Poznámka k redakční poznámce

Milan Romportl, Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Заметка к редакционной заметке / Une remarque à la remarque de rédaction

K redakční poznámce prof. K. Horálka k Oliveriově recenzi mých Studies in Phonetics v 4. čísle loňského ročníku SaS (s. 334) pokládám za nutné se vyslovit. Ne proto, že je kritická k autoru recenzované knihy — nikdy jsem se nebránil kritice — ale proto, že je — jak se domnívám — založena na omylu. Není mi jasné, jak její autor dospěl k názoru, že výsledky mých bádání založených na akustické analýze se dostávají do rozporu s novějším stavem fonetických věd. Kdyby byla poznámka napsána před patnácti dvaceti lety, mohla být na místě, neboť tehdy kvantitou převažující práce se zabývaly v segmentální fonetice hlavně statickým rozborem vlastností tzv. vrcholových fází hlásek z hlediska jak artikulačního, tak akustického. Od té doby se ovšem mnoho změnilo a přičítáme si zásluhu, že jsme tu přispěli svým podílem s jistými důsledky pro fonologii.

Shrňme alespoň jádro dvou hlavních tezí našeho přístupu:

1. Korelátem distinktivní fonologické vlastnosti je jen výjimečně jeden akustický rys, obvykle jím je celá množina rysů, a to množina částečně uspořádaná, kde kromě jednoho (nebo více) prvků nejzávažnějších (relevantních) existují méně závažné (redundantní), popř. jen doprovázející (irelevantní). Množiny, které realizují distinktivní vlastnost v jednotlivých pozicích, nemusí být shodné; korelátem vlastnosti je teprve celý systém množin pro jednotlivé pozice.

2. Kromě rysů, které zdůraznily předcházející analýzy, je třeba při vymezování rozdílu mezi vokály a konsonanty počítat s tím, že veškeré závažné rysy, které vytvářejí korelát distinktivních vlastností vokalických, se vyskytují v rozmezí hranic, v kterých se v akustickém signálu realizuje vokalický foném, kdežto závažné (často nejzávažnější) rysy, které jsou podstatnou součástí korelátu distinktivní vlastnosti konsonantické, se uskutečňují mimo hranice segmentu, který můžeme v akustickém signálu vymezit jako odpovídající realizaci konsonantu (a to v hranicích především sousedícího vokálu, popř. sonory, ale i jiného typu konsonantu).

Jestliže se prof. K. Horálek odvolává na kritické hlasy připojené zvláště k východiskům této druhé teze v naší práci, může tím mínit pouze své rozptýlené glosy a snad určitý pasus z recenze Veyrencovy z prvé poloviny šedesátých let (BSL de Paris 59, 1964, s. 157n.). Zatím však výsledky nejvýznamnějších badatelských center potvrdily nejen existenci jevů od původu koartikulačních, kombinatorních, ale potvrdily i jejich rozhodující závažnost pro identifikaci hlásek (resp. realizací fonémů) a pak i jejich velkou až rozhodující relevanci jako součásti distinktivních příznaků ve fonologii. Na to, že od původu „sekundární“ jevy i symptomatického charakteru se mohou stát v systému závažnými příznaky, jsem ostatně vícekrát upozornil, mj. i v referátu na 5. mezinár. kongresu fonetických věd v Münsteru 1964. Toho, komu je znám stav bádání ve fonetických vědách, snad není ani třeba zvlášť upozorňovat, jak významné jsou výsledky výzkumů v tomto směru, kromě starších prací o koartikulaci od [253]Menzeratha a de Lacerdy, akustických prací skupiny Haskinsových laboratoří, zejména prací center švédských (uveďme např. Öhmana, Fanta aj.), v Dánsku (zvl. Fischer-Jørgensenovou se spolupracovníky), v Holandsku aj., v slovanských zemích (celé skupiny leningradských pracovníků, Bondarkové, Zindera, Verbické aj., lvovského Derkače aj. v Sovětském svazu, nebo sofijského Tilkova atd.), nechceme-li zvlášť zdůrazňovat významné výsledky našich, např. Borovičkové s Maláčem, Skaličkové atd.

