komponentu fráze nebo spojení, při čemž na abecední pořádek nemají vliv: člen (s výjimkou členu dělivého), ukazovací a přivlastňovací zájmena a zájmena quelque chose (qc) a quelqu’un (q)“ (s. 7). Toto teoretické rozhodnutí — dávající sice autorovi jistotu úplného vyčerpání exemplifikačního materiálu —, což je nutno objektivně přiznat, má závadu, která postihuje uživatele slovníku: odděluje od sebe slovní spojení vyjadřující představy asociativně těsně spojené.

[233]Tak např. u hesla œuf s významovým určením ‚vejce, vajíčko, zárodek‘ začínají příklady spojením œuf à la coque. Po tomto spojení následují však tyto příklady: œuf à repriser (‚hříbek na látání‘), dále œuf à thé (‚vajíčko na čaj‘), potom œuf clair (‚neoplozené vajíčko‘), dále œuf couvé (‚nasezené vejce‘). A tak teprve po několika řádcích tisku následují opět příklady, které věcně souvisí s příkladem prvním — œuf dur (‚vejce na tvrdo‘); œuf mollet (‚vejce na měkko‘). Stejně také ani spojení blanc de l’œuf (‚bílek‘) nemá být oddělováno devíti odchylnými doklady od spojení jaune de l’œuf (‚žloutek‘).

Že repertoár slovních ekvivalentů nemůže nahradit analýzu významovou, dokazují některá hesla slovníku zcela zřejmě. Tak např. heslo esprit je významově určeno takto: ‚(pří)dech; duch, duše, rozum, mysl; (dů)vtip; smysl‘; zast. ‚alkohol‘.

Protože substantivum duch je zde uvedeno jako pravé synonymum slov duše, rozum, mysl, nemůžeme jím vysvětlit četná spojení tohoto hesla, v nichž jde o nějakou postavu vůbec nebo o člověka, jako např.: ~ bienheureux (‚světec‘); ~ céleste (‚anděl‘); výklad některých spojení dokazuje sám, že jde o člověka určitých vlastností: esprit familier (‚šotek, skřítek‘); esprit fertil (‚vynalézavý člověk‘); esprit fort (‚svobodomyslný člověk‘).

Pročítáme-li hesla slovníku, často se setkáváme s příslovím (např. s. 281, heslo fin, s. 288, force, s. 480, or, s. 495, parler, s. 498, pas, s. 722, vivre aj.). Francouzská přísloví jsou vhodně českými příslovími přeložena, nejsou však — snad ke škodě věci i uživatele — jako přísloví označena, ač tomu tak zpravidla v překladových slovnících bývá.

Zkoumání i četba Lyerova slovníku, stejně jako analýza některých jeho hesel přináší řadu poznatků i kritických poznámek, z nichž některé jsem považoval za vhodné zde uvést. Je však nutno zdůraznit, jak složité a těžké bylo zvládnout tak obrovské množství lexikografického materiálu pro autora slovníku i připravovatele k tisku. Listujeme-li v obdobných dílech cizích, shledáváme téměř vždy, že jde o díla kolektivní. Z okolnosti, že zde jde o práci v podstatě jen dvou pracovníků, plynou pravděpodobně do značné míry i nedostatky, o nichž jsem pokládal za svou povinnost se zde zmínit. Zdá se rovněž, že tu bylo i jisté napětí mezi velkým množstvím jazykového materiálu a snahou o malý rozsah slovníku.

