Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská práce o kauzativních konstrukcích v němčině

Jaromír Povejšil

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о каузативных конструкциях в немецком языке / Un ouvrage soviétique sur les constructions causatives en allemand

V. P. Nedjalkov, autor známý již z jiných prací o slovesném rodu a o kauzativitě v různých jazycích, se v této monografii[1] zabývá problematikou, které se v současných německých gramatikách nevěnuje téměř žádná pozornost. K své práci přistupuje s optimálními předpoklady: zná neindoevropské jazyky, v nichž se kauzativnost objevuje i jako morfologická kategorie, jeho mateřským jazykem je ruština, která má sice jednotlivá kauzativa, ale nedisponuje specifickým kauzativním prostředkem, a pracuje se současnou němčinou, která analytickým způsobem tvoří k většině nekauzativních sloves kauzativní protějšek.

Svůj výzkum soustřeďuje na sloveso lassen ve spojení s infinitivem, jímž lze ze základní věty automaticky generovat kauzativní konstrukci (Nedjalkov si všímá případů, kdy to možné není, nebo kdy naopak nelze převést kauz. konstrukci na větu základní, např. Das lasse ich mir (von ihm) nicht gefallen ‚To si (od něho) nenechám líbit‘). Sloveso lassen se jeví jako pomocné sloveso, které se od plnovýznamových kauzativizačních sloves liší i syntaktickými vlastnostmi (s. 22—26). — Materiálový základ práce tvoří 13 000 dokladů z německé beletrie 18.—20. stol.

O neimperativních a imperativních konstrukcích se pojednává ve dvou samostatných částech knihy. V každé části se probírají konstrukce nejprve nereflexívní a potom analogické reflexívní. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány slovesům intranzitivním, tranzitivním, bitranzitivním (předmět akuz. i dat.), slovesům dativním a slovesům s předložkovým předmětem. Ty jsou pak dále rozčleněny podle životnosti/neživotnosti podmětu slovesa lassen a životnosti/neživotnosti agentu slovesa v infinitivu. Přihlíží se i k formálnímu ztvárnění agentu, který může být v podobě akuzativu, nuly nebo předložkového pádu. Infinitiv může být obsazen slovesy, která autor orientačně nazývá kognitivními a nekognitivními, dále slovesy vyjadřujícími negativní nebo nepříjemné (pro podmět nebo agens) děje a děje bez tohoto rysu (negativní je např. verhaften), dále pak slovesy posesívními (v konstrukcích, kde objekt patří agentu, např. ((den Mund) aufmachen) a neposesívními ((die Tür) aufmachen), a také slovesy vyjadřujícími profesionální činnost (např. fotografieren) (s. 35—36).

Ná základě kombinací různých typů podmětu, objektu a agentu s vyčleněnými skupinami sloves (kombinace jsou početně různě zastoupeny) se autor snaží postihnout typická lexikální obsazení infinitivu, ev. obecnější význam příslušných kauzativních konstrukcí i jejich faktitivní, permisívní, popř. nejednoznačnou platnost. V mnoha případech lze však obecnější význam takové konstrukce určit jen pomocí širšího kontextu.

Podrobná a všestranná analýza, která si mj. všímá soustavně i významu negace, pronominalizace objektu, připojení agentu předložkami von a durch aj., ukazuje, které momenty a jakým způsobem se účastní konstituování významů kauzativních konstrukcí, a to nejen na rovině faktitivnosti/permisívnosti, nýbrž i na rovině diferencí jemnějších.

Čtenář (na jehož trpělivost klade kniha grafickou úpravou a zejména systémem odkazů maximální nároky) si může klást otázku, zda bylo nutno přihlížet ke všem rysům a přízna[348]kům, s nimiž autor pracuje, a zda by jejich omezením nenabyl výklad výraznějších kontur. Závěrečná kapitola podávající v náznaku typologickou charakteristiku kauzativních konstrukcí v různých neindoevropských jazycích a ve francouzštině a poukazující na souvislost těchto konstrukcí s pasívem však prozrazuje, že momenty, na něž bral autor zřetel, mohou být relevantní.


[1] Kauzativnyje konstrukcii v nemeckom jazyke, Analitičeskij kauzativ, Leningrad 1971, 178 s.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 4, s. 347-348

Předchozí Ludmila Uhlířová: Polský sborník o kategorii temporálnosti

Následující František Čermák: Bilancování v sovětské frazeologii