O věrohodnosti zjištěných faktů nelze pochybovat, souhlasíme-li s výzkumnými metodami a postupy. Lze ovšem diskutovat o jejich interpretaci. Soudím, že naše teze, zejm. 2., jsou soudobým potvrzením starého poznání o rozdílu vokálů a konsonantů, které našlo právě odraz v terminologii, která druhé jednotky nazvala právě jako konsonans, symfóna atp. Je-li tu nějaký bod, o němž je možno oprávněně diskutovat, je to otázka ohraničení těchto jednotek, resp. korespondence hranic jednotek v jednotlivých etážích komunikačního aktu (jak si ujasňujeme v diskusích s doc. P. Novákem, jejichž výsledky snad budeme moci publikovat).

Chci těmito několika větami ukázat, že tu je pole, na němž je nejen možné, ale i nutné diskutovat.

Milan Romportl

 

K poznámce prof. Romportla dodávám zatím jen několik drobností a zároveň odkazuji na svou stať o situaci v české fonetice a fonologii v tomto čísle SaS. Věc musí být probrána ještě podrobněji, protože se stala symptomem nezdravého ovzduší v naší jazykovědě.

1. Ukazuje se potřeba důsledněji uplatňovat zásadu otevřené kritiky. Při recenzích je nezbytné uplatňovat v maximálně možné míře princip odborné kompetence.

2. Prof. Romportl ve své poznámce mluví hlavně o věcech, které jsem v pochybnost neuváděl. Nejde přitom jen o výsledky nových akustických analýz. Že dochází v sousedství souhlásek na samohláskovém segmentu k modifikacím, bylo známo již dříve, také souhlásky se v sousedství samohlásek modifikují. Vyvozovat z těchto zjištění nové pojetí rozdílu mezi samohláskami a souhláskami není možné, protože se samohlásky nevyskytují pouze v sousedství souhlásek (ne naopak).

3. Prof. Romportl sám připouští, že pokud jde o interpretaci zjištěných jevů, je jeho stanovisko jen hypotetické. Svědčí o tom i jeho obraty jako „soudím“, „jsem přesvědčen“ apod. Já jen dokazuji, že se v některých věcech mýlí. V tom smyslu má pravdu, že se má kritická poznámka k recenzi jeho knihy zakládá na omylu (ovšem jeho).

4. Mé stanovisko podporují i jiní odborníci, třebaže ne vždy výslovně, ale tím, že Romportlovy názory prostě nepřijali. Patří k nim i prof. Vachek, který v knize „Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny“ (1958) napsal, že přes závažnost námitek proti „harvardské interpretaci sonagrafických záznamů“ (jako jeden z kritiků této koncepce je uveden i prof. Romportl) jde zatím o „jedinou důkladně propracovanou teorii, jež je k dispozici badateli usilujícímu o popis fonologického systému v termínech distinktivních rysů.“

5. Sám jsem kritizoval harvardskou koncepci z hlediska fonologického a prof. Vachek na některé mé myšlenky v uvedené knize navázal. Uznal také závažnost mých námitek, které jsem měl proti některým formulacím jeho knihy. Některé výhrady proti Vachkovi měl také doc. Daneš (v recenzi Vachkovy knihy), nikoli však k jeho stanovisku k harvardské a „Romportlově“ koncepci. Nesouhlasit s harvardským přístupem neznamená ovšem souhlas s přístupem Romportlovým.

Karel Horálek

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 3, s. 252-253

Předchozí Ludmila Uhlířová: Bibliografie prací o aktuálním členění

Následující BHk (= Bohuslav Havránek): K článku Fr. Všetičky „Kompozice Bezručova Bernarda Žára“