Šedesát let po vydání slovníku Herzerova-Iblova, tj. roku 1954, započaly práce na Velkém francouzsko-českém slovníku. Zprvu řídil práci Vl. Buben, později ji vedl a organizoval Vl. Hořejší a od r. 1962 J. Neumann. Velkým kladem přitom byla i účast dvou francouzských vědeckých pracovníků. Byli to Yves Millet, profesor češtiny na Ecole nationale des langues orientales vivantes v Paříži, a Joseph Suchy, člen univerzity v Nizze. Jejich účast při vzniku tohoto díla je nutno zvlášť kladně hodnotit. Při práci na dvojjazyčném překladovém slovníku se totiž setkávají jeho autoři s problémy velmi složitými: jde tu nejen o vystižení slovní zásoby francouzských literárních děl od 17. stol. do doby nové, ale také o vystižení slovní zásoby mluvené francouzštiny s výrazy hovorovými, lidovými, někdy i nářečními, slangovými, argotickými nebo vulgárními. Zkušenosti z prací na jednojazyčných slovnících výkladových ukazují, že ani některé jevy vlastního jazyka nemohou autoři posuzovat vždy naprosto objektivně a že kolektivní hodnocení mnohých takových jevů je naprostou nutností. Jde tu tedy vlastně o jakýsi druh interní redakční kritiky nutné tím spíše při práci na slovníku překladovém. Proto je třeba považovat volbu vědeckých recenzentů francouzské národnosti za velmi vhodnou a důležitou.[4]

[234]Probíráme-li se Velkým slovníkem francouzsko-českým, zjišťujeme, že jeho autoři byli vedeni úsilím podat uživateli knihy práci pokud možno dokonalou. Podávají nejen poučení v dvojjazyčných slovnících nutná (rozsah látky, stavba hesla, slovesa pravidelná a nepravidelná, seznam zkratek a obraz fonetické transkripce), ale také velmi obsáhlé Dodatky na konci II. dílu slovníku.

Jsou to: abecední tabulka francouzských prefixů a sufixů (57 s.), do níž autoři zařazují nejen vlastní prefixy a sufixy, ale také části složených slov, jež často neexistují sice samostatně, ale mají svůj lexikální význam.

Např. prefixy typu auto-, déca-, pharmaco-, thrombo- a sufixy např. typu: -ature, -culteur, -culture a četné jiné. U každého prefixu i sufixu jsou pak vystiženy: význam — příklady — ekvivalenty. Např.: prefix: aéro- ‚vzduch‘— aérobus ‚letadlo pro hromadnou přepravu osob‘ — aérodrome — ‚letiště‘ apod.; sufix: -crate — ‚vládce‘ — aristocrate — ‚aristokrat‘ apod.

Autoři nemohli pochopitelně zařadit do svého slovníku všechna slova těchto typů (pro jejich množství, někdy i pro jejich odbornost, ale též i proto, že takovéto internacionalismy stále nově vznikají). Uvedeným seznamem umožňují tedy uživateli slovníku, aby slovům, jimi tvořeným, mohl porozumět.

Další dodatek (7 s.) je věnován soupisu jmen obyvatelských, tvořených nejčastěji příponami -ain, -ais, -ien, -ois (Toulousain, Bordelais, Parisien, Brestois).

Třetí dodatek se zabývá (na 66 s.) francouzskými zkratkami (celkem výběr 3352 zkratek). Ale i když výběr podává jen zkratky alespoň dvakrát doložené, jde tu přece jen o vznik spontánní, z hlediska jazykové situace nutný, ale neřízený a vedoucí k rozsáhlé homonymitě (zkratku A. tu najdeme osmnáckrát vždy v jiném významu).

Po zkratkách následuje oddíl Francouzská přísloví a pořekadla s českými ekvivalenty. Má celkem 18 s. Za příslovími najdeme jejich český ekvivalent a číselný odkaz na přísloví téhož nebo podobného významu. V textu slovníku, kde se přísloví objevuje, je výklad významu nahrazen odkazem v. Dodatky. Tento způsob šetří místem, neboť totéž přísloví se objevuje pochopitelně v různých heslech (např. přísloví: A bon chat, bon rat je s poznámkou v. Dodatky u hesla chat i u hesla rat). V seznamu však jsou uvedena i přísloví, která v slovníku zachycena nejsou. Tak je tomu např. u přísloví: Qui répond paye nebo Il n’est si belle rose qui ne devient gratte-cul. Tato okolnost by si byla, domnívám se, zasloužila redakční poznámku.

Po příslovích následuje stránka s pojmenováním hodností ve francouzských ozbrojených silách a v závěru knihy pak (na s. 909—924) oddíl Kanadská francouzština (Le français du Canada), vybraná slova a slovní spojení, oddíl, který revidoval André Rigault, vedoucí lingvistiky v Montrealu. Seznamem použité literatury slovník končí.

Kdybychom chtěli vystihnout základní charakteristický rys Velkého francouzsko-českého slovníku, pak bychom mohli především zdůraznit těsné sepětí dobré vědecké analýzy hesla se snahou maximálně usnadnit uživateli práci se slovníkem.

Toto — snad bychom mohli říci — demokratizační úsilí, snaha pomoci uživateli slovníku, aby našel to, co hledá, bez zbytečných časových ztrát a jak možno nejdříve, jeví se nejlépe u hesel významově velmi rozvitých. Např. slovo esprit má celkem devět významů na téměř dvou sloupcích velkého formátu. Uživatel slovníku by musil přečíst více než celý sloupec textu, aby se dověděl např. význam spojení esprit de classe. Najde je však téměř okamžitě, neboť před vlastním obsáhlým rozborem hesla je čtyřřádkový jeho rozbor zhuštěný, dvěma vodorovnými čarami od ostatního textu hesla oddělený. Tedy takto:

1. duch (bytost) 2. ~ s pl. 3. duch (duševno), mysl 4. duch, povaha; zaměření (novin apod.) 5. smysl (de qc pro co) 6. duchaplnost, esprit 7. člověk, duch 8. chem. arch. špiritus, líh 9. lingv. přídech.

[235]Tato zhuštěná významová analýza poví uživateli téměř ihned, že jde o určité povahové zaměření, tedy o 4. významový oddíl, kde najde nejen to, co hledá, ale i řadu spojení téhož typu (jako např.: l’esprit de caste — ‚kastovnictví‘ ap.).

Tímto způsobem bylo ku prospěchu uživatelů vypracováno v slovníku celkem 81 velmi obsáhlých hesel.

Dalším velmi charakteristickým rysem daného slovníku je maximální úsilí o vystižení odborných výrazů v dnešní slovní zásobě francouzštiny. Je to vcelku snaha přirozená a kladná. Mnohé z termínů patří dnes už k slovní zásobě našich současníků a odborné názvy pronikají stále více v denním tisku i v populárních publikacích. Přitom ovšem aktuálnost jednotlivých vědních oborů je značně rozmanitá. Vysokého stupně dosahuje např. v letectví. Tomuto sklonu celkem právem odpovídá v slovníku 33 výrazů označujících druhy a typy letadel v hesle avion (I., s. 168) a také dalších 8 hesel, jež vyjadřují druhy letadel slovy složenými typu avion-auto, avion-but (tj. ‚letadlo sloužící za terč‘) ap.

O frekvenci terminologie v recenzovaném slovníku informuje nás několik statistických údajů.

a) Slova začínající hláskou j zaujímají celkem 16 s. (I., 815—830). Je tu celkem 501 heslo, mají 804 významy, z toho 260 významů, tedy téměř jednu třetinu, odborných.

b) K zajímavým výsledkům docházíme statistickým šetřením posledních úplných stran oddílů označených písmeny: m, n, o, p, q, r, s, t, u, v. Na těchto desíti stranách slovníku nacházíme 431 hesel s 584 významy, z nichž je celkem 338 názvů odborných (tedy více než polovina významů).

c) Počet termínů zvyšují v slovníku i některé složeniny. Jsou to např. mimo četné jiné: složeniny s prvním členem hyper- (I, s. 758—759), jichž je celkem 59, z toho jen 9 bez odborné charakteristiky; složeniny s prvním členem hypo- (I., s. 759—760), celkem v počtu 68, z toho jen 9 bez odborné charakteristiky; obdobně hydro- (I., s. 756—757) celkem v počtu 56, z toho 9 bez odborné charakteristiky apod.

Údaje zdůrazňují celkem jednoznačně velmi značný počet významových jednotek charakterizovaných jako termíny.

K otázce zpracování termínů samých bychom měli několik poznámek. Snahu po úplnosti v oblasti odborného názvosloví je třeba hodnotit kladně. Ovšem minuciózní úplnost se těžce snáší s radikálním zjednodušováním v popisu. Uvedeme příklad: V lidském těle existují na rozhraní středního a vnitřního ucha dvě tzv. okénka (fenestra rotunda a fenestra ovalis). Tento jev nelze vyjádřit v hesle fenêtre (v 3. významu) takto: 3. anat. ‚okénko (v uchu)‘, neboť takové zkrácení vede u uživatele k nepochopení.

Správnější by bylo tento význam vynechat, a to nejen pro jeho úzkou odbornost, ale také i proto, že ucho (lidské) probral autor v II. svazku na s. 195 v hesle oreille i na s. 686 v hesle tympan (ušní bubínek). Zmínka o ústrojí středního ucha je i v díle I., s. 555 (heslo enclume — ‚kovadlinka‘). — Někdy jsou vysvětlovány odborné názvy slovy, která ani v SSJČ nenajdeme. Tak např. slovesa fauberter, fauberder (loď.) ‚čistit, stírat, vytírat stěradlovým osušovačem‘. Je tomu tak i u adj. acculé vysvětlovaném synonymy ‚zadotížný‘, ‚zadovážný‘, která v SSJČ rovněž nenajdeme.

Také některé zcela neznámé významy slov neodborné povahy by mohly být vynechány: např. druhý význam substantiva juchoir, totiž ‚kotec při stěně‘ (pro králíka určeného k vykrmení) působí spíše žertovně než účelně. Rybu soltína obrovského (franc. la bécune) najdeme jen ve velkém Příručním slovníku (V., s. 491) a obdobně i surmovku (franc. le buccin), což je rod plžů ze skupiny Buccinidae (V., s. 898). I líhňaře a líhňařku (franc. accouveur, accouveuse) bychom zatím v českých slovnících výkladových marně hledali.

[236]Skutečnost, že některé termíny, jež daný slovník přináší, nenacházíme ani v obou našich velkých slovnících výkladových, nemůže ani nechce být příhanou nového Velkého slovníku francouzsko-českého. Ukazuje jen, jak podrobně je odborné názvosloví v tomto slovníku propracováno, a tento jev, pokud je ve shodě s dostatečnou, jednoduchou a vhodnou metodou výkladu, je jeho kladnou stránkou.

Zvláštní kapitolu by si v posudku nového slovníku zasloužily i prostředky, jimiž autoři usilují o pochopení u svých čtenářů. Z gramatických prostředků jsou pro Velký francouzsko-český slovník charakteristické zejména dva: atributivní spojení a vazby, zejména slovesné.

Všimněme si např. atributivních spojení u hesla pain (chléb). Najdeme tu spojení: ~ anglais (‚bílý‘), ~ bis (‚černý‘), ~ complet (‚celozrnný‘), ~ rassis (‚starý‘ nebo ‚tvrdý‘), ~ tendre (‚měkký‘), ~ viennois (‚vídeňský‘, ‚s příměsí mléka v těstě‘), ~ de ménage (‚domácí‘), ~ de régime (‚dietní‘), ~ de seigle (‚žitný‘), ~ azyme (‚nekvašený, maces‘), ~ grillé (‚topinka‘) a dalších pět druhů.

Jiná hesla mají atributivních spojení někdy sice i méně, ale často také daleko více, např. heslo papier, kde nacházíme celkem 65 atributivních spojení. Autoři dovedou zdánlivou šeď jednotvárnosti oživit; v hesle pain např. přirovnání: bon comme du pain (‚učiněné dobrotisko‘); long comme un jour sans pain apod. Obratně připojují biblickou frazeologii: gagner son pain à la sueur de son front. Všem prvkům francouzského frazeologického aparátu odpovídají adekvátně jejich české ekvivalenty, srov. např.: je ne mange pas de ce pain-là — ‚k tomu se nepropůjčím, na to neskočím‘.

Také vazby slovesné bývají někdy složitou záležitostí. Autoři však dovedli zpravidla postupovat od jednoduchého k složitému a méně snadnému vazebnému vyjádření.

Tak např. sloveso savoir začíná v 1. významu (‚vědět‘) běžným, takřka reklamním spojením je sais tout a pokračuje dále vazbami je sais la nouvelle, je n’en sais rien, je ne sais rien de rien, il ne sait où donner de la tête ke knižním vazbám typu je ne sache pas que (+ subj.) a k vazbě que je sache (‚pokud vím‘). V 2. významu ‚dovést, umět (co)‘ najdeme opět na počátku spojení jednoduchá typu: savoir son rôle, savoir commander, savoir l’anglais, až docházíme k složitější vazbě: je ne saurais + inf.: je ne saurais vous dire. Teprve po tomto významu následuje stručné savoir intranzitivní (1. ‚být zkušený‘ a 2. ‚být si jist‘) a savoir zvratné (1. ‚vědět o sobě‘ a 2. ‚být známo‘: tout se sait).

Vybraný smysl autorů pro české ekvivalenty jeví se v celém díle: adjuteur (‚pomocník‘) je ve spojení adjuteur du bourreau — ‚katův pacholek‘, être saisi, ravi, transporté je ‚být u vytržení‘, dire la vérité sans adoucissement značí ‚povědět pravdu bez obalu‘, l’affaire est dans le sac — hovorově: ‚je to v suchu‘.

Velký francouzsko-český slovník je dílo pozoruhodné i po stránce psychologické, a to tím, že jeho uživatel se velmi snadno změní v čtenáře, který je upoután bohatostí lexikálních dokladů. Doklady mu nejen poskytují jazykové ekvivalenty a jejich kontexty, ale také je vykládají. Uvádějí tak často českého uživatele do mimojazykových oblastí francouzského života a ukazují mu, jak se obrážejí v lexiku.

Jsou tu např. prvky kulturně historické (la Saint-Barthélemy — ‚Bartolomějská noc‘ s datem: 24. 8. 1572), pohádkové: la Belle au bois dormant (‚Šípková Růženka‘), ohlasy pověstí (nettoyer les écuries d’Augias — ‚čistit Augiášův chlév‘), přísloví nutící k zamyšlení (qui se fait bête, le loup te mange), přirovnání (parler français comme un Basque espagnol), které nám připomene hovorovou variantu pod heslem espagnol (parler français comme une vache espagnole), heslo glinglin nám podá ve spojení à la saint-Glinglin české spojení ‚na svatého Dyndy‘.

[237]V hesle oeillade poznáváme žertovnou vazbu jeter nebo lancer une oeillade (‚házet očkem po někom‘), což nám připomene, že autoři mohli ještě připojit synonymické spojení décocher une oeillade, jež má frekvenci přinejmenším stejnou.

Někde rozesměje čtenáře vynikající metaforické spojení slovní: crème de maris, přeložené autory dobře ‚ideální manžel‘. Kontrastním spojením názvu pokrmu se jménem slavného zámku překvapí spojení crème à la Chantilly (‚šlehačka‘). I jiné způsoby tvoření slov nás mohou zaujmout: attrappe-niais (‚chytačka na hlupáky‘) asi podle attrappe-mouches (‚mucholapka‘) utvořená. — Často nás zaujme skutečný francouzský esprit. Tak např. u hesla rabais (‚sleva‘) nacházíme hovorové spojení un Don Juan au rabais (‚nepodařený, tuctový Don Juan‘) a u hesla rasoir (‚břitva‘) spojení rasoir national, tj. ‚gilotina‘.

Všechna tato spojení ukazují druhý pól významného lexikografického díla: smysl pro slovní spojení, zvláště metaforického rázu, pro frazeologii a přísloví. Je radostné konstatovat v závěru, že linie francouzsko-českých slovníků, kterou jsme zde sledovali, je jasně vzestupná. Na jejich kvalitu měla v minulosti i v době nové kladný vliv také dobrá kvalita francouzských slovníků výkladových, starších i současných.[5]

Velký francouzsko-český slovník je dílo vědecky i společensky velmi záslužné a vskutku vynikající. Reprezentuje důstojně naši lexikografii i romanistiku.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 3, pp. 230-237

Previous Jiří Krámský: Závažný příspěvek k obecně lingvistickým a anglistickým problémům

Next Marie Ludvíková, Ladislav Nebeský: O jednom typu fonologických modelů